A neb.
Jak jsem v životě pokazil vše co se dalo
a jak to napravuji

Září 2017

Minulost

29. září 2017 v 19:48 | PF |  Co je sebeláska - Kapitola 82
Minulost
Problém naší minulosti je, že se v ní pořád patláme.
Není to vlastně problém minulosti, ale života.
Nějak nám nacpali do hlavy, že se můžeme v minulosti poučit.
Dokonce jsem někde četl, že minulost nelze změnit. Prostě logická posloupnost jako v matematice.
Teď tomu všichni věříme a vzpomínáme, jak to dříve bylo lepší a jak je to teď hrozný a že se musíme podívat zpět a zjistit, kde jsme udělali chybu.
Už tahle jedna velmi obecná myšlenka popírá neměnnost minulosti. A tím pádem všechnu zdánlivou důležitost minulosti.
Já vím, velmi dobře, že v minulosti, tedy v mojí, to bylo stejně hrozný jako teď a možná ještě horší.
A jestli se z toho mám poučit, tak se naučím jen jak to udělat zase hrozný.
Jestli se zdá, že minulost byla lepší, tak jen proto, že to zlý jsme vytěsnili z paměti. Ale když nás někdo donutí, tak si rádi vzpomeneme.
Samozřejmě použijeme to, čemu více věříme.
Tomu horšímu.
Kdopak z nás věří, když v minulosti prodělal spoustu peněz, že už se mu to nemůže stát.?
Ano, stát se to může vždycky.
Takže, co mě minulost naučila.? Že můžu opět prodělat. Takže budu opatrnej a hledat jistoty...
Budu se omezovat, závidět těm neopatrnejm a nakonec se nejspíš upiju z nešťastnýho života.

Jak je vidět, minulost lze změnit.
Nejlépe tím, že na ni zapomenem. Obzvláště na to zlé.
Logika byť i ta matematická je stejně na nic, protože když něco chceš, musíš si to napřed vymyslet. To znamená, že musíš napřed do budoucnosti, abys věděl, co máš v přítomnosti dělat.
Když nemáš cíl, zdá se, že život si s tebou dělá co chce. Život to ale s tebou dělá podle minulosti, protože to byl cíl, který jsi chtěl. Tak proč bys ho logicky nechtěl znova.?
Ale když si cíl stanovíš, tak je lépe na minulost zapomenout, jinak se to zkomplikuje.
1+1 = 2 logika, matematika.
Když se rozhodneš, že ty jedničky prostě nesečteš, nepoužiješ matematiku, tak kde je logika, kde je matematika, kde je minulost, kde jsou problémy.?.?
Neni nic.
A to se může udělat, to není zakázané.
Můžeš začít z čistého a pravda se projeví.
Mimochodem, pravda je mír. Když v situci cítíš mír, tak je to pravda. Co si přeješ, to dostaneš.
Tak pozor, aby sis nepřál minulost.

Svoboda

26. září 2017 v 16:17 | PF |  Co je sebeláska - Kapitola 82
Svoboda

Svoboda
je těžká věc,
už ale víme přec,
že to není volnost a pohoda.

Svobodně se rozhodnu,
že si kopnu -
- do míče.
Hledám muže u té tyče,
co chce chytit moje míče.!

Nejsou míče ani tyče
i když jsem se rozhodl.

Hledáš jiné přání,
že.?
Jen tak z nenadání
ruka po papíru klouže
místo míče,
mohu se chytit rýče.

Byli rádi
svědci moji,
kteří byli schovaní,
když jsem držel míč.
Přišli pomoci mi
hned, jak uviděli rýč.

Milí rýči ryli v zemi,
zasadili tyče
a ptali se mi.
Můžem je dát proti sobě.?
Myslíš borče,
že ty míče
kopnem mezi tyče.?

Kývám hlavou
a svitlo mi,
už můžu kopat kdy chce se mi.

Moudrost stáří

23. září 2017 v 14:44 | PF |  Co je sebeláska - Kapitola 82
Moudrost stáří.
Čo bolo, to bolo.
A tak pomalu zjišťujeme, že moudrost stáří nemá takovou váhu jako dříve. A staří mnohem více říkají, že těm mladým nerozumí, místo toho, aby je svou autoritou usměrnili.
Jejich moudrost jim říká, že by si sami ublížili.
Moudrost stáří dělá prostor vývoji, protože nemá dostatek motivace pro prosazování svojí pravdy. Ví dobře, že boj a hádky nikdy nic dobrého nepřinesly.
Dnes se moudrost stáří projevuje více tichým přijetím než rozebíráním a analyzováním situace.
V úzkém kruhu stoupenců, staří stále prosazují razantně svoje názory, které vlastně nesouhlasí s ničím, ale při střetu s veřejnou skutečností ztrácí motivaci k dalšímu boji.
Ztratit motivaci je příznačné při setkání s neporozuměním.
Jakoukoli podporou se motivace získává a doslova burcuje. V mládí stačí mrknutí oka, aby člověk získal elán pro svůj záměr.
Mě, co by nenapravitelného egoistu motivuje jakákoli pochvala nebo zájem. Takže na mě opravdu funguje to mrknutí oka a to i po tolika letech a jsem díky tomu snadno ovladatelný.
Takže činnost, která mně činí potěšení je ta, o kterou někdo stojí. Mám sice svoje priority, ale ty mizí ve chvíli, kdy ode mne někdo něco potřebuje s tím, že já to udělám nejlépe.
Možná to se mnou není tak tragické, zrovna se učím oceňovat sám sebe, ale rozhodně pocit výjimečnosti mi odezněl jako nemoc, která se už jen občas vrací, jako připomenutí nesmyslnosti boje.
Někoho možná motivuje nesouhlas okolí, a tak mu nevadí mnohem vyšší výdej energie, než kdyby pracoval se souhlasem. Věří, že je natolik výjimečný, že okolí nakonec zlomí. Je mu motivací jeho vlastní výjimečnost, o které se musí stále přesvědčovat.
Náš svět velmi podporuje tuto motivaci. Energii investuje výjimečný jedinec a ostatní mají motivaci se přihřát na jeho výjimečnosti. Motivace, vycházející z vlastní výjimečnosti ztrácí radostný nádech a naznačuje nelásku k sobě.
Velká výjimečnost je velké osamocení a neporozumění, což vyvolává deprese a ještě větší výjimečnost. Jen chvíli to není vidět a jen chvíli je to hodno obdivu.

Kocour

21. září 2017 v 22:39 | PF |  Co je sebeláska - Kapitola 82
Kocour

Bylo to včera ráno,
když jsem zahlíd kocoura.
Přišel ke mně pomalu
a lehl si na peřinu.
Neměl o mě více zájmu toho rána,
celé tělo ho bolelo.

Díval jsem se starostlivě,
jak si líže rány zcela nevzrušeně.
Hleděl chvíli na mě,
přišel blíž a řekl, nech mě.



Potom večer,
já měl těžký den,
přišel a lehl si na zem.
Nabízel se,
tak mi zvedni.
Kožichem
odženu ti
chmury ven.

Ležel mi pak na klíně,
já psal něco povinně.
Přesunul se na klávesnici,
přestal bručet, mírně.
Jak ti to mám říci,
pomůžu ti jen spící.

Mám se rád?

19. září 2017 v 12:34 | PF |  Co je sebeláska - Kapitola 82
Mám se rád.?
Proč se nemám rád.?
Mám se rád. Jen se chovám jako když se nemám rád.
Myslím si, že se mám rád.
Jsou chvíle, kdy je vidět, že se nemám rád.
Ve chvílích, kdy se ostatní cítí špatně a řeší to, já zjišťuji, co jim asi tak vadí.
Ve chvílích, kdy jsou ostatní nadšení, a radují se, se ptám, co mi uniklo.
Ve chvílích, kdy ostatní padají únavou, se dostávám do tempa.
Ve chvílích, kdy si vyznávají lásku, trapně mlčím.
Ve chvílích kdy mi nadávají, se rozhlížím, jestli je to na mě, protože já proti nim nic nemám.
Vypadá to jako natvrdlost.?
Prostě jenom nevím, jak mám reagovat.
Nevím, jestli se to hodí, abych někomu neublížil, abych se neztrapnil, ....
Moje reakce jsou většinou přehnané. Už dříve jsem psal, že jsem vlastně cholerik.
Je to tedy vlastně strach z kritiky, a proto i ty přehnané reakce.
Strach nikomu ještě nepomohl.
Tímto psaním se totiž zbavuji pocitu ztrapnění. Ono to je vlastně jedno co si myslím, že si o mně někdo myslí. Naopak je potřeba se "ztrapňovat", dokud se nezačnu uvolněně projevovat. Projevovat lásku, projevovat pocity, dát najevo zranitelnost a slabost.
Ostatní si stejně vždy myslí něco jiného, než já a naopak jsou přátelštější. Protože se nemusí bát projevit také svoje slabosti.
Příklady, že se nemám rád se projevují také tím, že se setkávám se situacemi, kdy se nemá rád někdo z mého okolí a mě se to dotýká. Je hlučnej na veřejnosti, ponižuje se, má zjevné problémy s penězi, chová se hrubě....
Více či méně nedostatkem sebelásky trpíme všichni.
Často se totiž vzájemně ponižujeme jen z potřeby prosazení názoru.(iluze)
Když se projevím přátelsky a otevřeně, je většinou odpověď také přátelská, beze strachu. Když projevím úctu komukoli, bude schopen se mnou komunikovat a to i v případě, že sociální rozdíl bude markantní.
Takovou jednotu máme v krvi, v genech, je potřeba ji používat. Jenom strach z druhého způsobuje frustraci a nelásku k sobě a těžkosti v životě.
Mám to vyzkoušené a vím to. Jen se mi to nedaří používat vždy. Většinou jen za nějakým účelem, a pak najednou už ne.
Když už si myslím, že to nepotřebuji, že jsem svého dosáhl, najednou začínám rozlišovat, domýšlet se, strachovat se a zase si to vše pokazit.
Neláskou k sobě a tedy i k druhým.
Teorii bych znal.
Teď tu praxi. Asi to bude na dýl.
Ne, vlastně. To dám.







Láska k sobě

16. září 2017 v 16:21 | PF |  Co je sebeláska - Kapitola 82
Láska k sobě.
Velmi snadno se to nazve slovy, co má člověk dělat, aby dosáhl sebelásky.
Já, ač stále nemám představu, jak mít lásku k sobě, relativně uspokojivě dokážu popsat, co to je.
Přesto výsledkem nebude plná sebeláska.
Protože moje mysl čerpá z iluzí minulosti.
Když si říkám, že minulost už neexistuje, jsem najednou bezradný a nemám se čeho chytit a když mám zaujmout nějaký postoj, říct - toto je sebeláska a toto už je odpor, nevím.
Když se setkám poprvé s určitou nepříjemnou situací, tak v první chvíli nevím jak na ni reagovat. Pak si vzpomenu, co je asi morálně vhodné a podle toho zareaguji. Pohoršeně, uraženě, vyčkávám, pobaveně...
Téměř vždy je to atak na mojí sebelásku.
Jaká by asi byla reakce, kdybych neměl z minulosti zakořeněnou "správnou představu".? Možná bych vůbec nepostřehl, že jsem v nepříjemné situaci.
Já si osobně myslím, že toto je ta sebeláska. Že ti nepřijde na mysl žádná odveta. Ať už je odvetou třeba stáhnutí se, nebo odpouštění.
Láska k sobě se projevuje láskou k druhým.
Úcta k sobě se projevuje úctou k druhým.
Nejsnadněji se to pozná u zdánlivě nejslabších článků.
To může být partner, dítě, někdo z odlišné sociální skupiny...
Tady je nejtěžší stále projevovat úctu, tedy lásku k sobě, aby nedošlo ani na chvíli k určitému odpojení. Nebo přímo k odvetě.
Mně tedy zatím stačí objevit sebelásku k tomu, abych měl dostatek prostředků k životu v hojnosti.
Zatím mám dostatek prostředků k životu.
Ha.
Zdá se, že tu projevuji určitý odpor k situaci.!
Možná, že ten odpor je projevené přání ke zhmotnění.
Jaké je tedy přání, aby vytvořilo hojnost.?
Je to, to, mám se rád.?

Co je sebeláska - Kapitola 82

13. září 2017 v 14:37 | PF |  Co je sebeláska - Kapitola 82
Co je to sebeláska.
Sebeláska je...?
Já nevím ani co si mám pod tím představit.
Co je vesmír, tuším. Co je Bůh, tuším.
Co je láska taky tuším, dokonce vím.
Že by sebeláska bylo něco podobného.? Pokud se to týká druhých, je to snadné.
Láska je, že je člověku s milovanou osobou extrémě dobře, když nejsou spolu, tak na ni aspoň myslí, vše co si přeje, si přeje pro milovanou osobu, vše co má, chce jí dát, když má problém, musí pomoci, když má přání, musí ho splnit.
Když milovaná osoba dělá něco, co nechci, tak mi to trápí, ale čekám že to přejde a pokouším se vrátit situaci do předchozího normálu. Přesto, díky lásce přijímám nový stav věcí a věřím v nejlepší úmysly milované osoby.
Partnerská láska většinou není takhle jednoduchá, ale láska k dětem je takzvaně bezbřehá neboli bezpodmínečná.
A teď si do toho zasadím jen svoji osobu, svoje Já, které miluje mě.

-Sám se sebou jsem rád, ale nemusí to být stále, také potřebuji jiné lidi. --- To by mohlo odpovídat. (1+) (první plus)
-Když jsem s jinými lidmi, tak na svoje potřeby si vzpomenu, až když mi něco vadí. ---- Asi bych měl na sebe myslet tochu dříve (1-)
- Když si něco přeju, pro sebe, tak až po uspokojení blízkých milovaných, nebo jen s jejich souhlasem. ---- je to - pro sebelásku nebo + ???? Mám uspokojit sebe a díky tomu mohu snadněji uspokojit blízké.? Asi to bude (2-)
- Vše co mám, použiju k uspokojení svých potřeb, někdy ale to musím použít k uspokojení potřeb blízkých milovaných, někdy dokonce jen blízkých. Tato nedůslednost asi bude (3-) pro sebelásku.
- Když mám problém, musím ho řešit většinou sám. Někdy ho neřeším. Někdy požádám o pomoc. Opět nevím jestli je to + nebo -. Spíše nevím co je + pro sebelásku. Požádat o pomoc asi jo. Řešit to sám asi také. A neřešit ho, je také někdy dobré. Převládá + takže (2+)
- Když dělám něco co nechci - proč to dělám.? Sama podstata otázky už je - Tedy (4-)
- Dělám to z lásky k druhému.? Abych pomohl sobě. To by mělo být + , ale ne vždy. někdy to dělám proto, že to nedokážu odmítnout. Takže -.
-Když dělám něco proti sobě a přijmu to jako nezbytnost, abych si udržel moji spokojenost. Tak si protiřečím a je to (5-) proti sebelásce.
- Když dělám něco proti sobě a věřím, že to jsou mé nejlepší úmysly, které mi pomůžou k něčemu co chci.? Podle mě je to (6-) proti sebelásce. Akorát to dost často oni nerozeznám, že jdu proti sobě.

Prostě sebelásku nemůžu podávat stejně jako lásku k bližnímu svému.

Zdá se, že jsem na nic nepřišel. Přesto nedostatek sebelásky, domnívám se, u mě má za následek nedostatek peněz.
V dnešním světě je to na pováženou.
Znám lidi, kteří si sebe dokáží více vážit než já, ale dost dobře o tom nejde mluvit. Vždy je tam +i-.
Hlavně hodnocení z hlediska lidí, tedy subjektivních iluzí a hodnocení z hlediska věčnosti nelze porovnat, protože věčnost nikdo nezná.
Hodnotit z hlediska věčnosti bychom měli proto, že láska je věčná.
Nebo jdu touhle myšlenkou proti sobě.?

