A neb.
Jak jsem v životě pokazil vše co se dalo
a jak to napravuji

Říjen 2015

Pravda - kapitola 52

31. října 2015 v 18:30 | PF |  Pravda - kapitola 52
Pravda.
Co je pravda.? Kdo ví, co je pravda.?
Od mého splněného přání vlastně řeším otázku pravdy. Přání se mi splnilo, to jo. Ale splnilo se mi v podobě o kterou z půlky nestojim.
Tak co jsem si to vlastně přál.? Byla to pravda, co jsem chtěl.?
Je vůbec pravda všechno to, co si přeju.? Nebo si jen myslim, že si to přeju a ve skutečnosti si přeju něco jiného.
Jsem schopný si uvědomit co opravdu chci.
Já myslim, že je to to nejjednodušší, vědět co chci. Že to prostě vím.
Nicméně se často smiřuji s tím, že dostávám něco jiného. Není to vždy. Ale občas se to děje.

Každý člověk má moc se rozhodovat. Může volit mezi tím co chce a co nechce. To, že se někdy zdá, že není z čeho vybírat a přesto situaci musí přijmout, tak to - není pravda.
Můžeš si myslet, že jsi tu situaci nevytvořil, že jsi nedobrovolně přišel již k hotovému. A hledáš myšlenky, které by tomu daly smysl. Ve skutečnosti jsi našel přesně to, co jsi hledal.
"Nikdo nemůže utrpět ztrátu, pokud se sám nerozhodne. Nikdo netrpí bolestí, aniž by si to sám pro sebe zvolil. Nikdo nemůže být smutný, bát se, ani se považovat za nemocného, pokud by tomu tak nechtěl. Nikdo neumírá bez vlastního svolení". (kurs zázraků)
No jo, ale jak poznat to rozhodnutí, to svolení. Jak poznat, kdy došlo k volbě. Je možné si uvědomit okolnosti, které vedou k přání, jež ti později není vhod. A které se spnilo.
Já nevím, ale za svoje splněné přání, i když zcela osekané na torzo, jsem rád. Protože rozumem hodnotím situaci, která k němu vedla. Musím také dodat, že rozumu pomohlo úplné popření ega, odevzdání se situaci, tedy žádná bránění se.
Zbývá mi tedy jen doufat, že časem se z toho něco vyklube. Ne doufat, ale věřit. Záleží také na mojí představivosti. Protože poddat se situaci a něco zcela opustit, je rozdíl.

cesta

Původní téma celého mého blogu mělo být-" Jak jsem v životě pokazil vše, co se dalo". Což evokuje situaci, že popření ega a brát co přijde, je snazší a rozumnější, než z pocitu - daří se mi vše, na co sáhnu.
Tento pocit je většinou první. Člověk se jím rozmazlí a přestane si vážit, že se mu daří, což časem vyústí do druhého pocitu, který mu umožní růst nebo aspoň dospět.
Touhle myšlenkou se dostávám k tzv. bránění si.
V našem světě je člověk neustále ve střehu, aby mohl odrazit případný útok. Neustále připravený k obraně. Tahle připravenost se běžně skrývá za suverenitou, arogancí, či přílišnou "sladkostí". Tímto zakrýváme strach. Úplně běžně se tím necháváme zmást a bez rozmyslu dáváme důvěru těm, co se nejvíc bojí. Oni, protože jsou i po výhře stále sevřeni strachem, jsou nuceni se jen obhajovat a vlastní tvořeni jim uniká. Nejsme tedy spokojeni ani my, ani oni.
Tady je pravdou, že jsme nechali za sebe rozhodovat někoho jiného.
Pravdou také je, že jsme odmítli boj, obranu. To je - neměli jsme strach, že naše věc půjde správným směrem. Odevzdali jsme se situaci.
My, v našem světě tzv.bezbrannost odsuzujeme. Často ji považujeme za zbabělost, lenost...
Oceňujeme boj, snažení se, starost....
Ale kam vede náš oceňovaný boj.? Stále dokola k boji. Doma jsem slýchával "život je boj".
Já myslím, že je to přesně naopak. Nebránit si, nebojovat. Nejlépe být bezbranný jak rozespalé dítě. Tak dovolíme, aby nás život dovedl přesně tam, kam chceme. Přinejmenším tam, kde jsme šťastni.
Možná to na první pohled nepoznáváme. Stačí trochu skromnosti či pokory a můžeme si uvědomit, že je to právě to ono. Ego sice bude mít vždy výhrady. Ale ego není ten průvodce, který nás vede ke štěstí.
A štěstí je to, co hledáme.
Takže jak poznám ten okamžik rozhodnutí, jak poznám, co se opravdu bude dít.?
Pokud mi řídí ego, mám stále naději, mám aspoň dest možností k rozhodnutí. Je lhostejno, kterou si vyberu. Žádná není správná, není, to co chci.
Ohlídat, kdy mě řídí ego, má na starost jeho obrana. Jak se začnu bránit,(útočit, chtít, zlobit se, bát se...) je tu předpoklad, že nebudu spokojený. Mám naději, že to vyjde, ale nevyjde to.
Přání, které má vyjít, nemůžu sám bránit jiným přáním.
Když mám najednou dvě přání, tak jedno není pravda. Když jich mám víc, tak jen jedno je pravda.
Jak ego začne prosazovat svoje, už je tam jiné přání. Třeba,( já jim ukážu, to chci já, nikdy to nedostanu, jsem smolař, musím to mít, teď vyhraju......)
Přání, které vychází, se rodí v okamžiku odevzdání se. V okamžiku bezbrannosti. To je okamžik pravdy. Člověku je to v podstatě jedno, a proto tam nejsou žádná jiná přání.
Je to velmi prosté.
Je to jednodušší, než si dokážeme představit. Proto to nejde. A stačí na něj okamžik.
Je jistě také pravda, že přání se plní i egu. Stojí za nimi rozum, vytrvalost, peníze, ctižádost, kalkulace......
Tyto splněné přání jsou jen iluze o štěstí. Nejsou pravda. Chceme to kvůli někomu jinému a ne pro sebe.
A hlavně můžeme jich také dosáhnout okamžikem odevzdání se.
Myslím, že pak je to splněné přání, které nám později není vhod, ale nakonec jsme rádi.



Přání - kapitola 51

25. října 2015 v 20:46 | PF |  Přání - kapitola 51
Přání
Už tolikrát jsem doufal, že už život půjde podle mých přání.
Už jsem si i myslel, když si toho tolik nepřeju, že vím co si přeju.
Už jsem měl i pocit, že je mi všechno jedno, že na ničem nelpím.
Už se mi zdálo, že mi nic nepřekvapí a nepokazí dobrou náladu.
Najednou se začíná něco dít.
Svým způsobem je mi to vhod. Já jsem dokonce rád a vděčný, že se to děje. Jenom to vypadá takové normální, obyčejné, syrové.
A já chtěl něco Big. Já chtěl vlastní podnik, nebo hodně dobře placenou práci v cizině. Nebo tak něco. Něco co by hýčkalo moje ego.
Je to normální práce v Čechách, zatím za podprůměrnou mzdu. Zdá se, že nebude časově omezená.

Pravda je, že jsem něco takového chtěl. To hýčkání ega měla být taková třešnička.
Po třech letech je to vlastně bomba, že se blíží časově neomezená práce, v podstatě v mém oboru. A navíc kavárna u řeky, pod kopcem, kam jezdí a bydlí spousta lidí.
Právě si uvědomuji, že jsem to nedávno psal, že tohle bych si přál. A teď je tu nabídka, kterou jsem přijal. Už tři dni jsem z toho rozčarovaný. A ono je to ono. Já jsem to hned nepoznal.
Tím psaním se mi teda daří si uvědomovat sám sebe. To je dobrý.
Hned z toho mám větší radost.
Ty moje hrátky ega, zřejmě způsobovaly obavy, jestli to tam zvládnu dostatečně dobře. První den nebyl z mého pohledu nejlepší.
Tak ono to funguje.
Ale hoooodně nenápadně.
Ego by mi to moje přání tak zamaskovalo, že bych tam možná ani nešel.
Odstranit iluze ze života, to asi bude ještě fuška. Člověk by to potřeboval omlátit o hlavu, aby si všimnul, že má splněné přání. Ono stačí osekat iluze a zbylé torzo je přesně splněné přání.
Najednou není o čem psát, není co řešit. Tohle uvědomění mi dost zaskočilo.
Tak musím počkat zase na nápad.

Svět

22. října 2015 v 14:26 | PF |  Čekání - kapitola 50
Svět
Je ironií, kterou si člověk nechce připustit.

