A neb.
Jak jsem v životě pokazil vše co se dalo
a jak to napravuji

Červenec 2016

Jak myšlenka tvoří realitu.

24. července 2016 v 20:44 | PF |  Mít se dobře - kapitola 67
Jak myšlenka tvoří realitu.

Myšlenky jsou nehmotné, a proto nemohou vytvořit hmotu. Což je více méně zklamáním.
Na utišení zklamání, je třeba si uvědomit, že hmota ještě nikdy nikoho opravdu neuspokojila. Jen se domníváme, že hmota vykompenzuje lásku a budeme šťastni. Tak se občas stane, že život obětujeme honbou za hmotou ve snaze získat lásku (obdiv). Jenomže láska nikde. V lepším případě získáme jen napodobeninu lásky, která se vypaří s koncem přísunu hmoty.
Když lásku nedáš, nemůžeš ji dostat.
Myšlenka může vytvořit lásku, nebo impulz pro tělo. Vlastně to ani jinak nejde. A láska, impulz, díky fyzickému tělu, jež je hmotné, dokáže vytvořit hmotu. Tu hmotu, po které tolik toužíme. I tu, kterou nechceme. Záleží, jestli je to jenom impulz nebo láska.

Když myslíme na to, co si o nás ostatní myslí, vytvoříme si nějakou představu. Tahle představa, tahle myšlenka právě vytvořila budoucí realitu. Kdybychom se jí striktně drželi, společnost, kam přijdeme, naši představu od nás převezme a podle toho se k nám bude chovat. My jim tu naši představu sami řekneme. Protože tělo je prostředek ke komunikaci. Našimi postoji, chováním, gesty, jim nevědomky sdělíme naši představu o sobě a oni ji, aniž si to uvědomí, přijmou a zhmotní ji a zrealizují.
My potom tu společnost zhodnotíme tak, jak jsme se tam cítili. I když to bylo naše vlastní rozhodnutí.
Prostě, co dáš, to dostaneš.
Když na sebe myslíš s láskou, vážíš si sebe, dostaneš lásku a ocenění. Když si něco vyčítáš a je v tobě neklid, nebude se ti tam líbit a ucítíš jen kritiku.
Pokud se podceňuješ, nevážíš si sebe, nikde ti nebude dobře. Jen trochu ve společnosti, kde si každý o sobě myslí podobně to, co ty.
Není nutné věřit, že jsi dokonalý, ale je nutné vědomě a co nejvíce odhánět myšlenky, které ti nabízí realitu, kterou vlastně nechceš a nahradit je ihned myšlenkou, která by se ti líbila ať už je jakkoli zidealizovaná.
Na změnu je každý okamžik vhodný.
Postupně se ideál bude stávat realitou.
Je to zábavné a celkem snadné.

Pocity

14. července 2016 v 14:36 | PF |  Zkušenosti - kapitola 70
Pocity

Co je víc.? Pocity, rozum, morálka, vnímání, vědomí, pravda, přesvědčení, víra. A co z těchto slov má stejný význam a přesto si pod nimi představujeme něco jiného.
Nabízí se rozum a morálka, pocity a vnímání, přesvědčení a víra, vědomí a pravda.
Každý hledající poznal tyto slova v, pro sebe, jiném okamžiku. Proto se význam slov pro každého trochu liší. Což už samo o sobě u většiny snižuje jejich váhu nebo-li důležitost.
Když vezmu v úvahu vnímání a pocity, je evidentní, že jsou pro každého jiné byť i v podobné situaci a jsou jiné i pro sebe samého, když se situace opakují . Takže věrohodnost či směrodatnost pocitů je dost zavádějící. Vnímání je tedy zrcadlem, nikoli faktem. Je to odraz mé mysli, který se projevuje vně. Může to být i velká pomoc.
Také se zdá být rozumné být morální. Rozum je ale sluha dvou pánů. Slouží stejně egu jako pravdě. Rozum rozvede činnost ega do detailů a udusí pravdu a příště vysvětlí důkladně pravdu a popře ego. Takže rozum s morálkou nemá nic společného. Ego má k morálce mnohem blíž, ale nejblíže k morálce má přesvědčení. Morálku vytváří společnost, která tě o ní musí přesvědčit. Přijmout nebo odporovat něčí přesvědčení, je v podstatě omezení a nesvoboda.
Dnes je to ale způsob života a tomu i odpovídá kvalita života. Takže hodnota morálky je mínusová. A s tím se veze i částečně přesvědčení.
Přesvědčení a víra můžou pracovat pro člověka i s láskou. Přijmout přesvědčení, že někoho miluji, a proto ho nesoudím, ale sdílím s ním dobré i zlé, není omezení a nesvoboda. Je to svobodné rozhodnutí o svém životě.
V okamžiku, kdy se k tomu vetře souzení, dáváme přednost egu a morálce a tím i životním komlplikacím.
Víra, že se vše v dobré obrátí, může být jen naše zbožné přání, kterému hluboko uvnitř absolutně nevěříme.
Víra způsobuje přesvědčení, že je něco pravda. Většinou něco, co pravda není. Víra způsobí, že nerozeznáme pravdu od iluze.
Zbývá vědomí a pravda. Naše vědomí a uvědomování si sebe, uvědomování si, co je pravda, je hodně omezeno našimi vírami a přesvědčeními, našimi pocity, rozumným vysvětlením a nakonec i morálkou společnosti ve které žijeme.
Naše vědomí, náš duch,ale není omezený, naopak se šíří neustále. Šíří se hlavně komunikací. Náš způsob jednání, chování, pohyby, naše reakce, naše vůně,... Jinými slovy komunikujeme hlavně tělem a seznamujeme ostatní o našem vědomí, o našem duchu.
Někdy si naivně myslíme, že lží a klamem něco vyřešíme. Jen tím ale dáváme najevo, že si sebe neuvědomujeme a že žijeme ve snu. Že spíme a nevíme o sobě. Že si myslíš, že něco děláš, ale ve výsledku, tedy v pravdě jsi udělal něco úplně jiného. A vždy jsi ublížil a oklamal sebe.
Pravda je jedna, je neměnná, nelze o ní pochybovat.
Můžeš ji svým přesvědčením, pocity, vírou zastřít, zamlžit, schovat, ale nemůžeš ji změnit a popřít. Náš duch nemůže lhát, může být jen pravdivý, ale nemůže ti omezovat tvoji svobodnou vůli se rozhodnout lhát si.
Když duch vidí, že si něco nalháváš, může jen počkat a posílat ti indicie, které tě pomůžou poznat pravdu. Protože přijmout pravdu je stejně nutné se rozhodnout a dovolit si ji, jako když chceš si něco nalhávat. Pravda nebo-li skutečnost ti nikdy neublíží.
Tak proč se pořád bojíš.?
Nabízím tu jen svoje názory, pocity a přesvědčení. Můžete s nimi souhlasit i nesouhlasit, protože, co se může pokazit ve snu.? Až se probudím sen zmizí. Nastane skutečnost.