A neb.
Jak jsem v životě pokazil vše co se dalo
a jak to napravuji

Nápad - kapitola 41

22. července 2015 v 16:11 | PF |  Nápad - kapitola 41
Nápad
Zdá se, že se nic neděje.
Zdá se, že je jen hic a čekáme až to přejde.
Takové čekání je vlastně ideální pro nové nápady. A objevením nového nápadu přestává vadit i to horko. Přichází vlna nadšení z tvořivosti a radost z nového impulzu.
Nadšení a radost je to, proč jsme tady.
Tedy původní myšlenka.

Než se to nějak překombinovalo na přesvědčení, že jsme domovem zla, temnoty a hříchu. Myslíme si, že kdyby se někdo o tobě dověděl celou pravdu, stáhnul by se před tebou, jako před jedovatým hadem.
Pravda se jeví taková, že jsme k sobě hodně krutý a nejkrutější jsme sami k sobě.
Je třeba o tom zapochybovat.
Jestli je to opravdu nutné a přínosné. To potlačování radosti. Ta nutnost hledat ty nejobtížnější úkoly. To popírání těla i ducha jenom pro nějakou modlu, jako jsou třeba peníze. Pro modlu, jako je třeba zdravá strava, pro modlu těla, pro modlu kultu osobnosti nějakého guru či státníka.
Všichni i já si myslím, že podléhám zákonům státu, společenským zákonům, i jiným potřebám společného soužití. A občas se sám sebe ptám, kde jsem se tu vzal.? Co tu pohledávám a co si tu dokazuji.

V takových chvílích mi pomáhá myšlenka, že podléhám pouze zákonům božím a žádným jiným. Sice je neznám, stejně jako ty státní, ale ta myšlenka, že je tu někdo, komu nevadí co dělám, dokonce to považuje jako součást svého plánu, ta mi uklidňuje. Odebírá ze mě stres z odpovědnosti. Protože dělám všechno dobře a nic si nemusím vyčítat.
Když je pak člověk takto uklidněný, může ho napadnout i nápad. Z Hlediska zákonů světa možná nic moc, ale z hlediska mého Já, je to dokonalý nápad. Přinese mi jen ty prožitky, které jsou pro mě nejlepší.
Jednoho krásného dne si uvědomím, že už dávno se procházím růžovou zahradou, že potkávám samé milé lidi a že mě mají všichni rádi i když pro ně nic nedělám. Jenom prostě jsem a mám je rád.

To je síla, když tohle prožijete. Je to síla, doslova je to silný okamžik.
V takovém okamžiku nevnímáš žádnou svoji slabost hledící do tmy a nevidící v odpuštění a v lásce smysl. Nevnímáš slabost co soudí a odsuzuje, ale nemiluje. Slabost co považuje vše odlišné od sebe sama. Slabost co o sobě sní, že je silná a dobyvačná, jejíž omezení, která musí překonávat narůstají do obrovských rozměrů.

Síla je to, že máš jen klid a mír, že je vše v pořádku.
Člověk, který si to uvědomí je silný. A je schopen si všimnout i zázraků.
Zázraků, které normální zatemněná mysl oslabená vlastní dokonalostí nevnímá.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama