A neb.
Jak jsem v životě pokazil vše co se dalo
a jak to napravuji

Listopad 2015

Jsem zasekanej v egu

28. listopadu 2015 v 20:34 | PF |  Spím a jím kapitola 55
Jsem zasekanej v egu.
Trvalo mi to měsíc, než jsem si uvědomil co se děje. Ani z bolavýho zubu jsem to nepochopil. Ani negativní myšlení mi to neřeklo. Až jsem ulehl s chřipkou v pátek večer a říkal si, jak je možný, že zase marodim. A teď v sobotu večer mi napadlo, že to bude egem.

Já nejsem týmový hráč. V nové práci jsem jeden v řadě.
Já bych se pro tým rozkrájel, když tým jede podle mě. Když já jedu podle týmu, stojí mi to více energie, protože se musím přizpůsobovat tomu co je zaběhnuté.
Je to normální, pochopitelné. No ale mému egu se to moc nezdá. Chtělo by hned respekt, obdiv, chválu, prostě hejčkání. Vypadá to, že jsem rozmazlenej fňukálek.
Já si totiž myslim, že přesně to nejsem.
Při psaní se pořád pokouším na to přijít a stále něco objevuji, ale když se dostanu do styku se světem a týká se to mě, tak jsou všechny ty předchozí kapitoly zapomenutý.
To už jsem jednou řešil.
Já si myslim, že čím větší ego, tím menší sebevědomí. A obráceně.
Takže moje sebevědomí v nové práci je dost nízký. Ty doby, kdy jsem se prosazoval bezstarostně i násilím, jsou pryč. Nestojí mi to za to.
Tady to prostě nechám plynout samo, ať se třeba ego zblázní.
Až zjistí, že je mi lhostejné, ono se poddá situaci. Zítra budu zdráv, protože jsem právě egu oznámil, že se nenechám omezovat a do práce se už těším. Stejně tam jsou na mě všichni hodní, tak co bych hledal problémy.
Ego opatrně vede moje smysly, aby mi dokázalo, jak jsem slabý, jak si zoufám a mám strach. Jak se bojím trestu a cítím se vinen. Snaží se mi namluvit, že mě chrání před problémy. Dnes už vím, že ego je falešné a moje smysly - oči, uši, ruce, že mi nedávají pravdivé svědectví.
Takže nemůžu soudit, protože neznám celý příběh. A i kdybych ho znal, tak můj soud by byl založený na pochybách. Že moje smysly mi dávají skrz ego zkreslené informace.
Nesoudím tedy a pokouším se raději oceňovat, že jsem ve stabilní firmě a dají mi i výplatu a včas.
A to se vyplatí.! To jsem mezi jiným také hledal.
Tak to mám.

Tak kdo tady hledá problémy.? Já ne.

Uctívači smrti

26. listopadu 2015 v 18:13 | PF |  Spím a jím kapitola 55
Uctívači smrti.
Všichni něco skrýváme. Hrajeme jeden před druhým divadlo.
Díváme se na druhého s nedůvěrou a máme snahu si udržovat mezi sebou odstup.
Není divu, že se cítí být každý sám.
Přitom kupodivu víme, že samota nám nedělá dobře.
Když jsme sami, chřadneme, stýská se a máme těžké myšlenky. Doslova aktivně vytváříme nemoc.
Tenhle pocit osamocení je nám tak proti mysli, že jsme schopni přehlédnout i hrátky ega.
A jsme vděčni za každý přátelský kontakt s okolím. Je to úplně cítit i vidět, jak tahle vděčnost nám dělá dobře.
Člověk pookřává, uzdravuje se.
Paradoxem je, že když se uzdravíme, vděčnost je opět zakryta odstupem a my se vracíme do pózy, která způsobila osamocení a nemoc. Opět věříme egu.
Pokoušíme se jeden druhého respektovat. Respektovat jeho způsob oddělení, odstupu od ostatních. Asi proto, abychom my mohli být také odděleni. Abychom si mohli v klidu onemocnět, kdy chceme.
Zajímavé je, že i v respektu máme vytvořenu stupnici. Co jo a co už ne. Něco už respektovat nemůžeme. Opět dokážeme přehlédnout hrátky ega a příliš oddělenému člověku začneme bezděky pomáhat. Bezděky, tedy bez očekávání (díků). Začneme ho tím uzdravovat. Láskou, radostí a štěstím. Pomoc bez očekávání (vděčnosti) je ta láska, radost a štěstí.

