A neb.
Jak jsem v životě pokazil vše co se dalo
a jak to napravuji

Červenec 2015

Bylo, nebylo- kapitola 42

28. července 2015 v 21:43 | PF |  Bylo, nebylo - kapitola 42
Bylo, nebylo, je, ani nebude.
To co bylo, sice bylo, ale je to, jakoby to nebylo.
To co je, je teď, a už to nebude.
Bude něco jiného.
Lpíme na minulosti, zakládáme si na tom, co jsme dokázali. Ale co z toho vlastně máme? Pár fotek, vyznamenání a vzpomínky.
A teď? Teď je situace úplně jiná. Teď žijeme úplně jiný život. Kdo se s námi seznámí teď, se k nám chová úplně jinak, než se k nám chovali dřív. I když pozná naši minulost, stejně jen čeká, co se z toho vyklube. Maximálně si to svým očekáváním pokazí.
Ale v našem životě se nic nemění. Jsme zvyklí na nepříjemnosti, jsme zvyklí na těžkosti, neočekáváme, že půjde něco jen tak samo nám na ruku.
Škoda.
Rozjet nový podnik se starými zkušenostmi? Je to vůbec možné? Co se v mládí naučíš, ve stáří nepoužiješ.
No trochu jsem to upravil.
Jo, jo, něco by se našlo, co se dá použít.
Ale použiješ to jen ze strachu, že to nový nevyjde. Chceš použít raději starý osvědčený způsob. Možná už jsi dávno zapoměl, že ani tenkrát to moc nefungovalo. No a teď se aspoň projeví zapamatovatelně, jako že nepoužitelné. Jenže příležitost použít to, že to je nepoužitelné, už nebude.
Takže se budeš hrabat z nepovedenýho, zrazen cokoli podniknout.
Potom člověk brblá, jak je život těžký, že ho nemají rádi, nic se nedaří. Ihned zapomínáš, žes měl strach to udělat jinak, měl jsi strach, že to nevyjde. Teď když to nevyšlo, věříš, že i kdybys to udělal jinak, stejně by to nevyšlo.
Je až podivuhodné, jak dokážeme myslet stále stejně blbě. Nepoučitelně.
Takže i když něco bylo, je to jako by to nebylo.
Nevím proč se pořád držíme toho, že to nebude jednoduchý.
Přece bychom to chtěli, snadný a jednoduchý.? Nebo ne.?
Na procvičení mozku, jsou třeba i složitější úkoly. Ale na život? Proč má být život složitý, komplikovaný, těžký, bolestný? Proč?
Asi proto, že to tak chceme. Jinak si to neumím vysvětlit.
Protože, kdyby nás to nenapadlo, že to může být složité, tak bychom to nevěděli. A bylo by to jednoduché.
Prostě žijem jen to, co vymyslíme. Když to vymyslíme blbě, tak žijem..... Podle starého osvědčeného.

Nápad - kapitola 41

22. července 2015 v 16:11 | PF |  Nápad - kapitola 41
Nápad
Zdá se, že se nic neděje.
Zdá se, že je jen hic a čekáme až to přejde.
Takové čekání je vlastně ideální pro nové nápady. A objevením nového nápadu přestává vadit i to horko. Přichází vlna nadšení z tvořivosti a radost z nového impulzu.
Nadšení a radost je to, proč jsme tady.
Tedy původní myšlenka.

Než se to nějak překombinovalo na přesvědčení, že jsme domovem zla, temnoty a hříchu. Myslíme si, že kdyby se někdo o tobě dověděl celou pravdu, stáhnul by se před tebou, jako před jedovatým hadem.
Pravda se jeví taková, že jsme k sobě hodně krutý a nejkrutější jsme sami k sobě.
Je třeba o tom zapochybovat.
Jestli je to opravdu nutné a přínosné. To potlačování radosti. Ta nutnost hledat ty nejobtížnější úkoly. To popírání těla i ducha jenom pro nějakou modlu, jako jsou třeba peníze. Pro modlu, jako je třeba zdravá strava, pro modlu těla, pro modlu kultu osobnosti nějakého guru či státníka.
Všichni i já si myslím, že podléhám zákonům státu, společenským zákonům, i jiným potřebám společného soužití. A občas se sám sebe ptám, kde jsem se tu vzal.? Co tu pohledávám a co si tu dokazuji.

V takových chvílích mi pomáhá myšlenka, že podléhám pouze zákonům božím a žádným jiným. Sice je neznám, stejně jako ty státní, ale ta myšlenka, že je tu někdo, komu nevadí co dělám, dokonce to považuje jako součást svého plánu, ta mi uklidňuje. Odebírá ze mě stres z odpovědnosti. Protože dělám všechno dobře a nic si nemusím vyčítat.
Když je pak člověk takto uklidněný, může ho napadnout i nápad. Z Hlediska zákonů světa možná nic moc, ale z hlediska mého Já, je to dokonalý nápad. Přinese mi jen ty prožitky, které jsou pro mě nejlepší.
Jednoho krásného dne si uvědomím, že už dávno se procházím růžovou zahradou, že potkávám samé milé lidi a že mě mají všichni rádi i když pro ně nic nedělám. Jenom prostě jsem a mám je rád.

To je síla, když tohle prožijete. Je to síla, doslova je to silný okamžik.
V takovém okamžiku nevnímáš žádnou svoji slabost hledící do tmy a nevidící v odpuštění a v lásce smysl. Nevnímáš slabost co soudí a odsuzuje, ale nemiluje. Slabost co považuje vše odlišné od sebe sama. Slabost co o sobě sní, že je silná a dobyvačná, jejíž omezení, která musí překonávat narůstají do obrovských rozměrů.

Síla je to, že máš jen klid a mír, že je vše v pořádku.
Člověk, který si to uvědomí je silný. A je schopen si všimnout i zázraků.
Zázraků, které normální zatemněná mysl oslabená vlastní dokonalostí nevnímá.

Asi to nikoho nebude bavit- kapitola40

8. července 2015 v 21:17 | PF |  Asi to nikoho nebude bavit- kapitola 40
Možná začnu psát z jiného soudku nápadů než dříve.
Možná ne. Já totiž na začátku nikdy nevím co vlastně napíšu.
Jen se snažím držet mé téma. To je - jak získat hojnost bez vynaložení úsilí.

Jsem právě dost vytížený a tím ztrácím kontakt s blogem i s tématem.
Pořád tedy vynakládám úsilí i jen na získání základních prostředků.
Je tady sice určitý posun.
Cítím se celkem stabilně spokojený. V podstatě mi nic nechybí. Mám relativní hojnost, ale není to hojnost o které jsem snil na začátku, třeba před rokem , dvěma.
Vypadá to nevinně. Já teď ty věci, pro které jsem se stresoval a cítil se odstrčený, méněcený, zrovna nepotřebuji.
Já dokonce chvílemi pochybuji, jestli je ještě stále chci.
Nabízí se otázka, jestli nechytračim, nebo neměním často svá přání. která se pak nestačí splnit.
Ale ne.
Jsou to pořád pilíře na kterých stavím další existenci. Ale líbí se mi i představa úplně jiné existence, kde tyto pilíře - znaky bohatství- nejsou. Prostě, jestli mají být, tak je samozřejmě beru. Jestli ne , tak beru co zbude.
Ani by mě nepřekvapilo, kdyby zbylo víc, než jsem já sám dokázal vymyslet. Prozatím počítám s tím, co se nabízí. Není toho moc, ale je to dobrý. Ono zhodnotit co je moc a co už je málo, dost dobře nejde.
Když se člověk s nikým nesrovnává, tak takové hodnocení ztrácí smysl.

Tak takhle to je.

Nezískal jsem co jsem získat chtěl, ale získal, co jsem chtěl. Zvláštní, že.
Nemám bohatství, ale mám spokojenost.
Myslel jsem, že bez bohatství nemohu být spokojený. A vypadá to, že jsem možná spokojenější, než kdybych byl bohatý. Hmotné bohatství zažívám pouze krátkodobě. Nemám v paměti zapsáno, že to bylo nějak výrazně lepší.
Právě se učím dělat zázraky.
Je to ohromná zábava. Požádám o zázrak, většinou něco v co vůbec nedoufám. A čekám nečekám. Druhý den nebo ten den je splněno. Zatím dělám jen takové malé psychologické zázraky. Hmotné věci ještě ne. Nerad bych byl zklamaný.
Zázraky nepodléhají zákonům tohoto světa. Mohu tedy chtít kdykoli, cokoli. Je možné si přát něco víc??
Zázraky může dělat každý. Jsou tu pro všechny. Stačí jen připustit tu možnost.
Snažím se pochopit, že mou funkcí tady v tom životě, je být šťastný. Ne bohatý, ne úspěšný, ne chudý, ne neúspěšný, ne obdivovaný. Prostě jen šťastný.
Šťastnost se získává skrze mír v mysli. Každá stížnost to kazí. Každá stížnost i sebeoprávněnější brání prožívat zázraky.
Když se podaří udělat třeba jen malý zázrak, třeba něco i co by se mohlo očekávat. Dodá to takový zvláštní pocit klidu. Není žádné uspokojení, či nadutost. je to pocit klidu, že příště by to mohlo vyjít zase.
A když je člověk v míru, tak to vyjde.
Nedá se tím chlubit.
Je to tak nejisté, jako je téměř jisté, že to nevyjde.