A neb.
Jak jsem v životě pokazil vše co se dalo
a jak to napravuji

Listopad 2017

Vina

28. listopadu 2017 v 12:14 | PF |  Co je sebeláska - Kapitola 82
Vina
Za každým strachem je pocit viny.
Za každou bolestí je pocit strachu a viny.
Za každou touhou je zbavení se pocitu viny.
Za každým tělem je vina.
Celý náš život je vlastně jedno ospravedlňování se od viny.
Uvěřili jsme, že vina je skutečná.
Přesto každou možnou chvílí se pokoušíme ostatní o tom přesvědčit.
Jakoby to bylo málo důvěryhodné, jakoby málo cítili vinu a málo se ji snažili napravit.
Každý dělá co může, aby vinu ze sebe střásl a byl dobrý v očích ostatních a nikdo si život bez viny neumí představit.
Naše oči i oči ostatních nevidí vinu, vidí jen výsledek, jež vina vytvořila. Výsledek většinou nutí dotyčného znovu obvinit.
Kdo se cítí více vinnen, více obviňuje. V domění, že odvede pozornost od vlastní nedostatečnosti.
Náš svět, který vidíme očima těla, tento způsob respektuje.
Skutečnost, kterou lze vnímat uvnitř, nemůžeme vidět na vlastní oči. A proto ji potlačujeme a nebereme na vědomí. I kdyby jsme zvraceli strachy, nenapadne nás a nevěříme, že nejsme vini. Jen doufáme.
Doufáme, že ten druhý si všimne, že jsme nevinní.
Jenže druhý si nemůže všimnout, protože by si zbořil vlastní existenci. To už by totiž byl projev lásky a to my všichni považujeme za slabost.
Celý náš život provozujeme způsobem - co o tom řeknou ostatní. Aby se to druhým líbilo, nebo navzdory ostatním. Prostě vždy očekáváme ocenění, jakékoli, z venčí, od ostatních.
Člověk by si řekl, že když chci, aby mě ostatní ocenili, musím ocenit já je. Když chci, aby mi vynadali, tak jim vynadám, to funguje. Většinou.
Když chci pochválit, tak pochvala nestačí. Většinou.
Najednou je potřeba víc.
To víc je to, co není vidět. To víc je uvnitř. Když někoho chválím, musím tomu věřit, musím tomu člověku projevit lásku.
A to tak dlouho, až si všimne a přestane hledat chyby.
Vydržet to, hraničí se zarputilostí. Někdy.
Je to ale jediný způsob, jak projít pocitem viny do osobní svobody.
Vina totiž není skutečná, nemá moc nikoho zadržet. Je jako oblaka, jako inverze. Projedeš mlhou, zimou, mrazem až na kopec a tam svítí sluníčko. Nevíš nic o mlze.
Stejně jako u lidí. Procházíš okolo obviňování a s láskou jdeš za svým cílem. Jak začneš obviňovat, hledat ocenění od ostatních, zůstaneš v mlze a budeš stále tápat a hledat svůj cíl.
Nikdy opravdu nemůžeš být víc, než ti, s kterými se srovnáváš.

