A neb.
Jak jsem v životě pokazil vše co se dalo
a jak to napravuji

Březen 2017

Moje budoucnost - Kapitola 79

26. března 2017 v 10:23 | PF |  Moje budoucnost - Kapitola 79
Moje budoucnost
Nemám žádné objevy.
Né, že by se nic nedělo, ale není to nic nového. Žádný aha moment.
I když jeden aha moment byl.
Jo. Bylo to setkání s minulostí.
Už dávno hraju na to, že minulost neexistuje. Ani u mě, ani u nikoho jiného.
A najednou zaklepala na dveře, že si chce zavzpomínat na staré křivdy.
Kde jsem ji vydoloval opravdu nevím. Ani jedna myšlenka, ani brnknutí mysli na něco podobného a přece tam někde byla schovaná.
Opustit staré křivdy není zrovna snadné. Nestačí na ně nemyslet a říkat si, že všechno zlý je k něčemu dobrý.
Dělat, hrát si, že něco neexistuje je málo. Musíš o tom být přesvědčený, že to neexistuje. A to je těžké, když si to pamatuju.
Na jednu stranu by se člověk měl rozpomenout, že je Syn Boží ( nezranitelný, milující, nesmrtelný) a na druhou stranu, by jako člověk měl zapomenout co prožil.?
Potíž.
Je to o úhlu pohledu.
Zřejmě.
Já se totiž musím dívat na všechno to, co jsem prožil, jako na oslavu života, jako na radostnou věc, která mě vždy posune blíže k moudrosti.
Když se mi v přítomnosti nepodaří udržet radostné myšlenky, které tvoří následný radostný okamžik, musím aspoň vzpomínat s radostí na minulost.
Protože my to stejně nevnímáme, že přítomnost tvoří budoucnost.
My si totiž myslíme, že budoucnost byla vytvořena minulostí. Protože přítomnost je v okamžiku minulostí.
Ten přítomný mžik v oku rozhoduje, co bude.
On sice vypadá, že právě byl, a proto je třeba na něj vzpomínat v dobrém, aby mohl páchat dobro.

O Božím Synu si spíš myslím, připadá mi to tak, že je to někdo jiný, než já, a tak si na to nemůžu vzpomenout.
Křivdy už jsem stokrát přehodnotil, jako že dobrý, že to byla škola života, přesto se občas najde podivín, který si moje křivdy stáhne na sebe a začne mi je vyčítat.
Tak jo, tak já všechny křivdy, co se mi staly přijímám a kašlu na ně. Už mi nebaví. Už nejsou moje. Všechy je právě roluju do ruličky a nechám zmizet. Já jsem tady ten, kdo rozhoduje o mně. Celá minulost se za mnou roluje jako koberec po kterém jsem šel a mizí v hlubinách nicoty.
Když se přesto objeví nějaká výčitka, budu ji přehlížet z výšky, kde lítají orli a tam nahoře těžko na mně zanechá nějaký dojem, abych jí chytil. A mně zůstane nahoře jen klid a krása z výhledů.
Já se o to pokusím, ale jsou mezi námi lidi, kteří to dokážou a ty já považuju za hrdiny.

Sedím a vydělávám peníze

7. března 2017 v 16:01 | PF |  Dávat a přijímat - Kapitola 77
Sedím a vydělávám peníze.
Sedím a vydělávám peníze.
Já sedím a vesmír organizuje situace, aby ke mně přišly peníze.
Já sedím a vesmír plní svou funkci a plní mi ihned mé srdeční záležitosti.
A tak sedím a vydělávám peníze.
Pro vesmír je to celkem nepochopitelné, že chci takovou nesmyslnou a pomíjivou věc, ale když si to přeje mé srdce, můj duch, tak ho nenapadne o tom pochybovat a plní svůj úkol.
Vesmír nepochybuje. Buď slyší svůj úkol nebo ho neslyší.
Slyší ho jen od našeho ducha. Naše slova, pocity, vnímání, neslyší. Ty jsou povrchní a pomíjivé.
Slyší jen našeho Ducha.
Tak sedím a dívám se na dům, který si postavím a vidím, jak se tam schází přátelé a vymýšlíme výlety a dovolené.
Já vlastně dovolenou nemám. Protože i vymýšlením dovolené vydělávám peníze.
Vesmír neshání hmotné věci. Vesmír organizuje situace, aby se hmotné věci ke mně dostaly.
Já si myslím, že potřebuji hmotné věci. Vesmír chápe jen, že potřebuji lásku.
Když umím lásku nabízet, dávat, tak ke mně láska přichází dvakrát. Vždy dostanu dvakrát tolik než jsem dal. Ale musím dát první.
Když nemáš lásku, nemáš co dát.
Když nemáš co dát, nemůžeš nic obdržet.
Obdržíš jen tolik, kolik dokážeš přijmout. Tak se nestyď. Jestli jsi dal dost lásky, nech se klidně zavalit štěstím.
Jestli dáváš jen práci a ještě bez lásky, nediv se, že živoříš.
Můžeš dát jen lásku, bez práce a stačí to.
To teď dělám já.
Sedím a vydělávám peníze.
Sedím a myslím s láskou a bez očekávání na sebe, na všechny koho znám, na všechny věci co mám a na všechny co chci mít.
Nejvíc času mi zabere uvěřit tomu, co chci mít.
Na splnění přání stačí okamžik. Okamžik pozorné lásky bez očekávaného splnění.
Prostě darovat nezištně. A očekávat zázraky.
Když prožíváš pak už i radost z darování, je to již část vráceného daru, který dále umocňuje tvůj dar
Když neočekáváš zázraky, když nemáš mysl připravenou vidět zázrak, nevšimneš si ani, jak se k tobě vrací tvé dary, a pak nemůžeš uskutečnit své hmotné potřeby.
Když nechceš vidět zázrak, nechceš dát ani lásku.


Lehkostbytí

5. března 2017 v 17:26 | PF |  Proč se neraduju - Kapitola 74
Lehkostbytí.

Nejtežší na samotné existenci, na bytí, je její lehkost.
Život nemůže být křečovitý, těžkopádný, plný povinností. Nemůžeš se nutit do radosti a urputně si namlouvat spokojenost.
Né, že nemůžeš, můžeš. Cokoli můžeš, ale tohle zrovna je nesmysl mezi nesmysly nejnesmyslovatější. Byť asi hojně propagovaný.
Díky takovému přístupu k životu budeš dělat zrovna to, co tě nebaví a je nepříjemné, budeš za to dostávat málo peněz, pokud tedy nějaké dostaneš, a zabere tě to celý den i noc, budeš málo a špatně spát, budeš tloustnout a těžce se hýbat. Zapomeneš na kamarády a budeš si myslet, že kamarádi jsou kolegové z práce, pokud budeš mít práci.
Tak to je můj způsob života.
Tento způsob života jsem začal prosazovat od první třídy a jsem v této disciplíně profesionál a specialista.
Často mám pocit, že to nikdo jiný neumí tak jako já.
Dělám to již tak automaticky, že sám věřím, že se bavím. Až výsledky mi ukazují, že je to jinak.
Výsledky jsem popsal výše.
Lehkost bytí je totiž zábava. Když jedna zábava přestane bavit, tak se jde od ní a přejde se na jinou zábavu. Není tam povinnost nebo lpění na výsledku. Není tam, že příliš zábavy přestane bavit.
Pokud zábava přináší peníze, asi nepřestane bavit. Asi by se neměla ze zábavy udělat povinnost. Zábava nemá tu povinnost přinášet peníze.
Když se o něčem zmíníte a neusilujete o to, má to šanci se splnit. Jak se o to začne usilovat, žačne se to vzdalovat a přestává to být lehké.
To je to pravé ořechové, co celou dobu hledám. Nemohl jsem to najít, protože celý můj způsob života to popíral.
Znám to, vím to, ale neumím to aplikovat do života. Vždy se tam někde objeví pocit "musím" a je po všem.
Když si ale představím, že za slovíčkem musím není výsledek, který chci. Jen ho očekávám a domnívám se, že pocit musím mi přinese tu odměnu a vděk. Dnes už vím, že zrovna ne.
Je to jen iluze světa, že člověk musí.
Svět chce, aby člověk musel, neměl na sebe čas a pracoval za někoho.
Pokud se člověk chce mít dobře, tak nemusí.
Kdo se "musí" mít dobře, tak ať si to vydře, ale kdo se jen "chce" mít dobře, tak tam nemá ten tlak a povinnost. Není to přání křečovité, je to jen jakoby mimochodem, tak to, dobře, má šanci vidět všude a má se dobře.
Má se dobře v neděli i ve středu, za deště i v zimě. Je to způsob života mít se dobře.
A je to lehkost bytí.