A neb.
Jak jsem v životě pokazil vše co se dalo
a jak to napravuji

Leden 2016

Svoboda - kapitola 63

27. ledna 2016 v 18:56 | PF |  Svoboda - kapitola 63
Už dlouho jsem nic nenapsal.
Moje nové zaměstnání mi tak vytěžuje hlavu, že se mi nedaří přepnout a dostat se do nirvány. Do klidu, aby mi v hlavě neběhaly jen myšlenky pracovní nebo jiné zátěžové myšlenky.
Nakonec ze všeho usnu a je po psaní.
Za chvíli mi začne třetí měsíc v práci a já jsem si ještě nezvykl.
Je zvláštní, jak člověk zatažený dlouhodobě do pracovního procesu myslí úplně jinak než ten, který třeba rok nepracuje.
Člověk, který stále pracuje si nedokáže představit, že by seděl doma a do práce nechodil. Stále by v něm přetrvával strach, že nebude mít dost peněz na život a také často neví, čím volný čas zaplnit. To vůbec nemluvím o nějaké společenské prestiži. Člověk bez práce si mezi pracujícími není tak jistý a žije ze vzpomínek a užírá se, že nemá příjem peněz. Jeho sebevědomí postupně klesá a raději přijme pro sebe podřadnou práci než, aby se cítil sám, nepotřebný nebo jako přítěž.
Přesto i v těchto těžkých pocitech, které z venčí většinou nikdo nevidí, se myšlenky uvolní natolik, že si začne uvědomovat osobní svobodu. Peníze pomalu ztrácejí význam. Zato význam svobody se začne dost prohlubovat. U někoho, to může přerůst až do absolutní nepoužitelnosti pro svět.
V této situaci už to opět není svoboda. Člověk pak žije v podmínkách, jež jsou mnohem více omezující než otrocká práce.
Ani jeden z nich si neuvědomuje, že jeho myšlenky jsou zcestné, zaměřené pouze jedním nekompromisním směrem. Tedy ani dlouhodobě zaměstnaný čí podnikající jedinec, ani dlouhodobě zcela nezaměstnaný člověk.
Tepve až důchodci mají možnost poznat svobodu bez nouze. A stejně se většina z nich stane nepoužitelná pro svět. Zde je to hlavně z důvodu, že jim jejich myšlenky podlomí zdraví.
Svoboda zaměstnaného člověka je hlavně v tom, že věří, že si může koupit co potřebuje ke svému pohodlí nebo pro svoje prožitky. Většinou nakupuje a nakupuje, a pak vyhazuje a vyhazuje. Protože to potřebu pohodlí neuspokojilo. Prožitky asi jo, zvláště když se ocení i ty špatné.
Je s podivem, že o tuhle svobodu všichni usilují. Přestože získání této svobody vyžaduje obětování nejméně půlky života.
Svoboda nezaměstnaného, byť jen dočasně, závisí hodně na jeho duchovní dospělosti. Hlavně proto, aby nepropadal depresím a v klidu věřil, že příjem peněz se opět vrátí. Pokud tomu uvěří, má velký prostor pro osobní rozvoj. Především v tom co ho baví. Většinou vůbec nebrání omezený rozpočet. Aniž si to uvědomí, se mu velmi rozšíří obzory. Ty obzory co znal ze zaměstnání mu zůstanou a objeví se nové z obnovených zájmů.
Vůbec není divné, když nezaměstnaný člověk zcela změní obor. Ať už z důvodu nízkého sebevědomí, nebo konečně zjistí, že ho předchozí profese vůbec nebavila. Není třeba se tím trápit, protože když něco skončilo, mělo to svůj důvod a stalo se to proto, aby si to mohl uvědomit. I nízké sebevědomí nám pomáhá v osobním růstu.
Síla svobody je v tom, že víš, že je vše jak má být.
Je velmi těžké rozlišit, jestli ti to někdo namluvil, nebo jsi si to sám uvědomil. U dlouhodobě zaměstnaného člověka je to bohužel většinou společenská nutnost, ale pravda to není.

2016 - kapitola 62

13. ledna 2016 v 22:12 | PF |  2016 - kapitola 62
2016
Rok 2016 se zdá už teď být rokem zvláštním.
Ještě se mi nestalo, abych ani netušil, co bude zítra.
Tento rok je to již běžná situace.
To co očekávám se neděje a děje se to, co neočekávám.
Vypadá to, že tento rok nás naučí přijímat právě to nečekané. Zbytečně se nerozčilovat, nezoufat a nehroutit se.
Nakonec to nečekané může být lepší, než to očekávané.

Už to budou dva roky, co hledám.
Co jsem si uvědomil, že nic neni, jak by mělo být. Co jsem si uvědomil, že o životě nevím skoro nic. A že to vypadá, jako když všechno funguje obráceně než dřív.
Od té doby jsem přišel na spoustu věcí. Přesto se mi zdá, že stále nic nevím. Protože nedošlo u mě k nějaké výrazné změně.

Já stále samozřejmě řeším hlavně změnu finanční. Dnes už vím, že je to největší pošetilost, jakou můžu dělat.
Ale žiju v tomto světě a on je takhle zařízenej.
Aspoň si to myslím. Možná, že ne.
Možná je to přesně ta zásadní chyba, která mi brání.
Asi určitě.
Peníze jsou iluze, všechno je iluze. Ale když jsem s ní denně ve styku, denně ji potřebuji a používám, tak se vážně těžko věří, že to neexistuje. Že je to jen sen.
Já věřím, že jsme si to všechno jen vymysleli a jen proto, aby jsme mohli jeden druhým snadněji manipulovat. Že to tedy původně bylo bez toho.
Věřím, že původní myšlenka byla dobrá.
Toto v současné době funguje jen v období zamilovanosti. Takže jen u dvou lidí a dost často jen krátce. Kdy člověk nevidí, neslyší, nepřemýšlí, nevadí mu, když dělá voloviny a vydrží všechno. A většinou peníze nejsou vůbec důležitý.
Ale zkuste takhle milovat všechny - lidi.
To je sakra těžké.
Ale asi by to chtělo.
Víte, jaká by to byla pohova, kdyby jsme byli všichni do sebe zamilovaní.
Takhle, když chceš vděčnost, tak si jí musíš projevit sám. Protože když pro někoho něco uděláš a on si ani nevšimne, tak si to nemůžeš vzít zpátky. A když náhodou můžeš, tak jste potom naštvaní oba. A jde se ze zklamání do zklamání.
Je lepší doufat, že se to někdy, někde projeví.
Takže si myslím, že letošní rok nás hodně posílí. Naučíme se, si vážit drobností.
A nakonec to bude dobrý rok.
Protože právě to nečekané je lepší, než to naplánované.

Sen - kapitola 61

8. ledna 2016 v 20:13 | PF |  Sen - kapitola 61
Sen
13. října 2015 jsem vyslal přání.
Bezděky jsem ho posal v tomto blogu. Sám sebe, při zhodnocení situace, jsem nazval snílkem, jako že prostě není šance něco takového, aby se stalo.
25. října se to stalo. Opět jsem to ten den popsal zde na blogu. Popisoval jsem svoje rozčarování, když jsem si uvědomil, že to je vlastně moje splněné přání.
Bylo, je to přesně to, co jsem popsal poprvé. Jen s tím malým detailem rozdílu, že ten podnik, co jsem si přál je přesně on, jen není můj. Jsem tam zaměstnaný.
Pocitově to není žádný detail, ale obrovský rozdíl. Z hlediska vesmíru je to detail.

Byl jsem připraven. Splněné přání jsem zaregistroval. Teď si drbu hlavu.
Proč jsem si přál, aby tam chodilo spoustu lidí.

Už pracuji na jiném přání.
Klidná, pohodová práce, která mě baví a naplňuje, výborně zaplacená ve firmě, která je moje a která velmi dobře a snadno prosperuje.
Zatím nevím, co by to mělo být. Protože to, co mi posledních dvacet let bavilo, mi už měsíc vůbec nebaví.

Asi by mě bavilo dělat hoteliéra.
Na horách.
Na Šumavě.
Byli by tam samí spokojení hosté. A obsluhovali by je spokojení zaměstnanci. Dostávali by tučné spropitné a spokojenost by se snadno udržovala v inspirujícím a motivujícím prostředí.
Z recepce by mi volali. "Přijedou ty dva autobusy, takže už nemůžeme příjmout žádné náhodné hosty. Nezbude ani lůžko volné". Já bych jim vzkázal. "Pokuste se je přemluvit do těch dvou apartmánů po šesti lůžkách. Dejte jim to za stejnou cenu a vyzdvihněte jejich výhody".
Takhle bych si hrál. Sem tam nějaká živá hudba, přednášky, kurzy...
Nadšený kuchař a šťastný cukrář, zábavná obsluha, výřečná recepční, exibicionistický barman, veselé pokojské, čarující ekonom a údržbář kouzelník.
Člověk by chodil do práce raději než domů. Né, než na dovolenou.

Tak.
Snad jsem nic nevynechal.
Je dobrý, že je to tak krásně nereálný, že se tím vůbec nemusím zatěžovat. A zatím budu pracovat na tom, abych si nějak zpříjemnil současnou práci.
Ráno jdu od půl sedmé na milých a čilých dvanáct hodin. Bude to pohoda.
Asi se mi už chce spát.

