A neb.
Jak jsem v životě pokazil vše co se dalo
a jak to napravuji

Únor 2018

Žít pro druhé

Středa v 20:50 | PF |  Jednota - Kapitola 83
Žít pro druhé.
Jedna známá, kterou vlastně neznám, jen z FB, napsala, že je tady jenom pro a kvůli ostatním.
Trochu se mi to dotklo, protože mi to přišlo jako nadutost a už několik dní mi tato myšlenka leží v hlavě.
Zjistil jsem, že to není nadutost, ale poslání. Že je to to, co nám všem chybí. Energie, kterou hledáme.
Pravda, u žen se to zdá nějak více samozřejmější, že žijí pro druhé. Hlavně pro svoji rodinu.
Žít ještě pro ostatní, to už každá neumí. U mužů je to ještě více schované.
Většinou to všichni děláme tak nějak nevědomě. A člověk u toho má někdy pocit, že toho přizpůsobování už bylo dost. Že by chtělo se také zabývat sám sebou, udělat si na sebe čas a oddechnout od všech ataků ostatních.
Posledního, ještě nedávno žijícího člověka, který žil opravdu pro druhé a kterého známe, byla Matka Tereza.
Ale není zřejmě nutné žít pro druhé jen tím, že je zbavuješ tělesného utrpení.
Žít pro druhé, neboli pomáhat druhým, se dá také osobním příkladem.
Pomoci druhým není tak jednoduché, jak to vypadá. Většinou lidé o pomoc nestojí. Mají pocit, že je někdo chce ponížit nebo zneužít.

Žít pro druhé, jen ta myšlenka, když se vezme "od podlahy" , s člověkem může zacloumat a vlastně zpřeházet životní hodnoty.
Osobní příklad je asi jediná možnost jak učit lidi vidět víc.
Někdo maluje, někdo hraje, někdo dělá divadlo, někdo sport. Každý z nich ukazuje jiný rozměr, možnost života.
Někdo ale v sobě neobjevil takové nadání, v kterém by mohl vynikat a ukazovat další, jinou cestu životem.
Já jsem zrovna ten týpek.
A asi bych také chtěl takový jednosměrný život, kde je vše dost jasné.
Není mi dáno.
Přesto si myslím, že žít pro druhé, může být též způsob života.
I pro ty, co to nadání mají jen tak trochu, nebo vůbec.
Může to změnit postoj jeden k druhému.
Protože lidi, když se potřebují, jsou schopni si pomáhat.
Zatím to funguje,jen když jsou v úzkých.
A právě žít pro druhé dává prostor vnímat náklonnost a lásku druhých k tobě. !
No a to je ten motor, který všichni hledáme. Co způsobuje únavu, skleslost nebo radost a nadšení.
Když budeš žít pro druhé, všimneš si úsměvů, drobných ústupků, malých pozorností i přímo ochrany od ostatních. Stane se ti méně nehod, lidi od tebe budou přijímat pomoc a rádi tě jí dávat.
Jenom se na ně budeš dívat jinýma očima.
Ostatní nevědomě ucítí tvůj osobní příklad a vezmou si ho, aspoň na chvíli, za svůj.
Žít pro druhé je životní rozhodnutí. Pokud ho začneš uplatňovat, není cesty zpět.
Do zloby, odporu, nenávisti už se nevrátíš, protože účinky toho rozhodnutí budou tak silné, že nepochopíš, proč by ses měl znovu zlobit a nesnášet se.
Rozhodl jsem se a vyzkoušel.
Když jsem si jen myslel, že to dělám, nic se nedělo.
Až jasné rozhodnutí ukázalo cestu.

Cítit se dobře II

7. února 2018 v 20:38 | PF |  Co je sebeláska - Kapitola 82
Cítit se dobře II.
Cítit se dobře je moc dobře, ale ne úplně nejlíp. Od té doby, co jsem to pro sebe vymyslel a začal praktikovat, se ukázalo, že je to zavádějící, a proto musím původní článek poupravit.
On vůbec není špatně, jen to není všechno.
Já, když jsem ho psal, každý kdo jej četl, si uvědomil, že píšu o pocitech těla. Já jsem o nich opravdu psal a myslel na to. Protože právě tehdy proběhlo období, kdy jsem se opravdu necítil dobře a zdálo se mi, že jsem odbočil někam zpět, kde už jsem byl.
Právě ty pocity těla to vše komplikují.
Já, abych se cítil dobře, jsem si všeho dopřával. Hodně jsem jedl, lenošil jsem, dnes se tomu říká prokrastinování, a tak jsem prožil několik týdnů. Přibral jsem pět kilo, svaly z ramenou se přesunuly do břicha, všechno mi bolelo a všechno mi začalo být na obtíž.
Už jsem se necítil dobře.
Ty okolnosti, kdy jsem se cítil dobře prostě zmizely.
Tímto způsobem tedy nejde udržet dobré pocity.
Jinými slovy, pocity těla, ať už dobré nebo špatné vedou úplně jinam, než by člověk chtěl dojít.
Člověk, při uspokojování těla, jakéhokoli uspokojování, potlačuje svoji bytost, svoje Já.
Takže je třeba, aby dobré pocity prožívalo naše Já.
Naše Já a naše tělo jsou dvě věci, které spolu nedokážou komunikovat. To proto, že tělo nekomunikuje.
Vypadá to, že nikdo jiný tady nekomunikuje, jen tělo. Ale není to tak.
Kdyby tělo komunikovalo, tak jak vypadá, že komunikuje, bylo by všechno jasné, všichni by si věděli rady s bolestmi i s potěšením. Nemohly by být žádné starosti, protože by se odstranila bolest těla a bylo by po starosti.
Např. Když jsem nervózní a bolí mi břicho, tak odstraním bolest břicha a nervozita by měla být také pryč.
Ale není.
Když sportuji a unaví se mi svaly, odpočinu si a sportuji dále a výkonnost roste a roste a roste. Ale někomu neroste a někoho to tak unaví, že už sport nechce. Že by měl jiné tělo.?
Tělo by klidně sportovalo, ale naše Já zatáhne za záchranou brzdu a nenechá se uštvat k smrti.
Tělo by klidně jedlo a jedlo a Já zatáhne za brzdu a vyzvrací se.
Tělo komunikuje díky egu.
Ego má ale potřebu tělo zničit. A ničí ho tím, že ubližuje a utiskuje naše Já. Naší bytost.
Já, nás drží při životě, jen díky záchranné brzdě, kterou většinou nepřehlídneme. Silnější nátury nevnímají ani tu brzdu. Potom váží třista kilo, nebo jim chybí kus těla, nebo se na to rovnou vykašlou a odejdou ze světa.
Ti všichni ostatní, kteří sice aspoň trochu záchrannou brzdu Já poslechnou, se tady tejrají, obětujou, trpí, mrskají se, mučí se, pláčou v beznaději a upínají se k naději, že zítra už to bude lepší, s otázkou, co mají dělat, aby už měli jen radost a žádnou bolest.
Ptají se svého trýznitele ega, protože ani neví, koho by se měli zeptat. Ptají se bachaře, kdy už je nechá na pokoji.
"Jejich Já je přece něco tak nepodstatného, když se nedokáže prosadit před egem". "Asi ani nic neví a nemůže.!"
Vězeň komunikující jen se svým bachařem se nedoví, kdy bude mít klid a bude doma.
Vězeň musí komunikovat se svým domovem (Já). Jen "ten" může udělat něco pro to, aby se dostal dříve domů.
Když se doma dozví, že se vězni stýská a chce domů, udělají všechno pro to, aby se domů dostal a bachař se jejich snaze podvolí ať chce nebo nechce.
Vězeń, když nemá nikoho rád, je raději v base než na svobodě.
Nechce ani nic vědět o tom jak chutná svoboda.
Na svobodě se nemůžeš chovat jako v base.
Nemůžeme být na svobodě a mít se jako v ráji, protože doma neví, že to chceme. Doma si myslí, že chceme být v base, když se bavíme jen s bachařem.
Když nám z domova přijde dopis, co bychom měli dělat, abychom šli domů, přijde nám to tak absurdní, že se tomu vysmějeme a pobavíme tím i bachaře.
Aby naše bytost prožívala dobré pocity, potřebuje pohlazení. Potřebuje pohlazení někomu dát. Až když ho dá, všimne si, že dostává pohlazení také.
Vždyť víš, co nejvíc funguje doma.