Svět si člověk vymyslel k obrazu svému. Všechno co si přál vněm je, všechno co tam chce vidět, vidí.
Přesto má pocit, že se dívá na něco jiného. Na něco co nechtěl. Má pocit, že se dívá spíše na peklo než na ráj.
Mnozí už ani nepřipouštějí, že by něco jako ráj mohlo existovat.
Cokoli člověk vymýšlí, zcela automaticky vedle toho jak by si to přál, vymyslí i jak to nechce. Vždy vymýšlíme protiklady. To, aby jsme na ně byli připraveni a nenechali se zaskočit.
No a protože naše mysl zná a věří více v peklo, zcela samozřejmě se nám vyplní to přání, které je blíže k peklu.
Vytvářet protiklady je samo o sobě nesmysl. Když už vytvoříš myšlenku, že něco chceš, proč zároveň vytváříš myšlenku, která to popírá. Že nechceš tohle, že chceš pravý opak.
Co popírá svou vlastní existenci, útočí samo na sebe.
To může vymyslet jen mysl zastíněná egem. Normálně to není normální, mít dvě mysli. Na to už máme diagnozu. Doktor Jekyll a pan Hyde.
Přišli jsme už na to dávno, ale ještě jsme si nedovolili přijít na to, jak a proč změnit naše myšlení, aby tam to peklo nebylo. Nikomu nic nebrání, aby změnil myšlení. Aby se změnily všechny jeho myšlenky.
Víra je vskutku mocná. Myšlenky, které máš jsou mocné. Díky tomu iluze ve svém projevení je stejně silná jako pravda. Jediný rozdíl je v tom, že není pravda.
Pravda je jen jedna, nelze nahradit. Iluze zůstává iluzí i když se jeví jako pravda, je to klam.
Peklo je klam.
Proč by člověk vymýšlel něco čeho se bojí, o čem pochybuje, co mu přináší utrpení, bolest a slzy. Svět tímto přesvědčením vězníme v řetězech.
Osvobodit ho může jen naše Já. Já , které změnilo všechny svoje myšlenky a tím změnilo i zdroj všech svých myšlenek.
"Osvobodíme svoji minulost od toho, co jsme si dříve mysleli a svoji budoucnost od všech dávných myšlenek, hledajících to co nechceme najít." Díky tomu zmizí obavy z budoucnosti a jediným časem zůstane přítomnost.
Svět sám o sobě není ničím. Naše mysl mu dává smysl.
Neexistuje svět, který si nepřeješ.
Změň pouze své smýšlení o tom, co chceš vidět a celý svět se podle toho nutně změní.
Zapomeň na plané myšlenky, odmítni iluzi a osvoboď svět od všeho co jsi si o něm myslel.
Zažiješ klid, okamžik bez napětí a strachu. Ten okamžik může trvat celou věčnost.
Až otevřeš oči, svět bude jiný, lepší. Protože víra je mocná.
Na to všichni čekáme. Na naše až přesvědčí rozum, že se nemusí bát.

Čekání - kapitola 50

15. října 2015 v 21:52 | PF |  Čekání - kapitola 50
Čekání
Čekám. Opět mám pocit, že nečekám sám.
Nevím přesně na co, ale myslím si, že to přijde. A že to poznám až to přijde.
Je to zkouška. Pro mě je to zkouška.
Protože já jsem dost netrpělivý. Vždycky všechno svojí netrpělivostí pokazím. Proto se mi zdá, že neustále na něco čekám.
Teď je to jiné. Možná jsem trochu uzrál, tedy doufám.
Čekám a nejsem netrpělivý.
Bude to asi tím, že je mi celkem jedno, jestli se dočkám.
Protože jestli se nestane změna v mém životě, tak se prostě nic nestane. Bude to tak, jak to je.
Já mám rád změny, a tak je očekávám.
Asi je takové čekací období. Vím, že nečekám sám.
Zdá se mi, že se lidi k sobě chovají líp.
Obdivuji se mladým lidem, jak respektují ty starší.
A obdivuji se starším lidem, jak respektují ty mladší.
Možná se s tím setkávám jen já. Ale já vím, protože už jsem toho zažil dost, vím, že dříve tam ten respekt nebyl. A když ano, tak byl vynucený nějakým strachem. Teď je ten respekt přirozenější.
Možná, že počítače učí lidi respektu. Starý tomu nerozumí a mladý zase nerozumí tomu, co uměj starý, a tak se možná více potřebují. Kdo ví.?
Možná se čeká na to, až budou všichni lidi hodnější. Když už vidím já posun k lepšímu, jistě ho vidí i někdo jiný. Tím se to začne pomalu šířit. Až si všimnou i ti, kteří dělají vše vůlí a silou. Všimnou si, že rozum a logika hledá jen rozumné a logické řešení. Které často k přirozenému řešení mají daleko.
Pevná vůle je důležitá, rozum a logika také, ale také je důležité těmito nástroji nepotlačovat svoji osobnost. Raději je použít pro poznání svého já.
Najít v sobě sílu nepodlehnout stresu, řídit se intuicí.
Intuice nás vede vždy mírovou cestou.
Někdy se zdá, že nás intuice vede do boje.
Tak to není intuice, ale ego.
Ego řeší problémy problémem. Něco jako, že si půjčíte na zaplacení půjčky.
V té chvíli je třeba pevná vůle, odvaha a akci zastavit a počkat v klidu na radu intuice.
Rozum dokáže pomoci stejně egu i intuici.
Rozum je tedy třeba použít až po vyslechnutí intuice. Potom to rozum a logika dotáhne lehce do konce.
Nepodlehnout stresu je stejné jako nepodlehnout médiím. Chce to opravdu odvahu a pevnou vůli.
Já, ale myslím, že média již většina lidí prokoukla. Nezbývá než počkat.
Vypadá to , že čekám na mnoho a mnoho lidí.
Ale ne.!
Čekám jenom na mě a na tebe. Až moje já přesvědčí můj rozum, že se nemusí bát.

