A neb.
Jak jsem v životě pokazil vše co se dalo
a jak to napravuji

Srpen 2016

Nevím, že nevím II.

30. srpna 2016 v 21:35 | PF |  Nevím, že nevím - kapitola 73
Nevím, že nevím II.
Když jsem psal článek - Nevím, že nevím, nevěděl jsem, jak jsem blízko důkazu.
O dva dny později jsem po třech pivech onemocněl bolobřichem a horečkami na čtyři dny. Byl jsem poprvé v životě v casinu a zřejmě můj odpor k tomuto druhu zábavy způsobil moji nemoc. I když celkový dojem jsem měl dobrý. Sice jsem nevyhrál, ale ani neprohrál - to už jsem si ohlídal.
Ani jsem nevěděl, že mám odpor k této zábavě. Naopak jsem si to chtěl zkusit s tím, že to okouknu a příště půjdu něco vyhrát.
Vešel jsem dovnitř a všechen vnější lesk se změnil v pozlátko, které mě mělo oklamat a já jsem se nechal svést k vyšším částkám. Vůbec to nebylo jako ve filmech. Až teď, když to píšu, si uvědomuju, jak najednou na mě padlo zklamání. Že chtějí jen moje peníze. Že ty automaty jsou jen takové rádoby zábavné odpadkové koše.
Jinými slovy, nenapadlo mi, že mi nepřijde lákavé házet peníze do koše.
Přitom je to normální, peníze se do koše nehází, je to blbost. Každý to ví.
A přece je na tom založen takový byznys.
Je vidět, že jsem v lecčems dost pozadu. A ani mi to nevadí.
Jen si udržuji svoji hladinku spokojenosti a ostatní mi nezajímá.
O nějaké úzkoprsosti také nic nevím. Moje osobní a vlastní vyjímečnost mi dělá docela slušnou clonu.
"Protože já, já vím".
Čím víc jsem si jistý, že vím, tím větší náraz mi čeká. To samozřejmě nevím.
Takže pro mě takové casíno byla jen rána do břicha, abych si uvědomil, že nejen stále a stále nevím, že nevím, ale dokonce i občas nevím co chci.
Jakákoli nemoc je jen čistě nepochopená situace.
My všichni, koho občas něco zabolí, škrábne se, natáhne si sval, loupne ho v zádech, bolí zuby, bolí hlava, šediví vlasy................ se jen koupeme ve své nadutosti a myslíme si, že víme, a že máme věci pod kontrolou.
Fyzické projevy, nám ale hlásí, že nevíme. Léky jen potvrzují omyl, že musíme léčit tělo.
Ale nemocná je mysl, ne tělo.
Léčení těla je nekonečný příběh s tragickým koncem.
Léčení mysli, je pokusit se znovu a správně (s láskou) pochopit situaci, která způsobila bolest. Ještě těžší je možná správně - s láskou analizovat tu situaci, která to způsobila. A neplést si lásku s obětováním se.
No a teď už to jen jednoduše uvést do praxe. Držím vám palce.
Jak snadno si člověk myslí, že ví.

Nevím, že nevím- Kapitola 73

23. srpna 2016 v 11:42 | PF |  Nevím, že nevím - kapitola 73
Nevím, že nevím.
Jak se stane, že člověk neví, že neví.
Předpokládám, že se to každému stalo. Myslel si, že vše dělá dobře, a pak přišel někdo jiný a vysvětlí mu, že je to jinak, že takto se to použít už nedá.
Takže nic zvláštního.
Tedy, nebylo by to nic zvláštního, kdyby to sem tam nějaký jednotlivec v dobré víře poplet.
Jenomže je to zvláštní.
Je to zvláštní, protože to děláme všichni. Všichni až na světlé výjimky (v které doufám), nevíme, že nevíme.
Proč žijeme.? Nevíme jak žít a nevíme, proč nejsme všichni šťastni, když už žijeme. Proč je náš život souhrn komplikací, který je občas proložen zdánlivou radostnou událostí.


Někteří z nás se tváří, že ví. Ale to je asi jen proto, aby nebyli ve stálé depresi.
Většina tomu i věří, že ví.
A někteří dokonce o tom přednášejí a vysvětlují ostatním, jak mají žít, aby byli šťastni.
Já osobně věřím, že i ten zdánlivý guru je nejšťastnější během přednášky nebo po ní. A potom bohužel také řeší komplikace života. Jinými slovy, neví, že neví. Možná ale ví, že neví a pokouší se na to během přednášky přijít. Tak jako já se pokouším na to přijít během psaní.
Já vím, že nevím. Ale když se mi někdo zeptá (někdy se ani ptát nemusí), tak mám spoustu rad. Dokonalých rad, protože u druhého to všechno vidím, co by měl. "Bohužel u mě, je to vždy něco jiného".
Už jste si všimli, že to co radíš někomu, že je to vlastně rada pro tebe, že je to tvůj problém. Že cokoli někomu říkáš, že mluvíš o sobě. Že vůbec neodpovídáš na jeho otázku, ale mluvíš o sobě.
Takže při jakémkoli setkání, kdyby ses poslouchal a sledoval, tak nacházíš řešení těch problémů, které tě právě tíží. Dovíš se, co opravdu chceš. Protože náhoda neexistuje a žádné setkání není náhodné. Vždy se setkáváš s někým, kdo ti pomůže s tvými komplikacemi. Pomáhá tě tím, že ti umožní, aby sis sám mohl pomoci.
Pokud se budeš sledovat.
S každým se setkáváš tak dlouho, než si pomůžeš a komplikace zmizí. S někým se setkáváš celý svůj život. Takže si neustále potřebujete vzájemně pomáhat. Je možné, že spolu vytváříte komplikace, které si pak pomáháte řešit.
Aby problémy ubývaly nebo se měnily na šťastné a radostné prožitky, je důležité z každého setkání odejít posilněn, nejlépe rozradostněn.
Toho dosáhneš tak, že budeš dávat pozor, co sám dáváš.
Když dáš zlobu, zřejmě odejdeš vysílen.(to je velmi snadné, stačí jedna kritická myšlenka)
Pokud dáš lásku, dostaneš ji dvakrát. (jinými slovy být vděčný za vše a to zcela)
A třeba se ti podaří zůstat šťastný. Tím pádem i zdravý. Cha cha

Kdyby se ti to náhodou nedařilo, tak aspoň víš, že pořád nevíš, že nevíš.

Největší pošetilost

6. srpna 2016 v 19:14 | PF |  Zkušenosti - kapitola 70
Největší pošetilost
Zní to hloupě. Celý život mi tvrdili, snaž se, abys něčeho dosáhl, uč se, abys měl dobrou práci, chovej se slušně, buď cílevědomý, zodpovědný, pečlivý….
A já tomu věřil a snažil jsem se.
Ale bez úspěchu.
Snažil jsem se to naučit moje děti. Opět bez úspěchu.
Děti cílevědomě dělali většinou pravý opak.
Potom moje žena objevila moudré knihy, které se zdály, že řeší problém neúspěchu. Celosvětově.
Tak jsme se řídili dle návodu moudrých knih a zdálo se, že úspěch má řešení.
Časem se ukázalo, že zdání klame a z úspěchu se vyklubal klasicky neúspěch.
A tak jsme se přestali snažit.
Ukázalo se, že největší pošetilost je, pokoušet se sám řídit svůj život. Mít svůj život pod kontrolou.
Nejen, že to není možné, ale každou korekcí, byť zdánlivě logickou, jsme si ubližovali a způsobovali si komplikace, které nemají kladné řešení.
Tak každým usměrněním života všichni zabředáváme do nových a nových problémů. Každou logickou reakcí na jakoukoli situaci, každým nesouhlasným mrknutím oka a každým povzdechem si ztěžujeme život.
A to všem hlásíme, jak se chceme mít dobře.
Už samotný budoucí čas naznačuje současnou nespokojenost.
A hlavně naznačuje, že si neuvědomujeme, co opravdu chceme.
Když nevíš, co chceš, jak to můžeš dostat.?


Protože když jsi teď nespokojen, tak je to to, co si přeješ a hned to opět dostaneš.
Takže, když chceš korigovat, usměrňovat, řídit svůj život, tak vlastně vyjadřuješ nespokojenost s daným stavem.
Nespokojenost tedy vyjadřuje tebe, tvoje Já a tvé přání a to se ti plní.
Nespokojenost může vyjadřovat jen tvoje ego.
Ale ego nemůže o nic žádat. Ego je tvůj výmysl. Jen když se s ním ztotožníš a uvěříš mu, začne vyjadřovat nespokojenost tvoje Já. Jemu je splněno každé přání.
Tvoje Já je stvořeno mírumilovné, láskyplné a všemocné. Je celkem nepochopitelné, že mu v mysli nedáme důvěru a dáme důvěru nějakému nejistému a útočnému egu, které tě musí přesvědčovat o své povrchní pravdě, abys mu uvěřil.

Tvoje Já má pravdu vždy. Vždy jej můžeš požádat o pomoc a ono pomůže. Jen si ho nepleť s egem.
Poznáš to podle toho, že ego vždy mluví první.