A neb.
Jak jsem v životě pokazil vše co se dalo
a jak to napravuji

Srpen 2015

Druh - kapitola 46

27. srpna 2015 v 16:24 | PF |  Druh - kapitola 46
Druh
Jsem takový, jakého mě Bůh stvořil.
Tahle myšlenka mi opravdu zaujala. Pro svoji sílu a jednoduchost.
Všechno co je tady na Zemi, bylo vytvořeno. Máme různé představy, jak to bylo vytvořeno, kdo to vytvořil, či jak to vzniklo.
Někdo to svádí na Boha, někdo na vesmír, někdo na vyšší inteligenci, někdo na mimozemšťana..... Ale dnes už málokdo na evoluci.
Už jsme si uvědomili, že vše co bylo vytvořeno, bylo vytvořeno pro nějaký účel. I když se to vyvine zdánlivě v něco jiného, pořád to zůstává druhem, ve kterém to bylo vytvořeno.
Ať je plaz, pták, myš, ryba, šelma, opice, dinosaurus, člověk, rostlina, kámen....Existuje to jako určitý druh, který má svou funkci.
Kámen či rostlina plní svou funci zcela automaticky a zcela v souladu s důvodem a původem vzniku.
I zvířata plní svou funkci, aniž by nad ní přemýšlela. I když některá vypadají, jako když to dokážou.
Všichni, ač jsou vzhledově různí, plní funkci svého jednoho druhu. Se svým druhem jsou pořád za jedno, jsou pořád v jednotě. Pořád,- tedy teď, i před tisíci lety i za tisíc let.
Jejich funkce je předem daná. Jestli žijí nebo nežijí je nepodstatné. Jejich funkce počítá s životem i se zánikem. Nemůžou svoji funkci ovlivnit.
Jenom člověk si to začal myslet.
Dostal do vínku schopnost přemýšlet. A tak vymyslel, že může změnit svoji funkci. Dokonce i každý jednotlivec si myslí, že má svoji extra vyjímečnou funkci.
A tak má každý spoustu trápení.

Nikdo si asi neuvědomí, že jeho funkce mu byla dána už při vytvoření původního jedince svého druhu. Tedy původního jedince člověka. Všechno pochází z jednoho Já. Jehož vědění je stále v naší mysli. V Mé mysli. V tvé mysli.
Naše Já je náš duch.
To znamená, že já, ty , on, ona, ono jsou duch, jehož nemůže obsáhnout žádné tělo. A nemůže na něj uvalit omezení jež stvořitel nevytvořil.
Omezení si vytváří naše mysl, jež uvěřila egu, že má větší schopnosti než její stvořitel. Což není možné. Dokonalé nelze zdokonalit.
Je jistě dobře přijmout svoji funkci od stvořitele. Není nutné rebelovat.
Mou i tvou jedinou funkcí je radost a mír mysli. Tedy dokonalé štěstí.
Mou funkcí zde, je odpustit světu všechny chyby, které jsem udělal. Jedině tak se jich mohu spolu s celým světem zbavit. Já přispěji k tomu, aby se celý svět zbavil mých chyb. Jsem tedy nezbytný v tomto plánu záchrany či spásy světa.
Já přispěji k tomu, aby chyby, které vymyslelo ego, byly opraveny. Přispěji ke svému štěstí. Když ho budu mít, mohu je i dát.

Odpočinek

22. srpna 2015 v 22:11 | PF |  Dary - kapitola 45
Odpočinek
Jsem takový, jakého mi Bůh stvořil.
Každý si v životě již mnohokrát řekl, " jsem prostě takový/á" nebo "prostě to tak mám". Většinou to říkáme pro ospravedlnění nějaké situace.
Posledních čtrnáct dní jsem měl trochu těžší období. Je dost možné, že ho měli všichni.
Já jsem tedy upadal do negativních nálad a ještě více mi rozčilovalo, že negativní myšlenky se plnily skoro ihned. Ty dobré a přínosné myšlenky, aby člověk hledal v tom nánosu špíny a jejich plnění bylo dost nepostřehnutelné.
Z práce jsem přijel unaven, nemohl jsem usnout, ráno nemohl vstát.
Když jsem si při volnu konečně odpočinul absolutním nicneděláním, dozvěděl jsem se, že do práce nemusim, že mám další volno. Samozřejmě, že zadarmo.
Napřed jsem si vyčítal, že jsem unavenej, potom, že nic nedělám, nakonec, že nejdu do práce.
Tak mi napadlo, že všechno co dělám, je nesmysl. A začal jsem si vyčítat, že si něco vyčítám.
Jak jsem k tomu všemu přišel, že to tak vibrovalo, opravdu nevím.
Došel jsem k závěru, že je mi to jedno. Prostě to tak mám a je mi to jedno.
Nemůžu se stresovat, že něco není, jak jsem zvyklý. Ono to konec konců není nikdy. Někdy jsem dokonce rád.
Jenom teď ne.!
Jsem takovej jako vždy. Jen to zrovna trochu řešim. Zklidněnej cholerik.
Nemůžu do sebe pouštět emoce světa.
Nepotřebuji, aby se mnou tak manipulovali. A tak si hlídám radost a mír v mysli.
A odpočívám.
Odpočívám a nenechám se otřást zdáními světa. Dávám se do klidu uprostřed zmatku z různých snů.
Odpočinek, mír a klid uzdraví všechno utrpení, bolest a ztrátu.
Neexistuje utrpení, které by odpočinek neuzdravil.
Při takovém odpočinku nemáš starosti a obavy, těžkosti, úzkost a strach z budoucnosti ani zklamání z minulosti.
Odpočíváš a čas neexistuje. Čas tě míjí, aniž by se tě dotýkal.
Takové chvíle klidu a oddechu, ujistí mysl, že všechny její zběsilé fantazie byly jen horečnatým snem, jež odešel.
Po takovém odpočinku může člověk něco dát i přijmout.
Hlavně je schopen přijmout vizi.
Taková vize smiřuje protiklady, je zrozená z míru ve kterém zůstává, protože sen skončil.
Pokud máš vizi místo snu, teprve potom můžeš něco dát i přijmout. Je to jedno. Není v tom rozdíl.
Když přijímáš, nikomu neubude, protože to samé dáváš. A to co dáváš, to rychle dostaneš zpět.
Taková je síla vize zrozená z odpočinku a míru.
Zběsilý sen dokáže ukončit odevzdání se myšlence, že jsem takový, jakého mě Bůh stvořil.
Je tak mocná, že tě ihned zbaví všech provinění a výčitek, všech chyb v jakémkoli čase.
Má moc uzdravit mysl a získat vizi. Je to rodiště zázraků.
Dokáže uhlídat radost a mír v mysli.
Přesvědčí, že sen skončil.

Plané řeči

19. srpna 2015 v 17:09 | PF |  Dary - kapitola 45
Plané řeči
Dávání a dostávání je jedno. Co dávám, to dostávám.
Poslední dobou se mi zdá, jako by to bylo obráceně. Dostávám opak toho co dám. Možná jsem jen absolutní ignorant.
Myslím si, že dávám radost a přitom dávám stres.
Proč se s tím setkávám, když o to nemám zájem.
Proč podvědomě člověk dělá něco, co nechce.
Myslím, že tohle řeším už dlouho.
Proč podvědomě dělá člověk něco jiného, než vědomě, a proč si toho nedokáže všimnout.
Někdo sní o tom jak bude bohatý, přitom všechna činnost související s příjmem peněz je mu nepříjemná.
Někdo chce být hodný a napadá ho jen urážlivé hodnocení.
Někdo chce být svobodný a hledá si doslova jen omezení.
Co dává to dostane. Pravděpodobně většinou vůbec neví co dává, a tak je překvapen co dostává.

Právě jsem si na chvíli lehnul a zapřemýšlel, jak to tedy může být. Došel jsem k překvapivému postřehu.

V poslední době jezdím hodně autem. Tak dvě hodiny denně jsem v autě.
Kdyby mi někteří řidiči slyšeli, jak o nich mluvím v tom autě, v domnění, že jsem sám a nikdo mi neslyší. Asi by mě vytahli z toho auta a propleskli. Já to nemyslim zle. Jen si hýčkám vlastní dokonalost.
Teď, při přemýšlení, jsem si řekl, že bych to neměl dělat. Že spousta řidičů a asi více řidiček uvítají pomalu jedoucí auto před sebou. Jedou v klidu za ním a nemusí řešit tolik dopravní situaci.
A já jsem došel k závěru, že by ta cesta neměla šťávu.

Můžu já být v klidu a míru, když potřebuji tu "šťávu". Můžu se divit, že tu "šťávu" zažívám i mimo auto. Možná se to z těch cest nahromadí, a pak jednou za čtrnáct dní nebo za měsíc, se to projeví jinde, tam, kde to zrovna nečekám.
Někdy jsem negativní i v práci. Zvláště, když se mi něco nechce dělat. Třeba si myslím, že je to nesmysl nebo, že bych už měl jít domů a ne s tu s tím zdržovat.
Jsou to drobnosti, které se nemohou projevit asi ihned. Ta negativita byla slabá a zhmotnila se jen v nepostřehnutelné problémy. Zřejmě se trochu sčítá. Nelze vidět očima těla, že již se to zhmotňuje do většího problému, který mi má zabrzdit. Očima ducha to jistě lze vidět.
Zatím si ještě pořád myslím, že vidím očima těla. Ale nenadálý stres mi ukazuje, že očima těla nic nevidím, jen to co si sám představuji. Iluze. Sny. Co se děje opravdu - nevidím ani neslyším.
Podle zákona o zachování energie, všechno co vypustíš ve formě slov nebo myšlenky, se ti vrátí. Jenom neni poznat, kde se to spojí, aby mi to pak praštilo do hlavy.
To jsou ty plané řeči, které vytváří náš svět. Je jich prostě mnohem víc, než těch uvědomělých, krásných a láskyplných myšlenek a činů.
Začnu se obdivovat všem pomalým řidičům. Já už se jim někdy obdivuju, ale teď je ocením, že dokážou tak v klidu a míru jet, a tak vytvářet štěstí ve světě.
Tahle duchovní práce, to bude opravdu oříšek.
Není zbytí.
Stres mě fakt nebaví a už vůbec ne doma.

meditace

18. srpna 2015 v 13:39 | PF |  Dary - kapitola 45
Meditace
Na dávání darů, člověk musí být opravdu v klidu a míru.
Myslel jsem si, že je možné obdarovat radostí a klidem i když sám nejsem v klidu a v radosti.
Reakce na takové obdarování mi vzpěnila krev.
Jsem to já, jehož iluze mě přesvědčily o neklidu a stresu. Jsem to já, jehož reakce se v okamžiku změnila.
Takže na dávání darů, takových, aby obdarovaly příjemce i dárce, já osobně, jsem občas vzdálen.

Je to přesně dle hesla," když si myslíš, že jsi vyhrál, tak jsi prohrál".
Snad takové dávání lze v neklidné situaci provádět aspoň v duchu.
Protože jsem to myslel opravdu upřímě a s láskou. Nicméně v hlase bylo slyšet jisté očekávání. Ego se prodralo aspoň do hlasu. Ego je zrádce našich myšlenek.
Člověk se nemůže snažit být dobrý. Má být dobrý. Snažení je boj. Ego je boj.

Od té doby co řeším radost, si jí nějak neumím užít. Před tím bez problémů.
Možná očekávám moc, možná se snažím moc, možná....
Včera jsem připravoval podnikatelský plán. Bavilo mi to a měl jsem z toho radost. Ale zřejmě jenom soukromou, protože v mém okolí bylo radosti minimum. Proč jsem se neuměl podělit. Darovat svojí radost. Skoro ihned jsem převzal starost z okolí. To šlo samo. A moje radost zůstala u počítače. Když jsem se k němu vrátil, zase mi zůstal neklid v břiše.
Ego má tedy způsoby, tak trochu neproniknutelné. Tak málo mu stačí, aby se rozvinulo do obludných rozměrů a začalo stravovat celé okolí.
Mám pocit, že radost, klid a mír to umí také. Asi mají málo důvěry, a proto neumějí podat tak přesvědčivé důkazy.
Musím jim dát důvěru aspoň v duchu a nabídnout všem klid, nabídnout všem mír, nabídnout všem radost, aby se ty příjemné pocity mohly dostat na povrch, byť ne tak razantně, jako to dělá ego.
Vždyť meditace je prováděna také v tichu.

Dary - kapitola 45

13. srpna 2015 v 12:57 | PF |  Dary - kapitola 45
Dary
Dostávat dary je velmi příjemné.
Kupodivu dávat dary je mnohem příjemnější.
Oboje se zdá býti příjemné. Přesto přijmout dar je pro mnohé obtížné.
V našem světě považujeme za normální, že dárce daru něco ztrácí a příjemce je jeho ztrátou obohacen. Náš svět si dávání darů trochu poupravil, aby se nevymykalo běžnému či planému smýšlení davu.
Takový dar je vlastně obchodování s vinou.
V podstatě jsou dary snahou o hodnotnější výnos. Půjčkou s úrokem.

Opravdový dar nemá za následek ztrátu. Nemůže jeden získávat tím, že druhý tratí.
Dokud to takto provozujeme, znamená to, že existuje omezení a nedostatek. Ego je na koni, je to jeho parketa.
To je to, co potřebuje.
Abychom stále egu naslouchali a stále něco chybělo.
Pravé dávání je tvoření. Šířit neomezené do nekonečného.

Je dobré změnit pohled na dávání. Aby nebylo zdrojem strachu. Aby bylo možné i přijímat.
Protože dáváním se učíš přijímání.
V okamžiku přijmutí míru a radosti se mění pohled na dary.
Když dáváš nebo přijímáš radost, nikomu nic neubude, ale všichni budou obohaceni. Čím častěji budeš dávat radost, bude tvoje radost růst. Čím častěji dáváš mír, tím více budeš mír užívat.
Stejné je to se stížnostmi. Čím více si stěžuješ, tím máš komplikovanější život.

Aby si člověk uvědomil, jestli přijímá radost a mír, je dobré pomyslet na svoje " nepřátele" na které si zrovna vzpomeneš a v duchu i třeba nahlas, jim darovat radost a mír. Je možné jim to darovat zcela zištně, neboť tím, že daruješ - obdržíš - radost a mír.
Je to tak prosté, až je to nepochopitelné. Je to uvědomování si významu slovíček na které myslíme a užít je s láskou tím nejjednodušším způsobem.
Nedělá to díru do světa. Jen malé sotva postřehnutelné dirky. Čím více bude takových radostných dírek, tak se najednou ten pevný, stabilní, hmotný svět utrpení a bolestí, který vidíme očima těla, propadne do sebe a z radostných dírek se stane nekonečná radost, jíž uvidíme a budeme umět vidět očima ducha.

utrpení

12. srpna 2015 v 0:21 | PF |  Stagnace - kapitola 44
Nechci trpět.
Myslím si, že nechci.
Věřím, že nechci trpět. Myslím si, že věřím.
Ale v podstatě se chovám, jako že mi utrpení něco přináší. Jako když jsem přesvědčen, že přináší něco co chci.
Je zvláštní, jak jsem na to přišel. Že utrpení je k něčemu dobré.
Prostě proto a jen proto mi místo úlevy a radosti, ráno bolely oči a hlava.

Tak jsme se to naučili. Proč?? Tohle nás naučily zkušenosti předků.
Proč předkové měli jen špatné zkušenosti.?
Proč si radši nezapamatovali ty dobré. Proč si raději nepamatujeme radost a pocit štěstí.
Když je radost, hned je tam obava, že přijde něco špatného.
Když je radost, měla by samozřejmě následovat myšlenka na radost. Ale my se bojíme radosti. Bojíme se štěstí.
My chceme z nějakého důvodu trpět. Tomu dokážeme věřit.
Když je malá úleva v utrpení, je to v pořádku. Ale nesmí té úlevy být moc.
Když už je utrpení moc, nechceme ani tu malou úlevu. Natož tu velkou.
Za velkou úlevu považujeme smrt.
Proč nám ani nepřijde na mysl, že umírat je zbytečný.
Proč nám ani na mysl nepřijde, že hojnost je určená pro všechny, že být zdraví je normální.
Nevím, kdo takové myšlení zavedl. Jestli církev nebo někdo ještě dříve.
Ale není to pravda. Není to pravda. Není to pravda.
Nikdo nechce trpět, nikdo.
A přece nás napadne dříve nějaká stížnost, nějaké připomenutí problému než připomenutí radosti a štěstí.

Každý nemocný člověk si přesně uvědomuje, co ho bolí. Myslí na to neustále a často to každému sděluje.
Doslova si hýčká svoji nemoc jako největší svátost.
Každý kdo jej vyslechne má velkou šanci onemocnět jako on. Pokud tomu vědomě nezabrání. Třeba pocitem - tohle se mě netýká.
Pocitem strachu, že tu nemoc mohu dostat, vlastně vyslovuji přání, že tu nemoc chci.
Jsme tak pošetilí, až je to neuvěřitelné.
Všechno to děláme tak automaticky, podvědomě, že si člověk ani neuvědomuje, co si doopravdy přeje. Říká, že to nechce, je přesvědčen, že to nechce, přesto si nemoc hýčká. Stačí si jen všimnout, co vlastě člověk vyslovuje a na co myslí. A když si toho všimne, je mnohem snazší zjistit co chceš.
Protože žádná myšlenka, žádné slovo, nezústane osamocené a žádná myšlenka a žádné slovo nepřijde vniveč. To je fyzika.
Když se to týká naší osoby, tak prostě nevěříme zákonům přírody. Jsme chytřejší než Bůh.
Víme to lépe. K naší vlastní škodě.
Svoje štěstí můžeme získat vlastní vůlí. Je to náš úkol - tady v životě. Je velice snadný a jednoduchý.
Jen si to dovolit a uvěřit tomu. Jen to.

Jednoduchost je motto našeho života.

Stagnace - kapitola 44

6. srpna 2015 v 22:04 | PF |  Stagnace - kapitola 44
Stagnace
Měljsem dojem, že se mám dobře.
Asi jsem se měl dobře.
Nějak jsem to pokazil.
Lidi kolem mě najednou nejsou spokojeni. Mají starosti. S penězi, láskami, dětmi, s přáteli i se životem.
Že se to objevilo tak najednou.?

Začal jsem studovat radost. A od té chvíle nemohu postoupit dál, protože se neraduju.
Já to nemám těžké. Mohl bych mít radost. Vidím, ale v mém okolí trápení, a tak to nejde. Ani nevím, jak jim mám všem pomoci.
Vždy říkám, když chceš někomu pomoci, musíš první pomoci sobě. Když ty budeš v pohodě, okolí bude taky.
Co teď s tím, když si myslím, že v pohodě jsem.
Ale asi ne. Možná mám nějaký vnitřní neklid. Možná se děje něco co nechci a já se přesvědčuji, že to chci.
Možná se opakuje nebo blíží nějaká nepříjemná situace z dřívějška a já už podvědomě reaguji. Ač si myslím, že jsem spokojen, jsem negativní.
Je evidentní, že toho nemám odpuštěno ještě mnoho. Zrovna před chvílí jsem psal jednomu příbuznému, že musí začít u sebe. Začít odpouštět sobě. Tak já bych měl taky.
V posteli začnu.
Ne začnu hned. V posteli by mohl být i jiný program.
Musím si vrátit úsměv na obličej. Bez mého úsměvu nemůžu nikomu pomoct. Bez mé radosti se okolí nemůže radovat, "protože všechen smích světa je ozvěnou mého smíchu." V posteli bych se mohl radovat.

Mým úkolem je být dokonale šťastný. Tak bych si neměl dovolovat být smutný. Když jsem smutný, přehlídnu štěstí lepící se mi na paty.
Když jsem smutný, neplním svoji úlohu a svět je připraven o radost spolu se mnou.
Potom lidi upadají do deprese, hledají jen problémy., marodí a vůbec -
Volá mě mé Já.
Volá, že nechce smutek a trápení. Volá, že já jsem hrozně důležitý pro svět. Abych se pokusil nalézt radost a vůlí probudil štěstí. Aby svět viděl, že přináším štěstí a mír všemu na co pohlédnu.

No, mám pocit, že to zabírá.
Zítra se začnou všichni uzdravovat. Já jsem hodně důležitý pro svět. Budou se mi zdát krásný sny a ráno, po noci plné lásky, odjedu vesel do práce.

Klid - kapitola 43

2. srpna 2015 v 23:14 | PF |  Klid - kapitola 43
Klid
Zázrak není kouzlo.
Zázrak není magie.
Zázrak není závislý na čase a prostoru.
Zázrak nezná pořadí obtížnosti.
Neexistuje malý zázrak ani velký zázrak. Existuje jen zázrak.
Zázrak je stále přítomný.

Kdo nevěří na zázraky?
Všichni v ně věříme. Občas každý doufá, že se stane nějaký zázrak a jeho situace se obratem vyřeší.

Zázrak je stále přítomný. To, že ho nevidíme je jen důsledkem naší momentální neschopnosti ho vidět.
My máme - tu schopnost zázraky vidět a uvědomovat si je.
Zázraky jsou vidět ve světle. Ne ve světle žárovky, ale ve světle odpuštění a míru a klidu mysli.
Neustálé řešení a vyhledávání problémů, mysl zatemňuje a způsobuje neschopnost si uvědomovat zázraky. Až jsme přesvědčeni, že zázraky neexistují.
Řešení a vyhledávání problémů se zdá být nekonečné. Naše zatemněná mysl se domnívá, že problémy je nutno řešit. A až se vyřeší, už nebudou. Tak se stává, že mír a klid, je pro mysl jen bájná neuskutečnitelná představa.
Každý ví, že až bude v hrobě, bude už mít - ten klid. Proto umíráme.
Protože už máme všeho plný zuby a unavuje nás pořád nějaký rozruch a změna. Chceme mít svůj klid.

Jsme přesvědčeni, že oči těla vidí, uši těla slyší. Ze stejného důvodu jsme přesvědčení, že problémy se musí řešit.
Takhle se k odpuštění, k míru a klidu mysli, nikdy nedopracujeme. Nikdy si tímto způsobem neuvědomíme světlo odpuštění. Problémová mysl a odpouštějící mysl nemůže být spolu zároveň. Jako tma a světlo. Když je tma - není světlo. Když je světlo, už není tma.
Problémy se nemusí řešit a hlavně, problémy se nemusí vyhledávat.
Je důležité míti vizi.
Každý problém, každou stížnost je třeba odpustit. Dá se tím prostor zázraku, aby mohl zapracovat.
Všechny problémy vznikají hlavně proto, že špatně používáme čas.
Jsme přesvědčeni, že po vzniku problému, uplyne nějaký čas, než přijde řešení.
Opak je pravdou.
Problém a řešení problému přichází zároveň. Problém a řešení nemohou být odděleny časem.

Je třeba to dovolit. Sami sobě. Odpuštěním a vizí.

Oči těla vidí jen naše iluze - představy. To co jsme zvyklí, co očekáváme, vedeni společností kde žijeme.
Oči těla vidí jen naše představy - přání. Přání, které chceme uvést do reality. Zhmotnit. Děje se to okamžitě.
My si ale můžeme vybrat co chceme zhmotnit - které přání. Jen si uvědomit, bolest - problém nebo radost - zázrak.
Uvědomit si, eventuelně vyslovit. tím si člověk více uvědomí co vlastně chce realizovat.
A pak to přijde. Zázrak.
Nemusíme umírat, abychom měli konečně klid.