Kdo jsem

13. října 2015 v 13:21 | PF |  Kdo jsem - kapitola 49
Kdo jsem?
Otázka, kterou jistě neřeším sám. Někdo ji řeší vědomě, ale mnoho lidí neví, že tuto otázku řeší.
Jak kdysi řekl pan Werich, " Když už člověk jednou je, tak má koukat, aby byl to co je a ne to co neni , jak tomu v mnoha případech je."
Tato otázka mluví o nejistotě, o sebeklamu. Kladou ji pouze ti, kdož odmítli poznat sami sebe. Odmítli přijmout sebe sama.
Žádný živý tvor nepochybuje o tom co je. Ze své podstaty dělá, co je mu přirozené.
Kočka si nehraje na psa. Pes si nehraje na ptáka. Opice si nehraje na člověka.
Jen člověk si hraje na něco, co ze své podstaty nemůže být.
Takže konstatuje, že není sám sebou. Že je něčím jiným.
Jenže, nelze mu to uvěřit.
I když si vytetuje prasečí čumák, nalepí štětiny a vyválí ve výkalech, tak nikoho nenapadne, že je prase. Každého napadne, ten člověk je prase. Ne že to prase je jako člověk.
On jen nechce být tím, čím je. Odsoudil to a popřel hodnotu toho čím je.
Pochybuje o svém životě.
Každý je " jen" sám sebou. Pro to žije. Když žije, nemůže o tom pochybovat.
O čem by pochyboval, když by nežil.?
Rozštěpil svou mysl. Jedna část mysli zná pravdu a druhá část se ptá " kdo jsem" . Nemůže být jeho součástí. Oddělila se. Myslí si, že někde je ještě něco lepšího a zkouší se do toho napasovat.
Vždycky je jen v cizí kůži. Není to ono. Stále pochybuje.

Musíme si troufnout zůstat ve své vlastní kůži.

Já bohužel také pochybuji.
Opět a po několikáté o svém zaměstnání.
Miluji přírodu, řeky, vodu, lesy, kopce.
Mám rád kavárny i ruch města.
Nemám rád smrad, špínu a velký rámus.
Mám rád auta a trochu rizika.
Když jsem dlouho v přírodě, chybí mi civilizace. Když jsem dlouho v civilizaci, chybí mi příroda.
Mám rád čichové vjemy, vůně čokolády, vůně lesa, vůně kávy... Smrad z hnoje, smrad z aut, smrad z tabáku, krátkodobě mi nevadí, naopak.
Rád pracuju. Nejraději střídám fyzickou práci s teorií. Jenom teorie mi ubije a jenom fyzická práce mi zničí.
Takže, kdo jsem.?
Jsem tramp, kavárník, cestovatel, zemědělec, opravář nebo cukrář....
Jsem kamarádský, přátelský, obětavý, pozorný posluchač, jsem nesnášenlivý, nevšímavý, arogantní...
Jsem pečlivý detailista i flegmatický flink.
Nesnášim autority a nemám problém se podřídit. Dokážu nadchnout lidi i se snadno nechám otrávit.
Prostě jsem takový jaký jsem. Světe zboř se. Poraď si se mnou.
Chci dělat všechno, jak nejlépe jsem schopen.
Ale chci dělat, co mi baví. Protože v tom jsem nejschopnější. Protože v tom vím, že to dělám dobře.
Jen tak v práci počkat na konec šichty mi nebaví.
Kdo jsem.?
Nejradši bych asi byl kavárník na břehu řeky, u lesa pod kopcem, kde se pasou ovce a chodí a bydlí tam spoustu lidí.
Už vím co jsem.
Snílek.
Kdy to asi přejde.?
Ale když jsem snílek, tak mám rozštěpenou mysl a chci se napasovat do cizí kůže.
To by, ale nebyla cizí kůže. To jen nějaké cizí kůže to mají a já ne.
Teď už to není snění, už je to závist. Aha.
Ne nejsem škopek špatných vlastností. Ty dobré jistě převládají.
Jsem prostě takový, jakého mě Bůh stvořil. Jenom nevím co s tím.
Prostě si to odpouštím, že jsem takový, jaký jsem a nezbývá než počkat, až uvěřím, že jsem si to odpustil.

