A neb.
Jak jsem v životě pokazil vše co se dalo
a jak to napravuji

Únor 2017

Pochybnosti

11. února 2017 v 11:56 | PF |  Nevím, že nevím - kapitola 73
Pochybnosti
Jak přežít ve světě, který potřebuje peníze k životu.
Myslím, že na to ještě nikdo nepřišel. Tedy za posledních dva tisíce let. Všichni zatím umřeli.
Nikdo nepřežil.
No a peníze co mrtvému zbyly, dali i do hrobu. Aby mu nechyběly.
Jako by tělo potřebovalo peníze. Když hnije.
Fakt je toho spoustu, co nelze pochopit a přece to pořád děláme dokola. Opravdu jsem zvědav, jestli se ještě někdy vymyslí takový fetiš, kvůli kterému budeme dělat tolik hloupostí, jako kvůli penězům.
Skoro bych řekl, že to, že nikdo nepřežije, že za to můžou peníze.

Vždy jsem si myslel, že se stane jen to co udělám.
Byl jsem dost často ve stresu, když jsem nic nedělal a přesto očekával nějaký zvrat. A tak jsem občas něco udělal.
Zvrat stejně nepřišel, nebo přišel úplně od jinud a já jsem musel přijmout to, co na mě spadlo.
Nebylo to špatné, ale nebyla to ta očekávaná změna zásadně k lepšímu. Bylo to jen jiné, ale v zásadě stejné jako před tím.
To je hodně práce a málo peněz. Nebo i dost peněz, ale práce krátká. Dost se to střídá. Buď nic nebo moc.
Poslední dobou dělám jen málo. Hlavní důvod je, že nechci dělat už tu stejnou chybu, kterou až tak moc neznám. Ale udržuje mi na standardu, který chci zvýšit.
Nějak se mi teď zdá, že za méně činnosti získám stejně jako za akci. Zbývá mi spoustu času. Pro mě je to problém, protože mi to nutí k akci.
Je třeba si uvědomit, že za akci většinou považujeme fyzické konání. A fyzickou prací ještě nikdo nezbohatnul.
Fyzická činnost neškodí, ale řeší toho málo. Vlastně jen okrajově.
To hlavní řešení, ta hlavní akce je v mysli. Tu ale nevidíme. Ani sám myslící ji nevidí. Může jen čekat, co se stane ve fyzickém světě.
Když to nepopře nějakou pochybností ( netrpělivostí, neklidem, náhradním řešením....), tak uvidí projev svých myšlenek ve fyzickém světě, ve hmotě, v reálu. Čím méně pochybností, tím dříve. Čím více pochybností, tím více se vzdaluje projevení původní myšlenky, ale projevují se v reálu pochybnosti. O nichž nepochybujeme.
Trpělivost je moje stále slabá stránka. (Již ji velmi posiluji.)
Ta neakce, to čekání, až se situace vystříbří pro mě přijatelně, přináší mnoho pochybností. Tyto pochybnosti zaháním psaním nebo vycházkou.
Pochybnosti vůbec (vždy jsou stejně o mně), jsou nejtěžší ke zvládnutí. Situace je zvládnutá až překonáním pochybností.
Pak je možné přežít.
Jenže pochybnosti tu jsou a peníze ne.
Jako vždy obráceně. Tady je všechno obráceně.
Až to bude obráceně. Peníze budou a pochybnosti ne, tak určitě zjistíme, že nevíme co s penězma.
Jako že nebudou potřeba.
Zatím, v tomhle světě se nedá přežít ani s penězma, ani bez nich.
Pro přežití musíme odstranit pochybnosti i peníze.
Může se to stát až budeme milovat ty, které nesnášíme.
Prostě obráceně.

migranti

8. února 2017 v 18:35 | PF |  Dávat a přijímat - Kapitola 77
Migranti.
Není to poprvé, co jsem zhlédnul, vlastně přečetl si zprávy o tom co nám hrozí od uprchlíků.
Velmi mě překvapuje, že zničeho nic, najednou všichni považujeme Evropu jako jeden stát.
Není to o tom, co hrozí Němcům, Norům, Řekům, Italům, nebo Čechům.
Je to najednou, co nám hrozí.
V tom článku se to pokoušel vysvětlit bývalý velvyslanec- specialista na Blízký východ, který umí mezi jiným i persky, zná Korán a rozumí, co si tam lidé povídají.
To my nerozumíme a musíme věřit tomu, co nám řeknou média. Média se snaží hlásit to, co s námi nejvíce mává, aby měla sledovanost. Sledovanost, jsou peníze.
Historické prameny dokazují, že Arabské národy měli často snahu se dostat až do míst současné Evropy. A minulí "evropané" je vždy na poslední chvíli vyhnali. Historie tedy dává za pravdu médiím.
Dnešní války se ale už nevedou na nějakém poli nebo louce, aby se tam rozhodla celá válka. Lidé neměli tolik informací jako my dnes, a tak se nebáli postavit vetřelcům. Nevěděli o nich nic, tak proč by se báli.
Dnešní média se chovají, jako by byla placena z arabských peněz. Vyvolávají tolik strachu, že uprchlíci nemusejí ani o nic žádat a přesto všechno dostávají.
Arabové jsou na něco takového asi zvyklí, protože žijí převážně z nafty a z diamantů, zatímco my se tady dřeme na polích. Oni si myslí, že tu máme něco lepšího než oni. Proto sem pořád chtějí. Možná budou zklamaní až zjistí, že se tady pracuje. Možná, ale potřebují někoho pracovitého.
V každém případě lstivost Arabů je nám známá opět z historie a z literatury, stejně jako chytrost a vytrvalost Evropanů.
Dnešní válka není válka muže proti muži a ani raketa proti raketě. Prostě jsme schopni se vyhubit všichni najednou.
Když jsme si to uvědomili, žačala se praktikovat tzv. studená válka.
A zdá se, že Arabové, možná nevědomky, vymysleli nový způsob války. Utíkají hromadně tam, kde se neválčí a kde je všeho dostatek. Tam se o ně postarají.
Risknuli to a spoléhají na lásku k bližnímu svému.
Možná, že něco takového je i v Koránu. Kdo ví.?
Válka bez války.
Láska k bližnímu svému vlastně nepřipouští neopětování lásky. Takže to není válka, je to jen přenesení odpovědnosti na někoho, kdo to unese.
Každý dostane naloženo tolik, kolik unese. Jednotlivec nebo světadíl.
Tam u nich se chvástáme tím, že víme jak, tak se na to přišli zeptat. Jak tedy. My chceme mít také všichni všechno a v klidu.
Musíme je to naučit, jestli to chtějí.
Oni nás také něco naučí. Každý učí to, co se chce naučit. Musí se s někým (žákem) setkat, aby ho mohl učit a aby se mohl učit od žáka. Žák se stává zároveň naším učitelem.
Člověk si neuvědomuje, že se učí s každým setkáním. Ale kdyby tomu tak nebylo, jsme ještě v jeskyních.
Už teď nás naučili a vysvětlili, co je to Evropa. Ještě nedávno to byl východní blok a západní blok. Unie to rozdělila ještě drobněji a migranti nás opět slučují.
Není možné se povyšovat nad žáka, protože by setkání nic nepřineslo ani žáku ani učiteli. Protože by se vzájemně nad sebou povyšovali.
Takto funguje naše školství, což předznamenává i naše učení se od migrantů. My vyžadujeme od žáka podřízenost, a tedy když sami potkáme učitele jsme také podřízeni.
Myslíme si, že učiteli vzdáváme úctu.
Neuvědomujeme si ale, že my sami jsme učitelem našemu učiteli. Učitel, ať už ve škole nebo jen člověk s kterým se bavíme by měl být vděčný za to, že může předávat svoje zkušenosti. Nikdo nemůže zhodnotit, že někdo dává více. Protože nikdo nezná celý příběh. Ale ať už je učitel jaký chce, vždy se něco naučíme.

Sen

5. února 2017 v 10:00 | PF |  Svět bláznů - kapitola 65
Sen
Píšu o iluzích pořád, tak přidám ještě jednu.
Zdálo se mi, že jsem letěl i s domem v ohromné výšce a zrovna jsem vypouštěl vanu. Přitom jsem se díval z okna, jak prší na Zemi. Měl jsem ve vaně pěnu do koupele, tak pršely dolů malé bublinky. Jednu jsem si chytil, nafoukl ji, nasedl a pomalu přistával na Zemi, abych viděl co ty bublinky dole dělají. Všechno bylo bílé a klouzavé. Lidi to odhrnovali jako sníh, na botách měli hřebíky, aby jim to neklouzalo a vypadali, že ani jiný déšť neznají.
Děti chytaly bublinky do kelímků a pily je. Maminky je plísnily, že je to horký, aby se nespálily. Měly je sbírat až vychladlé ze země.
Pravda je, že se koupu v teplé vodě.
Pak jsem se vzbudil.
Vykoupal jsem se a díval se z okna jak sněží. Vločky byly bílé, klouzavé a studené. Zametl jsem sníh na chodníku a běžel se schovat do tepla. Nikde nikdo, všichni asi jsou doma.

Přemýšlím o iluzích. Ve snu to bylo úplně normální, přirozené. Domy lítají, bublinky jsou horké a pijou se až vystydnou.
Nechápu co je na tom divnýho. Prostě v mém snu je tahle realita normální.
A když se vzbudím, tak je normální ta realita v probuzení.
A když usnu, bude normální zase jiná realita. Podle toho, co se mi bude zdát.
Iluze je něco, co vypadá jako skutečné, ale my si víme, že není.
Skutečnost je něco, co vypadá jako iluze, ale my si myslíme, že je to iluze.
Když usne někdo jiný, tak je normální jeho realita v jeho snu. Když se vzbudí, je normální jeho realita v probuzení.
Každý máme normální svojí realitu.
"Realita" druhých se zdá nepochopitelná.
Máme tu ve světě ještě několik zlomyslností.
Když zavřu oči, vidím tmu. Když oči otevřu a jsem ve tmě, vidím tmu. Musím si rozsvítit, abych viděl světlo a něco ve světle. Problém je, že když jsme dva, tak stejně každý vidí něco jiného. Já vidím útulně zařízený pokoj a ten druhý vidí skladiště, kde se bojí otočit, aby něco nespadlo.
Co je tedy skutečnost, co je pravda a co je iluze.?
Musím mít ve tmě otevřené oči.? Nebo musím mít na světle oči zavřené.? A potřebuji vůbec oči, když stejně každý vidí něco jiného.
Naše oči vidí jen to, co předpokládáme, že uvidíme. Oči nás jen matou. Skutečnost oči nevidí. Vidí jen iluze. Představují nám sen. Oči promítají před nás obrázky, které známe a očekáváme.
Naše oči vidí jen to, co je pomíjivé. Co se mění.
Skutečnost je stále stejná, neměnná, věčná. Protože kdyby se měníla, nebyla by to skutečnost- pravda, ale iluze. Nepravda.
Když něco není pravda, tak to vlastně vůbec není. A když něco vůbec není, tak to tedy neexistuje.
Takže to, co vidíme, neexistuje.
Všechno jsme si vymysleli a uvěřili, že to máme. Ale pravda to není. Vypadá to jako skutečné, ale co když je to sen.?
A až se probudíme, bude normální úplně něco jiného.
Co když se do skutečnosti musíme probudit.
Já bych si to přál.
Aspoň jednou by se něco opravdu povedlo a už by to tak zůstalo.

Když má někdo sklony k depresím, lidi ho deptají, sám sebe deptá, pořád mu někdo něco vyčítá, nevidí naději, vše je špatně.....
Tak si musí uvědomit, že je to vše iluze. Že to není pravda. Jen on sám si to tak přeje a potřebuje se trestat za pomyslnou nedokonalost.
Opak je pravdou. On sám je mnohem dál než všichni jeho kritikové(kteří se nehroutí).
Cokoliv, kdokoliv řekne, tak v první řadě mluví o sobě a v druhé řadě, řeší iluze - sen. O jehož skutečnosti vás chce přesvědčit.
"Realita" druhých se zdá nepochopitelná.


