A neb.
Jak jsem v životě pokazil vše co se dalo
a jak to napravuji

Co mi uniklo.?

9. března 2018 v 18:59 | PF |  Víra - kapitola 84
Opět jsem přehlédl zázrak.
Opět jsem zůstal ve svých očekáváních.
Dostal jsem šanci v podobě nemoci a nemoc jsem si pěkně prodělal celou. Na nic jsem nepřišel a nic jsem nepochopil.
Můžu o tom psát horem, dolem, co dělat, jak myslet. Když dojde k praktické zkoušce, tak netuším co se děje.
Jediné, co jsem pochopil včas, že ta nemoc je pro mě dar.
Jenže, když máte dar a nevíte co s ním, tak je z daru obtíž. Takže já jsem dar převedl na obtíž.
Přesně podle předem stanoveného vzorce. Tak, jak to děláme všichni více jak tisíc let.
Přitom všichni ví, že z daru je třeba se radovat a využívat jeho přínos.
Předem stanovený vzorec, při obtížích, je špatný pocit těla.
To je práce ega. Úzce spolupracuje s tělem, protože ví, že tomu my věříme.
Tělo začne bolet, až, mu to mysl dovolí.
Kdyby se mysl cítila dobře, tělo by nebolelo. Mysl, ale také uvěřila egu, a tak věří, že se musí poučit z dřívějších zkušeností. A tak, když se nachází ve stresu, vyhodnotí to jako obtíž a začne něco bolet.
Pokud si to rychle rozumně nevysvětlím, a ono se to opakuje nebo to trvá déle, tak dle naučeného vzorce nastoupí větší obtíž.
Takže když něco přejdu jako banalitu, která mi nemůže rozházet, je to v pořádku. Když se mi ta banalita vrátí do mysli několikrát, je jasné, že už to neberu jako banalitu, ale jako obtíž.
Tady musí nastoupit rozumné vysvětlení.
Pokud nenastoupí,

rozbíhá se vzorec stanovený egem. Začíná nemoc.
Protože když nemáš moc nad svými myšlenkami, dáváš moc egu. Autopilotu.
Cílem ega je zničit tělo. Jinými slovy smrtelnost.
Ego si totiž myslí, že žijeme zkrze tělo. Nevím proč si to také myslíme. Asi, že se příliš personifikujeme, jsme veliký egoisti.
Neměli jsme možnost se zeptat života, jestli mu vadí, že mu odchází těla. Nebo smrti, jestli má radost, když si vezme nějaké tělo.
Divná myšlenka, že.?
Naše mysl má ještě jiné rádce. Nemusí poslouchat jen ego.
Má intuici a má víru.
Intuice sděluje, jestli problém je problém, nebo je jen vymyšlená komplikace ega. Intuice ví, že každý problém je vymyšlený. Proto ji nechceme poslouchat.
A víra, víra nám dává šanci. Jednak uvěřit intuici, jednak uvěřit, že vše může být dobré, i když to tak nevypadá. Nevíra dává prostor egu. Ego má argumenty, kterým věříme a je úplně jedno, jestli nám to ublíží nebo ne.
Je zajímavé, že u intuice nebo víry v dobro, "víme předem", že to dopadne špatně. Máme tedy strach a tím to předáme egu a ono to dopadne špatně. Tak jak jsme si přáli.
Mám dojem, že abych si příště neužival nemoci, bolesti, nepohodlí a nedostatku, měl bych začít myslet divně. Měl bych se přestat bát absurdností, nedůvěry. Měl bych věřit v život a lehkost bytí.
A nevzpomínat.
Vzpomínky jsou hezký, ale trochu zavádějící.
("Jo to se tenkrát povedlo, to bylo dobrý. To bys mohl udělat stejně. Ale teď už je to trochu jinak, ono to asi tak nepůjde." Nebo, to bylo hrozný, to byl průšvih, dej pozor ať se ti to nestane znovu.")
To špatný, to se může stát znovu za jakýchkoli okolností a to dobrý se už stát nemůže protože jsou jiné okolnosti.
To jsou víry, které jsou vlastně nevíry a nechávají řešení na tom nejhorším partnerovi, na egu.
Ego nás někdy dokáže vynést do nebes. Je to zábavné, příjemné, je to to, proč mu věříme.
Nevím proč řeším, že je to nesmysl, držet se ega. Asi pro to "někdy".? Nebo pro tu smrtelnost.?
Čím jsem starší, tím víc mi to "někdy" se zdá míň.
A zázrak, to je právě to nečekané. Bez toho to nejde.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama