A neb.
Jak jsem v životě pokazil vše co se dalo
a jak to napravuji

Prosinec 2016

Uzdravování

27. prosince 2016 v 20:42 | PF |  Dávat a přijímat - Kapitola 77
Uzdravování
Tento svět je svět marodů. Jemněji řečeno, pacientů. A ještě jemněji řečeno, je to svět duševně nemocných.
Svým způsobem ideální stav.
Lehké připomenutí, že jsme si všichni rovni.
Že jsme všichni jako jeden.
Zdánlivě méně nemocný, uzdravuje zdánlivě více nemocného. Je evidentní, že je to otázka přesvědčení - kdo je více nemocný.
Protože jeden uzdravuje druhého. Nevědomky. Zatím.

Může se stát, že ortoped dříve vyléčí pacientovo čůrání než zlomenou nohu a pacient se zlomenou nohou okamžitě vyléčí ortopedovo plotýnky.
Já vím, že to zní divně.
Ale kdyby se vám to zdálo ve snu, tak se nad tím nikdo nepozastaví. Tak to není divné.
"Ve snu není divné nic."

Uzdravování je dar, který máme. Jež nechceme připustit.
Uzdravujeme tím, že v srdci odpouštíme všechno, na co si ty a ten druhý dokáže pomyslet. Všechno, za co bys ho nebo sám sebe obviňoval.
To je celé uzdravování.
Každá nemoc je duševní nemoc a duševní nemoc vzniká z pocitu viny.
Každý, s kým se setkáš, je tvůj uzdravovatel a ty jsi uzdravovatel jeho. Je ideální projevit vděčnost za každé setkání.

Uzdravování začíná, když si uvědomíš neoprávněnost toho, co se ti děje a následně o tom začneš pochybovat.
Pochybovat o té nespravedlnosti, kterou prožíváš.
Pochybovat o tom, co oči vidí a uši slyší.
Smysly se totiž pokoušejí ospravedlnit útok. Díky smyslům soudíš, když soudíš obviňuješ, když obviňuješ, způsobuješ sám sobě nemoc. Lépe řečeno způsobuješ si přesvědčení, iluzi o nemoci. Kterou následně učiníš skutečnou. Protože jí uvěříš.
Každé setkání ti ukazuje, co všechno jsi v sobě ještě neodpustil. Tím je ti dána šance odpustit. A uzdravit se.
Nikdo není uzdraven sám.
Každý, kdo se rozhodne uzdravovat ostatní, si musí uvědomit, že sám sebe nestvořil.
Tento dar máme všichni.
Nemůžeme se ho vzdát a nemůžeme ho ani zesílit.
A on (uzdravovatel) si nemůže myslet, že řídí proces uzdravování, protože v tom okamžiku činí rozhodnutí na základě svého soudu, a způsobuje si pocit viny.
Z uzdravování se stává jen iluze o uzdravování.
Když cítíš odpovědnost za druhého, nemůžeš se vyprostit z viny, tedy z nemoci.
Sám můžeš předat jen odpuštění a lásku a pokusit se, aby ten druhý je dokázal přijmout. Není možné zapomenout, že ten druhý to samé dělá s tebou.
Nikdo není uzdraven sám.
Nikdo nemůže uzdravit více, než kolik jsou oba schopni přijmout (lásky).
Každý může obdržet jen tolik, kolik dokáže přijmout.
V uzdravování nemůžeš být neúspěšný. Když se ti nedaří, popřel jsi svůj dar a dal jsi přednost egu, souzení, vině a nemoci.

Tohle psaní mi velmi povznášelo na duchu. Během psaní jsem pobíhal venku a užíval si pocitu lehkosti, neodpovědnosti, klidu, jak se vše daří a jde svou cestou.
Doufám, že se každému čtenáři také uleví.

Nemůžu se zklidnit

20. prosince 2016 v 20:44 | PF |  Dávat a přijímat - Kapitola 77
Nemůžu se zklidnit
Protože vidím, co jsem dříve neviděl. Vidím pořád stejné věci, ale dávají mi jiný smysl.
A to je ten hlavní problém.
Vidím pořád stejné věci.
Vidím, jak si člověk sám vědomě ubližuje a ještě věří, že si pomáhá. Vidím to na každém kroku. Při každé práci, v každém rozhovoru, u každé bolesti, trápení, nemoci, dluhu. V každé rozepři, pochopení i radosti.
Vidím to a to je tak všechno.
Vidím to a nevím si rady.
Aby si všichni uvědomili, že je všechno obráceně. V tomhle světě je všechno obráceně. Že radost, aby byla trvalá se musí prožívat bez zhodnocení toho proč se radujem, bez soudu který ví, že to za chvíli skončí. Jen se radovat z lásky k druhému člověku. Že on je stále bez viny, stejně jako ty.
Jak to všem, včetně sebe, sdělit, tak, aby to ihned změnili. Přestali se obviňovat za něco, co si vymysleli.
Já to vidím, ale ač mám snahu to změnit, tak mi to nejde.
Mluvit o tom, psát o tom, to jo.
Ale žít to, to ne.
Všechny přednášky, které vidím a slyším na tohle téma transformace, jsou krásný, přínosný, většinou to říkají perfektně a člověk by jim věřil, že už jsou za vodou, transformovaní, že již ví.
Po přednášce se stejně brzo dostaví náraz na (zdánlivou, ale pro nás velmi věrohodnou) realitu světa.
"Přednáška hezká, ale teď musím čelit faktům, které tu na mě čekají."
Prostě nedaří se zůstat přepnuti v uvolněném a radostném dojmu z přednášky, která celou dobu hlásí, že tyhle fakta neexistují, že jsme si je vymysleli, aby byl život těžký.
Že každou bolest chceme, aby jsme ji mohli prezentovat světu, v domnění, že získáme ocenění.
Že je pro nás mnohem zajímavější bolestná a krutá nejistota, než klidná a příjemná jistota.
Že se doslova těšíme na smrt, protože život bolí.
Zároveň se smrti bojíme a děláme všechno proto, aby nás život bolel co nejvíc a co nejdýl. Nejlépe od dvaceti let.
Ale pravda je taková, že strach ze smrti máme jen proto, že se bojíme, že by nám mohlo být dobře.
Každý nemocný má hrůzu z toho, že se uzdraví. A bude muset plnohodnotně fungovat v životě.
Každý podlehne dramatičnosti okamžiku a vůbec ho nenapadne, že je to iluze. Že to neni.
A co když je to pravda.
Jak se uzdravit z této šílenosti.
Já vím, že teď už je to lepší. Před dvaceti lety, by tohle nikdo ani nebral vážně.
Máme se už radši všichni navzájem. Bez ohledu na války. Násilí nás chce jen udržet ve strachu a poslušnosti, ve staré realitě, ale my už víme, že to jde i jinak, bez obav.
Jen tomu uvěřit.

Dávat a přijímat -Kapitola 77

17. prosince 2016 v 9:58 | PF |  Dávat a přijímat - Kapitola 77
Dávat a přijímat
Myslím si, že rád dávám a myslím si, že rád přijímám. Já si i myslim, že si myslím, že vím, i když nemám všechny informace. Já si myslím, že můžu zhodnotit situaci na základě toho, co vidím a slyším. Já si toho vůbec dost myslím, ale málo se starám, jestli je to pravda, přesto si zařizuji život podle toho jak si to myslim.
Většinou.
Někdy si do toho i nechám mluvit.
Už když jsem byl malej, tak nám učitel říkal "myslet, to je h....vědět" Být o něčem přesvědčen, je pořád jen myslet, ale nevědět. Být přesvědčen dává stále prostor, že to tak nemusí být.
Vědění už žádný jiný prostor nedává.
Viděním a slyšením si jen nechávám potvrzovat svoje převědčení.
Tak se dostávám do bludného kruhu, ze kterého mi nikdo nemůže přesvědčit, že se dá vyjít.
Přesto mi život ukazuje paradoxy, celkem zásadním způsobem, že moje přesvědčení bylo a tedy i je mylné.
Po takovém zásadním připomenutí se ptám, co je pravda a kde je pravda.
Vědění nabízí pravdu.
Pravda je nezměnitelná, věčná a jednoznačná. Nemusíme ji rozpoznat, ale nemůžeme ji změnit.
Když ji nerozpoznáme, tak se časem připomene. Většinou to bolí.
Přesto se pravda řídí jediným zákonem, zákonem lásky.
A tak se ptám, opravdu rád dávám a dávám dost.? Opravdu rád přijímám.? Podle všeho, co se děje asi ne.
Když si lidi dávají hmotné dary, třeba i velmi drahé. Dům, auto, šperky, techniku, knihy.....tak se stane, že ten obdarovaný není rád, není vděčný, zlobí se, je nešťastný.
Ten darující, nechápe, uráží se a spílá obdarovanému.
Vztah se dostává do mrtvého bodu.
Kolik mám vztahů, kde od nikoho nic nečekám a ani nemám potřebu dát.?
Kolil mám přínosných a milých vztahů.?
Kolik mám vztahů, ve kterých jen dostávám a nic nedávám.? Kdypak asi zkončí.
Kolik mám vztahů, kde jen dávám a nic nedostávám. U kolika z nich, si to jen myslím.
Zpytuji svědomí a zjšťuji, že přínosných a milých vztahů mám velmi málo a ani je nechci rozšiřovat.
Vztahů bez očekávání mám velmi mnoho.
Takže pravda je taková, že já nejen že nerad dávám, ale i nerad přijímám.
Pravda je i taková,že já vůbec nevím, jak to změnit.
Já bych asi musel měnit sám sebe. Sám sebe dostávat, do pro mě trapných situací, kdy si myslím, že druhého omezuji.
To je to odpuštění. Odpuštění nemusí být vždy příjemné a snadné pro toho komu je odpouštěno. A když to musím udělat sám sobě, tak mi to přijde jako skok do opravdu hluboké díry.
Měl jsem se na to zpytování svědomí vykašlat.

Svobodná volba

6. prosince 2016 v 10:16 | PF |  Našel jsem ho - Kapitola 75
Svobodná volba
Všichni si myslíme a vlastně to víme, že máme svobodnou volbu a všichni jsme tím velmi zaskočeni.
Jsme zaskočeni proto, že nás nenapadlo, že si můžeme také zvolit utrpení.
Svobodná volba je moc dobrá. Zacházet s ní, není pro člověka až tak jednoduché. Můžeš si zvolit cokoli. Stres, radost, bídu, bohatství, lásku, samotu.
Každý si myslí, že když má svobodnou vůli, že pro všechno co se rozhodne mu bude k užitku. K užitku tak, jak si sám představuje.

Jenže Ono je to k užitku tak, že my to považujeme za utrpení a nelíbí se nám to a většinou hned děláme jinou volbu.
Svobodná volba, tak jak si ji představujeme vlastně není vůbec svobodná. Je to jen zdání.
Každý ví, že jeho svoboda je okleštěná společností ve které žije......I sortimentem v obchodě, způsobem cestování, okolní přírodou, ....... Opět jen jeho zdáním.

Takže svobodná volba není tím co vidíme, slyšíme, cítíme, vnímáme. A proto potom chceme.
Svobodná volba není na úrovni toho, co se stále mnění.
Je na úrovni toho co je trvalé. Na co nemá vliv čas.

Abychom uplatnili svobodnou volbu je třeba brát v úvahu potřeby srdce.
Ne rozumu.
Je to ten tichý hlásek uvnitř nás, který moc nebereme vážně. Ten nás ovlivňuje a řídí náš život.
Je to tichá ozvěna, stačí vteřinka na to, abychom mohli vědět, že to, co vymýšlí rozum vyjde nebo nevyjde.
Když srdce desetkrát souhlasí a jednou ne, je třeba zbysřit, jestli rozum(ovlivněn strachem) nedělá nějakou složitou kombinaci.

