A neb.
Jak jsem v životě pokazil vše co se dalo
a jak to napravuji

Duben 2016

Mysl a tělo

28. dubna 2016 v 14:07 | PF |  Svoboda - kapitola 63
Mysl a tělo
Když přemýšlíš nad vším možným i nemožným neuvědomuješ si, že vlastně nepoužíváš svoji mysl. A tak tvoje lítací myšlenky nic neznamenají. Je lhostejné, jestli je považuješ za dobré nebo špatné. Takové plané myšlenky jsou jen soudící a souzení v tomto stavu lze jen těžko zastavit.
Tvoje skutečné myšlenky, tvoje mysl se nachází až za těmito myšlenkami. Tvoje mysl je uvnitř. Nic nemusí hodnotit a posuzovat, protože ona ví. Ona nepochybuje. Tato mysl je pro člověka všemocná. Ona rozhoduje o našem bytí a nebytí o našem zdraví, únavě, radosti, starostech o našem štěstí a neštěstí.
Trochu jsme zapomněli, že tato mysl je naše. Že je součástí nás a že s ní můžeme komunikovat a používat ji pro sebe. Úplně stejně jako všechno, co je naše.
Má jen jednu podmínku - nelze ji použít k souzení. Můžeš ji použít na cokoli, ale nemůžeš očekávat, že mysl bude váhat. Váhá a pochybuje a soudí pouze naše ego. A ono umí komunikovat s naší myslí a používá ji k naší destrukci.
Ego žije ze strachu. Kdyby nevytvářelo naší destrukci, neměli bychom strach a ego by nemohlo být. Nezapomněli bychom, že mysl můžeme používat pro sebe.
Zatímco jsme mysl přenechali egu a uvěřili jeho pochlebování, pomalu, nenápadně a hlavně dobrovolně (ego nás přesvědčilo, že je to naše přání a že jinak to nejde) se sami likvidujeme. Jsme nemocní, prožíváme různá neštěstí a umíráme.
Tělo umírá. Mysl ne. Mysl - duch je věčný.
Nevím kde se toulá, když jsme odložili tělo, ale jedno je jasné. Dokud odkládáme tělo, nenaučili jsme se všechno a včas. A zřejmě si to budeme muset zopakovat.
Když požádáš maratonského běžce, aby uběhl deset kilometrů, nebude to pro něj zátěž, a pak si půjde ještě zaběhat. Když budeš chtít, aby deset kilometrů uběhl stejně starý, ale zcela nesportující člověk, bude to pro něj zátěž a do večera, možná ještě druhý den bude odpočívat. Jsou to dvě mysli, jež používají tělo k různým účelům. Jedna mysl uvěřila, že deset kilometrů není nic a druhá uvěřila, že ji to zničí.
Pokud nastane jiná situace, např.: Je nutné urychleně zachránit svoji rodinu přesunem deset kilometrů, tak je pravděpodobné, že maratonec po přesunu si už nepůjde zaběhat a naopak bude rád, že může odpočinout a být pohromadě s rodinou. Druhý člověk, ač netrénován se najednou cítil potřebný a přesun deset kilometrů ani nezaregistroval a už organizuje pomoc pro ostatní. Na odpočinek si ani nevzpomene.
Limity našemu tělu dáváme my, naše mysl.
Naučit se komunikovat se svojí myslí a vyřadit přitom ego, můžeme důsledným neposuzováním. Přijímat vše tak jak to je. Když se ti podaří ještě se vždy radovat, nemůžeš onemocnět, být unavený nebo prožívat neštěstí.
Vše co se děje, děje se pro tvoje štěstí.
Občas to skrze ego vnímáme jako nepochopitelné neštěstí. Pokud, ale vyřadíš ego z vlády nad myslí, budou se dít tobě i v tvém okolí úplně jiné věci, které snadno pochopíš, že jsou pro tvé stěstí.

Dost bylo snů

19. dubna 2016 v 17:46 | PF |  Svět bláznů - kapitola 65
Dost bylo snů
Jo snů, tak těch bylo dost, je jich dost a ještě bude.
My lidi už to tak máme.
Při snění prožíváme nejlepší chvíle života. Máme všeho hojnost, jsme spokojeni až do šťastna. Jsme dokonalí a všemocní. Nic není problém a vše jde ihned - stačí přeskočit myšlenkou.
Pak nám něco řekne, že je to všechno nesmysl, rozhlédnem se a jedeme plnit povinnosti všedního dne.