Přijímání

25. listopadu 2017 v 21:00 | PF |  Jednota - Kapitola 83
Přijímání
Každý něco chce.
Každý chce co nejvíc, za co nejméně.
Většina si to tak myslí a zhruba stejná většina si neuvědomuje, že zadarmo vlastně skoro nic nechce.
Někdo chce lásku, partnera, někdo věci, někdo schopnosti.
Když nám to zčista jasna přistane v náručí a hlásí, tak tady mě máš, začneme se ošívat a být odmítaví.
Často člověka i napadne, když je to tak snadné, tak můžu mít víc a lepší.
Chceme to mít zasloužené. Chceme vědět za co to je, jestli to není podfuk.
Aby nás lidi nepomluvili, aby jsme si toho více vážili, ale hlavně proto, že potřebujeme mít život pod kontrolou a složitější.
Proč, to neví ani Bůh. Asi za to můžou generace před náma.
Když budu mluvit sám za sebe, byly doby, kdy jsem neuměl přijmout ani poděkování. A poděkovat za něco mi přišlo trapné.
Dávat a přijímat spolu souvisí.
Nechceme nic zadarmo, protože ani nic zadarmo nechceme dát. Nechceme být nikomu za nic vděční a omezovat se při opětování daru.
Jeden z důvodů je, že se stydíme za svoje soukromí, za svoje názory. Chceme si je uchránit před světem.
Aby mi do toho nikdo nemluvil a udržel jsem si aspoň můj standart, který zdánlivě vyhovuje.
Myslím si, že si o mně myslí, že jsem špatný, horší, nedokonalý.....Dokonalý, lepší, nejlepší....
To je další level přijímání. Přijmout sebe sama.
Teď je třeba si uvědomit, že když něco přijde zdánlivě zadarmo, že je to složitá práce univerza a naší mysli a že to vůbec není zadarmo. Cenu jsme zaplatili mnohem dříve naší vstřícností nebo drzostí, bezděčnou pomocí nebo ignorací, dobrosrdečností nebo záští, cílevědomostí nebo nesourodou činností a v poslení řadě hlavně vizí. Tím, že jsme kdysi, kdesi projevili toto přání a zapomněli na něj.
Teď přišlo splněné. Možná později, než jsme ho očekávali. Ale nebylo ještě zaplaceno, nemohlo přijít dříve.
Tak se stane, že teď už ho nepoznávám, že je to splněné přání, zdá se, že je mi na nic, nebo dokonce, že přišlo v nejméně vhodnou dobu.
Co s ním.? Teď ho zrovna nechci, nepřijímám.
Tohle nepoznané a nepřijaté splněné přání pozdrží splnění dalších přání. Protože chceme-li (musíme-li) mít přehled čím a za co platím, musím počkat, až mi to bude jasné a pochopím odkud se vzalo.
Naše tělo, které považujeme za hlavní rozlišovací kanál (přes pocity a emoce), ale vidí a vnímá jen zlomek toho, co se kolem děje. Tak splněná přání jsou v čekárně a čekají, až na ně přijde řada.
Když se děje něco, co nám není vhod, může to být platba nebo rovnou splněné přání.
V každém případě jejich nepřijetím, způsobím pozdržení toho, co by už vhod mohlo být nebo na co čekám.
I když přijetí sebe sama je mnohem těžší, tak bez něj nejsme schopni přijmout vlastně nic.

Tento rok, už dnes vnímám, já sám pro sebe, jako zkouškový rok.
Nedařilo se mi vůbec nic. Ze dvou zaměstnání jsem odešel, protože mi to nešlo a z třetího jsem pryč, protože jsem si nevydělal. Teď nastupuji do čtvrté práce v tomto jednom roce.
Nemám žádné iluze o této práci a ještě před měsícem bych tuto práci neviděl že je.
Teď jsem za ni vděčný.
Došlo to tak daleko, že už si vůbec nemyslím, že jsem v předchozích zaměstnáních selhal, což jsem si do nedávna myslel. Ale kdybych si to myslel stále, tak bych se musel zastřelit pro neschopnost. Nemělo by to řešení. Považovat se za neschopného a chodit tady mezi schopnými není dost dobře možné.
Je mnohem snazší neřešit to a důvěřovat ve vyšší vedení. Takže už si nemyslím, že ten rok byl špatný. Prostě mi to někam vede (k nějaké vizi, kterou už jsem zapomněl) a já přes neustále nepřijímání si jen dělám těžkosti, které by jinak nebyly nebo by už dávno, dávno pominuly.
Každé, rozčilování, nedůvěra, obavy, každá nezbytnost, důležitost, nutnost, každé očekávání, úplně jasné přání je nepřijímání sebe sama a tedy nepřijímání ničeho.
Ještě jedna důležitá věc.
Nepíšu to proto, abych někoho poučoval nebo radil. Já sám články, které mi radí většinou nedočtu. Recepty na vaření ale jo. Považuji to za ovlivňování v mém rozhodování. Píšu to, abych si více uvědomil, co se mi to vlastně děje. Toto jsou jen moje prožitky a nikoho jiného.
Pokud to někomu pomůže, tak jen proto, že to pochopil sám a po svém.
Pochopil to, co já se pokouším sám pochopit a použít.
Vše, co se mi děje, je pro mě to nejlepší. Nezáleží jak se na to dívám, záleží, abych to tak chápal.

Nemusím dělat nic

22. listopadu 2017 v 7:08 | PF |  Jednota - Kapitola 83
Nemusím dělat nic
Je to zrychlený proces, když chceš něčeho dosáhnout.
Je to tak, třeba je to k nevíře.
Když někdo dosáhne cíle, vždy si jasně uvědomí poznání - "nemusím dělat nic". Aspoň okamžik.
Pro mě osobně to bylo dlouhá léta nepochopitelné a vždy jsem si myslel, že se stane jen to, co udělám. Když neudělám nic, nestane se nic.
Jen mi bylo divné, kolik jsem znal lidí - tlustých-, kteří se těžko hýbali a přesto měli více prostředků než já, fyzicky zdatný. Ti lidé se vůbec nezdáli, že jsou chytřejší než já, přesto jsem musel uznat, že asi jsou. Jim se dařilo.
Dnes moderní slovo - prokrastinování je velmi blízko tomuto stavu nicnedělání.
Při prokrastinování člověka napadají nejlepší nápady, myšlenky, vize a cíle.
Pak už se jen rozhodne a zařídí to potřebné a věci se dějí.
Nemusí běhat, zkoušet, přemlouvat, rozjíždět a končit.....Protože má stanovený cíl nebo lépe má vizi.
Vize je lepší, protože cíl je příliš přesný. Čím přesněji určený cíl, tím se dá snadněji přehlédnout jeho splnění.
Zrychlený proces dosažení, je pochopení, že v dnešním světě je vše obráceně.
A proto se musí začínat od zadu. Ne popořadě, ale od výsledku.
Každý náš plán zahrnuje nějakým způsobem útěchu, potěšení, ochranu pro tělo. Nikdy se nestalo, že bychom úplně zapomněli na tělo, protože věříme, že všechno co můžeme, dosáhneme díky tělu.
Nikdy nás nenapadlo, že tělo máme proto, aby se nám dosažení co nejvíce zkomplikovalo.
Ano, tělo máme proto, aby potřeby těla co nejvíce zabrzdily naše vize.
Tak se třeba stane, že naše vize je mít peníze a nestane se zdraví nebo láskou naplněné vztahy.
Co se týče zdraví, to zdánlivé potřeby těla blokují více než dokonale.
Zdánlivé potřeby těla je přesné označení, protože tělo jako takové, žádné potřeby nemá. Ty mu dává naše mysl.
Tak jsme celí popletení, že si myslíme, že jsme nemocní a nevíme, že nemocní být chceme, protože splnit ušlechtilejší vizi od nás vyžaduje větší odhodlání než jsme právě ochotni dát. Třeba proto, že by to mohlo být nepohodlné pro tělo.
Když si s něčím nevíme rady a přesto potřebujeme dobrý výsledek, je třeba najít "místo" odpočinku a tam si představit co si slibujeme od dobrého výsledku.
O tomto "místě" jsem psal v minulém článku.
To " místo" je právě v tom, že nepustíme do mysli stále se hlásící potřeby těla, ať už minulé nebo budoucí, ale pustíme mysl, aby se rozšířila do vesmíru, do universa a tam se s láskou a vděčností spojíme s lidmi, kteří nám můžou pomoci. Čím více lásky, vděčnosti a radosti do splnění naší vize dáme - odešleme do vesmíru, tím rychleji se vrátí splnění.
Naše mysl, naše Já není omezená, ohraničená tělem, ona je vlastně okolo našeho těla a je, ač si to nechceme připustit spojená se všemi ostatními Já, ostatními myslemi. Proto říkáme, že jsme Jedno.
Nebo Já jsem jen.
S ostatními Já se můžeš spojit mnohen snadněji a oni mohou bezděky pro tebe dříve "pracovat", když se nenecháš omezovat potřebami těla.
Dokonce je snadnější pomyslné odpojení od těla, když tělo bolí a má spoustu potřeb. V klidu a v pohodlí je to mnohem složitější, protože naše potřeby, tužby jsou mnohem menší, když se zdá, že tělo je spokojené.
Spokojené tělo způsobuje pocit viny. A plní mysl negativními myšlenkami a způsobuje, že aby bylo uspokojeno tělo, se člověk spokojí i s málem.
Pak se mu stává, že hledá vyproštění z pocitu bezcennosti a neadekvátnosti v budoucnosti.
A chtě nechtě utíká do snů.
Pak už stačí si útěk uvědomit a spojit se s ostatními s láskou a vděčností, aby mohli s láskou nám pomoci.
Takže nic nedělat je třeba procvičovat.
My také pomáháme nevědomky vizím někoho jiného.