Čekání II

10. září 2017 v 16:51 | PF |  Čekání - kapitola 50
Čekání
Čekání je pro mě nejtěžší zkouška.
Jakákoli nepříjemná aktivita je lepší než čekání.
Čekat na něco očekávané je těžké, ale čekat, když netušíš co se z toho vyklube a nemůžeš nijak zasáhnout, je drama hraničící s depresí.
Když čekáš jen tak, sedíš a čekáš. Nekreslíš si, nevymýšlíš nějaké plány, neprocházíš se, nepovídáš s nikým a ani sám se sebou nemůžeš povídat, protože to zvětšuje bezútěšnost situace.
Při takovém čekání se ani nic nechce. To není nervozita.
Když jsi nervozní, tak čekáš vlastně aktivně. Ale aktivita může leccos pokazit.
Tak čekáš.
Zkoušíš meditovat, ale neklid meditaci ruší.
Pokoušíš se zaspat nějaký čas. Trochu to pomůže, ale spánek to není posilující.
Myšlenky proudí a zakopávají o sebe, je jich moc a vlastně žádná.
Podržíš jednu a po chvíli vnímáš její absurdnost k tomu čekání. Nic nesouvisí s ničím a nic nedává smysl, většina myšlenek se zdá úplně zbytečná a zavádějící.
Křeslo kde sedíš, začne tlačit, kousat a během chvilinky ti nervozita znepříjemní jakoukoli polohu.
Silou vůle ji odeženeš a rozostří se ti zrak a zamlží sluch, křeslo zmizí, nevnímáš čas.
Jen čekáš.
Ztrácíš smysl a důvod čekání, výsledek už je ti lhostejný.
Chvíli jsi někde v prostoru a vlastně tam nejsi, přesto víš co se kolem tebe děje, vnímáš zvuky a vidíš prostor kolem tebe, ale nechytáš se ničeho, ani to vlastně nepozoruješ.
Čas stojí.
Jsi tam a zároveň jsi jinde. Nic není důležité a čekání se stalo setrvačností.
Už není nepříjemné.
Už jenom je, jako cokoli jiného. Čekání se stává věcí. Můžeš ho nadzvednout, posunout, ponořit. Nemůžeš ho rozbít a odejít.
Nic se neděje, nikdo ti nevolá.
Jsi čekání. Jsi věc položená u telefonu.
Když telefon zazvoní, tak ho slyšíš, ale nenapadne ti, že je to telefon. Je to jen zvuk, jako mnoho jiných. Věci přece telefon nezvedají.
Později se věc začne měnit na bytost a jdeš spát.
Ráno zjistíš nepřijatý hovor a už nečekáš, protože výsledek je lhostejný.
Jsi připraven na cokoli.

nemoc

7. září 2017 v 17:37 | PF |  Radovat se navzdory všem - Kapitola 81
Nemoc.
Ne - moc nechci.
Žádnou moc nechci.
Chci být bez moci.
Slovní hříčka nám pomůže s tím, co to je být nemocný. A připomíná a upřesňuje naše opravdové přání.
V podstatě neuvědomělé přání. Přání našeho podvědomí.
Naše vědomí hlásí do světa, že nechce žádnou bolest ani nemoc a dokonce se pokouší přesvědčit i sebe sama, že chce být zdravé.
Přesto podvědomí se neustále vrací k nemoci, bolesti a hlásí do světa co se děje. Hlásí to nejen do světa, ale hlavně svému Já, že to bolí, že se cítím slabý a špatně. Že musím k doktorovi, musím si vzít prášek, musím se nechat ošetřit, musím ležet, nemohu chodit, nemohu mluvit, nemohu, nemohu...
Tak se vlastně mnohonásobně víckrát přesvědčuji, že potřebuji být nemocný. Že to a jen to, je moje přání.
Nemoc se dostaví vždy, když už je něčeho moc. A potřebujeme pauzu, kterou si sami nedovolíme dát.
Takže také ne moc, nepřehánět to.
V podstatě nelze se tvářit, že něco nebolí, když to bolí.
Stejně tak se velmi těžko zachytí myšlenky, které způsobují určitou bolest.

