A neb.
Jak jsem v životě pokazil vše co se dalo
a jak to napravuji

Březen 2016

Pauza

25. března 2016 v 21:11 | PF |  Mít se dobře - kapitola 67
Pauza
Kdyby tak šlo si dát v životě pauzu.
Všechno by se zastavilo. Jako když zastaví film.
Já bych si zatím promyslel co dál, nebo bych se pokusil pochopit co se právě děje. Zdá se mi, že dělám všechno za pochodu. Jako-by na půl. Reaguji na něco a to něco už chvíli žádnou reakci nepotřebuje, protože už se děje něco jinýho. A na to zrovna nereaguji. A zrovna bych měl.
Nebo aspoň zpomalit.
Možná bych to stačil, poznat to důležité, rozhodující a reagovat na to.
Když někdo něco plácne a ono vás to urazí, tak než si to člověk přebere, že ten dotyčný řeší svůj problém, který s vámi nemá nic společného a on ani neví a nechtěl se vás dotknout, tak máte nejméně půl hodiny zkaženou. Za tu půlhodinu se může stát spoustu věcí, které vám můžou život opravdu zkomlikovat.
To jen proto, že člověk reaguje na něco co nemusí. Než si to uvědomíš, utečou věci, na které jsi reagovat měl.
Možná kdybych se nebál, že mi něco uteče, nebo že něco dělám špatně, tak by se mi nedomyšlený řeči ostatních nedotýkaly.
Když jsem začal pracovat v Německu, tak jsem lidem kolem mě rozuměl jen půlku a měl jsem klid. Když opravdu chtěli, abych jim rozuměl, tak se na mě usmívali a byli rádi, že si rozumíme. Ostatní detaily nebyly důležité.
Takže chtít mít všechno pod kontrolou je vlastně životu nebezpečné. Tolik stresu, co si tím člověk způsobí, to je horší než kouření.
Kouření, to řešíme. To jo. Ale mnoho lidí to má právě pro tu pauzu, pro to zpomalení.
Drogy jsou vlastně útěk před nedomyšlenými řečmi příliš cílevědomých lidí.
Když já nekouřim. Alkohol mi přestává chutnat, protože je mi blbě a k drogám jsem se nepropracoval.
Když ono se taky pořád utíkat nedá.
Protože to, před čím utíkáš, utíká s tebou. Jednou se prostě musíš zastavit a otočit se. Dát si tu pauzu, pochopit.
Chci si dát pauzu. Ne desetiminutovou. Aspoň týden. Nic neřešit, ničeho se nebát, dělat co mi zrovna napadne. Třeba i práci. Třeba i něco nepříjemnýho. Hlavně se nepokoušet plnit sny někomu jinýmu.
Tak to bych chtěl.

Temnota ve světle

23. března 2016 v 20:21 | PF |  Mít se dobře - kapitola 67
Temnota ve světle.
To je jako zloba v radosti. To je jako lhostejnost v lásce.
Myšlenka tak zcestná až se zdá nepříčetná a absurdní.

Nicméně je to náš způsob žití. Takový je náš svět. Můžeme žít v klidu, potěšení, v radosti a lásce. Můžeme, ale asi se nám nechce.
Více nás zajímá válka, atentáty, utrpení, havárie, trapasy, zesměšňování...
Kdyby ve zprávách bylo, jak se máme dobře, kdo komu pomohl, jak se na silnicích jezdí plynule a bezpečně, jak někdo někde rozdává peníze na ulici.... Jistě by nás to brzo omrzelo a zpravodajství by asi zaniklo.

Já si tedy myslím, že původní myšlenka, původní myšlenka pro vznik světa byla láska a radost.

A v okamžiku, kdy Adam začal naslouchat "lžím hada" se to zvrtlo.
Došel k závěru, že má nějaké potřeby, které před tím neměl. Žil jen v lásce, hojnosti a radosti.
Najednou mu to bylo málo.
Tyto potřeby způsobily "pád člověka" do nedostatku.
Před tím nebylo žádného nedostatku.
Tento nedostatek si hýčkáme, ochraňujeme, vytváříme a doslova pro něj žijeme.
Všude okolo je dostatek, hojnost, radost, láska a tedy i světlo. Jen naše potřeby, naše nespokojenost a vyjímečnost nás drží uprostřed světla v temnu, abychom si nevšimli a nezjistili, jak stačí málo a můžeme být ve světle, tedy v hojnosti, radosti a lásce.
My to světlo nevidíme, protože jsme zavřeni v egu. (to je asi kobka)
Náš stvořitel zase nevidí to naše temno. Věří, že to tak chceme a že jsme v tom šťastni.
Můžeme plakat a modlit se jak chceme, naše temnota, utrpení není vidět.
Když se podíváš do žárovky, taky nevidíš temnotu ve světle.
"Třeba to ten rozžhavenej drátek pálí a nelíbí se mu to. Je radši když je zhasnuto, když je tma.
Kdyby se mu to líbilo, může svítit do nekonečna."
Kdyby se nám to líbilo a byli bychom vděčni, můžeme žít v dostatku. Nemusíme zhasínat do nedostatku a utrpení.
To je ta naše temnota ve světle.

Mysl připravená na zázraky

16. března 2016 v 17:54 | PF |  Mít se dobře - kapitola 67
Mysl připravená na zázraky.
Tu dnes nemá každý.
Ale každý má možnost zázraky zažívat. Když dovolí mysli ty zázraky vidět.
Náš svět, technický, materiální, ustrašený, ovlivňovaný, vyreklamovaný už na zázraky jen vzpomíná. Že sem tam někdo, Kristem počínaje, nějaký zázrak udělal. Většinou ho pak udělali svatým. Ale asi to nebylo proto, že dělal zázraky, ale proto, že byl neobvykle obětavý.
Zázraky jsou nedílnou součástí našeho života. Jen je nechceme vidět.
Vše dokážeme logicky a rozumně odůvodnit. Jsme schopni dokonce i logiku ohnout, jen abychom nepřipustili zázrak.
Zázraky nemají s logikou nic společného. Prostě jen jsou.
Mysl připravená na zázraky je očekává, protože jsou bezděčné a přirozené. Když k nim nedochází, tak něco není v pořádku.
Taková mysl je stále v dobré náladě, protože prožívat každou chvíli zázrak je tak úžasné, že se nestačí pokazit.
Zázraky nemají pořadí obtížnosti. Zcela banální zázrak (třeba místo k zaparkování) i obrovský zázrak ( výhra v loteri nebo cyklon, který nezničí nějaký dům) jsou stejné. Zázraku je to jedno.
Jenom my, v našem světě, stále něco hodnotíme, a tak máme něco veliké a něco nenápadné, něco rozhodující a něco bezvýznamné....
Naše mysl je tímto hodnocením tak zaneprázdněna, že jí zázrak doslova musí praštit, aby ho vzala na vědomí.
Když si mysl začne uvědomovat zázraky, opouští ji strach. Nehledá chyby, neočekává nejhorší, nehodnotí. Jen je vděčná za každý náznak zázraku.
Když nemůže zaparkovat na obvyklém místě je zázrak, který ji třeba ochránil před vykradením. Když ji přece vykradou, je vděčná, že to přežila ve zdraví. Ale mysli, která je připravená na zázraky se tohle nestává.
A když ano, musí to považovat za studium života. Protože všechno co se nám děje je pro naše štěstí.
Naše analitická mysl nám vnucuje, že je to vše pro naše utrpení.
Ale nikdo nedělá nic, co nechce. Co chceš, to máš. když vidíš utrpení, dostaneš utrpení. Když vidíš štěstí, dostaneš štěstí. A když uvidíš zázraky, budeš dostávat zázraky.
Není čeho se bát.
Leda tak reklamy a televizních novin. Tam je všechno tragédie. A kdo o ni stojí.??
Zázraky se objevují tomu, kdo je dokáže pro sebe použít.
Normální je vidět zázraky života.

Mít se dobře - kapitola 67

13. března 2016 v 17:17 | PF |  Mít se dobře - kapitola 67
Mít se dobře.
Netušil jsem, že mít se dobře také někdo nechce.
Jsou prostě lidi, kteří se chtějí mít špatně.
Když se mají špatně, mají pocit, že je to tak správně. A když se náhodou občas mají dobře, přijde pocit, že jsou nemocný, že je něco špatně a musí to rychle napravit. Peníze utratit, práci opustit, z bytu odejít, vyměnit lásku,...
Vlastně samé akce mající situaci vylepšit.
Normálně by to tak asi bylo.
Kdyby se ten dotyčný chtěl mít dobře.
Už vůbec mi nenapadlo, že k takovým lidem patřím.
Já, jsem ten chronický stěžovatel, stále nespokojený, který trpce, ale hrdinně snáší svoji nepříznivou situaci. Já, jsem ten, který vidí, jak se všichni ostatní mají lépe. Já, jsem ten, který ví, jak to mají druzí dělat. Proč jsou nemocný, proč jsou chudý, proč jsou bohatý, proč snadno vyhrávají a proč tihle musí prohrát.....
Vypadá to až na nezdravou upřímnost, že.
Všichni si myslí, že se chtějí mít dobře. A hlavně lépe než teď. Pořád se nachází něco, co chybí.
Všichni se chtějí mít dobře, jen to nemyslí vážně.
Nemyslí to opravdu.
Považuji to za něco, co chci, ale mít nemůžu, není to pro mě připravený. Jen pro někoho.
Když se někdo v našich očích má dobře, přidělíme mu punc vyvolenosti a život jde dál. Stejně blbě jako před tím.
J e t o o r o z h o d n u t í.
Ptal jsem se karet, proč se neraduji. Vyšla mi karta "přežití". Neraduji se proto, že jen tak tak přežívám.
Další otázka zněla, jestli se budu radovat. Vyšla karta "rozhodnutí". Moc jsem tomu nerozumněl, ale pochopil jsem, že se musím pro radost rozhodnout. Tedy, že ji musím chtít.
Tak jsem se zeptal, jestli se tedy pro radost rozhodnu. Vyšla mi " ztráta".
Copak radost je ztráta.!?
Pak mi to došlo. Celou noc jsem na to myslel.
Ztratím něco, co dobře znám.
Svoji svinskou situaci dobře znám. Tu nechci ztratit, protože změna bolí. A toho se bojim.
Co by o mně řekli, kdybych se změnil. Asi bych přišel o všechny přátele a známé a musel bych hledat nové.
A já se tak težko přátelím. Co když zůstanu sám, když se budu mít dobře..... Samé tyto nepříčetné úvahy.
Které se ale neprojevují v myšlenkách. Jsou to naše přijaté a naučené víry. Ani si je neuvědomujeme. Je to práce ega, jež ovládá naši mysl.
Úplně stejně je to s nemocí. Nemocný se nechce uzdravit, protože si už zvykl na to, co má. Nechce to měnit ani k lepšímu.
Moje tchýně, která jen těžko chodí, to vystihla přesně.
Chtěli jsme jí koupit chodítko, aby se ho mohla držet a snáze chodit. Řekla : " Nechci to. Jo, já tu budu běhat a vy budete ležet. To akorát."
Tak ji i nadále obsluhujeme. Nemá potřebu se uzdravovat. Konečně se dočkala toho, že ji někdo obskakuje.
Vždycky to dělala ona. Teď je jisté, že to nedělala ráda.
Mít se dobře, znamená, dělat to, cokoli, rád. A to vždy a všude.
Je to nekonečný soucit.

