A neb.
Jak jsem v životě pokazil vše co se dalo
a jak to napravuji

Leden 2017

Složitosti

23. ledna 2017 v 18:48 | PF |  Mít se dobře - kapitola 67
Složitosti
Je dost s podivem, že si stále přeji složitosti v životě.
Protože já si je nepřeji, ale vidím je, prožívám je a ptám se proč.?
Kdybych si je nepřál, nesetkával bych se nimi. To je téma, které zde na blogu řeším už po několikáté.
A pořád a pořád je to stejné.
Když se ptám karet, jak je to se mnou. Tak pořadí karty, která vyjadřuje, kdo nebo co mi rozčiluje, skoro vždy vyjde pozitivní, dobrá karta a pořadí vyjadřující koho miluji, vyskočí negativní karta. Krádež, žal a nesnáze.....
Já nevim, proč to mám pořád obráceně.
Já prostě miluji problémy.
Je to určitě proto, že se starám o druhé, co si přejoí, nebo spíš co by si tak mohli přát a jak by se tvářili, kdyby mi viděli, jak je mi dobře.
Já na povrchu normálně věřím, že by byli rádi, že mi je dobře.
Ale uvnitř cítím otázku -" když máš čas, to by jsi mohl ještě tohle udělat". A já jdu a udělám to.
Přitom to nikdo nechtěl. Ani já jsem to nechtěl.
Potom přijdou moji milí očekávaní a řeknou-" proč si to dělal, měl jsi odpočívat. Ale víš co, ono to stejně tak nemůže být."
No a problém je tady.
Miluji problémy.
A to prosím nejsem agilní.
Agilita by toho vymyslela ještě víc a bylo by toho ještě víc, co opravovat.
Já v podstatě dělám to, co psal Og Mandino v Největším obchodníku na světě. "Když jsem hotov, tak ještě jednu věc. Telefon, obchod, podívat se....
Tahle jedna věc je už navíc. Už jde přes moc. Dělá se už jen vůlí.
Když děláš něco jen vůlí, tak jsi .....

Je ale problém, že někomu to činí opravdu potěšení. Mluvit druhému do života, myslet za něj a nutit ho to dělat. Nebo druhému tak usnadňovat život, až se stane na něm závislým. A po nějaké době se divit, že nic nedělá.
Myslím, že se to stává maminkám. No, no, i tatínkům. No, stává se to i mimo domov.
No a potom máme konečně problémy, které jsme tak usilovně chtěli a můžeme je řešit. A naříkat, jak je život těžký. Když s někým mluvíme, tak stížnost přebíjí stížnost a my jsme vlastně ve svém živlu. Přece nebudeme hlásit do světa, že se máme dobře. Ještě by to někdo pokazil.
Tak si to radši zkazíme sami.
A ptáme se proč.
Proč pořád prožívám složitosti.

Nic (trpělivost)

14. ledna 2017 v 20:13 | PF |  Dávat a přijímat - Kapitola 77
Nic (trpělivost)
Tak jo.
Chci psát a nevím o čem.
Ono mi nic zas tak netrápí, abych nad tím musel bloumat a koumat.
Ale je to podezřelé, že mi nic netrápí.
Jen takové běžné všední problémy. Jako, že manželka pracuje a živí mě.
Já tedy také pracuji, ale jak je u mě zvykem, zatím za to nedostávám peníze.
Vzal jsem si příklad z Donalda Trumpa. Ten zbohatl na realitách. Tak to zkouším také.
Již brzo budu psát do Forbesu povídání o tom, jak jsem získal svůj první milion.
No, mně je to tak trochu jedno, co se týče toho milionu. Jeden nebo deset.
Jsem ve stavu, že je mi tak trochu jedno všechno. Dříve to byl stav očekávání. Teď se to malinko posunulo a už to není očekávání, už je to neočekávání.
Prostě dělám, co si myslím, že je třeba, nehroutím se, netěším se.
Dnes jsem měl pocit, že bych měl ležet a odpočívat. Ale ze včerejška jsem si toho dost naplánoval, tak jsem to chtěl splnit, ale nešlo to. Nešlo mi to od ruky, až jsem toho nechal.
Chvilku jsem pracoval na penězích a chvilku na rekonstrukci domu. Když jsem si lehl ke knížce, myšlenky mi běhaly jinde, takže jsem ani nečetl.
Teď tedy píšu a když to tak čtu, tak to vypadá stejně jako průběh celého dne.
No, pořád se nemusí dělat jen zásadní věci.
Piju černý kafe a myslím na reality, které někdo chce a já o nich nevím, ale zase vím o těch, které zrovna nikdo nechce. Hledám, jak by se to dalo převrátit.
Z mého studia kurzu zázraků vím, že je to jedno.
Že jsem se prostě ještě nerozhodl, že chci prodávat to o čem vím. ´
Aha, proto je dnes takový den, kdy si myslím, že nic neočekávám. Já vlastně čekám, až se rozhodnu. Abych já živil ženu a ne žena mě. Moje žena se nerozhodla, že mě bude živit. Jen je mnohem praktičtější.
V takovém klidu a pohodlí domova se člověk těžko rozhoduje, že by měl něco dělat. Ba ne, já jsem rozhodnutý. Už jsem rozhodnutý.
Já jsem z toho pohodlí dlouhodobého dost neklidnej. Já raději pracuji než odpočívám.
Já se teď totiž učím trpělivosti. Je to pro mě extrémě těžký.
Proto to řeším.
Někdo má trpělivost v krvi. No, já tam mám asi oheň. Já můžu být v klidu, když to považuji za akci. Ale být v klidu jen proto, že není zrovna co, to je oříšek. Prostě jen trpělivě počkat až to přijde samo, to je umění.
To já teď dělám. Čekám až to přijde samo.
Vím, že je to už na cestě, dokonce už je to tady a já čekám na mě, až si toho všimnu.
Vím, že mojí aktivitou bych to pokazil. Vím to. Vím to. Vím to.
Ani se nemůžu moc rozhlížet, abych si náhodou nemyslel, že už to vidím. Musí mi to praštit samo do nosu.
Tak jo.
Bude to v počítači. Nebo na zahradě.? Spíš mi to někdo přinese.
Možná bych tomu měl jít naproti. Ale co když to přijde z druhé strany a já tu nebudu.

Dnes, když jsem si lehl, s tím, že budu dělat to, co jsem neměl v plánu, jsem neležel ani pět minut v kuse. Kočka přišla z venku a chtěla dovnitř. Za chvíli pes chtěl zrovna ven. A Za chvíli zase dovnitř. Pak kočka dostala hlad, a pak měl pes něco neodkladného venku.
Tak jsem vstal.
Pes si lehnul a kočka šla ven. A je zase klid. Mohl bych si lehnout. Ale radši ne.
Když člověk čeká na sebe a vlastně neví, na co čeká, tak je to honička.
Proto my pořád něco děláme. Jenom, aby jsme si nevšimli, že děláme něco jinýho, než pro co jsme tady.
Myslím, že jsme tady, abychom se naučili lásce.
Protože mnoho lidí se hroutí, když by jim mělo být dobře. Když by jim mělo být dlooouho dobře.
Chvilku dobře, to baví každého.
Ale dlouho.?? A dobře.? Každého napadne, jestli to není špatně.
Není.
To je to normální.

Něco chceme

7. ledna 2017 v 10:18 | PF |  Dávat a přijímat - Kapitola 77
Něco chceme.
Kdysi jsem tu psal o modlení.
Modlíme se všichni a vlastně stále. Jen to většinou nepovažujeme za modlitbu. Jen prostě něco chceme. Naše přání se někdy vyplní a někdy ne. Někdy napůl. Někdy je to katastrofa a někdy je to katastrofa i když je přání splněný.
To co nás stvořilo - opatrnější říkají vesmír, ti méně opatrní říkají stvořitel, ale v podstatě to - máme zafixované pod veličinou Bůh.
Hlavně proto, že je možné si pod tímto názvem představit něco jako člověka. Představujeme si to, jako něco, co je schopno přemýšlet, a proto tvořit.
Ono to není od věci, představovat si Boha jako člověka, protože člověk má božské schopnosti.
Že je nechce využívat, to je dlouhá historie. A pravý důvod se jen velmi těžko vysvětluje, jestli to vůbec lze pojmout, jako vysvětlení.
Tenhle pojem, tenhle Bůh nás tvoří i s Jeho schopnostmi. On je má, tak neřeší proč by je Jeho výtvory neměly mít. To je jako by jste svoje děti zásadně neučili to, co potřebují k životu. Předáváte jim to nejlepší, co je ve vás. Automaticky. Stejně tak On.
Jak s tím děti naloží, už můžete jen pozorovat.
Nebo být šťastní, nebo se trápit. Víc nic.
Můžete pomoci jen tím, co je ve vás.
Dítěti to buď pomůže nebo uškodí. Záleží, jak je s vámi ztotožněné, jaký má vůči vám odpor nebo přijetí.
V podstatě všichni rodiče chtějí, aby jejich děti žily lépe než oni.
Je dost možné, že to je největší chyba jakou můžou dělat.
Bůh nemá zájem, aby Jeho stvoření se mělo lépe než On.
Protože to už nejde.
Dokonalé nevylepšíš. Jen pokazíš.
Náš život je dokonalý.
Protože se nám děje, co si z jakýchkoli důvodů přejeme. Když po dětech chceme, aby se měly lépe než my, připouštíme, že my sami nejsme spokojeni. A hlavně, že nejsme spokojeni s dětmi. Tím jim říkáme, že jsou špatné.
A jak se můžou mít lépe než my, když už teď jsou špatné. ?
To dost dobře nejde.
Aby to děti překonaly, musí se ptát svého stvořitele, jak to tedy je.
My všichni dospělí jsme také byli děti. A víme, že se už nemůžeme ptát rodičů, jak to tedy je. Protože rodiče dávají jen to co můžou dát. My chceme víc, abychom se měli lépe než rodiče.
Proto se obracíme na Boha.
Chceme po něm to, co dříve po rodičích. On pomůže tím, co je v něm.
Když to přijmeme, tak nám to pomůže a splní se nám přání. Když budeme mít odpor, tak může uškodit.
Rodiče i Bůh svoje děti milují. Nemůžou jinak.
Proto je potřeba každou pomoc rodičů i Boha brát jako plnou lásky. A uvědomovat si, že se rodičů ani Boha nebojíme a přes všechny peripetie co jsme s nimi zažili, je také milujeme.
Nejde to jinak.
Aby modlitba fungovala, nemůže o nic prosit nebo žádat. Musí jen......přijmout lásku.
Lásku k sobě, k rodičům, k Bohu, k ostatním.
Když po někom něco chceš, musíš ho milovat.
"Nemohu jít bez tebe, neboť jsi mou součástí".