Nemusíš očekávat a stejně dostaneš. Když už můžeš tímto způsobem darovat lásku, radost a štěstí, tak již tohle všechno máš a dostaneš to ještě zpět v podobě uzdravování obdarovaného. Jen to tam vidět bez očekávání.
Když uzdravuješ, jsi uzdraven. Když odpouštíš, máš odpuštěno.

Nevím, proč to nevíme. Asi to nechceme vědět.
Nechceme si dopřávat to, co nám dělá dobře. Všem. Bez rozdílu věku, rasy i náboženství.
Já vím, že to víme. Ale jen když je zle.
Když je dobře, jsme uctívači smrti.
"Myšlenka smrti má mnoho podob. Je to jediná myšlenka, která je základem všech pocitů, jež nejsou maximálně šťastné.
Je to poplašné zařízení, na které reaguješ vším, co není úplnou radostí.
Veškerý smutek, ztráta, úzkost a bolest. Dokonce i povzdech z únavy, nepatrné znepokojení i ten nejmenší náznak zamračeného pohledu. To vše potvrzuje existenci smrti.
To vše tudíž popírá, že žiješ."

Jinými slovy, to čemu se bráníš, sám vytváříš.
Svou vlastní obranou způsobuješ, že je to pro tebe skutečné a nevyhnutelné.

Spím a jím - kapitola 55

25. listopadu 2015 v 17:48 | PF |  Spím a jím kapitola 55
Spím a jím.
Nejen já.
Je nás mnoho, mnoho, mnoho. Ale už ubýváme.

Někteří se již začínají probouzet. A někteří už také zjišťují, že je jídlo zbytečný.

My všichni co spíme, máme zavřené oči a představujeme si, že jsme někdo jiný. Naše představa, náš sen, ukazuje protiklad toho, čím opravdu jsme.
My všichni co spíme, si myslíme, že nespíme. Že prožíváme realitu nebo i skutečnost. Protože to cítíme, protože to bolí. Ale jenom utíkáme zbaběle před životem. Myslíme si, že stres, strach a krutost, že to je ten život. A když se občas zadaří a život není zrovna krutý a stresový, tak jsme chvilku šťastni a věříme, že žijeme na plno.
Spíme dál.
Žijeme jen jeden život. A ten je plný lásky, radosti a štěstí. Stále a bez přestání.

Ale prospíme ho. Zdá se nám o opaku života.
Celý náš život ve spánku, řešíme jen smrt. Kdy už to skončí.
Normálně všichni věří, že smrt se týká těla.
Jenže smrt nemá s tělem nic společného. Tělo nerozhoduje o své smrti. Smrt je pouhá myšlenka. Vzniká v mysli, ne v těle. Mysl určí myšlence, jak má být použita. Mysl je ten zdroj všech našich nápadů.
Mysl nikdy nespí. Mysl nikdy nejí. Mysl pořád pracuje. Byla tak stvořena.
Dokud se nechceme probudit, pracuje na našich snech, vytváří naše představy. Pracuje tak dokonale, že se nám zdá, že je to skutečné.
Stejně dokonale by pracovala, kdybychom nespali.

Dovedete si představit, jaký by to byl život, kdybychom se probudili a neznali stres, nevěděli co je strach a krutost.? Naše mysl by mohla pracovat jenom na lásce, radosti a štěstí.

Také v tom cítíte tu naivitu.?
Jestli jo, tak stále spíte.
Naše mysl, je náš zdroj, zdroj života. Máme jeden život, protože máme jeden zdroj.