Pes

4. října 2015 v 16:11 | PF |  Letící kámen - kapitola 48


Pes
Když jdu na vycházku se psem, běží pes přede mnou. Když ho nenapomínám, tak docela daleko. Má tam svoje zájmy, od kterých leckdy nejde odrtrhnout. Čuchání, hrabání, pronásledování, a tak podobně, co psi rádi dělají. Dost často i chce určovat kudy máme jít. Někdy má svou hlavu.
Když, ale nejdu kam on chce, běží stejně radostně jinam. Když ho odvolám z důležité akce, začne novou akci jinde. Když ho zavolám, je šťastný (někdy), že může přiběhnout.
Neulpívá na ničem. Často se mu obdivuju.
Já, když něco dělám a jsem tím zaujat, nechce se mi vůbec od toho odcházet. Když plánuju nějakou akci, a pak z ní sejde, jsem dost zklamaný. Těšil jsem se přece, že to bude zajímavé a přínosné. A najednou nic. Musím dělat něco jiného.
Predpokládám, že tak to je běžný stav běžných lidí.
U psů ne.
Je z podivem, že zvířara také podléhají času. Dle způsobu užívání mysli, by měli být časem ovládáni jen lidi.
Lidi se bojí a prožívají neustálý strach.
Pes se, ale také občas bojí. Možná ke strachu má jiný důvod.
U člověka je to jiné. Ten může svůj strach ovládat myslí. Může si vymyslet, že se bojí a může si vymyslet, že zrovna neví, čeho by se bál.
Člověk se bojí, protože očekává, že zažije něco bolestivého. A že to bude skrze tělo.
Naše mysl dala tělu všechny funkce a postavila jeho hodnotu nade vše. A tak se bojíme. Bojíme se o naše tělo. Bojíme se stále, už si to ani neuvědomujeme.
Vše co pro naše tělo děláme- bráníme jeho život, dáváme mu dary, aby bylo krásnější, stavíme hradby pro jeho bezpečí, říkáme tím jen to, že náš domov je otevřen zloději času.
Tělo nepotřebuje žádnou obranu.
Při obraně se zdá, že tělo nenaplňuje naše naděje, potřeby, hodnoty a sny.
Braň tělo a útočíš na svou mysl. Všechny nedostatky těla vidíš ve své mysli. Je pak slabá, omezená, oddělená od zdroje i od ostatních myslí.
Tělo není součástí mysli a mysl není součástí těla. Tělo je jenom nástroj mysli. Něco jako kladívko. Mysl je režisér a kladívko je herec.
Když režiser má příliš plánů pro herce, tak mu herec onemocní.
Když mysl příliš plánuje, způsobí nemoc těla.
Mysl, která plánuje, odmítá změnu. Nevidí, že v přítomnosti má vše, co zaručuje budoucnost, jež může být zcela nepodobná minulosti.
A co si všichni přejeme.? Mít lepší budoucnost než minulost...Pokud jsme stále v zajetí času.
Nemoc není náhoda. Není neúmyslná a není prováděna nevědomě.
Utíkáš k nemoci, když pravda ohrožuje to, v co chceš věřit. Rozhoduješ se rychlostí blesku.
Nemoc je obranou proti pravdě. Pravda je světlo. Světlo je z míru zrozené řešení všech konfliktů.
Je dobře zastavit naši - mou analiticou mysl, vážného života plného plánů a práce. Ztrácím tím spojení s inspirací a tvořivostí.
Pes si také nezoufá, když nedohoní zajíce. Spokojen se vrátí a je rád, že se proběhnul.