A neb.
Jak jsem v životě pokazil vše co se dalo
a jak to napravuji

Duben 2017

Jsem normální.?

15. dubna 2017 v 22:14 | PF |  Moje budoucnost - Kapitola 79
Jsem normální.?
Studuji zázraky.
Mám na to Kurz.
V tom kurzu se učím to, abych měl všeho, co potřebuji, dostatek.
Zjistil jsem, že abych měl všeho dostatek, musel by se mi zázrak stávat aspoň každý den.
Dozvěděl jsem se, že to je normální, zázraky se stávají kažý den.
Raději nezjišťuji, kde je to normální. Abych náhodou nezjistil, že je to normálně normální všude.
Protože to by mě omejvali.
No, je to tak.
Je to normálně normální všude u normálních lidí.
Kde jsou ty normální lidi.? Vypadají jako já.? A mají vůbec nějaké potřeby.? Možná nic nepotřebují.
Možná jen já toho potřebuji moc.
To je nesmysl.
Já toho zas tak moc nepotřebuji. Auto, dům, lásku manželky, dětí, nějaký kamarády, haldu peněz a být zdravý. Je to normální, nebo to není normální.?
Já si myslím, že z hlediska světa, ve kterém žiju, je to norma normálnosti.
Byl by to zázrak, kdybych tohle všechno měl pohromadě.? Asi jo.
Takže, když to nemám všechno pohromadě, nejsem normální.
To jsem z toho blázen.
Skoro bych řekl, že těch normálních lidí je hodně málo. Většinou aspoň jedna věc chybí.
V kurzu na zázraky říkají, že když něco není úplné, že to není vůbec. Když je pravda jen částečná, tak je to pořád lež. Takže když jedna věc chybí, tak není vlastně žádná.
Tak proto se mi nedějí zázraky.??
Nebo to je obráceně.? Když se mi nedějí zázraky, tak vždy něco chybí.?? To asi bude to ono.
No vždyť to říkám pořád, že by to musel být zázrak, abych měl všeho dostatek.
V tom kurzu také říkají, že ty zázraky musím chtít vidět a očekávat je, že jinak si jich nevšimnu a nemůžu je využít pro sebe. Když na zázraky nevěřím, nevěřím ani na lásku, když nevěřím na lásku, nemůžu ji nikomu dát a když ji nikomu nedám, tak ji ani nedostanu a když ji nedostanu, tak mi chybí a když mi něco chybí, tak nemám vlastně nic a když nemám nic, tak nejsem normální a když nejsem normální, tak jsem vlastně blázen.
Tak já jsem teda blázen.
Takže všichni ti lidi, co udávají normu normálnosti, jsou blázni, protože všem něco chybí. Jenom se tváří, že mají všechno, aby měli pocit normálnosti.
V kurzu to nazývají nepříčetností. Protože si tady myslíme, že věci jsou víc než láska.
Kdyby se láska dala jíst, bylo by to možná srozumitelnější.

Je to pořád dokola

9. dubna 2017 v 19:41 | PF |  Moje budoucnost - Kapitola 79
Je to pořád dokola
Čím více se učím vše přijímat, tím méně mám komentářů k vlastnímu dění.
Je to jako bych méně prožíval to, co se prožívám.?
Ne.
Prožívám všechno stejně jako dřív, jen mi to méně trápí a když trápí, tak kratší dobu.
Uvědomil jsem si jeden objev, který sice hlásím už delší dobu, ale až dnes mi docvaknul jeho plný význam.
Jedná se o rozhovor.
Jedná se o to, že je nás tady asi sedm miliard lidí, a proto je tady sedm miliard světů.
Nikdo neprožívá identický život někoho jiného a nikdo tedy není schopen druhému poradit, co by měl dělat. Není mu také schopen pomoci.
Všechnu pomoc, o kterou se navzájem žádáme a kterou si dáváme, je jen krátkodobá a místně zaměřená pomoc, která nebere v potaz širší důvody potřeb. Může se tedy snadno stát, že pomoc se nakonec projeví jako ublížení.
Díky této myšlence se dostávám k tomu, že kdokoli má nějaký problém, tak všichni okolo ví, většinou zcela přesně, jak tento problém řešit. Problémy druhých jsou banální záležitosti, se kterými si myslím, že si vím rady. A pro sebe si brblám proč neudělá tohle a tohle a měl by pokoj. Někdy to hlásím ostatním debatujícím. A oni zase hlásí svoje nápady.
Když se takto lidi baví, tak to nazýváme rozhovor.
Uvědomil jsem si důležitost rozhovoru. A došlo mi, jak velký význam má v našem životě.
Problémy druhých, jsou problémy druhých a ne moje.
Zdá se.
Když už jsem vtažen do problému kohokoli takovým způsobem, že na něj reaguji, už to není cizí problém, ale i můj. V tomto okamžiku jsem ho přijal za svůj. Kdyby to nebyl také můj problém, vůbec bych si ho nevšiml, neexistoval by, nenapadalo by mě řešení.
V tomto ohledu máme my lidi v sobě záchraný systém, který skoro nevyužíváme, protože si ho neuvědomujeme.
Totiž to, když někomu během rozhovoru nabízíme řešení zdánlivě jeho problému, vyslovujeme způsob řešení pro sebe. Nikoli pro druhého, ale pro sebe. Protože nikomu jinému můj způsob řešení nemůže vyhovovat a pomoci.
Protože problém, který někdo řeší se mnou, mi nenápadně naznačuje, že to může být i můj skrytý problém.
Pokud ale nabízím řešení a nabízí ho bez lásky, není to řešení ani pro mě. Není to nic a může to i mně ublížit.
Pouze řešení plná lásky jsou řešením.
Když někomu nadávám, je třeba si uvědomit, že mluvím k sobě a o sobě. Ten druhý moje spílání vnímá úplně jinak než to, co mu chci říct.
Takže je třeba ke každému mluvit s láskou, protože si tím já zkvalitním život.
Náš záchranný systém pracuje i nezávisle na našich rozhodnutích. Kdyby naše rozhodnutí byla v souladu se záchranným systémem - v souladu s láskou- byli bychom všichni šťastni.
Stačil by i jeden člověk, protože štěstí je nakažlivé.
Kdo nevěří na zázraky, nechce dát ani lásku.