Někdy má člověk pocit, že žádnou svobodnou volbu nemůže udělat. Že je ve vleku až příliš svobodných voleb svého okolí. Když projeví ještě on svoji svobodu, tak se celý jeho zažitý systém začne hroutit a bude ublíženo všem. Tak vzniká nespokojenost.
Tady je třeba si uvědomit, že svobodná volba je to, že není. Neseme následky své nerozhodnosti a čekáme na nějaký zásah prozřetelnosti, který nás zbaví viny ze špatného rozhodnutí.
Někdy je špatné rozhodnutí právě ta nerozhodnost.
Dost často, ale naši nerozhodnost udržuje naše srdce, protože ví, že je lépe nic nekonat, než konat na základě rozumu, strachu, logiky a tím pádem ega.
Jsou to chvíle, kdy se člověk cítí jako ustrašený zbabělec. Jako nehodnotný, zbytečný člověk, který vlastně jen překáží.

Když se tohle stane, tak věřte, že srdce vás právě chrání.
Ataky ega způsobují zrovna takové pocity méněcenosti.
Když to vydržíš, může se i stát, že se dočkáš i od uražených egoistů ocenění.
Na obojí, na špatné rozhodnutí i pasivitu, aby to člověk vydržel a nedával si vinu, která mu stejně nikdy nepatří, pomáhá velmi mnoho kouzelná formulka z Hó oponopono - Miluji tě, omlouvám se, prosím promiň, děkuji ti - kterou pronášíme ke svému malému méněcennému Já.







Pozorovatel

1. prosince 2016 v 12:57 | PF |  Pokus a omyl - kapitola 76
Pozorovatel
Je tak těžké zůstat nestranným pozorovatelem.
Všude jsou takové ataky - útoky na moje vnímání. Moje emoce jen bublají a snaží se zůstat v nádobě pod pokličkou.

Na jedné straně nezájem, přesně zrovna tam, kde zájem je pro mně důležitý. To je tam, kde já něco očekávám.
Na druhé straně, velký zájem o mě, ale jen tam, kde někdo cizí ode mne něco očekává. Většinou službu zdarma nebo rovnou peníze za nic.

Vím, že nejlepším způsobem, jak to ve zdraví přežít je být jen pozorovatel.
Ale držet emoce pod pokličkou, aby nebyly vidět, to není moc zdravé a hrozí tu trochu výbuch. Takže moje reakce a chování stejně není uvolněné, protože je v sevření tlakového hrnce. Veškeré řešení situace uvízne na mrtvém bodě. To v případě, že to zvládnu a udržim se.
A když se neudržím, tak dobré nápady jsou odsunuty na vedlejší kolej a přichází jen ty špatné, jež bohužel považuji za dobré.
Takže nakonec přijímám řešení, které mi není vhod nebo dokonce škodí.

To jsou drobné a nepostřehnutelné nuance naší mysli.
Naše mysl pracuje ve dvou úrovních.
Pomáhá když pracuje pro našeho Ducha a škodí když jí velí naše ego.
Ego bohužel, i když ho stále oslavujeme, dokáže hledat pouze problematická řešení. Řeší problém jiným problémem. Takže se na chvíli uleví, ale jen než se projeví nový problém.
Náš Duch umí hledat ideální řešení. Ve chvílích, kdy se zastavíme a chceme už opravdu - to ideální řešení. To znamená, že odmítneme první hlášku ega (ego mluví vždy první), zapomeneme na logiku a rozum ( protože ty jsou ještě pod vlivem ega) a pokusíme se být k sobě upřímní. Jinými slovy, nikdy to není okamžité řešení. A na první pohled může vypadat hůř než současný problém.

Ve chvílích, kdy emoce začínají bublat se ego již zastavit většinou nepodaří. Ego = emoce = vnímání.

Být pozorovatel je tedy jisté odosobnění.
Něco jako když se díváte na vaše tělo, jak řeší vaše problémy. Skrze tělo vnímáte svoje emoce, které způsobuje vaše ego.
Váš Duch používá tělo jen jako prostředek komunikace. Vašemu Duchu jsou lhostejné vaše emoce, neví o nich a neví ani o vašem egu. Duch tedy neřeší problémy těla, ale pouze potřeby srdce. A proto dokáže nacházet trvale ideální řešení.
Duch komunikuje díky tělu. Jako pasažer automobilu se přesouvá díky autu.
Být pozorovatel znamená, připustit, že tělo nám nevelí.