Vyjímečnost - Kapitola 78

3. února 2017 v 16:40 | PF |  Vyjímečnost - Kapitola 78
Vyjímečnost
Když se člověk něčím zabývá, dostává se do stavu, že si "myslí", že dané věci rozumí. A čím víc si "myslí", že jí rozumí a že o ní ví víc, zjišťuje, že je mnoho detailů, které stále a stále objevuje. Objevuje je dokonce i v místech, která již dávno považoval za konečná. V místech, která by teoreticky neměla co říct nového.
Když se člověk ničím nezabývá,tak je ve stavu, že si "myslí", že všem věcem rozumí. V podstatě je mu vše jasné.
Když se člověk něčím zabývá, dostává se do stavu, že svoje poznatky potřebuje někomu sdělit. Čím víc něco řeší, tím více mu to zaplňuje život a chce o tom mluvit.
Ale čím více ví o některé věci, tím má méně posluchačů. Posluchači se pomalu třídí jen na ty, kteří se zabývají stejnou nebo hodně podobnou věcí. Až nakonec zůstanou dva nebo tři, se kterými si o své věci může promluvit.

Co když, tou věcí jsou od začátku - pocity,
jež přechází v myšlenky, které se pomalu tvoří do vět. Myslím tím osobní, vnitřní pocity.
Já myslím, že to je věc, kterou řeší každý. Ale je to něco, co nemůže sdělit nikomu. Jsou to neurčité pocity, jež se objevují tak často, že je člověk dokáže identifikovat i v pracovním zápřahu, nebo při alkoholickém dýchánku. Prostě něco, co častým opakováním už ví. O sobě, o ostatních.
Většinou se jedná o určitý druh bolesti. Proč nejsem šťastný, tuhle situaci nemám rád, proč mi něco fyzicky zabolí..... Nebo tohle miluji, proto jsem tady.... On, ona si ubližuje, tohle řešení nemá smysl..... Jsou to osobní prožitky. Nikdo jiný to tak neprožil. V lepším případě jen trochu podobně.
Máme to sami pro sebe propracované, prožité, promyšlené, procítěné a nemůžeme si o tom s nikým povídat. Každý jen mávne rukou a řekne, to si tak neber.
Já jsem svoje osobní prožitky začal řešit tady na blogu.
Měl jsem k tomu jeden jasný důvod. Štěstí a hojnost.
Pokud svoje osobní pocity nedokážeme sdílet, ale hromadíme je uvnitř v sobě, zakládáme v sobě ložisko nemoci.
Tohle ložisko začíná pomalu a plíživě vytvářet pocity zklamání a zbytečnosti.
Proč nikoho nezajímají naše vnitřní potřeby.?
Protože ten, kdo by je vyslechl, by je buď vstřebal (a přidal ke své hromadě a to nechce), nebo by sdílel také svoje potřeby a je nikdo nechce sdílet. Asi aby neukázal svoje zranitelná místa před lstivým vetřelcem.
Lstivý vetřelec by jistě prohluboval naše zranění, až by nás udolal.
Lze si tady již představit, že lstivý vetřelec jsme my sami.?.? Naše ublížení, bolesti, radosti dusíme v sobě a přímo se ukájíme rozebíráním různých variant přiváděje je k dokonalosti.
To je stárnutí a nemoc.
Čistá duše, která nesoudí - nestárne a nemarodí.
Člověk byl stvořen, aby se naučil láskyplně komunikovat. Dostal k tomu tělo, jako komunikační prostředek a mysl, aby ji mohl použít k lásce.
"Všechny bolesti utiší láska.
Nikdy samotný neusínej.
Všechny bolesti utiší láska.
Proto miluj a zapomínej". Marta Kubišová to vystihla ve své písni přesně.
Ego vychází ze stejného zdroje jako my. Jenom netuší co je láska. A tak ji sice usilovně hledá, ale nemůže nikdy nalézt, protože neví co to je.
Naše mysl jeho bulvárním způsobům věří vice. Naše mysl ví, co je to láska, a proto se může přiklonit k lásce, ale nemusí. Může se rozhodnout.
Jestli být vyjímečný nebo láskyplný. Láska je věčná a ego zahyne s tělem.
Tedy jestli si svou vyjímečnost vzít do hrobu nebo s láskou stále ve zdraví a hojnosti.
Rozhodnout se je snadné, ale uskutečňovat, plnit svoje rozhodnutí mi přijde až nemožné. Rozhodně jednotlivec sám toho není schopen. Potřebuje vidět vedle sebe stejně smýšlejícího, aby se vzájemně podporovali a nevědomě neuhýbali z rozhodnutí. Až se nám ho podaří vidět, máme šanci.