A neb.
Jak jsem v životě pokazil vše co se dalo
a jak to napravuji

Pravda - kapitola 52

31. října 2015 v 18:30 | PF |  Pravda - kapitola 52
Pravda.
Co je pravda.? Kdo ví, co je pravda.?
Od mého splněného přání vlastně řeším otázku pravdy. Přání se mi splnilo, to jo. Ale splnilo se mi v podobě o kterou z půlky nestojim.
Tak co jsem si to vlastně přál.? Byla to pravda, co jsem chtěl.?
Je vůbec pravda všechno to, co si přeju.? Nebo si jen myslim, že si to přeju a ve skutečnosti si přeju něco jiného.
Jsem schopný si uvědomit co opravdu chci.
Já myslim, že je to to nejjednodušší, vědět co chci. Že to prostě vím.
Nicméně se často smiřuji s tím, že dostávám něco jiného. Není to vždy. Ale občas se to děje.

Každý člověk má moc se rozhodovat. Může volit mezi tím co chce a co nechce. To, že se někdy zdá, že není z čeho vybírat a přesto situaci musí přijmout, tak to - není pravda.
Můžeš si myslet, že jsi tu situaci nevytvořil, že jsi nedobrovolně přišel již k hotovému. A hledáš myšlenky, které by tomu daly smysl. Ve skutečnosti jsi našel přesně to, co jsi hledal.
"Nikdo nemůže utrpět ztrátu, pokud se sám nerozhodne. Nikdo netrpí bolestí, aniž by si to sám pro sebe zvolil. Nikdo nemůže být smutný, bát se, ani se považovat za nemocného, pokud by tomu tak nechtěl. Nikdo neumírá bez vlastního svolení". (kurs zázraků)
No jo, ale jak poznat to rozhodnutí, to svolení. Jak poznat, kdy došlo k volbě. Je možné si uvědomit okolnosti, které vedou k přání, jež ti později není vhod. A které se spnilo.
Já nevím, ale za svoje splněné přání, i když zcela osekané na torzo, jsem rád. Protože rozumem hodnotím situaci, která k němu vedla. Musím také dodat, že rozumu pomohlo úplné popření ega, odevzdání se situaci, tedy žádná bránění se.
Zbývá mi tedy jen doufat, že časem se z toho něco vyklube. Ne doufat, ale věřit. Záleží také na mojí představivosti. Protože poddat se situaci a něco zcela opustit, je rozdíl.

cesta

Původní téma celého mého blogu mělo být-" Jak jsem v životě pokazil vše, co se dalo". Což evokuje situaci, že popření ega a brát co přijde, je snazší a rozumnější, než z pocitu - daří se mi vše, na co sáhnu.
Tento pocit je většinou první. Člověk se jím rozmazlí a přestane si vážit, že se mu daří, což časem vyústí do druhého pocitu, který mu umožní růst nebo aspoň dospět.
Touhle myšlenkou se dostávám k tzv. bránění si.
V našem světě je člověk neustále ve střehu, aby mohl odrazit případný útok. Neustále připravený k obraně. Tahle připravenost se běžně skrývá za suverenitou, arogancí, či přílišnou "sladkostí". Tímto zakrýváme strach. Úplně běžně se tím necháváme zmást a bez rozmyslu dáváme důvěru těm, co se nejvíc bojí. Oni, protože jsou i po výhře stále sevřeni strachem, jsou nuceni se jen obhajovat a vlastní tvořeni jim uniká. Nejsme tedy spokojeni ani my, ani oni.
Tady je pravdou, že jsme nechali za sebe rozhodovat někoho jiného.
Pravdou také je, že jsme odmítli boj, obranu. To je - neměli jsme strach, že naše věc půjde správným směrem. Odevzdali jsme se situaci.
My, v našem světě tzv.bezbrannost odsuzujeme. Často ji považujeme za zbabělost, lenost...
Oceňujeme boj, snažení se, starost....
Ale kam vede náš oceňovaný boj.? Stále dokola k boji. Doma jsem slýchával "život je boj".
Já myslím, že je to přesně naopak. Nebránit si, nebojovat. Nejlépe být bezbranný jak rozespalé dítě. Tak dovolíme, aby nás život dovedl přesně tam, kam chceme. Přinejmenším tam, kde jsme šťastni.
Možná to na první pohled nepoznáváme. Stačí trochu skromnosti či pokory a můžeme si uvědomit, že je to právě to ono. Ego sice bude mít vždy výhrady. Ale ego není ten průvodce, který nás vede ke štěstí.
A štěstí je to, co hledáme.
Takže jak poznám ten okamžik rozhodnutí, jak poznám, co se opravdu bude dít.?
Pokud mi řídí ego, mám stále naději, mám aspoň dest možností k rozhodnutí. Je lhostejno, kterou si vyberu. Žádná není správná, není, to co chci.
Ohlídat, kdy mě řídí ego, má na starost jeho obrana. Jak se začnu bránit,(útočit, chtít, zlobit se, bát se...) je tu předpoklad, že nebudu spokojený. Mám naději, že to vyjde, ale nevyjde to.
Přání, které má vyjít, nemůžu sám bránit jiným přáním.
Když mám najednou dvě přání, tak jedno není pravda. Když jich mám víc, tak jen jedno je pravda.
Jak ego začne prosazovat svoje, už je tam jiné přání. Třeba,( já jim ukážu, to chci já, nikdy to nedostanu, jsem smolař, musím to mít, teď vyhraju......)
Přání, které vychází, se rodí v okamžiku odevzdání se. V okamžiku bezbrannosti. To je okamžik pravdy. Člověku je to v podstatě jedno, a proto tam nejsou žádná jiná přání.
Je to velmi prosté.
Je to jednodušší, než si dokážeme představit. Proto to nejde. A stačí na něj okamžik.
Je jistě také pravda, že přání se plní i egu. Stojí za nimi rozum, vytrvalost, peníze, ctižádost, kalkulace......
Tyto splněné přání jsou jen iluze o štěstí. Nejsou pravda. Chceme to kvůli někomu jinému a ne pro sebe.
A hlavně můžeme jich také dosáhnout okamžikem odevzdání se.
Myslím, že pak je to splněné přání, které nám později není vhod, ale nakonec jsme rádi.


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Ajka2 Ajka2 | 31. října 2015 v 19:07 | Reagovat

Hmm, tak když to zkusím podle Tebe, tak jediné, co si přeji, je vánoční pohoda...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama