A neb.
Jak jsem v životě pokazil vše co se dalo
a jak to napravuji

Květen 2016

okamžiky slávy

30. května 2016 v 2:20 | PF |  Zkušenosti - kapitola 70
Okamžiky slávy
Každý si v životě prožije svoje okamžiky slávy. Jsou to okamžiky, které můžou trvat i celá desetiletí. Okamžiky proto, že se nevyskytují po celou dobu, ale pouze občas, v určitou chvíli. Ve chvíli, kdy chceme, aby svět okolo nás viděl, jak jsme skvělí. Právě teď, svět přece musí vidět, čeho jsme schopni a měl by nás vynést do nebe. Jsou to okamžiky, kdy se člověk dívá na všechny trochu spatra. Protože on je právě trochu výše a očekává, že k němu budou všichni vzhlížet.
Může to trvat opravdu velmi dlouho, než si člověk uvědomí, že tyto chvilky kochání se egem následně musíme odčinit. Někdy ihned, někdy za deset let. Několik těchto neodčiněných okamžiků dokáže nasměrovat život pro nás zcela nečekaným a vlastně nežádoucím směrem. Tento směr držíme dokud nepochopíme příčinu. Takže, jestli se nám v práci nedaří, nebo nevycházíme s partnerem, nebo jsme přišli o peníze, nebo jsme přijali práci jež nám nevyhovuje, nebo prostě došlo k zásadnější nevyhovující změně, je to vždy lekce, jež připomíná, že jakýkoli pocit nadřazenosti nás vede do nežádoucích situací.

(Okamžik slávy je ten drobný pocit, když přerušujeme jakoukoli činnost s uvědoměním potřeby pauzy.
Pauzu si dáváme z potřeby odpočinku. Odpočinek potřebujeme protože cítíme únavu. Únavu cítíme vždy když nás opouští nadšení a radost z prováděné činnosti.)
Ostatní o těchto pocitech jednotlivce nemají samozřejmě tušení.
Málokdy se jedná o něco, co se opravdu nechá obdivovat.
Okamžiky slávy prožíváme mimo jiné a hlavně i při všech svých vášních a závislostech. Při kouření, u kávy, při pití alkoholu, při podávání drogy, při sexu (ne při milování), při zahrádkaření, při závodění, v divadle, při sportu, při podnikání,.....
Čím více ulpíváme na svém okamžiku, tím více rozvíjíme svoji vášeň (děláme ji častěji, většinou ne lépe).

Opět a zase jedná o zcela soukromý pocit, o kterém nikdo netuší.

Výjimky jsou pak i mistři světa opravdu.
Mistři světa, si myslím, že o své vyjímečnosti dlouho, dlouho netuší sami. Protože kdyby to tušili, ulpívání na jejich vyjímečnosti by brzo ukončilo snahu.
Další neuvědomělý důsledek je, že prožíváním těchto okamžiků slávy vlastně tělo programujeme do nemoci. Protože následný okamžik, po okamžiku slávy, je pocit neuspokojení. Uvědomíme si, že naše vyjímečnost není vidět, nebo se dokonce setkáme s negativní odezvou.
Když se setkáme s pozitivní odezvou, může to být ještě horší, protože příště budeme očekávat více a zklamání bude větší.
Když se pak začnou objevovat bolesti a nemoci, ptáme se, kde se tu tak najednou vzaly. Vzaly se z naší nespokojenosti, zklamání a ulpívání na své vyjímečnosti.
To jsou takové denodenní detaily, které přehlížíme a považujeme za samozřejmost.
Radost je výjimkou.
Je to jen příklad, že od života očekáváme opak toho, než proč žijeme.
Takto pracuje ego. Nemá s námi slitování..
Žijeme pro radost. Ta je samozřejmost. Výjimky nejsou povoleny.

Zkušenosti - kapitola 70

27. května 2016 v 21:06 | PF |  Zkušenosti - kapitola 70
Zkušenosti

Svého času, už je to dost dávno, jsem došel k závěru nebo jsem si to někde přečetl a uvěřil tomu, že zkušenost je nepřenosná.
Prostě z toho důvodu, že to co zvládá jeden, nemusí zvládat druhý i když mu předá všechny dovednosti.
To co prožívá jeden, není to stejné, co prožívá druhý i když by byly identické okolnosti.
Pro co se někdo nadchne, může druhý odsoudit. Pro něj ta zkušenost nebude příjemná.
Takže si každý musí prožít a vyzkoušet to své a vycházet jen ze svých zkušeností. To způsobuje různou úspěšnost v jednom oboru.
Předpokládám, že je to celkem srozumitelná situace.
A já ji teď musím popřít jako nepravdivou.
Já jsem došel k názoru, že zkušenosti jedněch velmi ovlivňují činnost druhých. Jinými slovy, zkušenosti se přenášejí z jednoho na druhého a to dokonce beze slov. Aniž bychom svoje zkušenosti někomu sdělovali, naše okolí je automaticky převezme a postupně je bude používat.
Takže se vám snadno stane, že to co vy se učíte do padesáti let, tak vaše děti už to ví ve dvaceti.
V podstatě je to tak, že to o čem jsme přesvědčeni, to učíme. Našimi postoji, názory, chováním, jednání.....
Tím že to učíme, byť nevědomky, se sami zdokonalujeme. Se sami učíme. Sami se přesvědčujeme více o tom, o čem již jsme přesvědčeni a co považujeme za skutečnost.
Stejným způsobem se učíme od ostatních a můžeme proto svoje přesvědčení upravit či změnit. Můžeme tedy změnit skutečnost.
Když je někdo nervní a stále odsuzuje a je nespokojený, učí to svoje okolí. Neučí ho mírnosti a spokojenosti. Učí ho přesně to svoje chování. Postupně se to naučí od něj všichni. A on buď pochopí, že je to přesně to, co nesnáší a změní svoje chování nebo nepochopí a musí odejít. Někdy spolu s ním i ti, co se to nejlépe naučili.
Takže obráceně, pokud chceme změnit skutečnost, musíme změnit chování - myšlení. A musíme ostatním předvádět, jak by ta skutečnost měla vypadat. Musíme je to učit. Díky tomu se to sami naučíme. Skutečnost se začne měnit dle našeho přesvědčení.
Díky zkušenosti, kterou předáváme ostatním, kterou s nimi sdílíme a oni s námi, se utváří náš život. Jestli tedy chceme žít v hojnosti, měli bychom ostatní učit a předvádět hojnost, aby nám ji mohli zrcadlit a my jsme se konečně přesvědčili, že ji máme. Nemyslím tím nějaké machrování. Myslím hojnost, nebo-li naplnění a uspokojení Ducha všemi potřebami. Hojnost je také vděčnost za to čeho se člověku dostává.
Zkušenost je tedy to, co nám utváří život a né, že je nepřenosná.

Nekonečná hojnost

24. května 2016 v 22:52 | PF |  Mít se dobře - kapitola 67
Nekonečná hojnost
Mám jednu myšlenku, která mi poslední dny trochu pronásleduje ve formě různých reakcí lidí na moje odpovědi i ve formě mých jiných reakcích na některé filmy, či přednášky.
Je to hlavně asi moje podrážděnost nad mým pocitem nespokojenosti. Snad je to tím, že informace které hledám zanikají v šumu všech ostatních vedlejších věcí.
Je úplně jasné, že moje ego pracuje na tom, aby mi převědčilo, že ono dokáže nejlépe rozlišovat dobré od horšího a že ví, co je pro mě nejlepší.
I když si ego myslí že ví, tak já také vím, že nespokojenost ve mně dřímá a každou chvíli zabublá.
Mým cílem je, ale spokojenost a klid. Žádné, byť krátkodobé podráždění.
Právě tohle podráždění, je tu z toho, že ego ruší.
Ruší přes podněty těla(hlad, únava, potřeby), posílá mi matoucí filmy a přesvědčivé přednášky, přátelé na moje odpovědi reagují trochu křečovitě a vlastně všechno se mi snaží přesvědčit, že to co hledám, je nesmysl.
Hledám hojnost, spokojenost a klid.
Čím víc mi ego brání, tím víc vím, že to není nesmysl, přesto ale i více pochybuji.
Takže, když na chvíli odvedu pozornost od svého hledání, tak neustálé, neutuchající ataky ega mi přesvědčí zpět o nesmyslu hledání. A já tomu uvěřím a začnu vést opět konzumní život plný nedostatku a strachu z nedostatku.
Filmy i přednášky jsou výborným pomocníkem v hledání, jen jsou příliš kráté a neosobní.
Nenavodí jiný způsob myšlení.
Nabídnou jak, nabídnou co to přinese, nabídnou příležitosti, ale spokojená nekonečná hojnost je vždy mnohem širší, než je téma filmu či přednášky. A šum a potřeby světa je rychle přehluší.
Začít jinak myslet v podstatě vyžaduje také neustálou pozornost a vedení. To je - něčeho se držet, co je konstatní. Je to bohužel kupodivu tahle fráze - láska, rovnost, bratrství.
Ego to již natolik zprofanovalo, že se tomu těžko věří.
A filmy i přednášky velmi snadno uhnou z této linie.
Člověk pak ztrácí víru a nenápadně propadá zpět k beznaději i když si myslí, že je stále na cestě hledání. Nevšimne si, že se točí v kruhu a nepostupuje.
Cílem toho všeho je, že to uvádí a prožívají jiní lidé a ne my. Ne já. Což Vyvolává dojem, že se vždy najde někdo, kdo už to ví a vyřeší to za mě. Zbývá jen počkat. Zdá se, že pak všichni procitneme, vzpomeneme si a "od zítřka to bude všechno jinak".

Byl jsem oklamán, když jsem si myslel, že to, čeho se bojím, je ve světě a nikoli jen a pouze v mé vlastní mysli.
Nedostatek a strach zůstane v naší mysli, když nedojde ke změně myšlení zaměřením na lásku. To musíme každý sám v sobě nebo lépe všichni společně.
Láskyplná komunikace je nejdůležitější prostředek k získání spokojené nekonečné hojnosti.
Jednotlivec, nekomunikující, nešířící lásku se dopracuje, při vší snaze, tak možná do deprese.

ego a člověk

12. května 2016 v 21:06 | PF |  Mít se dobře - kapitola 67
Ego a člověk
Celý můj blog je vlastě zaměřen na odmlčení ega a toto téma mi připomnělo, že bych mohl vysvětlit proč. Proč ego tak zatracuji, když jiní ho vyzvedávají nebo přinejmenším se tváří že ho nemají.

Všichni jsme egoisti ať chceme nebo nechceme. Takže budu promlouvat ke všem egům, kteří si to přečtou, aby to eventuelně mohli sdělit jiným egům.
Řeším to dlouhodobě protože moje ego těžko kočíruji.
Někdy jsem doslova jako ču.....
Když se na mě někdo mračí, tak bych někam zalezl, abych nebyl vidět, ale když je někdo vstřícný a usměvavý, hned se chci předvádět. To je ego mužské. Ego ženské je podobné, jen to není vidět na první pohled.
Jistě si každý všiml, že když například nastupuje do nové práce, rozjíždí nový projekt, seznámí se s novou láskou, nastěhuje se do nového bydlení........, že v tomto období má ego tak potlačené, že si nechá líbit skoro všechno, nic mu nevadí, všechno slíbí, nic není problém. Jen aby získal to, k čemu se rozhodl.

Díky tomu všemu, díky tomu, že svoje ego potlačil, či přímo odmlčel, se mu to podaří. A získá co chce.
Rozjede nový projekt, v novém bydlení je oblíben a v nové práci je úspěšný a nová láska se zamilovala.

V této chvíli začíná bod zlomu. Okolí začíná být vstřícné a usměvavé. A to je signál pro "čuego" a "píego".
Člověk by řekl, že se v této chvíli začíná projevovat, jaký opravdu je.
Opak je pravdou.
Člověk je opravdový, když má ego odmlčené. V tomto období je všemocný.

Když ego zjistilo, že člověka okolí přijímá, že má pevnou půdu pod nohama, přepne zcela nenápadně na "čuego" a "píego" a začne se předvádět.
Okolí to chvíli i baví, pak ho to začne nudit, pak obtěžovat a nakonec se všechno spojí, aby tohle "čuego" nebo "píego" zmizelo z dohledu.
Potom takový ego sedí doma a plače, jak jsou všichni zlí, jak je život krutej, jak ho nikdo nemá rád. A diví se a diví se a diví se. Mezi tím i marodí.
A kolotoč začíná znova.
Ego poznáte podle toho, že vždy mluví první.
Říká se, že první myšlenka je správná. Myšlenka možná, ale než ji začneš prezentovat, dej to přetlumočit srdci, neboli lásce. Nebo zavři oči a věř, že to uděláš dobře. Nešťastný kolotoč tím velmi zpomalíš a třeba přijdeš i na to, že je vlastně všechno fajn.

Svět na který hledíme

2. května 2016 v 19:29 | PF |  Svět bláznů - kapitola 65
Svět na který hledíme
Svět, který nás obklopuje, neexistuje.
Svět, který nás obklopuje jsme si vytvořili sami. Je to náš výrobek, a proto tomu věříme a považujeme jej za skutečný.
Ale protože jsme ho vytvořili my, není trvalý.Podléhá zkáze a stále se mění.
My, jsme také vytvořili čas. A také jej považujeme za skutečný.
Přitom, zvláště poslední dobou, mluvíme o "přítomném okamžiku". Říkáme minulost už neexistuje a budoucnost ještě nenastala, je třeba se věnovat přítomnému okamžiku tady a teď.
Věčnost známe jen jako slovo. Představit si věčnost je skoro nemožné. Takže jediný aspekt času, který je věčný, je nyní.
U času se již tedy zabýváme možností, že neexistuje. Při pohledu na vesmír se zdá být čas zbytečný. Vzdálenosti je třeba překlenout bez úbytku času.
Velmi podobné je to s tím co vidíme, slyšíme, cítíme. Naše smysly jsou naprogramovány, aby nám podávaly svědectví, které očekáváme.
Ale co očekáváme.?
Řekl bych, že většinou problémy.
Protože jsme ve světě, který jsme vytvořili my. Tedy v nestabilním světě. Stále něco opravujeme, nic není trvalé. Nic není věčné. Vlastně řešíme jen problémy a bojujeme za to, abychom měli o něco déle něco, co už známe.
Pokoušíme se o trvalost. Ať už je to ve vztazích, v budovách nebo ve vzpomínkách....
Ale není to možné.
Při našem způsobu myšlení, tedy při očekávání problémů, se nemůžeme dopracovat k něčemu trvalému.
Naše ego nám to nedovolí. Ego získává sílu svárem, tedy problémem. Neustále nás přesvědčuje, že jsme se něčím provinili a my, díky tomu, neustále očekáváme problémy.
Takový je svět na který hledíme, který nás obklopuje.
Není skutečný. Je to jen námi vymyšlený problém, který dokola opravujeme a vylepšujeme, ale neměníme.
Žití bez problémů.? Jde to.?
Každý dobře ví, že když je dobře naladěn a rozradostněn, problémy nevidí. Jeho smysly v daný okamžik se odpojily od programu ega a podávají jiné svědectví než jsme zvyklí.
To je svědectví o našem skutečném světě.
Než se objeví někdo, jehož ego neunese naši radost a přijde s malicherným obviněním. Čemu naše mysl zvyklá na problémy snadno uvěří a opět uvidí tento neskutečný svět.
Mír je největším nepřítelem ega. Protože na základě jeho interpretace skutečnosti je válka zárukou jeho přežití.
Ale pro náš život ego není potřebné (i když je to těžko k uvěření). A svět by mohl být opravdový.
Ego roste svárem a radost roste sdílením.
Když dáš radost, tak ti neubude a ještě dostaneš. Je to nejlepší obchod vůbec.
Proč to neděláme?????