Dříve lidé měli mnoho Bohů. Každý Bůh ochraňoval jinou činnost. Všichni to věděli a brali vážně a hleděli těmto bohům podstrojovat a pronášet při tom svá přání jež potřebovali vyplnit, když měli obavu, že na to sami nestačí. Výsledek nechali v rukou příslušného boha a přijali ho ať byl jakýkoli. Bylo to rozhodnutí boha, nikoli jejich. Občas se to zdálo být nespravedlivé, ale Bohu se neodporuje i když je to jen malý bůh.
Dnes jsme zavrhli tyto malá božstva a v některých místech uznáváme svého jediného Boha, který řeší vše.
To, co do světonázoru.
Skutečnost je zcela jiná.
Protože jsme si odvykli registrovat bohy jako nějakou veličinu, máme pro různé situace obyčejné světské označení, u kterých nikoho nenapadne zvláštní význam při neustálém opakování nebo neustálé pozornosti.
A tak při nemoci a bolesti se věnujeme bolesti a nemoci, jinými slovy uctíváme pomyslného boha nemoci a on je potěšen a za to nás odměňuje další a další nemocí.
Když budu uctívat jiného boha strachu, jiného guru, uvěřím v setkání se s činností tohoto guru.
Popřu v sobě, že jsem součástí Boha, popřu lásku, popřu radost a přestoupím do náboženství, které uctívá ego.
Depresi, boha tohoto náboženství jsme si sami vytvořili.
Pokud vyřadím tohoto boha strachu a budu se v klidu, bez ohledu na okolnosti, věnovat hojnosti, zdraví, lásce a radosti, pocítím účinky láskyplných myšlenek v podstatě ihned.
V dnešní době se myšlenky projevují rychleji než je stačíme dokončit.
Myslím, že o to jde.
Projevením jednoty s láskou, neboli mluvením o ní a zajímáním se o ni, podvědomí překročí do té doby převládající bohy strachu, protože bude převládat jednota s hojností a bude nás tlačit do hojnosti a zdraví v domění, že to je pro nás to peklo.
Podvědomí a ego směřují ke smrti. Naše smrt je cílem ega a podvědomí.
Tak je možné, že nás udolají hojností.
To budu řešit až to přijde.

For sale

4. září 2017 v 19:20 | PF |  Radovat se navzdory všem - Kapitola 81
For sale.
Děkuji osvícené duši, která vymyslela toto téma. Hlavně proto, že o Peklu jsem psal včera a tak mohu ještě něco dodat.
Souhlasím, že peklo je vystěhované a je k pronájmu či na prodej. Nikdo ho nechce, protože ho už každý má.
Když Dante napsal svoji Božskou komedii a později ještě Botticelli namaloval obraz mapy pekla, velmi stoupl počet věřících. Všichni když uviděli, jak to v pekle vypadá, se uchýlili k Bohu, aby je ochránil.
Církev už dávno dokázala převléci Satana za Boha, a tak všichni se utíkali schovat před Satanem k Satanovi. Tento převlečený satan nebyl tak obhroublý a svoji krutost a nenasytnost schovával za vlídná a milá slova plná soucitu a lidé nic nepoznajíc se mu svěřili se vším.
A místo úlevy se dozvěděli, čím vším jsou vini a jak musí pykat, aby je Bůh měl rád.
Však i kněží se brodí peklem nevěda ani, že už je duše opustila. Tedy obráceně. Duše se brodí peklem a jejich tělo hnije.
A tak máme peklo každý v sobě - doma.
Naše peklo jsou ty naše vlastnosti - těch sedm smrtelných hříchů, které nám církev vymyslela, abychom jejich vyvarováním se, se zalíbili Bohu.
Nevím proč nikoho nenapadlo, že opravdovému Bohu se líbíme tak jak jsme.
Není potřeba se snažit.
Protože jsme všichni součástí Boha a kdyby jsme se mu nelíbili, musel by uznat vlastní nedostatečnost a to není možné, protože už by to nebyl Bůh.
Ničím jsme se neprovinili, a proto se nemusíme ničeho bát. Přinejmenším zrovna Bůh s námi nemá problém.
Všichni ostatní ten problém mají. Oddělují se od Boha, od jednoty a věří, že ví víc než Bůh.
Všichni, kteří si myslí, že ví víc než Bůh, mají problém - chtějí to dokázat.
Bůh nemá žádný problém, nemusí nic dokazovat. Jeho pravdy jen jsou a on čeká až si jich všimneme. Je mu jedno kdy a jestli nás to zahubí. Nemůže nám vnucovat svoje pravdy, když je nechceme vidět, protože jsme svobodní a můžeme to, co může On.
Můžeme tu mít ráj plný lásky a hojnosti.
Tedy, kdybychom chtěli.
Zatím si vzájemně namlouváme, že peklo je celkem dobrý a v ráji bychom se mohli nudit.
Jako cesta do ráje je to dobrý, jen ta nuda v ráji se mi nezdá.