A neb.
Jak jsem v životě pokazil vše co se dalo
a jak to napravuji

Prosinec 2015

Duša moja - kapitola 60

19. prosince 2015 v 22:39 | PF |  Duša moja - kapitola 60
Duša moja.
Myslel jsem si, že to není předmětem mého studia.
Pro upřesnění - studuji život, abych si mohl dělat co chci, byl stále šťastný a zažíval hojnost, jakou si jen dovedu představit.
Jinými slovy. Žádnou otrockou práci, spoustu lásky, spoustu peněz(pokud budou potřeba), stálé mládí a to vše zcela snadno a přirozeně.
Přesto jsem se v poslední době několikrát setkal s tématem minulý život nebo k čemu je nám duše. A já teď často nad tím koumám, jak to asi je. Protože jsem se neztotožnil ještě s žádným názorem, který jsem slyšel nebo četl. Zdá se, že tyto témata vyplouvají do poředí zájmu mnohem více lidí. Dokonce i těch, kteří urputně věří na minulé životy.
Začínají pochybovat.
A vzhledem k přání mé nesmrtelnosti bych se asi měl zajímat, jestli to nebude mojí duši obtěžovat nebo zdržovat, být se mnou celou věčnost.
Vždycky mi pomohla myšlenka, že všechno je jinak.
Takže s duší a reinkarnací to bude jinak, než jsme dosud brali v úvahu.
Z nějakého důvodu jsme zvyklí všechno oddělovat. Proto mluvíme o duši, jakoby to byla nějaká věc v nás. Jakoby chvíli byla součást těla, ale když tělo umře, tak co.?
Já vycházím z předpokladu, že tělo je jen kus materiálu, které přestane fungovat, když se mysl rozhodne, že už má všeho dost. Tělo zhnije.
Proč by nesmrtelná duše pořád lezla do něčeho, co se každou chvíli rozpadne.?
Mysl může pracovat, když má nástroj, který ji poslouchá. Tedy tělo. Tak bych se přikláněl k tomu, že duše bude součást mysli. Duše musí být něco příjemného. Protože vždy na ní myslíme s jakousi láskou. Jako že to jediný je opravdový. To jediný v nás.
Duše bude pomáhat mysli, aby se mysl cítila dobře. Tedy i tělo. Jenže mysl má těch rádců víc. Ještě Ego a rozum. Ego s rozumem dokáží být pěkně hluční. Že by se duše někde prosazovala podobným způsobem, jsem si nevšiml.
Duše bude něco jako intuice.

Jo, duše je naše Já.

Duše je naše malé , naše malé dítě uvnitř nás. Uvnitř naší mysli. To malé dítě, kterému se omlouváme, když jsme ve stresu, protože víme, že tím trpí. Víme, že to dítě uvnitř nás je zcela bezbranné. Trpí, když trpíme my, raduje se, když se radujem. A spoléhá na mě. Že mu nebudu ubližovat.

Kde se tam vzalo to dítě.? Proč není doma.? Každé malé dítě má být doma.
Svým způsobem u mě doma je. Měl bych o něj pečovat a nědělat mu pořád trápení s mojí nespokojeností.
Ale já ho mám spíše adoptované.
Sakra, to se do toho zamotávám.

Já si často myslim, že sem nepatřim. Někdy se cítím jako mimozemšťan. Ničemu tu nerozumím, nechápu, ale jsem tu.
Možná to bude práce toho dítěte uvnitř mě.
Říká mi, "takhle to u nás nemáme, to je určitě špatně, určitě jinak".
A než se ho zeptám, jak to tedy mají u nich doma, už ho neslyším. Hlomoz a ruch světa ho překřičí.
Určitě nejsem sám, kdo se tady cítí jako mimozemšťan.

Proč sem to dítě přišlo tak bezbranné.? Asi se u nich nemusí ničemu bránit. Tak myslelo, že tady to je taky tak.
Možná, ale sem přišlo, aby mi naučilo, jak se žije tam u nich. A chce mi učit osobním příkladem.
Oni se tam ničeho nebojí.
Musí mít se mnou opravdu božskou trpělivost.
A to dítě vůbec nestárne. Sleduju ho už delší dobu a pořád je malý. A já ne.
Šel bych s ním hned k nim. Tam mají určitě všechno co hledám.
Mohlo by mě tam vzít. Já se tu o něj starám už jak dlouho.
Tedy, spíš ho týrám, než se starám. Asi proto mi tam nebere. Nadělal bych jim tam pěknou paseku.
Už kolikrát jsem si všiml, že mi říká, že by už chtělo trochu odpočinek. Asi by si chtělo odskočit domů. Já se mu nedivím. Taky se musí občas poradit, co se mnou.
Jeho domov musí být mírumilovný a láskyplný. Tam načerpá sílu co by dup.

Tak prosim, naše duše má domov.
Vůbec se nechce převtělovat, zvláště ne do takových nespokojených a ustrašených tvorů, co žijou tady na Zemi.
Chodí sem, aby nás naučila, to co umí stále u nich doma. Lásku a nesmrtelnost.
Každý, kdo se rozhodne odejít od nich sem na Zem, dostane doprovod v podobě malého bezbranného dítěte, aby se naučil, že má chránit jen toto malé dítě.
Protože ono udržuje spojení s domovem. S Bohem, s Nebem.

Nestěžuji si - kapitola 59

18. prosince 2015 v 20:17 | PF |  Nestěžuji si - kapitola 59
Nestěžuji si.
Já si tak nestěžuji, že jsem si musel napsat cedulky - nestěžuji si - a rozvěsit je po bytě, abych si konečně uvědomil, že si nemám stěžovat. Manželka mi řekla, že je ze mě ve stresu, jak mi není nic vhod. Stěžuji si, že něco nemám, když to dostanu, tak si stěžuji, že to mám. Pořád něco. Jak otevřu pusu, tak je to soud a stížnost.
Vůbec jsem si to neuvědomil, myslel jsem, jak jsem vtipný, jak vyslovuji to, co ostatní se bojí říct.
Oni se to nebáli říct. Ono je to vůbec nenapadlo. To jsem já vymyslel, protože jsem si myslel, že oni si to myslí.
Je tak snadné se zapomenout a podlehnout vlastnímu pocitu méněcenosti.

Jsem totiž už měsíc zaměstananý. Vůbec se mi to nelíbí. Cítím se jako blbec. A vůbec nechápu, že jsem mohl na něco takového dobrovolně přistoupit.
Ano, toto je původ mojí nespokojenosti, stěžování si, marodění. Vůbec život najednou nabral směr zpátky. To už tady všechno bylo. Makam jako za mlada a sleduji čas až bude konec.
Až když žena řekla, že je země ve stresu, tak mi to došlo. Proč to je. Proč se to děje.
Protože dělám, že jsem nic nepochopil. Protože myslim, jako dřív. Jako za mlada. Skrz ego.
Já se tady dva roky učím myslet jinak a když jsem dostal příležitost, tak myslím stejně blbě, jako vždy, když jsem byl nespokojený. No, tak jsem zase nespokojený.
Už je to lepší, proto to můžu psát. Poslední týden jsem byl jak ochromený. Nic mi nedávalo smysl, všechno bylo zbytečný a o tomhle blogu jsem si říkal, že ty moje bláboly asi budu muset smazat. Že je to o ničem.
Ale nesmazal, protože jsem pochopil. Sice to trvalo měsíc, ale lepší pozdě nežli později.
Pochopil jsem, že to čemu se bráním, sám vytvářím. Způsobuji, že se to stává skutečné a nevyhnutelné.
Boj je k ničemu.
Uvěřiljsem světovému bohu - ďáblu strachu.
Takže ty moje bláboly jsou mi k něčemu. Pročítal jsem zpátky co jsem kdy psal. Hlavně podle toho, co kdo tady také četl.
Až to konečně zabralo.
Nebráním se. Nestěžuji si.
Když mám pocit, že se mi něco nelíbí, řeším jen tento jeden přítomný okamžik. Který nemá žádnou souvislost s tím co bylo před chvílí a vůbec ne s tím co teprve nastane. Protože tenhle přítomný okamžik je tady pro moje štěstí a já si ho musím aspoň pro tuhle chvíli užít. Je to velká úleva. Nevnímat všechna přání z okolí.
A jak si ohlídat přítomný okamžik.?
I to je možné se naučit.
V první řadě, abychom se mohli dostat do přítomného okamžiku, si dovolíme mít - v e l k o u potřebu vlastní bezhříšnosti neboli nevinnosti.
Tím, že si dovolíme pocit vlastní nevinnosti, dovolíme nahradit všechna naše malá zaměření, která útočí na ostatní a pochybují o dostatku tvojí sebedůvěry.
Nedostatkem sebedůvěry všechny chyby ostatních zveličujeme a ony se stávají překážkou pro uvědomění si svého Já.
Dáme instrukce svojí mysli, že pro tuto chvíli hledáme právě vlastní bezhříšnost, nevinnost a jen toto.
Nezáleží nám na našich budoucích cílech. V této chvíli, kdy se pokoušíme změnit úmysly, nás nemusí znepokojovat, co jsme viděli před tím.
Hlavním úskalím přítomného okamžiku je, že jsme zapleteni do svých minulých a budoucích cílů.
Proč by na nich mělo záležet.? Minulost je pryč a budoucnost si lze pouze představit.
Když si uvědomíme jakýkoli způsob hněvu, přítomný okamžik jsme ztratili. Jestliže vidíme chyby v okolí, změnilo se tedy naše zaměření na útok a my řešíme opět minulost nebo budoucnost.
Potom je třeba dát naší mysli nové instrukce, aby změnila své zaměření.
Tato myšlenka dokáže opravit naše útočné zaměření.
"Toto není to, co bych chtěl vidět. Věřím svým bratrům, kteří jsou se mnou jedno".
Jinými slovy, nezlobím se na nikoho, protože bych vytvářel zlobu na sebe.
Také je dost dobré nemyslet na dlouhodobé cíle. Těm stačí jedna blesková myšlenka za den.

Hledání sebe 2

10. prosince 2015 v 11:09 | PF |  Kdo jsem - kapitola 49
Hledání sebe.
Včera jsem tu psal o hledání sebe a dnes mi napadlo, že to co jsem popsal každý ví.
Každý ví, že je v podstatě hodný, přející, láskyplný a že díky tomu by mohl být i šťastný.
Každý ví, že tyto vlastnosti se neukazují. Nebo jen obezřetně.
Každý ví, že když je člověk ukáže, že ho ostatní umlátí ozdobným kapesníčkem.
A proto pod pojmem hledání sebe sama vlastně nehledáme svoje opravdové Já, protože o něm víme. Také víme, že ho musíme chránit. V okamžiku, kdy mu uvěříme a projevíme se podle něj, narazíme na vlnu zklamání, nedocenění, frustrace.
Takže co hledáme, když "hledáme sebe".
Já myslím, že hledáme vhodnou pózu, kterou budeme ukazovat světu. Takovou, která podle nás, nás nejlépe ochrání před případným útokem, a která nás zároveň dokáže nejlépe prosadit ve světě. Případně několik takových postojů pro různé situace.
Musím tady opět upozornit, že tím vlastně procvičujeme intuici a schopnost mimosmyslového vnímání. Zde se sice procvičuje vnímání na základě strachu, ale vnímání na základě lásky je stejné.
Časem jistě přijdeme na to, že láska vydrží mnohem víc než strach a začneme odhalovat svoje opravdové Já.
Spousta lidí už se nebojí a zkouší ukázat svoji pravou tvář. Věří, že láska ten strach vstřebá, až strach zmizí.

Ono to není jednoduché, pustit všechno, co mělo pro nás pomyslnou hodnotu, všechno o co jsme usilovali a přáli si. Vejít do světa naivní, bezbranní a plni lásky, byť s myšlenkou, že láska všechen strach rozpustí a změní na lásku.
Hodně může pomoci, že vše co vidíme, ukazuje jací jsme.
Až uvidíme všude lásku a pochopení, bude jasné, že již nemusíme nic zakrývat.
Není to o nepřátelích s ozdobným kapesníčkem. Je to o každém z nás extra.
Každý vidí a slyší jen to, co chce sám vidět a slyšet. Nic jiného. Každý máme tu svou skutečnost.


(Pod pojmem ozdobný kapesníček si můžeme představit třeba milou urážku.)




Hledání sebe

9. prosince 2015 v 10:07 | PF |  Kdo jsem - kapitola 49
Hledání sebe.
Možná jste si nevšimli, že život je krásný.
Ne, jste, ale jsme. Já přirozeně také. Celý můj blog je o tomto hledání.
Jak je možné, že jsme se sami v sobě ztratili. Že se pouštíme do věcí, které neoslovují, nebo baví jen chvíli.
Co způsobuje, že člověk o sobě začne pochybovat, ztrácí půdu pod nohama, dělá chyby, je nervózní. Do včera bez problémů, ode dneška špatně.
Já to svádím na ego a strach. Naše osobnost, naše se stalo schizofrení. Rozštěpilo se na dvě Já.
To původní , to naše originální se nechalo zatlačit do pozadí, protože nebojovalo s novým dravým já. Nové dravé já žije ze strachu. A hned na začátku mělo strach z našeho , a tak ho nečekaně a brutálně zašlapalo, aby se nemohlo projevovat.
Protože teď žijeme skrz nové, dravé a přesto bojácné já, žijeme tak, že chvíli bojujeme a chvíli utíkáme před nepřítelem, který většinou ani neví, že je náš nepřítel. Možná by snad chtěl být i přítel, ale žije také skrz nové, dravé a přesto bojácné já. Tak na sebe prskáme, zkoušíme síly a těžce hledáme společnou řeč.
Pokud by někdo dokonce chtěl poznat své původní , tedy své opravdové , pozná ho.

Pozná ho podle toho, když pocítí lásku, radost, štěstí.
Takové je naše Já. Ostatní pocity Ono nezná, a tak je nemůže zdůrazňovat. Všechny, úplně všechny ostatní pocity jsou z nového vystrašeného já.
Proč jsme ho k sobě pustili, nevím. Asi proto, že jsme netušili, že existuje něco zlého. S pocitem věčnosti, bezčasovosti nemá smysl bojovat s něčím, co zničí samo sebe.

Ale nemusíme být smutní skrz nové vystrašené já, můžeme se i nadále radovat a milovat, protože zlo má sebezničující schopnost. Bojí se samo sebe. Tak samo sebe zničí a zůstane jen láska.
Láska má naopak schopnost věčnosti. Ta sama sebe nezničí, naopak je nesmrtelná. Tak jako jsme nesmrtelní my, když jsme s původním v lásce.

Slovo - kapitola 58

8. prosince 2015 v 13:47 | PF |  Slovo - kapitola 58
Slovo.
Čím jsou pro nás slova.?
Předpokládáme, že slova dávají tvar, srozumitelnost myšlence. Zdá se nám, že slova jsou hybnou pákou činů. Zdá se, že slova vyřčená mají jinou váhu, než slova napsaná.
Slova jsou pro nás dorozumívací prostředek. Všichni se bavíme slovy. Podle skladby slov rozeznáme citlivost tématu.
Je li to snivá báseň, nebo právní konstrukce. Dokonce skladbou slov dokážeme sdělit něco jiného, než vyjadřují samotná slova. Skladba slov nám může změnit náladu. Z romantické do bojovné, smutné, zlé, hravé, veselé, radostné i šťastné…..
Způsobují to naše představy. Tyto představy jsou závislé na společnosti, ve které se právě nacházíme.

Cítíte tam tu schopnost mimosmyslového vnímání.?
Jedna skladba slov vyzní jinak u soudu než na párty, jinak o samotě, jinak s milovanou osobou, jinak s dětmi, jinak v kostele…..
Nemůžeme v podstatě jednu skladbu slov použít vždy.
Moderní slovník by to asi nazval empatií.
Já to považuji za zbytek schopnosti mimosmyslového vnímání.
Nikdo z nás tyto schopnosti neztratil. Měli jsme je na počátku, máme je i teď.
Asi jsme se nechali obelstít tím, že když je nebudeme používat, najdeme jiný domov, který lépe vyhovuje našemu vkusu.
Dnes už víme, že tento jiný domov se nám nelíbí.
V dobré vůli jsme zapomněli většinu, s čím jsme byli stvořeni a co bylo zcela samozřejmé bez jakéhokoli vzpomínání nebo učení se.
To čemu jsme uvěřili se zničeho nic začalo projevovat jako něco co neznáme a co nezná nás. Nám diktujíc, jak máme žít. Co nám zabralo náš domov, mluvící jiným jazykem, nerozumíc tomu, co máme jako pravdu a rozumí tomu, co jsme vždy považovali za nesmysl.
Tohohle cizince dnes nazýváme strach.
Proč necháváme toho cizince ve svých domovech.? Jak snadné by mělo být říci dost. Chci zpět, co bylo mé a neodejdu jen proto, že mi to vnucuje nějaký blázen, který vše překroutil.
Je to proto, že jsme ho sami pozvali. Do svého domu, aby nás cele zastoupil a my se stali cizinci sami sobě.
1. V jednoho Boha věřit budeš.
2. Nevezmeš jména Božího nadarmo.
3. Pomni, abys den sváteční světil.
4. Cti otce svého i matku svou, abys dlouho živ byl a dobře se ti vedlo na zemi.
5. Nezabiješ.
6. Nesesmilníš.
7. Nepokradeš.
8. Nepromluvíš křivého svědectví.
9. Nepožádáš manželky bližního svého.
10. Nepožádáš statku bližního svého.
"neboť já Hospodin, tvůj Bůh, jsem Bůh žárlivý, který s trestem navštěvuji vinu otců na synech i na třetí a na čtvrté generaci těch, kdo mě nenávidí, ale prokazuji milosrdenství tisícům těch, kdo mne milují a zachovávají mé příkazy."

Nevěřím, že tento Bůh je můj Bůh.
Můj Bůh je pouze láska. Lásce je strach cizí.
Láska a strach nemohou společně existovat.
Jsem li já skutečný - je strach pouze iluzí.
Je li strach skutečný- pak vůbec neexistuji.
Když se projevuji jako láska, tak tohle desatero je nesmysl. Protože by mně nikdy nenapadlo něco zlého udělat svému bližnímu. Ublížením svému bratru, ubližuji především sobě. Tak proč.?

Děláme to jen proto, že jsme uvěřili mstivému a žárlivému Bohu, který byl vykonstruován, vymyšlen, tak jako je dnes účelové všechno. Jen a pouze reklama.

Jsem prý blázen jen- kapitola 57

3. prosince 2015 v 20:19 | PF |  Jsem prý blázen jen - kapitola 57
Jsem prý blázen jen.

Jak poznat blázna.? Jak poznat kdo je normální.? Jsou v blázinci blázni.?
Proč stále ještě řeším, co je normální.? A vůbec, proč se mi vybavuje pořád tolik otázek.?

Dnešek jsem měl tedy náročný. Bez nálady, zájmu o cokoli, vibroval ve mně vztek i smutek z neznámého důvodu, bez jakékoli schopnosti se dostat do dobré nálady, každý pohyb bolel a byl hrozně těžký.
Před chvílí jsem zhlédnul video o kvantovém probuzení, kde mluvili i o tom, že se Země začne otáčet na druhou stranu, ale i o lásce a že se všichni máme šanci změnit na bytosti neznalé strachu, a proto stále šťastné.
Díky tomu jsem si uvědomil proč na mě sedla ráno depresivní nálada. Včera večer jsem poslouchal v rádiu pana Chvátala, který zase mluvil o ptačích bytostech, které se nám snaží pomoci proti temným plazím bytostem. Samozřejmě, že oboje jsou z jiné Galaxie. A jak jsme tak trochu loutky na jejich bojišti.
Ulevilo se mi, ale otázka bláznů mi zůstala otevřená.

Ani neřeším, jestli ta videa říkají pravdu nebo ne. Spíše řeším, s čím se stále dostávám do styku.
Často jsou kolem mne osoby vzteklé, které jen stěží udrží svoje emoce. Je jasné, že žijí ve strachu. Ať už je to strach z toho, že mají něčeho málo, nebo něčeho příliš, strach, že nejsou dokonalí, nebo je něco ponižuje, strach z toho co může přijít….
Já jsem toho svědkem. Takže to buď přímo vzbuzuji, nebo mi léčí tím, že mi nastavují tak dokonalé zrcadlo, až sami trpí.
Dnešek mi připomněl, že to ve mně je. Vím, že to ve mně bylo, V dřívějších článcích jsem psal o tom, že jsem byl cholerik. Zdálo se mi, že už ne. Co se zdá je sen.
Jsem normální?, nebo jsou normální v blázinci?
Kolik vystrašených bláznů běhá po ulici a tváří se úplně stejně jako kdyby byli normální. Mám pocit, že blázni v blázinci netrpí tolik strachem, jako lidi zdánlivě normální. "Jedno slovo navíc, nebo jedna věta, hned si myslí, že přijde konec světa".
Chtěl jsem dnes všechno pustit, všechno vzdát, o nic se nesnažit, chtěl jsem, aby mi bylo všechno jedno, abych nic neslyšel ani neviděl. Jen usnout a ráno se probudit do krásného dne. No nešlo to.

