A neb.
Jak jsem v životě pokazil vše co se dalo
a jak to napravuji

Únor 2016

Oběť

17. února 2016 v 18:05 | PF |  Nebe nezná vyvolených-kapitola 64
Oběť
Už dlouho jsem nemeditoval a nebyl vděčný.
Spíš jsem dost fňukal nespokojeností.
Zásadní a základní problém při dosahování radosti a hojnosti.

Člověk si radost a hojnost doslova vědomě odhání od sebe a ještě je ochoten za to platit. Časem, penězi, zdravím.
Kolegyně přišla do práce po noční v devět ráno a šichta jí trvá až do jedenácti večer.
Přitom se mi snažila vysvětlit, že kdyby se jí v práci nelíbilo, že by tam nebyla, že by si našla jinou. Tak má dvě.
Možná vydělá dohromady průměrný plat.
Napadlo mi, proč se s takovým přístupem setkávám. Doslova a do písmene pravý opak toho, co já si přeju.
Přišel jsem na to, že něco je špatně. Něco jsem špatně pochopil a setrvávám v místě, které vyžaduje takový přímo obětující se přístup.
Paní to sice řekla, ale já bych to měl uskutečnit. Mně se v této práci nelíbí od začátku.
Žádná oběť nemá smysl. Ani pro lásku ne. Natož pro peníze.
Když je to oběť, už to není dar, je to obchod. Něco obětuji, něčeho mi ubyde a dostanu za to něco, co se většinou rozplyne. Stále zůstávám v mínusu. ( dar se ti samozřejmě vrací dvakrát. To už jsem řešil dříve )
Takže se blíží změna.
Tenhle rok je opravdu nepředvídatelný.
Dal jsem svoji budoucnost do rukou Božích, protože jsem si nevěděl rady a ten den, ten den, kdy jsem se do toho takhle položil, jsem v práci zažíval jeden problém za druhým.
Chytrému napověz a hloupého kopni.
Tak jsem dostal ten den asi pět kopanců, které jsem konečně pochopil a došel k rozhodnutí.
Já jsem normálně držák. I když fňukam, tak vydržím všechno.
A kdybych si předem nezadal, že se nechám vést, tak prostě mi nějaký problém nevyvede z míry. Proto těch kopanců muselo být pět.
Ono mi v podstatě vyvede z míry skoro všechno, ale abych něco změnil, no to už musí být opravdu kopanec.
I manželka, když jsme spolu chodili, byla celá nesvá, že se k ničemu nemám. Plná pusa lásky a my jsme se vodili jen za ruce.
Ještě použiju jeden slogan - kdo se bojí nesmí do lesa.
Já se totiž bojim.
Ale umím se na to vykašlat. Dokážu se dát do stavu, kdy je mi všechno jedno. Držím se hesla - Světe zboř se, já jsem se rozhodl a hotovo.
Takže to někdy (jenom někdy) vypadá, že se nebojím a že se rozhoduji snadno.
Jenže, to, jak to vypadá, je jen hra před ostatními, aby se mi obdivovali. Třeba.
Tak, teď to víte.
Člověk může být vděčný a odpuštět, ale nesmí zapomenout se mít rád a jenom k vůli odpuštění se neobětovat.
Všechno co ho nutí k sebeobětování, by měl považovat za varovný signál.
Něco špatně chápu.

Bolest

10. února 2016 v 20:13 | PF |  Nebe nezná vyvolených-kapitola 64
Bolest
Skoro každý článek mi posune dál a jeho psaní mi ještě umožní vytáhnout na povrch možnosti, které bych normálně přehlédl.
Povrchní myšlení a shon světa odvádí úspěšně naši mysl od pozornosti k sobě samému.
Takže si stačí vzpomenout na nějakou zdánlivou povinnost a vše co se týče nás, jde stranou.
Často po zbytek dne.
A v podstatě se musí člověk nutit k tomu, aby si udělal na sebe čas.
Potom uklidnit myšlenky, aby neomílaly minulé a budoucí události. Teprve pak je možné si uvědomit, jestli pořád ještě dělám to, co chci nebo už ne.
Zastavit myšlenky, je mnohdy těžší, než zastavit tělo.
Přitom tělo zastaví stejná myšlenka, která dokáže zastavit i proud myšlenek v mysli.
Prostě jenom poručit.
To umí mnozí.
Poslechnout, ale takovou neautoritu jako je moje Já, je těžké. Většinou jsme sami pro sebe, ti poslední koho bereme na vědomí.
Toto všechno jsou již normálně známé věci. Všichni si je uvědomují.
Ale co si popíráním sebe nevědomky způsobujeme.?

Způsobujeme si bolest.
Bolest je pocit známý úplně každému.
Uvědomováním si bolesti, v nás upevňuje víru, že nás řídí tělo.
Že, když jsme unavení, musíme si odpočinout. Když nás bolí břicho, musíme změnit stravu.
Ať bolí cokoli, máme zhruba představu, co našemu tělu ublížilo.
Proč se nikdo nepozastavil nad tím, že když je tělo v bezvědomí, tak ho nebolí nic.
Tělo k tomu aby ho něco bolelo, potřebuje myslet.
Všímáte si absurdnosti situace, že by tělo myslelo.? Já vím, svádíme to na hlavu nebo na mozek.
Ale to jsou součásti těla, stejně jako noha, plíce, střeva....
Rovnou vám sdělím tajemství, které vám neřekl ani pan doktor, ani pan prezident ani bible nebo papež.
Dokonce ani maminka ne.
Soused možná.
Tělo nic nebolí.
Bolí to naši mysl.
Mysl nám hlásí prostřednictvím těla, že chápeme něco špatně.
Tělo je pro mysl nástroj, který jí pomáhá plnit její úkoly. Mysl nespí, nejí a stále pracuje.
Protože chápeme něco špatně, musíme spát, jíst, stárnout, být nemocní a pracovat pro druhého.
Mysl plní hlavně úkoly, které jsme jí my nedali.
Úkoly, které jí dáváme my ( rozumněj naše ego), jí vlastně brání ve splnění původních úkolů.

Mysl má za úkol být šťastná, radostná, bezstarostná a plná lásky.

Všechno, co není tohle, je špatně a bolí jí to.
Když mysl nemůže plnit svoje úkoly, projevuje se to na těle. Tělo chřadne.
Když tělo chřadne, znamená to, že to mysl moc nebaví. A jednoho dne se prostě rozhodne, že se vrátí domů. Nechá tělo tělem a jde. Tam odkud přišla.
Každý jednou zahodí ego a pochopí úkoly mysli. Většinou se to stává až ve chvíli, kdy mysl je už rozhodnutá odejít.
Odpuštění, je lidský nástroj, který pomáhá mysli plnit její úkoly.

Nebe nezná vyvolených-kapitola 64

2. února 2016 v 20:31 | PF |  Nebe nezná vyvolených-kapitola 64
Nebe nezná vyvolených.
Sedím a přemýšlím, proč si vybírám tolik nepříjemných prožitků. Řeším, jestli jsem chronický stěžovatel, nebo jestli jsou věci, které už jsem prožil a už je nechci opakovat.
Zdá se mi, že se pořád točím v kruhu. Jen jsou ty kruhy poněkud větší.
Já právě teď prožívám období střední školy. Praxi, kde jsem nechápal co to tam, proč to tam někdo dělá a už vůbec nevěděl jak. A navíc mi to bylo celkem jedno, jen jsem čekal až to skončí a půjdeme pryč. Bylo s podivem, že jsem se to také naučil. Ani jsem to sám netušil. Ale když mě zkoušeli, tak jsem to věděl i uměl. Většinou.
Takže tohle období absolutního nezájmu o činnost, která mě má živit, brzy vystřídá období, kdy nejsou vidět problémy a jde vše snadno.
O tom už jsem psal někdy loni. Když jsem vzpomínal na šťastné začátky. A proč se to později zase zvrtlo.
Právě jsem přišel na to, proč se točíme v kruhu.?!

Když se narodíme, tak už přicházíme s úkolem, který jsme si vybrali v období rozhodování.
Rozhodování o tom, jestli si půjdeme na Zemi něco užít nebo jestli zústaneme v Nebi šťastní a nečinní.
V Nebi totiž jsou všichni šťastní, spokojení, mají všeho hojnost, nezávidí si, protože nemají co. Když někdo něco nemá, tak to nemá proto, že to nechce a ne proto, že to nemůže mít.
A tak tam jen tak jsou a věří, že můžou a zvládnou všechno. Pak je občas někoho napadne, že si to půjde zkusit, co všechno zvládne.
Je to taková hra.
Taková reálná hra, přesto má výhodu stejnou jako třeba stolní nebo počítačové hry.
Když ti to přestane bavit, tak se vrátíš zpátky do Nebe. Tam kde jsi byl předtím. Do pohodlí a hojnosti.
Reálná ta hra je v tom, že ty jako účastník a hlavní postava hry, to nevíš. Prožíváš hru a všechna trápení, jakoby to bylo opravdu.
Proto si tady honíme ego. Protože chceme dokázat, že svůj úkol zvládnem. Asi abychom mohli potom v Nebi machrovat.
Zvládnout to, znamená, mít se na Zemi jako v Nebi.
A tak tam všichni stojí před knihovnou, kde se vybírají životní úkoly na Zemi.
V Nebi je to velmi populární hra.
Samozřejmě, že si každý vybírá ty nejtěžší úkoly. Žije tam v hojnosti a pohodlí, všechno je snadné, tak proč by si nezkusil něco težšího.
Málokdo si vybere hojnost a blahobyt i tady na Zemi.
Můžu se pak divit, že se točím v kruhu, když jsem si vybral samý problémy.?
Nemůžu.
Můžu si jen vzpomenout, jak se to dělá v Nebi. Když to funguje tam, musí to fungovat i tady. Rozdíl je jen v tom, že tady to nikdo neví a nechce vědět a tam to zase všichni ví, a tak to dělaj.
Myslím si stejně, že na to všichni i tady na Zemi přicházejí. Prostě proto, že by si tu hru rozbili. Tak je musí z Nebe trochu usměrnit.
Takže se brzy budeme mít na Zemi jako v Nebi.
A budeme muset vymyslet novou hru. Třeba někde jinde.