Ironií našeho světa je, že je to přesně obráceně. Jenže tomu nikdo nevěří, tak to tak musí zůstat.
Ty povinnosti všedního dne, ta realita jež vypadá tak skutečně, je náš splněný sen. O tom si sníme, to chceme, to je naše zhmotněné přání. Zní to neuvěřitelně a zdá se to být absurdní. Jistě jsme všichni zcela nepříčetní, když si tento stresující život plný soutěžení, plný otrocky vydělaných peněz a plný nemocí, plný hodnocení a souzení, přejeme a vytváříme.
No jo, žijem ve snu, v iluzi, v představě, v něčem, co jsme si vymysleli v domění, že je to lepší než dokonalé.
Dokonalé to stvořil náš stvořitel. Stvořil člověka a vše okolo něj.
Teď už víme, že to není lepší.
Ale zapomněli jsme již, jak to vypadá, když je to dokonalé. Tak se k tomu ani neumíme vrátit.
Neumět je totéž, jako nechtít, takže vlastně nechceme mít všeho hojnost a být spokojeni. Jeden každý má strach a bojí se, že přijde i o to, co má. Někteří ani nemají co ztratit a přece se o to bojí.
Naučili jsme se myslet skrze strach a máme ho tak hluboko v sobě, až se jiné myšlení jeví jako nepříčetné.
Je úplně možné, že spoustu lidí v blázinci žije hodnotnější a šťastnější život než my, jež ze své nepříčetnosti jsme vytvořili normálnost a zákon.
V této situaci bych řekl "dost bylo snů" a pojďme se podívat na skutečnost jaká je. Na skutečnost o které si myslíme že neexistuje, že je to jen sen.
Tato skutečnost se začíná ukazovat myšlením skrze odpuštění. "Odpuštění líčí obraz světa, kde skončilo utrpení, kde ztráta není možná a hněv postrádá smysl".
Není nutné se bát autorit jež se snaží udržet nepříčetnou normálnost. Protože každá taková autorita si myslí, že je autorem sama sebe. Což bohužel není. Za to, že existuje nevděčí sama sobě. Sobě může vděčit jen za to, že je úplně mimo a to i dle jejích měřítek. Tak proč ji brát vážně.?
Můžeme jí odpustit a věnovat se vlastní spokojenosti.
" Mír je přirozeným dědictvím ducha".

Magie - kapitola 69

18. dubna 2016 v 17:45 | PF |  Magie - kapitola 69
Magie
Magické slovo Magie. Černá nebo bílá.
Bojíme se jí, obdivujeme ji, je tajemná nebo průhledná. Co může způsobit? A způsobí vůbec něco?
Je potřeba u magie oheň.? Jsou nutné magické předměty.? je nutný rituál.? Je k provedení magie nutná oběť.?
Jsou důležité magické formule a slova.?
Je vykládání karet magie? Je házení kostkou magie? Je ruleta magie?
Jak vznikají magická místa.?
Musí se člověk soustředit na magii.? Nebo může být rozptylován.?
Je woo-doo magie? Je reiky magie? Je meditace magie?
Co to vlastně je ta magie.? A je to vůbec něco.? Je to něco hmotného nebo je to jen představa.
Má s ní něco společného náboženství.?
Má s ní něco společného Bůh.?

Náš největší mág - František Bardon- v minulém století léčil všechny nemoci, ovládal počasí a měl snahu se živit jako kouzelník. Napsal příručku pro začínající mágy a ta začínala cvičením mysli.
Pět minut kontrolovat myšlenky, pět minut uhlídat jen jednu myšlenku, pět minut nemít žádnou myšlenku.
Cvičit jemnohmat, jemnočich, jemnosluch,jemnozrak - to znamená navodit si představu zcela reálnou včetně vůní, barev, zvuků i pocitu doteku.
Takto ve stručnosti vyučoval magii. Měl mnoho žáků, ale měl více zákazníků, kteří ho chtěli použít. Včetně Hitlera.
Některými ze svých žáků je pokládán za inkarnaci Herma Trismegista
Napsal tuto příručku, aby svoje vědění někomu předal.
To je k magii dřívějších časů.

Magie dnešních dnů nepotřebuje takové dovednosti. Naučili jsme se ji využívat aniž nás nějak zatěžuje.
Dokonce si její použití ani neuvědomujeme.
Jen je chybou, že když si ji neuvědomujeme, většinou ji používáme proti sobě.
Náš strach způsobí, že si do života přitáhneme většinou to, čeho se bojíme. Je to magie, protože za normálních okolností bychom některé nepříjemnosti ani nevymysleli.
Magii používáme i při jídle. Tak, jak jídlo a prostředí okolo zhodnotíme, tak naše tělo jídlo použije. Takže když někdo jí s výčitkami svědomí, že se spraví, spraví se i po jednom jogurtu za den.
Magii používáme i při způsobování si nemocí. Nemoc znamená, že už nemůžu, už nemám moc. Jakoukoli moc.
Když se nelíbí v práci, svoji nespokojenost si uvědomujeme. To je ta magie, která brzo způsobí nemoc. Začnou se objevovat okolnosti, které nám budou práci ještě znepříjemňovat. Onemocníme, aby vznikl čas na rozmyšlenou.
Naopak, když jsme v práci spokojeni, magie způsobí zlepšení pracovních podmínek, povýšení...
Magie pracuje na všech úrovních. V okamžiku, kdy si to uvědomíme, může magie pracovat pro nás.
Nezadani jedinci si možná příliš často uvědomují, že jsou sami. Přílišná nespokojenost s vlastní samotou, magicky prohlubuje samotu a nabízí příležitosti, jež jsou většinou odmítnuty.
Ti co jsou rádi sami a chválí svůj singl život, magie je v tom podpoří. Přesto na pocit spokojenosti magie zareaguje novými tvářemi.
Pocit spokojenosti je silná magická vibrace, která navozuje okolnosti, ve kterých jsme spokojeni.
Bohužel strach je mnohem silnější, hlavně proto, že má naši větší důvěru. A tak může magie strachu všechno pokazit.
Proto je dobré využít staré způsoby magie a pocvičit mysl, která pak dokáže udržet spokojenost nebo si navodit vlastní pocit spokojenosti navzdory dočasným nepříjemnostem.

Modlit se???- Kapitola 68

8. dubna 2016 v 10:46 | PF |  Modlit se???- Kapitola 68
Modlit se???
Má to smysl??
Ke komu?
Tolik lidí se modlí. Pro někoho je to náplň života.
Podle mě, kdyby každá modlitba byla vyplněna, .....asi není nutné to dále rozebírat.
Zatím je modlení spíše uctívání model.
Člověk si vybere nějakou modlu a k ní vzhlíží a uctívá jí. Jestli je to nějaký bůh, živý či neživý člověk nebo kus dřeva, je to jedno. Člověk se k tomu modlí a očekává, že ten například kus dřeva mu splní jeho přání.
Výsledek je stejný, jaký se dá očekávat od kusu dřeva. A člověk se k němu modlí za chvíli opět a za chvíli zase.
Pak vymyslí nové přání a modlí se dál.
Když se sem tam něco splní, za což nemůže ten kus dřeva jakkoli očarovaný, ale modlící se člověk sám. Protože připustil a dovolil sobě, že ta možnost je reálná.
Když se nesplní, tak je to vlastně standartní situace a doufá se dál. Standartní situace je to proto, že modlící se vlastně nic měnit nechce. Nevěděl by si s tím rady.
Kdyby jen tak přišlo něco samo od sebe, tak to může rychle užít a pak zase žít stejným způsobem. Takže trvalé plnění přání by vlastně bylo na obtíž.

Tento náš svět jsme stvořili právě proto, aby k nám nemohl žádný Bůh. Abychom se od něj oddělili a ukázali, že to zvládneme lépe bez Boha.
Vzápětí se však ukázalo, že když je to jen v naší v člověčí odpovědnosti, chybí nám opora nebo něco či někdo, na koho bychom odpovědnost, s kterou si nevíme rady přenesli. A tak jsou nám dobří i imaginární bohové z kamene, dřeva, papíru...., nebo autority, o kterých si myslíme, že by si věděly rady.
Doslova jim vnutíme jejich schopnosti, a pak očekáváme, že budou za nás řešit naše problémy.
Co takhle zkusit, se stejnou vehemencí, schopnosti, které vnucujeme andělům, bohům, autoritám, vnutit sobě samému. Dát sobě stejnou důvěru jako Jim. Očekávat od sebe stejné co od Nich. Očekávat to stejně nezávazně jako od Nich. Dovolit si dát sobě důvěru beze strachu. Beze strachu, že se něco může pokazit. Protože horší už to asi být nemůže, když utíkáme k modlitbě.
Tento náš svět jsme vytvořili jako útok na Boha. Na stvořitele. Uvěřili jsme, že On to udělal blbě.
Výsledkem takového jednání se stal strach. Od té doby strach vytvořil mnoho podob. Některé již ani za strach nepovažujeme. Staly se běžnou součástí našeho myšlení a většinou již mají jiný název. Protože název strach by prozradil, že něco není v pořádku. Například morálka, pracovitost, loajálnost....
Strach je nepřítomnost lásky.
Když v našem jednání není láska, pokoušíme se to zakrýt něčím, co jako láska vypadá. Kdyby v našem jednání byla láska, slova jako morálka, pracovitost, loajálnost by nevznikla, protože by nikoho nenapadlo, že je třeba ještě něco navíc. Láska je dokonalá sama o sobě a dokonalé nelze opravit. Možná tak jen pokazit.
Všechno, co my tady ve světě děláme, si jen namlouváme, že je to správně.
Víme, že si to namlouváme. Jinak bychom neměli potřebu se modlit. A už vůbec ne ke "kusu dřeva".
Víme, že s láskou by to bylo opravdu správně.
S láskou by nikdo netrpěl.
V lásce modlitba není nutná. Není strach.