Já si zdroj mohu představit jako slunce, jehož paprsky dopadají na všechny. Na konci každého paprsku je jedno stvoření. Není kousíček za koncem paprsku. Je na konci každého paprsku, je jeho součást. Takže zdroj je i na konci paprsku.
Ti co odešli do stínu, ti spí. Ti zdánlivě umřeli.
Dostali nápad, jejich ego je přemluvilo, že ono je ten zdroj a že ve stínu se oddělí od svého světelného paprsku a myšlenky si ukradnou jen pro sebe, aby mohly pracovat jen pro něj. Aby se měli ještě lépe než dokonale.
Myšlenky, ale nemohou opustit svůj zdroj.
Ve stínu jen vytváří zdání, že spí. A ego se snaží ovlivňovat sny a dávat jim podobu skutečnosti. Bojí se, že ho přehlédneme, a tak díky jeho strachu vznikají situace, které již ovlivněné myšlenky zdánlivě spící mysli nedokáží přehlédnout.
Samotná mysl, by hrátky ega považovala za natolik absurdní, že by si jich ani nevšimla a neviděla jeho úmysly, které by ji stejně nemohli uškodit.
Když někdo umře, tak jen proto, že mysl se tváří že spí. Když mysl procitne, když vyjde ze stínu, pokračuje taková, jaká vždy byla. Pracuje pro lásku štěstí a radost. Každá mysl snadno procitne ze zdánlivého spánku. Láskou, radostí a štěstím.

Proto můžeme uzdravovat a nemůžeme zemřít.

Mozek - kapitola 54

18. listopadu 2015 v 19:35 | PF |  Mozek - kapitola 54
Mozek
Proč se život během pár let otočí vzhůru nohama.? Proč člověk začne být nespokojený i v situaci, kdy se mu daří.?
Chce víc ? chce to jinak? někomu uvěřil? ???
Co ještě jiného by to mohlo způsobit.
Hned přichází otázka - proč chce víc, proč to chce jinak, proč někomu uvěřil???
Já bych to nazval syndrom nespokojenosti. Svou nespokojeností člověk ukazuje, že ví něco víc.
Když jednou za čas vidím televizi, říkám si, kdy někomu rupne v bedně a bude chtít ukázat, že ví víc.
Té reklamní propagandě, těm zprávám katastrofickým, těm filmům, které zaujmou jen za určitých jasných podmínek, se nedá odolávat stále. Soutěživost za všech okolností. Lékařem počínaje, přes prezidenta až k metaři.
Můžeme se divit, že atmosféra ve světě houstne.
Všichni jsme uvěřili, že my jsme Bůh.
Islamisti se modlí, Indové se modlí, křesťani se modlí. Ale k čemu se modlí. Jen aby se jim splnilo přání. Momentální krátkodobý nebo dlouhodobý přání, které si každý sám vymyslel.
Vymyslel ho svojí ovlivněnou myslí.
Vymyslel něco společensky přijatelné nebo nepřijatelné.
Dokonce vymyslel, že si to vymyslel sám.
Máme všichni vymytý mozky. Asi nejvíc ho mají vymytý ti, co ty mozky vymejvaj.
Ani to neví.
Jsem dnes těžce negativní.
Co to znamená.?
To znamená, že jsem na chvíli uvěřil svýmu vymytýmu mozku.
Já jsem víc než Bůh.
Každý ví, že vymytý mozek nepozná pravdu. Každý ví, že ovlivněná mysl, nedělá, co sama by si přála.
Takové je teď naše vyvolené Já, které jsme vytvořili jako náhradu za skutečnost.
Zuřivě je bráníme proti všem důvodům a svědectvím, která by dokázala, že to nejsme my. Jdeme se sklopenýma očima, abychom nezachytili ani záblesk pravdy. Který by nás mohl zbavit klamu.
Kde je radost, kde je štěstí.?
Naše vyvolené Já se jich bojí.
Ale naše opravdové , ví a čeká až si uvědomíme, že to jediné chceme. A můžeme mít.
Chtějí to i vymývači mozků.
Ani to neví.
Myslí si, že jediné bezpečí je svět, který vidíme, který jsme vytvořili. Bez tohoto vytvořeného světa mají pocit jako vyděděnci, bezdomovci plni strachu.
Neuvědomí si, že právě svět, který vytvořili je plný opravdového strachu, plný bloudících, kteří neví odkud a kam jdou.
Radost a štěstí jsou s námi stále, jen čekají až se jich přestaneme bát a přijmeme je.
A to nejde násilím.
Až je přijmeme, tak je rádi darujeme. Tím poznáme, že strach je pryč.

život bez kouzel

17. listopadu 2015 v 13:54 | PF
Milujem se všichni,
krasavice s hnusoněm,
islamista s křesťanem,
katolíci i budhisti.

Máme přece čtyry nohy,
čtyry ruce,
dvě hlavy
a čtyry plíce.

Sedáme si na zadek,
množíme se krs předek,
máme hlad, máme žízeň,
děláme si ze života trýzeň.

Nějak jsme si spletli pojmy,
z našich bohů máme silné dojmy.

Kdyby tak ti bozi věděli,
že nedržíme neděli.

Bohům je to ale jedno,
když chceme, dají nám všechno.
lásku i smrt, opravdu,
není to kouzlo,

Bez kouzlení a magie,
žijeme stejně v Čechách i uprostřed Indie.



začátek - kapitola 53

16. listopadu 2015 v 11:05 | PF |  Začátek - kapitola 53
Začátek
Jsme na začátku života. Staří či mladí, každý den, každou chvíli jsme na začátku života.
Proč jen si pořád myslíme, že máme něco rozjetýho, že něco dokončujem, že něco známe, že tohle už se nehodí a tohle už je dávno za mnou. Na něco čekáme a něco už máme.

Čím starší, tím je ten začátek markantnější, čím mladší je začátek srozumitelnější.
Moudré knihy naznačují, že je třeba začínat s myšlenkou na konec. Jako že, jak to bude vypadat na konci.
Dnes se mi zdá, že scestnější názor se hned tak nenajde.
Proč všechno hned končit.?
Vždyť na začátku je to vzrušení a nadšení a chuť.
Na konci už je únava, otrava, přemáhání, to do toho konce dotáhnout.
Přitom nebýt konce, cesta by mohla být příjemná, snadná, zábavná a nikdy by nekončila.

Někdo se narodí a už má rituál, který si uvědomí třeba až(už) v patnácti.
Někdo se nemůže ukotvit celý život. Pořád zkouší něco nového.
Normální je, pro nás, tyto dva případy zhodnotit, v duchu si udělat obrázek a říci si, který případ je správný.
Jenomže, opravdu normální by bylo tyto případy vůbec nehodnotit, ani ze svého hlediska, Jen respektovat.
Cenné i bezcenné vnímat takové jaké to je.
Vždyť ty soudy a očekávané soudy nám řídí život. Většinou jinam, tam kde vidíme co nechceme vidět a děláme co nechceme dělat.
Jenom proto, že máme cíl. Konec.
Když od začátku směřujeme ke konci, je to samo o sobě frustrující. Je to stres, mířit rovnou ke smrti. A ještě dobrovolně, aniž si něco užijeme.

Je to normální, myslet hned od začátku na konec, na smrt.?

Smrt je jediný, čemu věříme. Konec ukončí starosti, strach, snažení, radost, naděje i přání. A pokud to nekončí smrtí, stejně to vše začne nanovo. Buď to bude ještě horší nebo o něco lepší. Štěstí, radost a pohoda budou jen chvilkové. Protože zase přijde konec. Protože hned, jak je nám chvíli dobře, myslíme, kdy to skončí. Jenom ta myšlenka na konec způsobuje stres a strach. Ta nejistá jistota, jestli to skončí a kdy.
Víme, že to nemusí končit, víme, že ta nádhera, kterou právě teď prožíváme, nemusí končit. A přece se sami rozhodneme, že skončí, abychom se mohli opět trápit. A ukazovat světu něco, co nám nemůže závidět a odsoudit.
Slabí, bezmocní, nemocní se klaní smrti, neboť ona jediná skutečně přijde. Vše ostatní je nejisté, těžce získané, příliš rychle ztracené.
Přitom se smrtí Boha nikdo nepočítá.
Všichni, ale věříme, že jsme jedno s Bohem, že máme v sobě kus božství.
Zároveň se těšíme na konec a věříme smrti. Jistě jsme nepříčetní.
Naše vlastní volba bude vždy splněna.
Proč volíme, co nám ubližuje a ne co nás rozradostňuje.? Jaký to má smysl myslet hned na konec.?
Vždyť začátek je tak vzrušující, nabitý energií.
Pojďme zůstat na začátku. Život bude kouzelný.

Strach

8. listopadu 2015 v 16:17 | PF |  Pravda - kapitola 52
Strach
Včera jsem psal o léčení, protože mi bolel zub.
Doufal jsem , že nějak přijdu na to, aby přestal bolet.
Nepřišel jsem na nic. Dnes zub bolí mnohem více.
Tak se tedy zabývám tím, proč si člověk život komplikuje bolestí. Většinou se bolest objeví v nejméně vhodnou dobu.
Jak příznačné.
Proč by něco bolelo, když se nic neděje.
Až se začne něco dít, něco přibližovat, přibudou obavy, nejistota a tím pádem strach. Třeba, že to nezvládnu, nebo se mi to nebude líbit. Hned se do toho objeví bolest. U mě zubu. Zuby jsou rozhodování. A já se do tý nový práce vážně netěším.
Někdy se to odbude rýmou nebo slabší chřipkou. To už předcházelo tomu zubu.
Zajímavé je, když člověku nic nebolí, tak ví přesně co má dělat, aby bolest odešla. A když bolí, tak nic nefunguje.
Je rád, že aspoň ty prášky zaberou.
Když uzdravuji, jsem uzdraven. Když odpouštím, mám odpuštěno.
Jak si mám zachovat zdravou mysl, když mi něco bolí.! Když se ztotožním se strachem, jsem cizí sám sobě.
Moje se tváří, že mi plní přání, když moje mysl chce bolest. Vůbec se nedívá, že mojí mysli to nařizuje někdo úplně jiný.
Nějaké Ego. Přezdívkou Strach.
Jako by ve mně byli dva. Jeden a jeden Ego. jsem tu doma a přece mám cizího hosta.
Nemluví ani mým jazykem, vidí svět, který pravda nezná a to co zná pravda považuje za nesmysl. Ani neví, že je tu na návštěvě a chová se tu jako doma a ještě mi nařizuje.
Proč jsem ho zval.? Ani nevím, nějak to přišlo samo.

samostatná mysl -

Asi mi ten host nakukal, že existuje něco lepšího, co by mně více vyhovovalo. A teď si nechávám dobrovolně ubližovat.
Také nevím jak ho vypudit. Přece se nenechám tím bláznem vyhodit. Drzej je na to dost.
Musím se nějak přesvědčit, že tenhle starch je jen iluze. Že neexistuje.
Vždyť mně nic nehrozí. Když se mi tam nebude líbit, tak tam nemusím být.
Vždyť já tam ani nemusím jít. Jenže to by znamenalo, že mi ten strach přemohl. To ne. Nemůžu se tady přetahovat s něčím co neexistuje. To bych byl stejný blázen jako on.
Prostě není čeho se bát. Bude to tam příjemný a bude se mi tam líbit.
Cítím, že zub ustupuje.
To bude asi tím práškem. Uvidíme ráno.
Takže příjemný, nenamáhavý a budou rádi, že tam jsem. Tak.

