A neb.
Jak jsem v životě pokazil vše co se dalo
a jak to napravuji

Prosinec 2017

Nezasahuji

29. prosince 2017 v 20:30 | PF |  Víra - kapitola 84
Nezasahuji
Zdá se, víra uzavřela moji cestu k hojnosti.
Né, že by ji nějak zastavila nebo blokovala, ale přijde mi to jako konečná fáze a že už více udělat nemůžu.
Jen věřit.
Ve stavu čekání už jsem byl několikrát, pak se to pohlo, ale nevyřešilo. Člověk se pořád blíží, blíží a blíží a blíží a probuzení jako by ustupovalo. Vždy ještě něco chybělo.
Dnes je to jiné.
Fráze, která říká, že -čekáme vždy jen na sebe- už dostává srozumitelnější rozměr.
Čekáme až uvěříme. Až uvěříme absolutně.
Ne v Boha, ale v to, co chceme.
Ať je to co chce. Splní se to. S vírou bez pochybností, bez potřeby.
Nezáleží na tom co jsme.
Ateisti, křesťané, budhisti, islamisti, havlisti, trampisti, babišovci, podnikatelé, prezidenti, zaměstnanci, nezaměstnaní .... všem se plní jejich víra na které jim až tak nezáleží. Víra na kterou nemyslí každou minutu s očekáváním.
Samozřejmě, že podnikateli zaleží na tom, aby se uživil, prezidentovi, aby ho zvolili, nezaměstnanému, aby nepracoval, ateistovi, aby nevěřil v Boha.....
To jsou víry, které si neuvědomují, které nějak samozřejmě patří k jejich způsobu života. To jsou víry, které se plní okamžitě.
Když se člověk chce stát babišovcem, křesťanem, islamistou, boháčem, tak prostě uvěří svojí modle (vzoru), rozhodne se a začne se zúčastňovat akcí spojených s jeho modlou. Začne tím žít. Bude o tom mluvit, bude sbírat informace, život mu zaplní jeho modla.
Najednou je to splněný. Najednou mu někdo řekne, no já vím, vy jste křesťan, nebo vy jste bohatý, vy proto můžete. No a je to. Pak už jen dále věřit svojí víře. Prostě pokračovat. A bude se to zrychlovat.
O tom, jestli je tato víra udržitelná, rozhoduje míra lásky ke svému bratrovi. Neboli čím více je tvůj prospěch prospěšný ostatním, tím lépe.
Já věřím na zázraky. Letošní rok byl jeden zázrak vedle druhého.
A já jsem je neviděl.
Viděl jsem jen potíže a potíže. A proto se mi plnily potíže. Věřil jsem jim, věřil jsem, že tak je to správně. Věděl jsem, že to správně není, ale nemohl jsem si pomoci a vždy jsem se rozhodl pro to těžší, protože jsem věřil, že se z toho vyklube to lepší.
Až mi došlo, čemu že to věřím.?
Já věřím něčemu jinému, než chci.
To je to, na co čekáme. Až si uvědomíme, že věříme něčemu, co nechceme.
Vždy když jsem si uvědomil, že se mi to už opravdu nelíbí, stal se zázrak a ukončilo se to mírně a nenásilně a mohl jsem se rozhodovat znova. Bohužel jsem se rozhodoval pořád stejně pro potíže.
Až jsem to vzdal.
Zjistil jsem, že sám to vědomě ovlivním špatně a přestal jsem to ovlivňovat. Beru co přijde a věřim, že to bude to, co hledám.
Zatím se zdá, že jsem to našel. Teď jen to žít. Mluvit o tom = tvořit to.
Zázrak byl, že jsem pochopil, že nemám zasahovat.
Zázrak je, že se to povedlo.
Zázrak bude, až si toho zázraku všimnou ostatní.

Věřím - Kapitola 84

25. prosince 2017 v 19:34 | PF |  Víra - kapitola 84
Věřím
Vzdělání je něco, co považujeme za inteligenci a tuto inteligenci prosazujeme jako moudrost. Zdá se, že vzdělanější člověk ví o životě víc.
Vzdělanější člověk ví víc o minulosti a o tom, co všechno může chtít. Ví víc o omezení, jež prožíval při studiích. Ví víc o obětech, které vyžadovalo učení. Ve škole se dozvěděl věci o kterých neměl tušení a které začal považovat za zásadní.
Tam uvěřil, že jsou to věci, usnadňující život.
Už Mark Twain si všiml, že "vzdělání umožňuje člověku zlobit se nad věcmi ve všech koutech světa".
Inteligentní člověk po studiích pochopil, že to důležité pro život (vztahy, rodina, práce, zdraví) ve škole nebylo, nebo jen okrajově a pokusil se vyjít z toho, co pochytil doma. Pokusil se nezlobit se pro nedokonalosti okolí a přinést si do života radosti a slasti.
Vědeckým analyzováním prožívaných situací si uvědomí, že nestačí zkontrolovat vše a že mu nezbývá, než věřit, že to, co nestihl do toho zasáhnout, že dopadne dobře.
A ono dopadne dobře.
Tohle byla analýza a po analýze stejně vždy nastupuje víra. Víra je i, že to nedopadne dobře. I nevíra je víra.
Důkladné rozebrání situace - analýza je vlastně nevíra.
Víra je to, čím tvoříme.
Mysl vytvoří vizi a víra to zhmotní.
Já mám vizi. Mám dokonce něklik vizí.
A věřím.
Analýzou jsem došel k závěru, že moje vize je neřešitelná.
Což jsem přiřadil k myšlení světa, k myšlení podle vědomostí, k myšlení, které je vždy obrácené. To je to myšlení ze školy, kde tě přesvědčili, že ti usnadní život.
Takové myšlení je na nic. Takové myšlení vyvolává stres, zlobu, napětí, bolesti, deprese.
A to jenom proto, že chci něco, co logicky není možné.
Kdyby člověk chtěl jen to, co je logicky možné, tak by nejezdil, netelefonoval, nelétal a asi by bydlel pod skálou. Pravděpodobně by se ani nezamiloval.
Každou situaci řešíš vírou.
Já věřím na zázraky. Zázraky jsou běžná součást našich životů. Když se nedějí zázraky, je něco špatně.
To, že je nechceme vidět, protože logicky nejsou možné, je špatně.
Logika nerozhoduje o tom, co bude následovat. O tom rozhoduje víra.
A proto
očekávejme zázraky.










Cítit se dobře

13. prosince 2017 v 19:07 | PF |  Co je sebeláska - Kapitola 82
Cítit se dobře.
Nemysli na nic jiného, než aby ses cítil dobře. Celý den mysli jen na to, jak se cítíš dobře. Ničemu se nevyhýbej a ciť se při tom dobře. Nepříjemný věci dělej s dobrým pocitem. Nepříjemný lidi chtějí od tebe lásku a ocenění, můžeš se proto cítit dobře, protože oni velmi těžko hledají někoho takového jako ty. Kdo se i s nimi cítí dobře a přehlídne jejich mouchy.
Nemusíš se s nimi přátelit, když usilují o tvůj špatný pocit a rozlišují, kdo je lepší. Když nebudeš rozlišovat, budeš se cítit dobře. Jejich nadutost se ti nedotkne, protože víš, že oni mají jen strach, který ty nemáš.
Nemáš se čeho bát, a tak se můžeš cítit dobře.
Když se cítíš dobře, jsi pod ochranou svých dobrých pocitů. Ostatní to vycítí a získají klid a budou se cítit dobře. A můžeš se s nimi přátelit.
Když se cítíš dobře, jsi v klidu. Neusiluješ o nic, protože jsi v klidu. Když jsi v klidu víš, že co má přijít, přijde. Stačí na to jen pomyslet.
Když to nepřijde, nemělo to být. Je to tak lepší.
Když cítíš od někoho ohrožení, projev mu vděčnost. Vděčnost, že dokázal přežít až do teď, a proto je jistě pro někoho velmi důležitý. Když je důležitý pro někoho jiného, může být důležitý i pro tebe.
A to je štěstí potkat někoho pro mě důležitého.
Tak se můžu cítit dobře. když se budu cítít špatně, on se bude cítit ještě hůř, a pak ty hůř, pak on hůř......
Když se budeš cítit dobře, on se bude také cítit lépe a ztratí slova co chtěl vyslovit a bude mírný, pak hodný, pak milý....
Tím chci říct, že "co kdyby" je nesmysl.
"Co kdyby" je strach, nejistota. Strach, že to může dopadnout dobře.
"Co kdyby" je rozpor mezi tím, co chceš a tím, co opravdu chceš. Díky "co kdyby" ztrácíš přehled o svých přáních. Svojí pochybností hlásíš, že to co říkáš, že chceš, vlastně uvnitř nechceš. Tak se může stát, že něco dopadne dobře a ty pocítíš zklamání. Protože z nějakého důvodu potřebuješ složitější cestu. To, co dopadlo dobře stejně brzo opustíš a budeš hledat těžší způsob.
Je třeba se cítit dobře. Když se necítíš dobře, hledáš problémy. Hledáš okliku. Hledáš, jak se cítit dobře přes špatné pocity.
To je jako, když budeš na lidi sprostej a budeš čekat, že za tebou půjdou jako za autoritou.
Co kdyby mi za sprostotu dali odměnu.
(Dobrovolní otroci ji dají. "Nikdy nevíš, Co kdyby" )
Když nevíš, tak se brzo dovíš aspoň to, co nechceš.
Zjistíš, že se nechceš cítit špatně.
Až to zjistíš, začni číst znovu od začátku.
Děkuji za téma "co kdyby".

Osmička ležatá

7. prosince 2017 v 19:50 | PF |  Dávat a přijímat - Kapitola 77
Osmička ležatá


Jak vypadá nekonečno
a kde začíná.?
Jak poznám věčnost
a kdo ji zná.?

Nekonečno začíná tam i tady,
věčnost je hned vedle.
Obě spolu dohromady
říkají hnedle,
proč asi jsme tady.

Nechápu to,
proto
nemám to,
proto
hledám to.

Když najdu, nedám.
Co chci, proto nemám.

Beru život příliš vážně
a chovám se nerozvážně.
Ženu se za věcmi
a nehraji si dětmi.

Dáváme jim vzdělání,
jak získat věci,
co jsou k mání.
Já ptám se arci.?

Proč s nimi nemluvíme o věčnosti.?
Že nám bolí kosti.?
Nemluvíme ani o lásce.!
Jo to jsou jen maličkosti.?

Je to velká práce,
hezky se chovat
k celé lidské rase.
To nemůžem pobrat.

Myslíme,
že dáváme dost,
a tak nemáme,
co hledáme moc.

Proč hledáme,
co můžem snadno dát.
Nebyly by ruce prázdné,
fakt.

Zatím můžem nekonečně čekat,
aby jsme nic nemuseli dát.
A věčně asi budem plakat,
než přijdem na nápad.
Nemusíme jen počítat.!

Pro co žít

4. prosince 2017 v 20:33 | PF |  Co je sebeláska - Kapitola 82
Pro co žít.
Jsem znamení Lev a veřejně se přiznávám, že žiju z ocenění. Když se mi nedostává dávka ocenění tak nežiju, ale strádám.
Klídek, není to tak dramatické. Někteří čtenáři si jistě všimli, že popisuji dramaticky vlastně jen drobné nuance vnímání všedního dne.
Dělám to proto, že tyto nepostřehnutelné drobnosti, drobné příhody, neviditelné zážitky nám formují nepozorovaně život.
Takže teď strádám. Strádá moje ego. Lvi jsou zarputilí egoisté a neskrývají to. Raci jsou na tom dost podobně. Ostatní znamení dokáží svoje ego umě schovat do zdánlivé mírnosti a pokory.
Ano jsou na tom mnohem hůř, protože mají důmyslně zaretušované, co jim vlastně škodí. Lépe, čím si škodí.
Já jsem svoje ego z velké části odmítnul.
(Odmítnul jsem ho celé, ale někdy to neohlídám a smutním si, abych se zdál zajímavější.)
Vím, že se mi to daří, protože mám jiné postoje k životu. Například mi už nezajímájí vedoucí funkce. Nechci u lidí vzbuzovat respekt a nahánět strach. Což mi dříve velmi prospívalo a dařilo se mi to. Do funkcí, kde nepřijdu do styku s vedením lidí mi nechtějí, protože se jim zdám málo průrazný. A tak jsem se dopracoval až k pozici, kde ocenění opravdu nemůžu očekávat a jakákoli snaha ukázat se je nesmyslná, protože by si lidi klepali na čelo.
A já tedy nyní prožívám dny v mírnosti, klidu, v želvím tempu. Není žádná zloba, ale ani nadšení, není spěch, není radost. Je to jako ve zpomaleném filmu když ukazuje nehybnou hladinu rybníka.

Cítím otázky mého ega.
Nechybím tě.?
Život by dostal šťávu, měl bys radost i zlost, bolelo by tě všechno a zároveň by jsi se za tím hnal. Měl bys vášeň, všichni by se ptali, kdes byl tak dlouho, chyběl jsi nám.
A já bych zase žil. Žil bych svoje vzestupy a pády, střásl bych se strachy i skákal radostí, klepal se zimou a polívalo by mi horko. Styděl bych se i naparoval. Lidi by to prožívali se mnou. Když by mi nadávali, ukázal bych jim prostředníček.
Když by se se mnou radovali, tak bych je objímal.
Hráli bychom sami pro sebe divadlo, komédii nebo tragédii, dokud by jsme nepadli vyčerpáním.
No, to je to.
Už se starám o druhou babičku a registroval jsem péči o svého dědu a babičku.
Jejich dlouholeté bolesti a utrpení jsou odměnou za hrátky s egem.
Oni netušili co to je. Tenkrát se to tak nebralo vážně a nepojmenovávalo se to.
Naučili mi hrát si s egem. A mě cholerika lva, radosti rychle odezněly a starosti se uhnízdily.
Prostě nějak obráceně.
V Posledních letech jsem zjistil, že za všechno může právě to ego. Že mi sice láká na radosti, ale mně vždy zbyly starosti.
Tak jsem ho zavrhnul.
Od té doby je můj život pomalejší a pomalejší. Více se věnuji jednotlivým věcem, hlouběji prožívám situace, radost sice méně přechází v nadšení, ale je trvalejší a spíše přechází v normální stav. Nedělám ukvapené závěry, nemusím, čas se zastavuje.
Občas se zapomenu a vloží se do toho ego. Pokouší se mi přemluvit, že vášně a emoce jsou to pravé.
Vášně a emoce , to je ten život na hraně, který je pro většinu lidí normální. Hledají hranu v extrémismu. Přitom je to jen výsledek ze života na hraně.
To je když ego vzdoruje egu.

Jednota - Kapitola 83

2. prosince 2017 v 9:26 | PF |  Jednota - Kapitola 83
Jednota aneb život naruby
Aneb vše je obráceně.
Už jsem to psal dříve a vracím se k tomu, protože mám pocit, že se mi to opět děje.
Všichni, kdož mluvíte, řešíte, pokoušíte se o vzestup, transformaci, nebo-li životní změnu k něčemu novému a lepšímu bych rád naznačil, že kultivací těla toho dosáhnete na smrtelné posteli. Tam na to dosáhne už každý.
Předpokládám, že s tímto názorem většínou souhlasíte.

Víme, že je třeba především kultivovat mysl. Právě pro urychlení procesu.

Kultivovat mysl skrze tělo, je zdlouhavé, je to systém pokus, omyl a v podstatě až když tělo trpí, uvědomíme si, trochu, kam nasměrovat mysl, aby tohle utrpení mělo nějaký smysl.
Když je pak člověk starší, říkáme, že je moudrý.
Jenže tahle moudrost je k ničemu, je to spíše rezignace na těžké podmínky, která stejně končí v lepším případě smrtí a v horším napřed dlouhou nemocí.
To, že se naše mysl ztotožnila s tělem a že si vlastně všechno představujeme jako nějaké tělo, že veškerá činnost zahrnuje tělo, že i imaginárním věcem přiřazujeme v duchu nějakou podobu, nás dokonale zmátlo a myslíme si, že transformace, vzestup, či změna zahrnuje i tělo.
Dokud na tom budeme lpět a nenajdeme i jiný způsob, tak po smrti poznáme, jak jsme byli pošetilí.
Je třeba si uvědomit, že tělo máme proto, aby se nám to nepovedlo.
Tělo je tu jako omezení naší všemocné mysli.
Mysl, když se ztotožní s tělem, všechnu svoji moc používá skrze tělo a tělo jak víme má svoje hranice. Prostě někde končí.
Když mysl nemá tělo, tak nikde nekončí. Je všude, ve všem, jedna v druhé.
To je ta Jednota, kterou hledáme.
Když mysl nikde nekončí, může tvořit neomezeně.
Protože mysl tvoří, ne tělo.
Pokud ji necháme ohraničenou tělem, může tvořit pouze to, co dovolí hranice. Konec těla.
V okamžiku, kdy se někomu povede husarský kousek, který je nad naše chápání, tak jen proto, že dokázal aspoň na okamžik, aby mysl opustila tělo. Protože na "tvoření", mysli stačí okamžik.
Tohle dokážeme a děláme to zcela běžně. Také tomu někdy říkáme "aha" okamžik.
Jen nevíme, že je to ten okamžik, kdy je mysl volná a volně neomezeně tvořící.
Jen je třeba mít vizi. Vizi, co od života chceme.
A té vizi dát absolutní důvěru. To je vždy, všude, za každých okolností.
Protože necháváme mysl ztotožněnou s tělem a díky mysli tělo občas bolí, zvláště když nejsme zrovna spokojeni, dáváme spíše absolutní důvěru nespokojenosti.
Tím se vytváří začarovaný kruh nespokojenosti.
Pak jsme vlastně sloužící. Jiným volnějším myslím.