A neb.
Jak jsem v životě pokazil vše co se dalo
a jak to napravuji

Květen 2017

Moje myšlenka

20. května 2017 v 11:14 | PF |  Jednota v mezeře - kapitola 80
Moje myšlenka.
Byla jednou, před mnoha lety, jedna moje myšlenka. Byla jen moje a nikdo o ní nevěděl, protože jsem ji nikomu neřekl.
Občas, když jsem měl klid, nebo byl sám, myšlenka přicházela a já si pohrával s různými jejími variantami a zaplňoval čas, než přijde nějaká akce, která přebere sílu a aktivitu mojí mysli.
Nikdy mi nenapadlo, že je to moje myšlenka, jejíž splnění si přeji a ani jsem nikdy nepátral jak jsem k ní přišel. Prostě jednou vplula do mé hlavy a už tam zůstala.
Dokonce jsem na ní často dlouhodobě zapomínal, ale to jí vůbec nevadilo. Když se připoměla, byla úplně stejná jako před lety a zase mi zaplňovala volné chvíle bez jakéhokoli nároku na realizaci.
Taková milá moje myšlenka.
Ono jich bylo více, které se mi dlouhodobě držely. Různě se střídaly nebo prolínaly mezi sebou, ale v podstatě jejich základ byla tahle jedna moje původní myšlenka. Zřejmě se maskovala, nebo mi ukazovala svoje možnosti.
Samozřejmě jsem dlouhá léta netušil, že je to pořád ta jedna hlavní myšlenka. A dlouho jsem si myslel, že jsem tuhle myšlenku vymyslel já.
Pak jsem začal otvírat oči, někdy v době, když jsem začal psát tento blog. Ne oči těla, ale oči mysli, oči srdce, oči intuice, oči duše. To je jedno jaké oči, jen když to nejsou oči těla.
Tyhle oči mi začaly ukazovat, že Ta moje myšlenka má velmi mnoho sourozenců v ostatních lidech, kteří si ji také možná myslí a že je to jen jejich soukromá myšlenka, že o ní nikdo neví.
Tyhle moje nové oči mi také ukázaly, že i když si myslím, že si ji myslím sám a jen někdy, že ji mám napsanou na čele a každý si ji může přečíst. Něco jako poznávací značku na autě.
A také ji každý čte.
A já to nevím.
Ale já také čtu soukromé myšlenky na druhých lidech a oni si myslí, že jsou jen jejich. Ani si to neuvědomuji a přesto zaujímám postoj chování a způsob řešení podle toho, co si přečtu na jejich "čele".
Velmi často mi spletou informace, které mi dávají oči a uši těla.
Protože ony vidí jen vnějšek a to maskování, které má schovat jejich soukromé myšlenky.
Přesto, rozhodnutí, které dělám, je vždy ošetřeno také mými soukromými myšlenkami. Takže nemohu udělat špatné rozhodnutí. Nikdy.
Když to pak vypadá, jako že jsem se rozhodl špatně a výsledek není v souladu s mojí představou, je to jen proto, že si hýčkám svojí milou a stálou myšlenku o které si myslím, že prostě jenom je a o které "nikdo neví".
Ale ne.
Ona mě ovlivňuje i ve chvílích, kdy jsem na ni už zapoměl.
Jednak proto, že myšlenky jsou mocné a jednak proto, že nebyla vůbec moje, ale že jsem si ji někde vypůjčil a ztotožnil se s ní. Uvěřil jsem v její správnost.
Když už jsem si ji konečně uvědomil, tak jen stačí, kdykoli přijde, ji zavrhnout a nahradit jinou a lepší.
Je to ale fuška, když už jsem se s tou starou tak zkamarádil. Ale když vím, že mi škodí, tak pryč s ní.
V mém případě ta myšlenka byla, že "Život je boj".

Rozhovor s personalistou

10. května 2017 v 18:17 | PF |  Moje budoucnost - Kapitola 79
Rozhovor s personalistou.

Personalisté jsou zřejmě osoby, které z profesního hlediska vás vybízí k tomu, aby jste jim řekli něco, proč vás nemají považovat za vhodného kandidáta.
Zastírají to tím, že mají zájem a chtějí vědět něco o vás a předchozích zkušenostech.
Celkem pochopitelné, ale zrádné. Nikdy o sobě nemluvte. Mluvte o komkoli jiném, jenom ne o sobě.
Proto nemohou podniky sehnat dost pracovníků.
Personalisté vždy hledají někoho jiného, než toho, koho mají před sebou.
Mají naučený systém, kterým se sami vyřadíte ze hry. A oni pak berou toho posledního, protože už nemají na výběr.
V poslední době jsem se shodou okolností setkal se pěti personalistkami. Shodou okolností to byly ženy. Ve všech pohovorech shodou okolností vládla celkem příjemná atmosféra s náznakem odbornosti. Pokaždé, shodou okolností mi personalista nějak vyzdvihl moje předpoklady pro danou funkci a odkázal na druhé kolo. Shodou okolností už jsem se nikdy s žádnou nesetkal.
Už dvakrát jsem si všiml, že člověk pečlivě vybraný a vhodnější než já, z funkce odešel po dvou měsících, nebo hned do čtrnácti dnů a firma hledala opět na stejnou pozici někoho jiného. Lepšího.
Oslovit předchozí odmítnuté kandidáty asi není vhodné.
Zřejmě potřebují lidi, kteří komunikují velmi špatně česky. Takže se od nich personalista nic nedoví, a proto jsou nejlepší. Takže na pohovoru stačí pouze ano, ano a děkuji.
Němci to mají stejné.
Když jsem tam skromě říkal ano, ano a děkuji, byl jsem jejich. Když jsem chtěl ukázat co umím, tak to bylo málo a poslali mi domů. Asi bych chtěl víc peněz, nevím.
Teď naučí pracovat migraty a Němci budou na podpoře.
Mám vtíravý pocit, že je to s nedostatkem pracovníků nějak jinak.
On je to spíš nedostatek polorobotů.
Tomu rozumím, těch je opravdu málo.
Už jsem tu jednou psal o odolnosti vůči stresu. A stresu je mnohem více, protože den se zdá mnohem kratší a přesto, že jsou všichni pořád v práci, potřebují peněz mnohem více.
Kdo to pořád kupuje, tolik věcí a tolik jídla.?
No, já v práci nejsem a jdu něco nakoupit, abych podpořil ty, co si myslí, že musí pracovat.
Já si to stále myslím taky, to je ta chyba.
Proto navštěvuji personalisty.
Ale fakt jen vyjímečně, oni většinou neodpovídají na moje pozvánky.

Jednota v mezeře? - Kapitola 80

6. května 2017 v 11:03 | PF |  Jednota v mezeře - kapitola 80
Jednota v mezeře.?
Hani děkuji za komentář na blogu.
Já vím, že nemáš v práci myšlenky na filozofování, a tak i když to píšu ráno, to asi odešlu odpoledne. Abych tě nenutil k rychlé odpovědi.
Venku jsem přemýšlel nad tvojí mezerou.
Dnešní svět je světem rozlišování. Tedy dobra a zla. Protože to rozlišujeme nejvíce.
Přesnější rozlišování je pak časové (krátký, dlouhý), nebo estetické( líbí, nelíbí) a třeba zdravotní(zdravý, nemocný)......To je náš svět ega.
Rozlišujeme jen proto, abychom si udrželi ego, protože ho považujeme, že nám dává smysl žití.
V dnešní době se už přichází na to, že ego už není to nejlepší, co nás mohlo potkat, protože si uvědomujeme potíže, které k vůli němu vznikají. Zatím jsme většina z nás lidí ve stavu, že připouštíme, že ego není pro nás dobré, ale ještě nepřipouštíme jinou alternativu. Zatím se zdá, že není lepší alternativy.
A tak se hledá.
Hledající si většinou neuvědomují, že hledají alternativu ega, ale jen v rámci ega.

*--- *--- *
*--- *--- * (Spojit všech 9 bodů čtyřmi spojenými úsečkami.)
*--- *--- *

Něco jako byl tento hlavolam. Vyjít s hledáním i mimo ego. I mimo znázorněný čtverec - protože tam je možnost řešení.

Takže když se vzdáme řešení ve čtverci, když se vzdáme rozlišování, tak se najednou objeví nekonečný prostor.
Ani špatný, ani dobrý, ani krátký, ani dlouhý, ani nemocný, ani zdravý....
Popsáno v rámci ega - beztvarý, věčný a nekonečný prostor plný absolutně všech možností. To je rozlišení ega.
Mimo ego k tomu není co dodat pouze to brát jako ideální.
Tomuto prostoru někdo z nás říká Jednota. Ego to musí mít rozlišené.
Tuto Jednotu už i ego začalo připouštět, že existuje, ale jen za určitých okolností. Označuje Ji jako meziprostor mezi dobrem a zlem, mezi pravdou a lží, mezi zdravím a nemocí, mezi světlem a tmou.
Je to ta nepostřehnutelná část, kdy si člověk myslí, že je v klidu, protože jak potom nastane ať dobro nebo zlo, tak o obojí je nutno pečovat, jinými slovy přináší to starost. To je myšlení ega.

Pokud vlezeš mimo čtverec, mimo myšlení ega, zjistíš, že jsou jen dvě možnosti. Buď být v egu nebo ne.
A když ne, když nechceš být v egu, vidíš už jen tu Jednotu a všude. Není jen v nějaké mezeře, ale všude. Takže buď je, nebo není.
Pravda buď je nebo není.
Dobro buď je nebo není.
Láska buď je nebo není.
Zdraví buď je nebo není.
Věčnost buď je nebo není. Záleží jen, jestli chceš být v egu nebo ne.

Kdo ví.?

3. května 2017 v 10:58 | PF |  Moje budoucnost - Kapitola 79
Kdo ví.?
Pořád čekám, kdy budu moci napsat, že jsem to vyhrál, že jsem na to přišel, jak žít v hojnosti a radosti, ve zdraví a bez otrocké práce a pořád nic.
Jak si jen trochu myslím, že už je to na dosah, objeví se rána, která mi zase shodí dolů na zem. Do bláta.
Já to píšu, že už vlastně nečekám, že na to přijdu.
Mám prostě potíž myslet stále radostně. A nevím, jak tu potíž vyřešit. Očekáváním zázraků se dostávám do komplikovanějších situací, než když je neočekávám. Čím více očekávám a věřím v zázrak, o to větší je pak průšvih.
Podle všeho já očekávám průšvih.
Prostě tomu nerozumím a už se ani nepokouším rozumět. Je mi to jedno.
Co přijde, to přijde. Nějak se s tím budu muset porovnat. A když se mi to nebude líbit.? Tak to vlastně bude jen pořád stejné jako teď. Ty chvíle klidu, radosti a pohody se po chvilce změní v opak, ani člověk neví jak si to zasloužil a je to tu.
Můžu všem poradit, v jakékoli situaci, co mají dělat. Všem ostatním jo, sobě ne. Takže rady jsou na nic.
I když vím dost přesně, co dělám špatně, i když přinutím myšlenky, aby situaci pojaly lépe, něco uvnitř jim nevěří a drží si pořád tu svou negativní notu.
Je to, jak to je. Nezbývá, než to tak brát. Chtěl jsem napsat, že můžu být rád, že to není horší, ale to horší mi funguje mnohem rychleji, takže horšíí by to mohlo být do hodiny.
Takže, tak jak to je, je dobrý.
Znám i lepší situace, ale znám i horší.
Mysl je mocná, ale dostat ji pod kontrolu, to není jen tak. A kdo koho vlastně dostává pod kontrolu. Já kontroluji mysl nebo ego kontroluje mysl nebo kdo.? Mysl má pracovat pro Mě, tak bych jí měl kontrolovat Já. Jenže Já ji neumím použít. Ego to zřejmě umí, ale neřekne mi pravdu. Když je to takhle složitý, tak je to určitě špatně, tak to nechám být.
Je to jedno.
V nejhorším se mi to nebude líbit, což vyřeším tím, že to změním a po chvíli se mi nebude líbit něco jinýho, a tak dokola.
Než to pochopím a nic měnit nebudu.
Aha. ?.!
Kdo ví.