Odpočinek

20. listopadu 2017 v 7:09 | PF |  Jednota - Kapitola 83
Odpočinek
Existuje místo -"místo", které si každý může stvořit. Může si ho vytvořit fyzicky nebo stvořit v mysli.
Není to nic těžkého a skoro každý to "místo" má.
Jen neví, že ho může kdykoli použít.
Já jsem ho objevil při práci v pekárně.
Pletli jsme preclíky. Stovky, tisíce, desetitisíce preclíků každý den, extrémě rychle a zhruba 4 hodiny každý den bez zastávky, bez napití, bez protažení, protože ten pás pořád jel a musel být naplněn upletenými preclíky. Když se jeden zbrzdil druhý to musel dohonit. Lidi se mezi sebou bavili výjimečně, většinou se soustředili na těsto, aby z něj udělali preclík.
Já jako nový člen, jsem byl dost brzda, což naštěstí spolupracovníkům bylo jasné a snažili se za mě.
Majiteli pekárny, to ale vůbec jasné nebylo a nemohl pochopit, že druhý den už to neumím. Tady nešlo jen o preclíky, ale hlavně o jiné pekařské práce. Houstičky, dlouhé rohlíky, plněné rohlíky, croasanty, zpracovat těsto a hlavně být na správném místě ve správnou chvíli na které majitel právě myslel.
Když tam někdo zrovna nebyl, dozvěděl se to během vteřiny pokřikem přes půl pekárny.
Když na mě pokřikoval tou svojí rakouskou němčinou, ač německy umím, netušil jsem co vlastně chce. Jen mi došlo, že to není pochvala, na kterou jsem zvyklý.
Takže pletení preclíků bylo spíše vysvobození z pracovního stresu.
Jenže po takovém stresu máte sucho v puse a u preclíků ještě záda zralé na výměnu.
Tu se stalo, že jsem v mysli utekl.
Utekl jsem na místa, kde jsem byl a kde se mi líbilo. Před očima se mi objevovaly známé scenérie včetně pocitů, které jsem tam měl. Dařili se mi i místa, kde bych tepve chtěl být a dařili se mi lidi, se kterými je mi dobře i lidi, které nemusím, ale v tomto úletu byli jako beránci.
Jako když se mysl rozdvojí. Část plete preclíky a část je na výletě.
Pravda byla, že preclíky mi šly o něco pomaleji, takže mi brzo vyrušili z "odpočinku".
Jenže, se to zdálo, že brzo.
Ono se někdy stalo, že se hodiny přesunuly úplně jinam, žízeň zmizela, záda nebolela a zůstalo to tak nejméně ještě další hodinu, kdy už jsem se plně soustředil na těsto.
Zpočátku to byla opravdu jen minuta úletu a po ní se nic nezměnilo.
Ale když jsem si to uvědomil - přímo v procesu odpočinku -, že odpočívám a že mi nic nebolí a nevadí, mohl jsem to prodlužovat a hlavně jsem byl odpočinutý i při aktivní činnosti.
Trochu to bylo složitější při přechodu z odpočinku do zdánlivé reality.
Chvíli jsem nevěděl, jestli opravdu mám plést preclíky nebo opravdu se mám procházet na břehu řeky.
Tělo jsem měl na obou místech, jen ty preclíky vyžadovaly okamžitě pozornost, tak jsem uvěřil jim.
Byla to chyba. Vůbec jsem je plést nechtěl.
To mi lidi to takhle máme. Raději uvěříme tomu horšímu. Aby jsme uspokojili svůj pocit viny, kterou jsme si nechali naordinovat.
Na bytě jsem se pokoušel "odpočívat" při odpočinku.
Bylo to skvělý, silný a měl jsem pocit, že tvořím realitu.
A tvořil jsem.
Za dva, tři dni, jsem pekárnu vyřadil ze života.
Teď sedím doma a užívám si volna.
Jen je tam někde vzadu pocit, že budu potřebovat zase peníze. Zase ten naordinovaný pocit viny.
Ten bych teď chtěl vyřadit podobným postupem.
Jenže doma jsou úplně jiný podmínky. Starají se o mě, je tu zdánlivě vše co potřebuju.
Jen je třeba z toho zdánlivého udělat skutečné, tedy trvalé.

