A neb.
Jak jsem v životě pokazil vše co se dalo
a jak to napravuji

Září 2015

Letící kámen - kapitola 48

24. září 2015 v 23:04 | PF |  Letící kámen - kapitola 48
letící kámen
Tak a jdu psát.
Když nevím kudy kam, psaní mi pomáhá s ujasněním situace.
Zase život dostává grády.
Práce končí, jinou nehledám a podnikání je stále na vodě. Vše je připraveno. Peníze slíbené.
Rozhodnutí ne a ne udělat.
Skoro dva měsíce šlo vše celkem hladce. Ve chvíli, kdy člověk má říci ano, jdu do toho, co jsem připravil, tak říká ne. Ještě ne. Všechno má svůj čas.
Najednou se objevují věci, které jsem před tím nechtěl vidět. Tak se mi připomínají, až nepřehlédnutelným způsobem.
Takže, když píšu, vše šlo celkem hladce, tak jenom proto, že už je to pryč a starosti zapomenuty. Ale v dané chvíli toho bylo tolik, až jsem pochyboval o vlastní soudnosti.
Jde to celkem hladce - protože si člověk připadá, že je letícím kamenem.
Jakoby vůbec nebyl schopen řídit svůj život. Jakoby vše reagovalo obráceně. A já se jen dívám, co se děje. Nemůžu rozhodovat, protože řešení vyplouvá na povrch úplně jinde, než jsem předpokládal. Samozřejmě, že řešení úplně jiné. Tak se dívám na svůj život a pokouším se co nejméně odporovat, abych nebránil svému štěstí.
Stává se, tedy spíše ve světě je normální, že řízením svého vlastního života jde člověk sám proti sobě. I když si myslí, že dělá pro sebe to nejlepší.
Tak neodporuji co jsem schopen. Ještě jsem, ale nezažil, kromě dětských let, že se mi dějí věci, kterým se nedá odporovat, nedá se jim vyhnout. Jako bych jel po kolejích a musel přijmout vše co je na kolejích.
Vše co zažívám, je pro mé dokonalé štěstí.
Utěšuji se.
Přemýšlím o tom, co si představuji opravdu pod pojmem dokonalé štěstí. Jestli je to bezdomovectví, jestli je to šťastná rodina, jestli je to bohatá rodina, jestli je to sólo život, jestli je to život bez překážek, nebo plný překážek. Co to je, pro mě, dokonalé štěstí.?
Zdá se to jednoduchá otázka s jednoduchou odpovědí.
Když si, ale představím, jak spoustu lidí žije neutěšený život, ve kterém nejsou šťastni. A přece prožívají jen to, co si sami přejí. Protože si neuvědomují co si přejí. Ne, že by si měli hlídat svoje přání, to se nedá.
Dá se ale nesoudit, nestěžovat si. Dá se to změnit na oceňování, vděčnost.
Už to není tak jednoduché.
V podstatě se musí přehodnotit celý život. Začít vnímat jiné věci, nepřipouštět si do života problémy světa a jejich působení. Nepropadat pod dojmem okolností do zoufalství a utrpení. Také je třeba rozpoznat lásku a jednat s láskou. Tím se uvolní řetězy, které tě poutají k věcem, kterých si zdánlivě ceníš. Máš pak šanci poznat, co si opravdu přeješ. Protože tvá mysl se uvolní a rozletí se s radostí do koutů o kterých ani nevíš.
Pak možná přijdeš na to, co je pro tebe štěstí.

Iluze - kapitola 47

17. září 2015 v 19:04 | PF |  Iluze kapitola 47
Iluze
Poslední dobou se častěji setkávám s pojmem iluze. Já tento pojem mám na denním pořádku, a když jej užije někdo jiný, dost mi to překvapí. Nejsem žádný kouzelník ani iluzionista, to jistě čtenář tohoto blogu zjistil, přesto na pojem iluze narážím stokrát denně. Nemůžu se zbavit pocitu udivení, že by tento pojem světového způsobu života, užíval ještě někdo jiný. A asi jo. Tak já jsem byl v iluzi, že ne.
Nepochybuji o tom, že každý ví, co to iluze je.
Ale pochybuji o tom, že si každý uvědomuje, kdy se setkává s iluzí. Nebo-li se lží, se snem, s představou, něčím nereálným, s klamem, něčím co vlastně neexistuje, jen v naší hlavě.
Velmi často člověk podléhá iluzi před zrcadlem. Zrcadlo zrcadlí přesně to, co je proti němu, ale člověk vidí to, co chce.
Je krásnější, štíhlejší...někdy se vidí mnohem ošklivější a tlustější.... Prostě, co chce vidět to vidí. Pravda či realita ho vůbec nezajímá. Co se týče zrcadla, je to všeobecně známé. Ale i to je úplně jedno. Tu realitu, tu pravdu tam neumíme vidět.
To co už je méně známé a člověk si to připouští opravdu minimálně, je, že celý náš život žijeme v iluzi. Každý má soukromou, vyjímečnou iluzi o sobě a o svém okolí. Jeho okolí má zase iluzi o něm. Pravda je bohužel úplně někde jinde.
Pravdu nikdo nechce znát. I když říká a myslí si, že jo.

Když se sejde deset různých lidí, každý bude mít zhruba jiné názory. Když budou nějaký čas spolu, postupně se názory sjednotí dle nejsilnějšího jedince. To znamená, že devět z deseti opustí svoje iluze a přijme jiné. Pravdu by nikdo neopustil. Pravda buď je nebo není.
Když se sejde deset krát deset společností, bude již potřeba na sjednocení názorů využít služeb již proškoleného člověka, který bude cíleně ovlivňovat společnost proslovy, a médii.
Ke sjednocení názorů u ještě mnohem větší společnosti už není třeba silný či proškolený jedinec.
Už stačí pouze média.
S tím se ostatně již všichni denně setkáváme. Každou chvíli opouštíme jednu iluzi pro jinou iluzi. Někdy jsou to klíšťata, jindy máslo, pak je to ropa a právě teď jsou to migranti. Prostě jedno nebezpečí číhá vedle druhého. Proto máme ze života peklo. Ale máme iluzi o tom, jak si žijem skvěle a všechna tato nebezpečí nám chtějí iluzi o skvělém životě zkazit.
Protože, kdyby nám ji nechtěli zkazit, tak bychom třeba přišli na to, že to tak skvělé není, že nás třeba vlastně někdo používá. Asi pro peníze. Nevím. Kdo ví.?
Oči a uši těla vidí a slyší jen iluze. Nic jiného. Jen to, co mu jeho společnost nabídne k vidění a slyšení. To pak může řešit, trápit se či radovat. To je náš život.
Abychom se oprostili od iluzí, je třeba naslouchat a dívat se naším , naším duchem. Tím co je věčné. Málokdo si myslí že to umí. Ale umíme to všichni. Stačí zpomalit život a dívat se na svět s láskou.
Je to teď tak těžké, že to vypadá jako nesmysl.
Je to náš dar. Na který zapomínáme.
Je to také dar, o který nepřijdeš, když ho daruješ. A brzo ho dostaneš zpět. Tak ho máš dvakrát. Je to lepší než perpetum mobile.
Každý ho hledá a každý ho má u sebe. Jen ho použít.
Co můžeš ztratit, když dáš lásku??? Myslíš, že se zesměšníš? Když dáváš lásku, tak je ti to jedno. Můžeš dát lásku i hloupýmu, který se tomu bude smát. Až ji pocítí, bude to šťastný smích.
Možná to neuvidíš očima těla, ale poznáš to.