A neb.
Jak jsem v životě pokazil vše co se dalo
a jak to napravuji

odpouštění - kapitola 37

7. června 2015 v 21:51 | PF |  Odpouštění - kapitola 37
Odpouštění
Trápí mě to už dlouho a přitom dlouho si myslím, že odpouštět umím.
Ale protože se mi stále opakují podobné scénáře, začal jsem hledat znova od začátku.
Něco mi stále uniká.
O něčem pořád smýšlím špatně.
Něco, co je mi tak přirozené, že mi ani nenapadne, že je to asi zle.
Tímto způsobem jsem došel k odpuštění nebo-li k sebevědomí.

Vždycky jsem si myslel, že nemám problém někomu odpustit, když se mi nějak dotkl. Tak, že mi to nebylo vhod.
Když už mi to opravdu trápilo, tak jsem se prostě nad to povznesl a řekl jsem si, že se kvůli něčí hlouposti nemůžu trápit. Hodil jsem to za hlavu, toho dotyčného jsem nevyhledával a jelo se dál. Neřešil jsem to.
Chyba.
Jenom nenápadně přibývaly osoby, na které jsem se sice nezlobil, ale bavit se snimi mi nebylo moc příjemné. Byl to jen můj problém. Ty osoby nic nevěděly. Většinou.
Takhle jsem odpouštěl malé ťukance. S většími křivdami jsem se trápil déle, ale průběh byl v podstatě stejný.
Jen jsem to v sobě zadusil a někdy i zapomněl.
Myslel jsem si. Než se objevila známější tvář. Hned to píchlo.
To, co jsem dělal, to nebylo odpouštění, ale potlačování. Dusil jsem sám sebe. V dobré víře, že jsem nad věcí.
Opak je pravdou.
Z takového způsobu odpouštění vzniká rakovina. Myšlenky, jež způsobují rakovinu, jsou neodpuštěné staré křivdy.
Tváří se jako, že jsou zapomenuty, zpracovány, odpuštěny.
Ale nejsou. Pořád hlodají a užírají až to člověka skolí.

Odpouštění je naší přirozenou funkcí a způsobuje pocit štěstí, naplnění.
Odpouštíme proto, abychom byli šťastni. Ne abychom se obětovali.
Ego, naše ego, nerozumí pokoře a plete si ji s sebeponižováním.
Je to jen naše nadutost, že se povznášíme nad něčí hloupost. S tím, že už to nebudeme řešit. Také je to strach, strach něco řešit. Protože nevíme jak. Nechceme se hádat, dělat rozruch, a tak nic neřešíme a potlačujeme a dusíme se, užíráme se.
Třeba proto, abychom byli oblíbení. Třeba pro něco jiného, peníze , láska, práce.....
To není pokora, to je nadutost.
Pokora by to byla, když mírně a v klidu se ohradíme a zastaneme se svého Já. Každý pak pozná, že si sebe sami vážíme a jednají pak s námi jinak. Lépe. Jsme hned šťastnější. A nejen my i ostatní. Protože jsme pro sebe něco udělali. Něco dobrého. Všimli jsme si, že naše je nespokojené a uspokojili jsme ho. Nic více pro sebe už udělat nemůžeme, než uspokojit naše .
Naše , je náš duch. Oči ducha vidí něco jiného, než oči těla.
Vše co se zdá, že vidí oči těla, může být jen určitou formou pokušení.
Oči ducha, mají pro všechny iluze, jež vidí oči těla, jiné využití. Pro našeho ducha je svět místem, kde se učíme odpouštět sami sobě to, co považujeme za své hříchy.
Tak se všechno pokušení mění na duchovní poznání.
Funkcí člověka je být šťastný. A stane se to díky odpuštění.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Ajka2 Ajka2 | 8. června 2015 v 20:55 | Reagovat

Člověk byl šťastný, ale nudil se. Nyní se ke svému štěstí vracíme posíleni poznáním neštěstí a utrpení, abychom se ze štěstí radovali a vážili si ho... Odpuštění je opuštění potřeby neštěstí, jako životního stylu a je potřeba provést přesně tak, jak jsi napsal. Jenže to zatím neumím...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama