A neb.
Jak jsem v životě pokazil vše co se dalo
a jak to napravuji

Cítit se dobře II

7. února 2018 v 20:38 | PF |  Co je sebeláska - Kapitola 82
Cítit se dobře II.
Cítit se dobře je moc dobře, ale ne úplně nejlíp. Od té doby, co jsem to pro sebe vymyslel a začal praktikovat, se ukázalo, že je to zavádějící, a proto musím původní článek poupravit.
On vůbec není špatně, jen to není všechno.
Já, když jsem ho psal, každý kdo jej četl, si uvědomil, že píšu o pocitech těla. Já jsem o nich opravdu psal a myslel na to. Protože právě tehdy proběhlo období, kdy jsem se opravdu necítil dobře a zdálo se mi, že jsem odbočil někam zpět, kde už jsem byl.
Právě ty pocity těla to vše komplikují.
Já, abych se cítil dobře, jsem si všeho dopřával. Hodně jsem jedl, lenošil jsem, dnes se tomu říká prokrastinování, a tak jsem prožil několik týdnů. Přibral jsem pět kilo, svaly z ramenou se přesunuly do břicha, všechno mi bolelo a všechno mi začalo být na obtíž.
Už jsem se necítil dobře.
Ty okolnosti, kdy jsem se cítil dobře prostě zmizely.
Tímto způsobem tedy nejde udržet dobré pocity.
Jinými slovy, pocity těla, ať už dobré nebo špatné vedou úplně jinam, než by člověk chtěl dojít.
Člověk, při uspokojování těla, jakéhokoli uspokojování, potlačuje svoji bytost, svoje Já.
Takže je třeba, aby dobré pocity prožívalo naše Já.
Naše Já a naše tělo jsou dvě věci, které spolu nedokážou komunikovat. To proto, že tělo nekomunikuje.
Vypadá to, že nikdo jiný tady nekomunikuje, jen tělo. Ale není to tak.
Kdyby tělo komunikovalo, tak jak vypadá, že komunikuje, bylo by všechno jasné, všichni by si věděli rady s bolestmi i s potěšením. Nemohly by být žádné starosti, protože by se odstranila bolest těla a bylo by po starosti.
Např. Když jsem nervózní a bolí mi břicho, tak odstraním bolest břicha a nervozita by měla být také pryč.
Ale není.
Když sportuji a unaví se mi svaly, odpočinu si a sportuji dále a výkonnost roste a roste a roste. Ale někomu neroste a někoho to tak unaví, že už sport nechce. Že by měl jiné tělo.?
Tělo by klidně sportovalo, ale naše Já zatáhne za záchranou brzdu a nenechá se uštvat k smrti.
Tělo by klidně jedlo a jedlo a Já zatáhne za brzdu a vyzvrací se.
Tělo komunikuje díky egu.
Ego má ale potřebu tělo zničit. A ničí ho tím, že ubližuje a utiskuje naše Já. Naší bytost.
Já, nás drží při životě, jen díky záchranné brzdě, kterou většinou nepřehlídneme. Silnější nátury nevnímají ani tu brzdu. Potom váží třista kilo, nebo jim chybí kus těla, nebo se na to rovnou vykašlou a odejdou ze světa.
Ti všichni ostatní, kteří sice aspoň trochu záchrannou brzdu

Já poslechnou, se tady tejrají, obětujou, trpí, mrskají se, mučí se, pláčou v beznaději a upínají se k naději, že zítra už to bude lepší, s otázkou, co mají dělat, aby už měli jen radost a žádnou bolest.
Ptají se svého trýznitele ega, protože ani neví, koho by se měli zeptat. Ptají se bachaře, kdy už je nechá na pokoji.
"Jejich Já je přece něco tak nepodstatného, když se nedokáže prosadit před egem". "Asi ani nic neví a nemůže.!"
Vězeň komunikující jen se svým bachařem se nedoví, kdy bude mít klid a bude doma.
Vězeň musí komunikovat se svým domovem (Já). Jen "ten" může udělat něco pro to, aby se dostal dříve domů.
Když se doma dozví, že se vězni stýská a chce domů, udělají všechno pro to, aby se domů dostal a bachař se jejich snaze podvolí ať chce nebo nechce.
Vězeń, když nemá nikoho rád, je raději v base než na svobodě.
Nechce ani nic vědět o tom jak chutná svoboda.
Na svobodě se nemůžeš chovat jako v base.
Nemůžeme být na svobodě a mít se jako v ráji, protože doma neví, že to chceme. Doma si myslí, že chceme být v base, když se bavíme jen s bachařem.
Když nám z domova přijde dopis, co bychom měli dělat, abychom šli domů, přijde nám to tak absurdní, že se tomu vysmějeme a pobavíme tím i bachaře.
Aby naše bytost prožívala dobré pocity, potřebuje pohlazení. Potřebuje pohlazení někomu dát. Až když ho dá, všimne si, že dostává pohlazení také.
Vždyť víš, co nejvíc funguje doma.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Akja Akja | E-mail | 8. února 2018 v 12:24 | Reagovat

Je v tom rozpor. Jestli chceš něco prožívat, pak je třeba být v EGU. Jestli chceš jen být, cítit se skvěle, pak si nemáš jak uvědomit, co prožíváš. Rupert Spira to přirovnává k televizi, když jsi ta obrazovka, cítíš se skvěle, není nic co by Tě změnilo, ale když jsi nějaký program v té televizi a divák jej prožívá s Tebou, pak se cítí špatně, nebo dobře. Tobě jde o to, být v tom filmu a cítit se dobře, nebo z něj vystoupit a být obrazovkou, plátnem, kde se vše odehrává. Musíš tedy pak za programátorem, za scénáristou, aby film změnil, ale ten zase sídlí v EGU... Je v Tvém přání rozpor, cítíš to?

2 Akja Akja | E-mail | 8. února 2018 v 12:29 | Reagovat

Asi jde o ten klid, být si vědom, že je vše skvělé a že se můžeš cítit dobře, když vystoupíš na úroveň obrazovky, ale v podstatě, že chceš zažívat to, co zažíváš a bavit se tím a radovat se z toho, přijmout to...

3 Akja Akja | E-mail | 8. února 2018 v 12:40 | Reagovat

Tak zrovna tady to Rupert Spira krásně vysvětluje: https://www.youtube.com/watch?v=NrQgq-vsJE8

4 petrflasar27 petrflasar27 | Web | 8. února 2018 v 15:11 | Reagovat

[1]: No, říkáš to samé jinými slovy.   Já používám dramatičnost pro zdůraznění rozporu.  V podstatě cítit se dobře nejde na základě vnějších impulzů, ale na základě míru v bytosti.   Tělo může úplně klidně dřít.  Jemu to nevadí.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama