A neb.
Jak jsem v životě pokazil vše co se dalo
a jak to napravuji

utrpení

12. srpna 2015 v 0:21 | PF |  Stagnace - kapitola 44
Nechci trpět.
Myslím si, že nechci.
Věřím, že nechci trpět. Myslím si, že věřím.
Ale v podstatě se chovám, jako že mi utrpení něco přináší. Jako když jsem přesvědčen, že přináší něco co chci.
Je zvláštní, jak jsem na to přišel. Že utrpení je k něčemu dobré.
Prostě proto a jen proto mi místo úlevy a radosti, ráno bolely oči a hlava.

Tak jsme se to naučili. Proč?? Tohle nás naučily zkušenosti předků.
Proč předkové měli jen špatné zkušenosti.?
Proč si radši nezapamatovali ty dobré. Proč si raději nepamatujeme radost a pocit štěstí.
Když je radost, hned je tam obava, že přijde něco špatného.
Když je radost, měla by samozřejmě následovat myšlenka na radost. Ale my se bojíme radosti. Bojíme se štěstí.
My chceme z nějakého důvodu trpět. Tomu dokážeme věřit.
Když je malá úleva v utrpení, je to v pořádku. Ale nesmí té úlevy být moc.
Když už je utrpení moc, nechceme ani tu malou úlevu. Natož tu velkou.
Za velkou úlevu považujeme smrt.
Proč nám ani nepřijde na mysl, že umírat je zbytečný.
Proč nám ani na mysl nepřijde, že hojnost je určená pro všechny, že být zdraví je normální.
Nevím, kdo takové myšlení zavedl. Jestli církev nebo někdo ještě dříve.
Ale není to pravda. Není to pravda. Není to pravda.
Nikdo nechce trpět, nikdo.
A přece nás napadne dříve nějaká stížnost, nějaké připomenutí problému než připomenutí radosti a štěstí.

Každý nemocný člověk si přesně uvědomuje, co ho bolí. Myslí na to neustále a často to každému sděluje.
Doslova si hýčká svoji nemoc jako největší svátost.
Každý kdo jej vyslechne má velkou šanci onemocnět jako on. Pokud tomu vědomě nezabrání. Třeba pocitem - tohle se mě netýká.
Pocitem strachu, že tu nemoc mohu dostat, vlastně vyslovuji přání, že tu nemoc chci.
Jsme tak pošetilí, až je to neuvěřitelné.
Všechno to děláme tak automaticky, podvědomě, že si člověk ani neuvědomuje, co si doopravdy přeje. Říká, že to nechce, je přesvědčen, že to nechce, přesto si nemoc hýčká. Stačí si jen všimnout, co vlastě člověk vyslovuje a na co myslí. A když si toho všimne, je mnohem snazší zjistit co chceš.
Protože žádná myšlenka, žádné slovo, nezústane osamocené a žádná myšlenka a žádné slovo nepřijde vniveč. To je fyzika.
Když se to týká naší osoby, tak prostě nevěříme zákonům přírody. Jsme chytřejší než Bůh.
Víme to lépe. K naší vlastní škodě.
Svoje štěstí můžeme získat vlastní vůlí. Je to náš úkol - tady v životě. Je velice snadný a jednoduchý.
Jen si to dovolit a uvěřit tomu. Jen to.

Jednoduchost je motto našeho života.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama