A neb.
Jak jsem v životě pokazil vše co se dalo
a jak to napravuji

Listopad 2016

Proč je to tak?

27. listopadu 2016 v 15:25 | PF |  Našel jsem ho - Kapitola 75
Proč je to tak,
tak jak to je.? Kdo to ví, odpoví.
Ale kdo to ví.?
Kdo je schopen si přiznat, že všechno jak to je, je jeho přání.
Že má schopnost i moc si přát a obdržet jen to nejlepší. Přesto si stále přeje různé složitosti, problémy, nemoci a jen trochu štěstí.
Asi, aby se nerozmazlil a dokázal snadněji čelit těm problémům.?
Kdo je schopen si uvědomit, že když situaci označí za problémovou, stane se problémová. A když ji označí za radostnou, stane se radostná. Kdo tomu uvěří.?
Kdo uvěří tomu, že si nemoc či zranění vymyslel.? Protože došel k závěru, že mu to přinese něco cenného celkem zadarmo.
Proč jsou starší lidi nemocnější.? A proč svým nemocem bezmezně důvěřují.? Proč si myslí, že nechtějí být nemocní a nemoc se jich vytrvale drží.?
Já nabízím odpověď.
Protože jsme pojali život jako boj a soutěž.
Koho to baví pořád soutěžit.? Chvíli jo, může to být zábava, ale stále a stále s někým soutěžit je únavné. To už pak nebaví.
Je snadnější být nemocný.
Je to omluva, že už nemůžu soutěžit.
Jak moc se nechceš účastnit soutěže, tak zlou máš nemoc. Někoho už to nebaví natolik, že raději umře.
Někdo si jen odpočine a vrhne se do soutěžení znova nebo dle svého omezení změní kategorii.
Myslím, že je to ta nevědomá myšlenka, kterou necháváme volně působit. A pak jsme překvapeni, co se to děje.
Nelze jen vítězit a nelze jen prohrávat.
Navrhuji nesoutěžit.
Tím se z nevědomé myšlenky stane ohlídaná a je to první krůček ke zjištění, že je člověk sám strůjcem svého štěstí.
Často se člověk nechá strhnout nebo je donucen k soutěžení. V takovém případě je nutné považovat každý výsledek za výhru.
Může tomu pomoci myšlenka, že všechno zlé je pro něco dobré a že neznáme celý příběh, a proto nemůžeme soudit.
Nemusíme soudit, soutěžit, nemusíme chtít všechny ty věci okolo. Můžeme se nechat řídit svým srdcem. Dokonce ke své spokojenosti.
Soutěživé ego nám trvalou pohodu a zdraví nezajistí.

Dějí se zvláštní věci

10. listopadu 2016 v 10:05 | PF |  Pokus a omyl - kapitola 76
Dějí se zvláštní věci.
Jako bych procházel zkouškovým obdobím. Na každé moje rozhodnutí, které učiním, během týdne dostanu odpověď.
Bylo to rozhodnutí z lásky k egu nebo jen z lásky.?
Už jsem se přistihl, že vlastně ani odpověď nechci, když je stále šokující.
Už se zdálo, že ego nepotřebuji, zdálo se, že se objevují zázraky. Vše se dělo skoro tak, jak jsem si přál.
Trochu jsem tomu uvěřil a říkal si,"jo, přišel jsem na to". A tak jsem se pokusil přát přímo zázrak.
Říkají, že mezi zázraky neexistuje pořadí obtížnosti. Jestli si uděláš volno na parkovišti nebo vyhraješ milion, nebo posuneš horu je lhostejné.

Asi jo. Ty víš kdo to tak má. Já taky vím kdo.
Ale já to z nějakýho důvodu pořád ještě rozlišuji. Já ne, ale moje ego. To je parťák co se tváří, že už odešel, přitom zůstal jen v koutku schovaný a čekal na příležitost.
Až moje chtění ho zovolá.
Moje chtění, moje žádostivost, můj navyklý způsob myšlení mu dal zase příležitost, aby ego mohlo všechno obrátit naruby a ještě mi napomínat, že jsem se málo snažil, že jsem něco přehlédl a že je to moje chyba, že to opět nevyšlo. Né nevyšlo, přímo mi to srazilo na kolena.
Ano, byla to moje chyba, že jsem byl nepozorný a pustil ego ke slovu. Nechal jsem se zmást jeho drzou líbivostí a nevinností a zdáním, že to není nebezpečné.
Opět jsem ho podcenil.
Abych ego vyřadil, musím být stále ve střehu.
Můžu chtít co chci.
Ale přijmout musím všechno bez rozdílu.
A počítat s tím, když se mi to nelíbí, že "ty víš kdo" mi vede za něčím pro mě lepším, než bych sám vymyslel.
Když chceš vyřadit ego, nemůžeš posuzovat. Nemůžeš hledat pořadí obtížnosti, nemůžeš soudit co je lepší, co horší, co udělat dříve a co později. Musíš to přijmout tak, jak to přijde.
Dát tomu důvěru, že to, co chceš přijde včas. Jen je třeba také počítat s tím, že " ty víš kdo" se časem příliš neomezuje. Na druhou stranu, to co chceš," ty víš kdo" plní okamžitě. ( Ale není to Voldemort ).
Jen ti to nabízí ve formě, kterou neočekáváš, a proto nepřijímáš.

Až se mi podaří přijmout všechno a bez posuzování, zjistím, že "ty víš kdo" jsem i já. A že zázraku je to jedno, co je pro mě víc nebo míň a nakonec mně také.

Pokus a omyl - Kapitola 76

2. listopadu 2016 v 20:06 | PF |  Pokus a omyl - kapitola 76
Pokus a omyl.
Risknul jsem to.
Risknul jsem to s láskou a vervou.
Nemusím nic popírat. Je to tak jak to je.
Pro nás, smrtelníky, závislé na čase a milující ego je opravdu těžké rozeznat kdy jednáš s láskou, mírem, klidem a věděním nebo sice s láskou, ale jen ke svému egu.
Z nějakého důvodu jsem uvěřil, že když jednáš s láskou, musíš pro to i něco riskovat.
Ne nemusíš.
Stačil mi týden na to, abych zjistil, že když si myslíš, že můžeš (musíš) pro lásku něco riskovat, tak vlastně nejsi přesvědčen ani o té vlastní lásce. Protože riskovat vlastně znamená nevědět.
Když víš, tak samozřejmně nic už neriskuješ.
Takže, když do něčeho jít, tak jen a jen s láskou. A s ničím jiným. Ani s jinou postranní myšlenkou.
Láska ví a nepochybuje.
Každá pochybnost v jakékoli činnosti je jen rozumné ego. Jinými slovy něco nestálého, zavánějící průšvihem.
Chtěl jsem popsat svůj průšvih, který mi opět shodil do pocitu spráskaného psa, ale pro uvědomění situace je postačující vědět, že risk je oběť a oběť nemá smysl. Nepomůže, neulehčí, ale zkomplikuje a ublíží. Tak jak to vždy ego dělá, aby nás co nejrychleji dovedlo ke smrti.
Takže ani s nadějí, ani s vírou, ale jen jen s láskou.
Kdo tomu nerozumí, pokus a omyl je skvělá škola.