Mysl mnohem snadněji reaguje na podněty zvenčí, než zevnitř.
Poslechnout podněty zevnitř asi vyžaduje méně vášně a více kázně.
A to jsem si myslel, že po třiceti článcích budu mít jasno, vystaráno a vyhráno. Článků je osmdesát a jasno je někde v dáli.
Ještě, že to za nás vesmír zařídí sám.
Stačí se jen rozhodnout pro lásku. To je úleva.
Doufám, že se nebudu bát.




Hlas, který mluví za Boha - kapitola 56

1. prosince 2015 v 18:41 | PF |  Hlas, který mluví za Boha - kapitola 56
Hlas, který mluví za Boha.
Když si myslíš, že jsi vyhrál, tak jsi prohrál.
Když myslíš, žes prohrál, tak je to pravděpodobně výhra.
Můžeš se přemlouvat k čemu chceš, stejně si čemu chceš uvěříš. Můžeš si myslet, že děláš pro sebe to nejlepší a ubližuješ si. A když si ubližuješ, tak se zachraňuješ.
Nemáme přehled o našem plánu pro život. Jeví se to jako hledání pokusem a omylem.
Zdá se, že omylů je víc.
Vypadá to tak.
Vypadá to, že nerozeznáváme, kdy nás vede ego, kdy intuice, kdy rozum. A ani nerozeznáme co je lepší. Já mám pocit, že naše cesta životem by nám měla být zcela lhostejná.
Bylo by všechno snazší.
Nějak si myslím, že by pak život ztratil tu šťávu. Asi bychom byli opravdu svatí. Bylo by to hezký, být už pořád svatý??
Byla by to zábava, bylo by to vzrušení, nadšení, a byla by to ta láska???
Člověk hledá, hledá a jak se zdá, že se přibližuje k řešení, zhoupne se to a opět je tu začátek. Všechny postupy byly dobrý, všechno bylo dobrý.
Jen ne pořád. Asi.
Vždy, když dovolíme soudit náš život egu, dovolujeme nesmyslným iluzím, jež se tváří jako nejskutečnější a nejrozumnější řešení, aby se život po chvíli opět zhoupnul a my hledali další řešení. Tím se zříkáme vidět tisíce zázraků, které by nám usnadnily a zkrásněly život. Když dovolíme intuici, aby nás vedla, objevíme zázraky a budeme žasnout, jak je vše snadné a příjemné. Rozum se jen přikloní k tomu silnějšímu.
Protože jsme všichni spojeni jedním zdrojem, máme i jedno vedení.
Máme každý svůj zdroj, který se projevuje jako náš hlas. Vnitřní hlas. Intuice. Je to ta první myšlenka v proudu všech ostatních myšlenek k dané otázce.
Čím rychleji myslíš, tím hůře ji můžeš zachytit. Čím více máš informací, tím hůře ji rozpoznáš. Ale když jsi v kritické situaci, tak tě vytáhne ven.
Je to hlas, který mluví za Boha. On ví kudy kam.
My si to jen myslíme. A myslet znamená h…. vědět.
Když vezeš dítě k doktoru a myslíš si, že řeku nemusíš přejíždět po mostě, ale kdekoli, tak i dítě ti řekne, že jsi šílenec.
Pokaždé, když si něco myslíš, že víš, vždycky je to šílený rozhodnutí.
Něco vědět a myslet si, že vím, je velký rozdíl.
Tenhle rozdíl je náš denní chleba. Tenhle rozdíl je naše ego.
Vnímat intuici se dnešní člověk musí znovu učit. Není to o tom, že by ji někdo měl a někdo ne. Každý ji má, protože každý žije z jednoho zdroje. Odpojené stvoření od zdroje nežije. Každý ji má a málokdo ji věří. Dost často její návrhy považuje za šílené.
První myšlenku si každý dokáže vybavit. Většinou, až když je po všem. Není třeba se ladit do hladiny alfa a už vůbec ne vzpomínat, která by to mohla být.
Víš o ní. Zastav se. Zauvažuj, co opravdu chceš. Zas to bude ta první.

Ale pro jistotu, když vyhráváš, neslav. A když prohráváš, nepolevuj.