A neb.
Jak jsem v životě pokazil vše co se dalo
a jak to napravuji

Červen 2018

Nejdůležitější člověk pod sluncem

29. června 2018 v 19:24 | PF |  Mezi lidmi - Kapitola 85
Nejdůležitější člověk pod sluncem.
Byl vlahý večer. Teplo. Hrdličky cukrovaly na střechách a já doufal, že to vydrží co nejdéle a užíval si letní terasy na zahradě.
Vlastně jsem snil. Snil jsem si svůj soukromý sen o moudrosti, hojnosti, klidu, míru a vstřícnosti. O sousedech, o koupání, o práci, o dětech i manželce.
Když jsem to tak probral několikrát, dospěl jsem k pocitu, že jsem nejdůležitější člověk pod sluncem. Všechno, co jsem snil, se točilo kolem mě a bylo to neskutečně přijemné, a tak jsem to promýšlel pořád dokola.
Při tom mi napadlo, že mi to měli už všichni říct dávno, že jsem nejdůležitější. Určitě by můj život vypadal jinak.
Nevím proč, ale měl jsem dříve dojem, že mi každý chtěl sdělit, že jsem až ten poslední. Vždy byl napřed ten a ten, pak ona pak pes a kočka a pak možná já.
Teď to bylo jinak. Snil jsem. A krásně.
A ten sen bych chtěl přivést do života.

Samota

26. června 2018 v 9:51 | PF |  Mezi lidmi - Kapitola 85
Samota
Samota je trýzeň duše.
Svým způsobem krásná, svým způsobem těžká. Krátkodobá samota může pomoci urovnat myšlenky, zklidnit mysl. Čím je delší, tím je těžší. Chvíli se zdá, že si člověk na ni zvykne a je spokojen. Má své rituály, svůj klid, svůj nepořádek, má svůj rozvrh. Narušitelé skoro nejsou vítáni.
Člověk je sám, přemítá nad životem, nad prací, nad koníčkem, nad svými povinnostmi, nad tím co ho těší a věnuje všechen čas svému zájmu. Hledá radosti až mu dojde, že radost prožívá jen s představou - že ji s někým sdílí.
Sama o sobě radost nenaskočí a zájmová činnost ztrácí kouzlo. Postupně se zaměří jen na práci. Tam třeba není sám. Domácí povinnosti ztrácí smysl a potěšení začíná být jen imaginární.
Z člověka se stává podivín.
Chtěl by být s ostatními, ale rozčilují ho, a nemůže je vystát. Chtějí po něm věci, které on už dávno nechce. A né a ne si připustit, že se sám nenápadně vyřadil ze společnosti, a že by si mohl vzpomenout, že mu to dříve bylo milé.

Vzteklý lidi

12. června 2018 v 21:13 | PF |  Mezi lidmi - Kapitola 85
Vzteklý lidi.
Mám v sobě myšlenku a nemohu ji nějak dostat ven.
Tak sedím u počítadla a doufám, že se mi ji podaří vyťukat do klávesnice. Udělal jsem si na to klid a čekám.
Nápad je něco jako zázrak. Najednou přijde a je třeba jej zachytit. Být na něj připraven, protože, že je to ten pravý poznáš, až když ho chytíš.
Vzteklý lidi.
Jo, jsou lidi, kteří jako by měli alergii, když mě vidí. Pokud mlčím a nejevím zájem, tak dobrý, ale když prohodím něco rádoby přátelského, vystřelí blesky. Když prohodím něco méně přátelského, blesky uhodí do něčeho.
Je mi to divný.
Já vím, že jsem byl cholerik. Ale už nejsem. Několik let.
Z čeho můžu mít takový panický strach.? A za jakých okolností vyplave na povrch.?
Někdy je to v klidu.
Chtěl bych věřit, že ti alergici mají lepší den a já kolem nich projdu jako kolem starých známých. Jenže vím, že to není jejich lepší den, ale můj.
Ve mně je něco v klidu.
Stávalo se mi to už ve škole.
Prostě někteří spolužáci nemohli kolem mně projít v klidu. Pořád si něco chtěli vyřizovat.
No myslel jsem si o nich svý. A láskyplný to nebylo.
Vím, že je na mě všechno vidět. Když se mi líbí i když se mi nelíbí. Já vlastně nemůžu lhát, protože to na mě každý pozná.
A protože většinou nelžu, působím velmi důvěryhodně. A tahle důvěryhodnost někoho vytáčí(čela) k nepříčetnosti.
Jsou to zbytky mý cholerický povahy. ? Asi.
Ale já jsem už dost dlouho těžce nad věcí. Spíše jen pozorovatel než myslitel.
Vím, že každý dělá to nejlepší, čeho je schopen a já si ho za to vážím. Protože zapadá do mého života - učí mě.
Někdy až moc.
Zrovna u těchto alergiků, při setkání, se neubráním myšlence. A není láskyplná ani vděčná.
Já vím, že dříve jsem se projevoval více živočišněji a oni mi teď můj klid nevěří.
Pravda je, že v jejich případě je to jen hra na klid. Pokus. Ale, pravda to není.
Někdy je to opravdu těžké být nad věcí a přehlížet různé blesky a úskoky.
Ano. Ale já je učím síle, klidu, míru. Oni mi jen zkouší. Jestli jen nematu tělem. Zvenku klídek, uvnitř bouřka.
Musí být i uvnitř klídek.
Já mám pocit, když je budu přehlížet, když si nepustím k tělu jejich ataky, že s nimi budu opovrhovat. Nebudu je brát vážně a ublížím jim.
A tak je beru vážně a nechávám si ubližovat.
To není dobře. Každá obět je zbytečná.
Ono vlastně sjednocení vzniká až úplným oddělením se od emocí. Pak neubližuji a není mi ubližováno. Žiji a nechávám žít.
To je představa mé budoucnosti.

Mezi lidmi - Kapitola 85

10. června 2018 v 21:52 | PF
Mezi lidmi.
Zdá se to být úplně normální být mezi lidmi.
Je to asi normální, i když neposuzuji, co je normální ve světě, tak stýkat se s lidmi je normální a hlavně důležité.
Od lidí totiž poznáváme jací jsme.
Abych to upřesnil - nepoznáváme jací jsou lidé, ale jací jsme my sami.
Ostatní lidé reagují na naše vnitřní já. Zpočátku to vypadá, že reagují na to, co jim říkáme. Ale při opakovaném setkání postupně zjistíme, že my jim "něco" říkáme a oni na "něco" odpovídají. Podle jejich představy o nás.
Každý jiný člověk reaguje jinak a na něco jiného. Nachází v nás něco, co mu vyhovuje. Jeho vnitřní já se našlo v našem vnitřním já. On ani my nevíme (většinou), co zarezonovalo, ale při troše zamyšlení na to lze přijít.
Každý, s kým se setkáme a to i bez komunikace, vypovídá něco o nás. Někoho mineme zcela bez povšimnutí a s někým se dáme do řeči. Bezdůvodně.
Vždy máme o sobě zcela jiné mínění, než co si myslí druzí.