Nechápu to - kapitola 66

9. března 2016 v 21:32 | PF |  Nechápu to - kapitola 66

Nechápu to
Když člověk jen tak hnije, nic nedělá, nic se mu nechce a při tom se přesvědčuje, jak je spokojenej, tak mám trochu dojem, že je to přesně obráceně.
Prostě něco nepochopil.
To právě dělám já. Nechce se mi ani přemýšlet. Jen tak pospávám, něco ujím, čtení mi nebaví, něco tvořit mi nebaví, na internetu nic nevidím, venku je zima, na cvičení jsem línej, při meditaci nejde myšlenky zastavit,....
Je dobrý, že můžu.
Je špatný, že si pořád ještě myslím, že nemůžu.
Vymanit se z vlivu společnosti, která si myslí, že nic nedělání je zanedbávání sebe sama i druhých a ztráta času, je těžké.
I to je nepochopení života.
Nechci si stěžovat, ale přesto celý tento postoj je sám o sobě stížnost.
Jinými slovy, sám sobě bráním ve spokojenosti.
Něco mi chybí, něco z tohoto postoje mi brání v zájmu o život, v radosti, v nadšení.
Možná je to tím, že chodím málo do společnosti.
Poslední dobou jsem takový poustevník. Buď v práci nebo doma. Všechno ostatní mi nějak zdržuje.
Spaní mi nezdržuje. A na spaní s paní se těším.
Třeba prostě mám být teď v posteli a nehledat na tom chyby.
To bude tím zaseklým jarem. Už dávno mělo být sluníčko a hřát.

Tak jsem to opět svedl na něco mimo mě a je mi líp.
Přece za mojí lenost nemůžu já.
Chtěl jsem napsat něco chytrého, ale jsem tak línej, že už mi nic nenapadá. Už jsem si to ospravedlnil, mám klid a můžu jít zase spát.
Ráno bude moudřejší a čilejší. Protože večer jedu do práce.

Svět bláznů - kapitola 65

7. března 2016 v 20:02 | PF |  Svět bláznů - kapitola 65
Svět bláznů
Od té chvíle, co jsem začal hledat Nebe mi vše ostatní připadá zbytečné, nezajímavé, nedůležité. Málo se raduji, málo se miluji a život jakoby ztrácel šťávu.
Já vím, že to co vidím, vidím jen já, je to můj vlastní způsob myšlení, moje emoce a přání. To co si přeju uvnitř si pustím na plátno světa a to vidím. To vypadá jako skutečnost.
Ostatní můžou vidět jen něco trochu podobného. A díky tomu si o tom můžem povídat.
Jenže mně se právě zdá, že si o tom nemůžu s nikým popovídat, protože to, co já vidím, už nikdo nevidí.
Možná to vidí, ale nechtějí si o tom povídat, protože si myslí, že se už zbláznili.
A to nechtějí nikomu ukazovat.
Já to taky nechci nikomu ukazovat.
Možná jsme svět bláznů.
Bavíme se jen o tom, co si myslíme, že vidí ti druzí. Ti druzí se naopak s námi baví o tom, co si myslí, že vidíme my.
Přitom každý vidí něco jiného a o tom se bavit bojí.
Takto rozlišujeme vědění a vnímání.
Vědění je pravda, která podléhá jedinému zákonu, zákonu lásky. Láska se neptá, ona ví. Ví pravdu, kterou je možné nerozpoznat, ale není ji možné změnit.
Na rozdíl od vnímání, které se neustále mění. Vnímané informace nám nejsou dány, ale jsou naučeny.
Proto, se spolu bavíme jen o tom, co jsme se naučili. Nikoli o lásce.
Z toho vyplývá, že se spolu bavíme hlavně o ničem. Řešíme, co neexistuje a bojíme se toho. Bavíme se o snech, jež někdo sní a jiný teprve bude snít.
Je to jen projekce našich vnitřních myšlenek, které se na plátně světa jeví jako skutečné.
Zeptejme se lásky, co je skutečné.
Když se nám podaří uslyšet její hlas, projekce se vypne. Skutečnost bude jiná. Smyslem života v tomto světě se stane odpuštění a to nám pomůže změnit náhled na svět.
Proto se nemusíme snažit změnit svět, stačí se rozhodnout, změnit svoje myšlení o světě.
Aha.
Když se mi svět zdá nezajímavý a zbytečný, tak vlastně vidím jen to, co jsem se naučil. Sním si o tom co jsem se naučil. Divím se pak, že se mi to nelíbí.
Neptám se lásky co je skutečnost. A to jsem si myslel, že se jí ptám.
Odpustit je jediná pomůcka, která funguje a kterou tak rádi přehlížíme.
Protože odpustit se dá jen s láskou.
Pak bude Nebe na Zemi.

Dopis 1

3. března 2016 v 8:57 | PF |  Nebe nezná vyvolených-kapitola 64
Má milovaná
Přemýšlím, co je lepší.
Nebe nebo Svět.
Svět mi mnohokrát zklamal a občas potěšil.
Nebe,
Nebe neznám, jen o něm mluví, že je super. Mám vždy přehnané očekávání. Půjdu do Nebe a ono se mi tam nebude líbit.
Já jsem zase takovej průzkumník, mě by to docela zajímalo.
Třeba je to fakt dobrý. V Ráji už jsem byl, s tebou, v Pekle taky, ale v Nebi ještě ne.
Tak půjdu do Nebe.
Nebe už jsem vlastně taky měl. Měl jsem ho postavený na zahradě na ořechu a trávil jsem tam spoustu času. Bylo to dobrý.
Půjdeš taky do Nebe.?
Tady pořád někomu něco vadí, tam prý ne.
Pohleď na svou bezhříšnost. Jak může pořád něco vadit.?
Obviňování sděl, že nemáš zájem. Vina ti totiž přesvědčuje, že žiješ odděleně, jako samostatná bytost, že jsi nezávislá a pohybuješ se v odloučení.
Což bohužel nemůže být pravda.
Jsi dítě Boha a ten jich má tolik, že jsou všichni jako jeden. Všichni mají stejný geny a předpoklady a schopnosti jako jejich otec. Každé dítě musí překonat svého rodiče. A každé to dříve či později udělá.
Tak proč se trápit s někým, kdo stále potřebuje věřit, že on je nejdokonalejší až je vyjímečný. A svoje chyby, provinění, urputně schovává a přenáší na všechny kolem.
Nevidí, že žije v klamu a že je to zcela bezvýznamné.
Nevidí, že ostatní neví o jeho provinění, kvůli kterému se tak trestá..
A tak ve své sklíčenosti a vzdoru pro svoje provinění projde kolem Ráje v Nebi a nevidí, že tam mohl vejít jako do parku a zjistit, že je vše v pořádku. Že tam na něj už čekali. a těšili se až přijde.
Ty vrátka do toho parku vyjímeční lidé nemůžou vidět. Mají clonu před očima.
Ta clona je psychologický jev, je to plátno, kam se promítá vše, co se děje v mysli. Vypadá to jako skutečné, ale je to obranný mechanismus ega.
Abychom ta vrátka našli, stačí změnit smýšlení o účelu Světa.
Jestliže Svět nám už nemá co nabídnout, nic co by sis chtěla ponechat, žádný cíl, pak odejde. Zůstane, jen když má pro tebe hodnotu, tak jak ho vidíš.
Já vidím Svět jako místo marných tužeb a nesplněných snů.
A tak jsem dal výpověď v mojí vlastně vysněné práci.
Já vím, že víš.
Ale já mám trochu strach, že ty vrátka nenajdu.