Kapka

19. listopadu 2017 v 7:21 | PF |  Jednota - Kapitola 83
Kapka
Jednou z moře vystříkla kapka.
Z moře stříká mnoho kapek a toto je příběh jedné z nich. Příběh všech ostatních kapek je podobný, ale ne stejný.
Naše kapka, když zjistila, že není součást moře, že má jiný rozhled proti dřívějšku, dostala velkou radost a hned si uvědomila, jaké je to pro ni štěstí, že může prožít něco jiného, než když byla jen v moři.
Řekla si, že musí být opravdu výjimečná, když se jí dostalo takové cti a mohla vylétnout nad hladinu.
Rozhodla se tedy, že svoji výjimečnost musí potvrdit a ukázat ostatním kapkám v moři co dokáže.
Hned tedy zjišťovala, co vlastně může dokázat, aby bylo vidět, že je lepší než ostatní. A tak se začala rozhlížet kolem sebe a najednou viděla i jiné kapky, které vystříkly s ní a viděla, že některé už jsou zpátky v moři.
Uvědomila si, že asi také opět spadne do moře a že na to, aby něco dokázala má jen omezený čas. I rozhodla se, že sdělí moři, že potřebuje více času na uskutečnění svých plánů. A protože z počátku byla ještě spojená s mořem, moře jí vyhovělo a postrčilo ji jinými kapkami na delší let nad vodou.
Naše kapka se ale dost nazlobila, když se k ní připojili jiné kapky a začala spílat moři, že chtěla letět sama, že sama chce něco dokázat. A kapky, které jí pomohly k delšímu letu odstrčila od sebe. Kapky se oddělily a letěly vlastní dráhu, byly vděčné co zažily a brzy se spojily opět s mořem.
Naše kapka celá nazlobená, co jí to moře udělalo, se rozhodla, že si musí pomoci sama a přijala do sebe okolo letící nečistoty, aby je použila pro zvětšení svého významu, aby si moře všimlo, že si dokáže poradit i bez něj.
Nečistoty jí trochu zvětšily a přidaly na váze a kapka zjistila, že její dráha se začíná opět zkracovat a chtěla část nečistot vyhodit. Ale nečistoty se nemohly oddělit aniž by si nevzaly kousek kapky s sebou. To kapku opravdu rozlobilo a začala spílat moři, proč jí dávalo takovou důležitost, když jí potom nechce dále pomáhat, jak ona chce. I ptala se okolo letících kapek, jestli jim moře také tak ublížilo jako jí.
Některé kapky byly úplně černé od nečistot a už jí nemohly odpovědět, jen čekaly až spadnou zpět do moře, aby se jim ulevilo, některé ale dokonce přistály na kameni a zdály se, že dokázaly mnohem víc než naše kapka. A kapka jim záviděla a chtěla také na kámen a divila se, že ji to nenapadlo hned. Protože na kameni by byla navždy oddělená od toho zlého moře. A tam by teprve ukázala co je v ní.
Moře slyšelo její přání a podivovalo se, proč si to přeje, protože vědělo, že z kamene je cesta opravdu složitá, než se dostane zpátky do moře. Ale když si to přála, postrčilo ji jinými kapkami s podobným přáním a kapka spadla na kámen.
I byla kapka ráda, že jí moře pomohlo a rozhlížela se po novém prostředí. Začalo ji být trochu teplo a zdálo se jí po chvíli, že je menší a menší.
Opět zpanikařila a spílala moři, co jí to provedlo, že úplně zmizí a nic nedokáže.
Moře slyšelo její nářek a chtělo jí pomoci, ale jak to kapka zjistila, hned mu řekla, že už od něj pomoci nechce, že by to zase dopadlo špatně. Že se raději vypaří, než by se znova spojila s mořem.
A tak se stalo.
Kapka se vypařila. Nezbylo po ní nic než pár nečistot.
Kapky v moři věděly jaká strastiplná cesta ji čeká, co všechno bude muset přečkat, než se dostane zpátky do moře.
A moře na ni věrně čekalo až se do něj opět vrátí s deštěm.

"Podobnost s člověkem je čistě náhodná, že".