A neb.
Jak jsem v životě pokazil vše co se dalo
a jak to napravuji

Říjen 2016

Svět je jen naší představou

27. října 2016 v 18:51 | PF |  Našel jsem ho - Kapitola 75
Světje jen naší představou.
Svět je to, co jsme si vysnili.
Zdá se, že až teď, v této době se začínáme rozhlížet kolem sebe a člověk si říká," takhle jak to je, to je normální.?" A nechce tomu věřit. To je to, o co usiluji.? To je to o čem sním.?

Z vlastní zkušenosti každý ví, že když spíš, tak to, co se ti zdá, se jeví jako skutečné.
V okamžiku, kdy se vzbudíš, si ale uvědomíš, že všechno co sis myslel, že se ve snu stalo, se vůbec nestalo. Nedivíš se tomu, přestože všechny zákony toho, do čeho ses probudil, byly ve spánku porušeny.
Není tedy možné, že jsme jen přešli z jednoho snu do druhého, aniž bychom se skutečně probudili.?
Možná, že na dobu našeho skutečného probuzení jsme už zcela zapomněli. Je to tak dávno, že se to jeví jako hezká pohádka, než dřívější skutečnost.
A tak se raději pokoušíš uvěřit, že ten dnešní sen není sen, ale skutečnost.
Nevím proč, proč si vybíráš mezi dvěma zly a pokoušíš se rozlišit menší a větší zlo. Namísto toho, aby sis vybral to, co považuješ za zcela nejlepší i když se to zdá nedosažitelné.

Tu nedosažitelnost tomu uděluješ ty. Pro jiného je to běžná realita. Každý sníme jiný stejně skutečný sen.
Každá nedosažitelnost, kterou vidíš, způsobuje jen souhrn tvých zkušeností. Zcela zjevně jsou to zkušenosti zkreslené a tedy nepravdivé, protože někdo jiný má to, po čem ty toužíš.
Přijmy tedy jeho zkušenosti, odmítni pokřivenou morálku společnosti, která tě nutí pociťovat nedostatek a strach.
Když chceš změnit svoji představu o světě, o svém světě, musíš něco risknout, musíš jít do neznáma, ale v žádném případě nemůžeš vybírat mezi větším zlem a menším zlem, ani mezi větším a menším dobrem.
Musíš jít tam, kam jsi schopen dát svou lásku. Když do toho dáš lásku, dostaneš dar uskutečnění. Nemusíš řešit peníze, vzhled, vzdálenost..... Půjde to samo. Samy se budou vytvářet situace, které to umožní. Neboj se riskovat, protože s láskou nic neriskuješ.
Možná si i vzpomeneš na dobu tvého opravdového probuzení.
Budeš toužit a budeš tvořit, nebudeš chtít spát, ale pouze bdít a radovat se.

Všímám si

23. října 2016 v 12:27 | PF |  Našel jsem ho - Kapitola 75
Všímám si.
Všímám si, že přátelé, známí i neznámí, lidi, se kterými komunikuji se chovají tak, jak chci já.
Když si ztěžuji, tak si také stěžují, když se raduji, tak se také radují. Když jsem otrávený, tak jsou nepřístupní, když se stydím, dělají, že mi nevidí. Když se zlobím, tak mi obvykle někdo vynadá.
Vždy to vypadalo, že já se přizpůsobuji ostatním a občas mi to nebylo po chuti. Chtěl jsem, aby mi každý vyhověl podle mých představ a byl jsem dost rozčarovaný, když to nevycházelo.
Teď se zdá, že to vychází. Ne, nezdá se mi to, je to fakt.
Je to fakt, protože v našem světě je všechno obráceně. A já si to teď začínám uvědomovat.
Ostatní reagují na každou změnu mojí nálady téměř okamžitě. Takže já můžu rozeznávat, jak se cítím na základě reakcí z okolí. Před každým se cítím jinak. Před strážníkem, před úředníkem, před krásnou ženou, před známým, před starým kamarádem, před šéfem, před podřízeným, před rodiči, před dětmi……. V podstatě před každým mám jiný, ale stále stejný vzorec mých pocitů, tedy způsob chování, který si vlastně ani neuvědomuji.
Neuvědomovat, znamená nevšimnout si změn.
A já si teď všímám.
Protože jsem se rozhodl, chovat se ke všem stále stejně. Nekamuflovat svoji osobnost za nějaké masky, ale prosazovat svoji osobnost bez ohledu na situaci.
Je to někdy komplikované, protože chovat se ke strážníkovi stejně jako k manželce dost dobře nejde. Ale aspoň si člověk může uvědomit, že se občas k cizímu chová lépe než ke svému nejbližšímu. A tak tu svoji osobnost musí trochu osekat. Aby dával úctu manželce stejnou, jako dává strážníkovi a zároveň, aby se cizího nebál, tak jako se nebojí doma.
Když se to takto propojí, tak potom má úctu ke všem lidem a zároveň má všechny rád. Pokud to člověk vědomě sleduje a kontroluje, což vyžaduje zpočátku nemalé úsilí, začnou se v jeho životě objevovat zázraky. A tím pádem se pomalu zjevuje smysl života.

A to se vyplatí.

Tvoření skutečnosti

13. října 2016 v 20:31 | PF |  Našel jsem ho - Kapitola 75
Tvoření skutečnosti
V jednom ze svých zamyšlení, jsem řešil otázku, jestli je dobře řídit svůj život nebo ne. Asi jsem to psal v nějaké kapitole zde na blogu.
Dnes vím, že ne, že není dobře řídit svůj život. Řídit svůj život je vlastně honba za iluzí.
Člověk si zdánlivě myslí, že dělá pro sebe to nejlepší a ono z toho povstane tolik problémů, že musí opět rozhodovat a pokusit se znovu a znovu zkorigovat život, aby převládala spokojenost. Vždy, když řídíme život rozumem, tedy "rozumnou úvahou, zamyšlením", spokojenost bude krátkodobá.
Tedy, pokud je někdo spokojen při řešení problémů a konfliktů, tak asi bude mít spokojenost dlouhodobou.
Ale většina lidí problémy a konflikty vlastně nechce. I když si je neustále a nevědomě vytváří. Nevědomě spíše znamená, že si nevšimneme kterou myšlenkou si způsobujeme konflikt. Nemůžeme si všimnout, protože jsou to skoro všechny naše myšlenky. Jsme již navyklí tímto konfliktním způsobem přemýšlet. A dopředu reagujeme na očekávanou konfliktní myšlenku někde zvenčí.

Tím, že ji očekáváme, tím ji vytváříme skutečnou a ona přijde.
Z tohoto kruhu nelze vystoupit bez pomoci.
Pomoc se může objevit zdánlivě také zvenčí.
Totiž, když ti někdo řekne něco jako - "Proč jsi tak podrážděný.?"

Až když už máš pocit, že tě život převálcuje, tak si teprve všimneš takové otázky a to tě donutí se zastavit.
Normálně by jsi na to zareagoval nějakým odseknutím, ale protože už máš všeho plné zuby a vše vzdáváš, tak se z konfliktní otázky stává láskyplná pomoc.

Záleží tedy na úhlu pohledu. Nezáleží na tom, kdo a jak je vedle tebe rozčilený a konfliktní. Záleží, jak ty to přijmeš. Jak dovolíš nebo nedovolíš, aby se ti to dotklo.

Když nedovolíš, aby tě konflikt zasáhl, všem okolo tebe se postupně uleví, zvláště pak, když z tvé strany vyjde nějaká láskyplná (radostná) reakce.
To jsou situace, které nevymyslíš. Nezorganizuješ. Protože nejsou logické.
Musíš si uvědomit, že to dobro, ta láska, radost je v tobě.
Stejně jako ve všech ostatních. Jen v dané chvíli to potlačují, protože chtějí vymyslet správné řešení. Ale v lepším případě vymyslí jen kompromis, pro který se vlastně všichni pak obětují. Obětovat se nejde stále.
Ale radovat jo.
Takže, neboj se nikdo být svůj.
Protože uvnitř je ta spontánost, radost a láska. Je potřeba zrovna tohle nepotlačovat.

Našel jsem ho - kapitola 75

9. října 2016 v 11:00 | PF |  Našel jsem ho - Kapitola 75
Našel jsem ho.
Našel jsem ho, tedy sebevědomí. A zároveň jsem došel k poznání, že příběhy o tom, co kdo prožil, možná někoho zajímají, ale nepomůžou ke zkvalitnění života. Příběh je příběh a lidská mysl nerada hledá ve slabosti někoho, poučení pro sebe. Protože mysl, čtoucí příběh, nepřipustí, že je tam popisována i její slabost, a proto i poučení pro ni.
Navíc, v našem světě je slabost považována za méněcennou. Uznáváme jen sílu, nejlépe hrubou a bezohlednou. Protože vzbuzuje strach. A strach je slabost.
Překonat strach vyžaduje mnohem více odhodlání, než jen ukázat sílu. Je v tom více lidskosti a lásky, je v tom mnohem více trvalosti a stálosti než u siláka. Každý kdo překoná strach, projeví mnohem více síly než zastrašovatel. Projeví tolik síly, až si i ostatní všimnou, že zastrašovatel soupeří úplně s jinou kvalitou než očekával.
Chci tím říci, že ve zdánlivé slabosti je ukrytá naše člověčí síla. Protože je to síla Ducha.
Síla fyzická, inteligenční, emoční, jsou síly ega, a proto neustále měnící se a kolísající. Síla Ducha je trvalá a stálá.

Trvalost a stálost je to, co my hledáme.

I když si říkáme, " život je změna", tak je to jen proto, že pochlebujeme egu a uznáváme jeho nadvládu. Protože ego nás nutí mít strach, abychom ho stále obdivovali a mysleli si, že ho potřebujeme.
Tady je na místě připomenout si známé.
Myslet je "nic" nevědět.
Znamená to, že když používáš sílu, tak si myslíš (máš strach), že můžeš prohrát.
Když "víš" - není potřeba soutěžit, nejde o výhru nebo prohru. Jde o to, vykonat to, co víš.
Lidi, lidská mysl dnes doslova vyhledává silné (silácké) jedince, kteří je povedou. Protože sami mají strach, jsou omámeni egem, aby se nedozvěděli, že nejsou ovce, že můžou jít svou vlastní cestou.
Cestou o které sní.
Na téhle cestě se ale používají slabosti jako je vlídnost, upřímnost, láska, odpuštění.