Léčení

7. listopadu 2015 v 17:44 | PF |  Pravda - kapitola 52
Léčení
Je spousta literatury, spousta přednášek, videí, článků. V poslední době se objevilo návodů a rad i školení velmi mnoho a velmi mnoho lidí je využívá a učí se.
Již se to projevuje i v běžném životě. Lidi jsou k sobě hodnější. Méně řeší nákupy, životní banality, i světové dění. A raději se věnují vzájemné pomoci a tedy i léčení.
Všichni vidíme, jak se světovlády snaží upoutat naši pozornost a rozptýlit náš pocit pohody.
Před deseti, dvaceti lety to nebylo nutné. Měli jsme práci sami se sebou. Věřili jsme, že vše zlomíme silou.
Teď na sílu věří už jen světovlády. Používají ji rafinovaněji a bezohledněji než kdy dříve. Něco jako, když chceme rozhodnout zápas, dáme do toho všechno i poslední síly. Vše pro vítězství.
Žijeme v dualistickém světě, takže víme, že vše jednou skončí.
Tahle myšlenka je pro mě celý život útěchou. Vždy, když jsem byl v nějaké mizerné situaci, a za mala to bylo dost často, říkal jsem si " Jen si povídej, já počkám, však ono to jednou skončí a zase bude dobře".
Ještě se nestalo, aby to nefungovalo.
Tím, jak dnes máme možnost se učit i tak absurdním a nenaučitelným věcem jako je nenásilné řešení konfliktů, máme šanci se propracovat až k tomu, že dualita, tedy protiklad, zmizí a zůstane jen jednota. Ten protiklad, protipól, ten odpor nás nenapadne. Nebudou mizerné situace. Nic nebude končit.
Můžete si říci, že to není možné, že je to nesmysl.
Ale protože dnes ještě žijeme v dualismu, tak předchozí věta má svůj protiklad. Funguje to stejně jako den a noc.
Stejné je to i s léčením.
Zatím věříme, že nemoc musíme zlomit silou - zásahem z vnějšku - lékem, tabletou, injekcí, kapačkou... a pak musíme počkat až to přejde.
Někteří již nevěří na prášky, ale věří léčitelům. Také vnější zásah. Léčitel pošle vlny, nebo na vás sáhne a někdy se musí pak počkat až to přejde.
Je to o důvěře v někoho schopnějšího než já. Stále ten dualismus.

Někteří prošli spoustu kurzů a přečetli mnoho moudrých knih. Někteří stále pokračují ve studiu a někdo se už na to vykašlal.
Protože nevidí změnu, nevidí výsledky.
V tomto studiu se neděje žádný kvantový skok. Je to jako s hodinami. Když se na ně díváš, ručička se nehne, ale za chvíli je jinde.
A také vzhledem k tomu, že jsme zvyklí řešit problém silou, či nějakou snahou, nás dnes nenapadne, že problém, který řešíme vlastně neexistuje. Vzniká teprve tím, že jej začínáme řešit.
Problém nevzniká zlomením nohy. Zlomená noha je násilné řešení problému. Není to tím, že tělo řeklo dost. Jenom naše mysl se vzepřela jiné mysli. Mysl napadl odpor a noha praskla.
Při léčení bychom neměli léčit nohu, ale mysl. První pomoc samozřejmě.
Proč byl v mysli odpor.? Proč nebyla spokojená.
Jen my sami víme, co se dělo v naší mysli. Léčitel, doktor může jen tápat a napravovat tělo.
Jednou, až si budeme více důvěřovat, nebudeme hledat pomoc od, v našich očích schopnějších, ale budeme vnímat změny nálad a pocitů a můžeme ihned si připomenout láskyplnou mysl a udržovat se ve zdraví, pohodě i kondici. Neboť v jednotě nejsou zlé myšlenky a jak smýšlíš o druhém, tak smýšlíš o sobě.
Léčit se je tak jednoduché, že si to ani neumíme představit.

čistá mysl - nové bohatství

Až si to představíme a s láskou a mírem všechny strastiplné situace zrušíme, nebudem nemocný. Nespokojený. Nešťastný.