A neb.
Jak jsem v životě pokazil vše co se dalo
a jak to napravuji

Březen 2018

Upřímně

30. března 2018 v 17:00 | PF |  Jednota - Kapitola 83
Upřímně
Komu z vás se povedlo, když se podívá zcela soukromě na sebe a do sebe, najít dokonalou bytost. Něco, s čím je vždy za všech okolností spokojen.
Když někdo přizná svoji stálou spokojenost sám se sebou, my ostatní to považujeme jako nadutost. Ale jen proto, že si myslíme, že k sobě není upřímný.
Co když, ale je k sobě upřímný a je opravdu spokojený vždy a všude. Pak je jistě svatý. A my se můžeme oprostit ze závisti snad jen tím, že ho za svatého budeme považovat.
I kdyby náhodou nebyl, je tu šance, že se o to snaží.
Protože se o to snažíme všichni.
Kazí nám to jen "ty lidi okolo".
"Nejtěžší na vztazích jsou partneři. Chvíli je to super, a pak najednou partner začne víc myslet na sebe a je to pryč. S ohledem na to, jak jak jsme sami na sebe přísní, by on měl také být na sebe tak přísný."

Transformace

25. března 2018 v 12:22 | PF |  Víra - kapitola 84
Transformace
Mezi lidmi se často skloňuje slovo transformace. Zvláště mezi těmi rádoby duchovními, kteří si říkají, že tímto způsobem už to dál nejde a ve snaze zabránit apokalypse, kterou se strašíme, mluví o transformaci o změně.
Jenže transformace je i přenesený význam - smrt.
Takže vlastně usilujeme o řízenou smrt s účastí na nových začátcích.
Zatím zjišťujeme, že se pokoušíme řídit něco, co neznáme a někam, kam nevíme. A ještě navíc chceme na to použít způsoby, jež nás přivedly na pokraj zhroucení.
Vypadá to jako bezvýchodná situace a dokonce se tak i projevuje.
Mnoho z nás prožívá nezvyklou únavu, nemoci táhnoucí se nezvykle dlouho, nezájem o své okolí nebo naopak vášnivé prožívání společenských událostí. Životní situace se mnohem hůř snášejí a změna k lepšímu není na obzoru. Jiné další životní a tělesné komplikace jsou na denním pořádku.
To pro ty, co řeší transformaci.
Ti, co jí neřeší,

Život ve snu

17. března 2018 v 11:24 | PF |  Dávat a přijímat - Kapitola 77
Život ve snu.
Nedávno jsem psal o babičce, jak žila ze vzpomínek a život svůj vnímala jako jedno utrpení.
Žila v určitém snu, ze kterého se nechtěla nechat vyrušovat. Zřejmě věřila, že svým utrpením dosáhne něco jako ocenění od svých bližních.
To se jí nepovedlo a když si to uvědomila, raději odešla.
V podstatě všechny odrazovala svojí ublížeností. Sice jsme ji splnili, co chtěla, ale způsobem dodat a odejít. A ona chtěla to něco proto, abychom tam s ní pobyli, aby nebyla sama.
Tento babiččin způsob většinou praktikujeme všichni.
Každý má svůj sen. Každý má svoji iluzi o životě.
Každý se tváří, že usiluje o něco, většinou hmotného, ale v podstatě usiluje jen o zájem. Aby o něj ostatní měli zájem. Aby pro svoje okolí byl důležitý.
Navykli jsme si, že podle hmotných statků poznáme důležitého člověka. Je to sen tohoto světa.

Babička

13. března 2018 v 20:51 | PF |  vzpomínky-kapitola 10
Babička.
Když se nám narodily děti, začal jsem mojí tchýni říkat babi. Vždy jsme si vykali, ale "babi" ode mě brala. Čím byly děti starší, tím častěji jsem užíval oslovení babi. Chlapi v její rodině byli dost prudký, a tak si nového chlapa chtěla držet od těla.
Mnoho duchovních guru jedno období stále opakovali "vzpomeňte si", vzpomeňte si na všechno, protože všechno už tady bylo, všechno už jsme uměli a nyní je třeba si jen na to vzpomenout. Právě si vzpomínám, že jsem tímto směrem měl snahu také jít. Ale nevzpomněl jsem si.
Nevzpomněl jsem si na nic, co bylo mimo můj život. Ani sny mi nepomohly, ani meditace, žádné dejawu. Což mělo za následek, že jsem začal hledat zázraky.
Když si nemůžu vzpomenout, tak se to musí stát jiným způsobem.
Nechtělo se mi věřit, že bych byl na světě jen proto, abych byl nespokojený a stále nějakým způsobem nedostatečný.

Co mi uniklo.?

9. března 2018 v 18:59 | PF |  Víra - kapitola 84
Opět jsem přehlédl zázrak.
Opět jsem zůstal ve svých očekáváních.
Dostal jsem šanci v podobě nemoci a nemoc jsem si pěkně prodělal celou. Na nic jsem nepřišel a nic jsem nepochopil.
Můžu o tom psát horem, dolem, co dělat, jak myslet. Když dojde k praktické zkoušce, tak netuším co se děje.
Jediné, co jsem pochopil včas, že ta nemoc je pro mě dar.
Jenže, když máte dar a nevíte co s ním, tak je z daru obtíž. Takže já jsem dar převedl na obtíž.
Přesně podle předem stanoveného vzorce. Tak, jak to děláme všichni více jak tisíc let.
Přitom všichni ví, že z daru je třeba se radovat a využívat jeho přínos.
Předem stanovený vzorec, při obtížích, je špatný pocit těla.
To je práce ega. Úzce spolupracuje s tělem, protože ví, že tomu my věříme.
Tělo začne bolet, až, mu to mysl dovolí.
Kdyby se mysl cítila dobře, tělo by nebolelo. Mysl, ale také uvěřila egu, a tak věří, že se musí poučit z dřívějších zkušeností. A tak, když se nachází ve stresu, vyhodnotí to jako obtíž a začne něco bolet.
Pokud si to rychle rozumně nevysvětlím, a ono se to opakuje nebo to trvá déle, tak dle naučeného vzorce nastoupí větší obtíž.
Takže když něco přejdu jako banalitu, která mi nemůže rozházet, je to v pořádku. Když se mi ta banalita vrátí do mysli několikrát, je jasné, že už to neberu jako banalitu, ale jako obtíž.
Tady musí nastoupit rozumné vysvětlení.
Pokud nenastoupí,

Komunikace

3. března 2018 v 18:21 | PF |  Jednota - Kapitola 83
Komunikace.
Já osobně si nemyslím, že se to stává jen mně. Děje se to každému. Někdo si všimne, někdo ne.
Jedná se o zdánlivě ukradené myšlenky.
Nejsou ukradené, jen záhy zjistíte, že někdo vaši myšlenku zrealizoval rychleji. Nebo realizujete myšlenku, která snadno nachází návaznosti. To když tu myšlenku už zpracoval někdo před vámi a vy jste rychlejší.
I ta rychlost zpracování je zdánlivá.
Protože nezáleží na rychlosti, ale na motivaci. Na důvodu. A hlavně na společenské prospěšnosti.
Někdo prostě chytil myšlenku, kterou já jsem zahodil. Nebo jsem chytil myšlenku, už dávno zrealizované věci, opustil jsem ji a následně se dozvěděl, že už to funguje.
Nebo stojím v obchodě a ne a ne si vzpomenout, pro co jsem do toho obchodu šel. Pak zaslechnu dvojici říkající, běž pro to máslo, ať ho nezapomenem.
Aha, a běžím také.
Můžou to být synchronicity. Můžou. Ale já myslím, že to jsou opuštěné myšlenky zachycující se jen na "úrodné půdě". V mysli připraveného.
Tak jako hmota nikam nemizí, tak ani myšlenky nemizí a jsou stále tady.
Všechno je stále tady. Já, ty, my.
Každé odpuštění, které chceš dát, je již dáno, každá láskyplná tvář, kterou teprve uvidíš je už spatřena.
Takže, jestli si někdo myslíš, že máš soukromé myšlenky, že si to něco myslíš jen ty sám a nikdo jiný to neví, tak ne.
Jestli ti je někdo nesympatický a ty k němu máš jít, tak on to ví dřív, než otevřeš dveře.
Váš rozhovor pak bude záležet