Požádej a dostaneš

7. ledna 2016 v 19:10 | PF |  Duša moja - kapitola 60
Požádej a dostaneš
Udělej jen toto.
"Utiš se a odlož všechny myšlenky o tom, co jsi a co je Bůh, všechna pojetí co ses naučil o světě a všechny představy, které máš o sobě samém.
Vzdej se ve své mysli všeho, co považuješ za pravdivé či nepravdivé, dobré či špatné. Zbav mysl každé myšlenky, kterou považuje za hodnotnou i všech těch, za které se stydí.
Zapomeň na všechno. Nepřinášej si s sebou jedinou myšlenku, kterou tě naučila minulost, jediné přesvědčení, které ses kdy skrze cokoli naučil".
Zapomeň na tento svět a se zcela prázdnýma rukama požádej.
Nečiň si však nároky a nesnaž se určit cestu, na které se ti mělo splnění objevit. Jediný způsob, jak dosáhnout splnění je, nechat to být.
Rozhodnout se, si to dovolit. A na tomto rozhodnutí setrvat. Splnění si svoji cestu najde.

Jen pozor. I velká přání se mohou objevit druhý den. Snadno se přehlédnou. Zvláště nepřipravení si nemusí všimnout, že to již měli v ruce.
Co jsme v mysli nepopřeli, určitě existuje. Je-li to pravda, můžeme toho s jistotou dosáhnout.

Pravda znamená, že to není iluze, že je to plné lásky radosti a odpuštění.
Iluze je v tomto světě všechno kromě lásky, radosti a odpuštění.

Uvidíš to, co cítíš uvnitř.
Pokud má ve tvém srdci místo nenávist, uvidíš svět strachu.
Pocítíš-li však uvnitř lásku, uvidíš zcela jiný svět. Láskyplný a přívětivý.

Ten svět plný strachu, sebepodceňování, arogance máme tak vžitý, že láskyplný svět je nám cizí. Proto je třeba se učit lásce.
Najít si chvilku denně a procítit si lásku sobě i k ostatním. Obzvláště k těm, kteří nás prudí.
Je dobře si uvědomit, že jeden každý dělá to nejlepší, čeho je schopen. Pokud máte pocit, že někdo vědomě ubližuje, tak je to pořád jen to nejlepší čeho je schopen a je třeba mít s ním soucit, že se cítí tak špatně.
V neposlední řadě nám vlastě nastavuje zrcadlo, protože jsme to my, kdo se cítí tak špatně, že se setkává s ubližováním.
Pravda je vžda skrytá v nás.
Je to vše velmi jednoduché.
Ale protože náš svět je složitě propletený, tak jednoduchost je pro nás obtížná. Nedůvěryhodná.
Přesto, jednoduchost je to to pravé.

Odpust a uvidíš to jinak

6. ledna 2016 v 17:03 | PF |  Duša moja - kapitola 60
Odpust a uvidíš to jinak.
Každou hodinu odpust události, jež se vyskytly během ní.
Každou další hodinu oprosti od té předchozí. Nedovol, aby ani jedna hodina vrhla stín na hodinu následující. A když uplyne i ta, nech vše, co se během ní stalo, odejít s ní.
Zůstaneš tak v míru osvobozen ve světě času.

Kdo jiný může být svobodný, než ten kdo odpustil každému koho vidí, na koho myslí, nebo koho si představuje.
Může být osvobozen ten, který někoho vězní?
Žalářník je spoután se svým vězněm. Tráví svůj čas tím, že hlídá svého vězně. Takže žalářník žije ve vězení spolu se svým vězněm.
Na jeho svobodě závisí cesta ke svobodě obou.
Každý kdo v tobě vzbuzuje hněv ti nabízí klíče od tvého vězení, které buď použiješ a uvězníš se nebo zahodíš.
Můžeš mu být vděčný. Aby tě už nenapadalo se stále zavírat a odpírat si svobodu.

Odpuštění je prostředek, jehož pomocí je překonán starch ze smrti.
Stále nás přesvědčují, že jsme slabí, zranitelní, že naše naděje jsou marné a naše sny spustošené, že jsme zrozeni pouze pro smrt, pláč a utrpení.
Je to jen hra o smrti a bezmoci a připoutanosti ke světu, který s tebou nemá slitování.
Když dokážeš odpustit, hra bude končit. PŘIJDE ODPOČINEK
Mysl bez těla nemůže dělat chyby. Nemůže si myslet, že zemře, ani že může být obětí útoku. Bez těla není hněv, zděšení, sklíčenost, strach.
Pouze odpuštění může ulevit mysli, že jejím domovem je tělo.
Tělo je pouze učební pomůcka, jež má být odloženo, když je učení dokončeno. Mysl spolu se svým průvodcem, duší, se vrací domů.
Můžem tu být jak dlouho chceme, dokud nás učení bude zajímat.
Když odpouštíme může být učení snadné a zábavné a můžeme být věční studenti.

Jsem stále "zrovna" v období,kdy se moc nebavím. Odpouštím až si myslím, že to hraničí s alzhaimrem. A v podstatě čekám až to skončí. Momentálně jsem v pochybnostech o prospěšnosti věčnosti.
Doufám, že je všechno jinak.
To co nabízí nebe, já chci tady na zemi.
"Když já vám povídám, že je nebe na zemi, pravdu mám, věřte mi......
Pro toho, kdo chce žít, má život plno krás a z těch krás něco mít záleží jenom od nás,....."
Tady je ten zakopanej pes.