A neb.
Jak jsem v životě pokazil vše co se dalo
a jak to napravuji

Červen 2015

Kdo jsem - kapitola 39

25. června 2015 v 8:37 | PF |  Kdo jsem - kapitola 39
Kdo jsem?
Jsem já Já nebo jsem Já někdo jiný.
Možná jen - Já jsem.

Stává se, že se někdy stylizujeme do někoho jiného. Stává se, že bychom rádi úspěchy někoho jiného. A stává se, že někdy o tom ani nevíme, že hrajeme nějakou roli.
Nejhůře jsou na tom asi herci. Každou chvíli hrají roli někoho jiného. Sotva se do role vžijou a možná ji převádějí i do civilního života, role končí a nastupuje jejich civilní role.
Pokud se neobjeví nová pracovní role, jejich velmi strádá.
Každý hraje roli.
Ego nás nutí. Doma jedna role, v zaměstnání jiná role, s přáteli opět trochu jiná role. V obchodě jiná role, v bance jiná role, v lékárně jiná role, v cizině jiná role.
Jsme prostě všichni komedianti.
Opravdu se těžko poznává naše opravdové Já.
Možná, že naše opravdové Já je komediant.
Ne to není.
To je jen Ego, hrající stále komedii, co musí s ostatními manipulovat.

Naše opravdové je někde uvnitř schované, nedostává příliš prostoru k projevení.
Na druhou stranu, je třeba připustit a přijmout odpovědnost za to s kým se stýkáme. Protože každý koho vidíme, nás zrcadlí. Zrcadlí něco z našeho opravdového . Nedá se vždy poznat co to asi zrcadlí. Ale i špatné prožitky nás posunou k lepšímu.
Naše opravdové Já, náš duch má pro naše egoistické zkušenosti, pro naše trápení, jiné využití. Náš duch je používá pro náš duchovní růst. Pro naši moudrost.
Pro poznání toho kdo jsem, je dobré všechny stížnosti směřované k nějaké osobě ať už milované či nepřátelské, přehodnotit a rozhodnout se tyto osoby vidět jako přátele.
A zapřemýšlet o nich jednotlivě.
V duchu každému říci : chci tě vidět jako svého přítele, abych si vzpomněl, že jsi mou součástí, a abych poznal, kdo jsem.

Není to žádná povrchní činost.
Dostáváme se tím hluboko dovnitř našeho , což způsobí, že nepotlačíme svoji zlobu, ale přetransformujeme ji do odpuštění. Naše tím dostává více prostoru k projevení.
Časem zjistíme, že neřešíme kdo jsem, ale - jen Já jsem. Všichni jsme, Já jsem jen.

Dokud posloucháme ego, jsme - jen jeden každý. Každý osamocený, slabý a ve strachu.
A společně ovce.



Stěžování

24. června 2015 v 8:54 | PF |  Život je fakt- kapitola 38
Stěžování
Už jsem tu psal o planých myšlenkách. Že vlastně utvářejí náš svět. Když nekontroluji myšlenky, což je většinou, lítají mi v hlavě myšlenky, které sice zachytím, ale okamžitě zapomínám pro jinou letící myšlenku.
Pokud ji náhodou nezapomenu, pak je to stěžování si. To mi to nejde, nebaví mi to, já jsem ale....., co ten tam dělá, a tak podobně. Asi to zná každý.
Plané myšlenky jsou většinou pesimistické. Abych na nikoho nic nesváděl, tak hlavně u mě. Já prostě nejsem radovánek. První mi napadnou ty horší věci, až když to rozumem zhodnotím, ty horší zahodím a nasadím teprve ty pozitivní myšlenky.
Poněkud křečovité a často neúčinné.
Ta první myšlenka je hybná. Ta druhá už to jen lechtá.
Myslím, že to co člověka první napadne, naznačuje jemu samotnému, jeho úroveň dobra, lásky v něm. Jeho uvědomění si sebe.
Láska totiž nezná důvod ke stížnostem.
Každá stížnost tě odděluje od tvého . Od tvého ducha.
Každá stížnost zakrývá tvoje světlo, zakrývá tvoji dobrotu a lásku. Nemůžeš ji projevit i když ji cítíš. Ego tomu brání. Ty se pak jen díváš a mlčky smutně sleduješ zkázu, kterou působíš. A místo abys projevil lásku a porozumnění, vyslovíš jen další stížnost. Naivně si myslíš, že to děláš z lásky.
Ne - děláš to ze strachu.
Je třeba si to přiznat, aby se člověk trochu pohnul z místa.
Pak je možné si uvědomit, že odmítnutím jakýchkoli stížností se dostávám do naprostého bezpečí.
Při stěžování si, nevnímáš ani lásku, kterou dostáváš od svých blízkých ani od cizích. Všechno to světlo je ti skryto. Přitom je to to světlo, co všichni hledají.
Díky stěžování si, je nám také skryto to, že si můžeme pomoci sami. Dokonce je to tak, že nikdo jiný ani nic jiného nám nemůže pomoci.
Již dávno jsme poznali, že vina je v naší mysli.
Teď je třeba si uvědomit, že stejně jako je tam vina, je tam i pomoc. Stejně jako je tam nemoc, je tam i zdraví. Vše je v naší mysli a jen my sami jsme si schopni pomoci.
Někdo hledá pomoc v majetku, někdo v různých situacích, někdo chce uskutečnit něco jiného, někdo hledá pomoc u jiných lidí.....
Venku mimo sebe žádná pomoc není možná. Je to jen iluze, představa, zbožné přání.
Já to uznávám, že pomoc není mimo mě, ale uvnitř mě. Pomoc pro mě pochází ode mne.
Učím se být Radovánkem.

Život je fakt-kapitola 38

23. června 2015 v 11:40 | PF |  Život je fakt- kapitola 38
Život je fakt
Život je jediný fakt, který nelze přehlédnout. Ostatní fakta v životě už tak jasná nejsou. Řekl bych, že jsou zahalená v mlze, abychom si mohli domýšlet. Abychom si vytvořili představy, co by v té mlze mohlo být
a co ne. A tak se stává, že žijeme pouze v představách a ne ve skutečnosti.
Tyto představy pak už nazýváme skutečností.
Skutečnost se stává představou a to velmi nedůvěryhodnou.
Ano, píšu o tom co vidíme, o našich zkušenostech, píšu o tom, co prožíváme, o našich hodnotách, přáních, o tom, co známe.
Zdá se to neuvěřitelné, ale tohle všechno co žijeme jsou představy, iluze. Není to skutečnost, není to fakt.

Abychom mohli naplnit myšlenku šťastného života, bylo by dobré přijmout možnost, že co vidíme očima těla, jsou jen iluze. Jsou naše představy o tom či onom, vycházející z našich zkušeností a ze společnosti, ve které žijeme. Jenomže ty zkušenosti a představy jsou jenom naše. Někdo jiný má zase jenom ty svoje. Takže, dívaje se např. na strom, někdo vidí košatý zelený velký strom a druhý vidí ovadlou kytku, kterou je třeba porazit.
Kdo má pravdu, jaká je skutečnost? Vypadá to jako drobnost. Je to, ale u všeho stejné. A pokud se díváme na člověka, objevuje se ještě další iluze a to, jak každý vidí sám sebe.
Zcela určitě jinak, než jej vidí ostatní.
Přijmout ujednocenou představu je vlastně frustrující. V tomto okamžiku, šťastný život získává trhliny.
Úplně normálně přestává být šťastný.
Jsme proto všichni trochu rozpolceni. Protože máme dvě .
Naše pravé Já je uvnitř, je to náš duch, můžeme ho nazvat třeba i naše vnitřní dítě. To nás vede ke šťastnému životu - kdybychom mu uměli naslouchat. Náš duch nám naslouchá, nesoudí a nerozlišuje. Věří, že každé naše přání vede ke šťastnému životu.
Naše druhé je ovládáno Egem. Ego se ztotožňuje s tělem.
Je až absurdní, jak egu důvěřujeme. Z přehledem všichni věříme, že se tělu zachtělo a onemocnělo. Jsme schopni věřit, že se tělo samo rozhodlo. Prostě, když je mu zima, tak onemocní.
Ego nás rozděluje. Nemá zájem o jednotu, o sdílení. Odděluje nás jednoho od druhého.
Ego má rádo iluze. Může nás zkrz ně snadno ovládat. Dokonce lidi se můžou zkrze ego ovládat. Jdou do války, na smrt. A proč?? Protože jiné ego si to přálo a řeklo jim, že oni jsou lepší. Už se přece stalo, že válku někdo přežil. Jak ji přežil, je už pro obě ega vedlejší.
Ego nemá zájem o naše stěstí. To je mu zcela lhostejné, potřebuje jen, abychom si mysleli, že se bez něj neobejdem. Jediným přáním ega je nahradit Boha.

Prostě, pokud chceme vidět skutečnost, je třeba se dívat očima ducha.
Oči ducha vidí skrz mlhu, nenechají se ošálit tělem.
Znamená to, ale, obejít se bez ega. Protože pravda buď je - nebo neni.
Polopravda není pravda. Když je náznak nejistoty, není to pravda. Pravda je, když je tam i radost. Myšlenka na radost je vždy správná.
Kompromis není pravda. Jen ego se snaží, aby aspoň kompromis přinesl radost.

Kolotoč lží

18. června 2015 v 6:23 | PF |  jsem ve stavu očekávání-kapitola36
Kolotoč lží
Je velmi příhodné téma pro náš svět.
Jsme již tak daleko, že nemáme šanci rozpoznat co je pravda a co ne.
Když přijdu do obchodu a obchod je zavřený, tak se setkávám s pravdou. Pokud je otevřeno, přijímám dobrovolně obelhávání. Mohu jen doufat, že tohle obelhávání mi nezabije.
Vytvořili jsme si svět plný iluzí.
Obchody nám nabízí vše co si přejeme. Někdy možná víc, než by nás napadlo.

Když pominu vlastní výrobu některých potravin, kde lidi sami sobě dávají jedy do jídla za účelem získání více peněz, ne za účelem vyhubení lidí, ale za účelem výdělku. Krysám se dávají jedy, aby se vyhubili, aspoň oblastně.
Lidi si zřejmě ve svých scestných úvahách myslí, že když budou polomrtví, že jim peníze budou k něčemu.
Podobně scestná myšlenka je, že obchody nabízí zboží, které já (+90% ostatních) nemohu mít.

Iluze, sny, představy, to je fenomén dnešní doby.
Ani si neuvědomujeme, že iluze nás ovládli natolik, že realita a sen jsou k nerozeznání.
Řešíme politiku městskou i státní, obchod místní i světový, řešíme nadace, charitu, lékařství, léčiva, sport i média....
Jeden každý z nás řeší svoji přestavu na téma, které si zrovna vybral. Neřeší skutečnost. Řeší jen svoji iluzi, které se rozumem snaží dát smysl. Skutečnost, pravda je většinou mimo dosah našich informací. V podstatě nás skutečnost ani nezajímá. Hlavně, že máme co řešit. Ego si může hrát. Ego je ve svém živlu. Ego nám dává všechny ty iluze, abychom mu stále věřili, že bez ega se nedá žít. Co je důležitější, výnosnější, zdravější, ..... Stále hodnotíme a soudíme. Stále se snažíme sami sobě ztrpčovat život. Čím složitější situace zvládneme tím jsme významější.
Prostě ironie.
Nejvýznamější by měl být ten, který nemá žádné problémy a život zvládá hravostí a radostí.
Proč o něm nevíme?
Asi, že by lži nebyly tak zajímavé a převládla by opravdovost. Peníze by přestaly existovat, všichi by se měli rádi, každý by měl všeho dostatek.
Prostě sen.

odpouštění - kapitola 37

7. června 2015 v 21:51 | PF |  Odpouštění - kapitola 37
Odpouštění
Trápí mě to už dlouho a přitom dlouho si myslím, že odpouštět umím.
Ale protože se mi stále opakují podobné scénáře, začal jsem hledat znova od začátku.
Něco mi stále uniká.
O něčem pořád smýšlím špatně.
Něco, co je mi tak přirozené, že mi ani nenapadne, že je to asi zle.
Tímto způsobem jsem došel k odpuštění nebo-li k sebevědomí.

Vždycky jsem si myslel, že nemám problém někomu odpustit, když se mi nějak dotkl. Tak, že mi to nebylo vhod.
Když už mi to opravdu trápilo, tak jsem se prostě nad to povznesl a řekl jsem si, že se kvůli něčí hlouposti nemůžu trápit. Hodil jsem to za hlavu, toho dotyčného jsem nevyhledával a jelo se dál. Neřešil jsem to.
Chyba.
Jenom nenápadně přibývaly osoby, na které jsem se sice nezlobil, ale bavit se snimi mi nebylo moc příjemné. Byl to jen můj problém. Ty osoby nic nevěděly. Většinou.
Takhle jsem odpouštěl malé ťukance. S většími křivdami jsem se trápil déle, ale průběh byl v podstatě stejný.
Jen jsem to v sobě zadusil a někdy i zapomněl.
Myslel jsem si. Než se objevila známější tvář. Hned to píchlo.
To, co jsem dělal, to nebylo odpouštění, ale potlačování. Dusil jsem sám sebe. V dobré víře, že jsem nad věcí.
Opak je pravdou.
Z takového způsobu odpouštění vzniká rakovina. Myšlenky, jež způsobují rakovinu, jsou neodpuštěné staré křivdy.
Tváří se jako, že jsou zapomenuty, zpracovány, odpuštěny.
Ale nejsou. Pořád hlodají a užírají až to člověka skolí.

Odpouštění je naší přirozenou funkcí a způsobuje pocit štěstí, naplnění.
Odpouštíme proto, abychom byli šťastni. Ne abychom se obětovali.
Ego, naše ego, nerozumí pokoře a plete si ji s sebeponižováním.
Je to jen naše nadutost, že se povznášíme nad něčí hloupost. S tím, že už to nebudeme řešit. Také je to strach, strach něco řešit. Protože nevíme jak. Nechceme se hádat, dělat rozruch, a tak nic neřešíme a potlačujeme a dusíme se, užíráme se.
Třeba proto, abychom byli oblíbení. Třeba pro něco jiného, peníze , láska, práce.....
To není pokora, to je nadutost.
Pokora by to byla, když mírně a v klidu se ohradíme a zastaneme se svého Já. Každý pak pozná, že si sebe sami vážíme a jednají pak s námi jinak. Lépe. Jsme hned šťastnější. A nejen my i ostatní. Protože jsme pro sebe něco udělali. Něco dobrého. Všimli jsme si, že naše je nespokojené a uspokojili jsme ho. Nic více pro sebe už udělat nemůžeme, než uspokojit naše .
Naše , je náš duch. Oči ducha vidí něco jiného, než oči těla.
Vše co se zdá, že vidí oči těla, může být jen určitou formou pokušení.
Oči ducha, mají pro všechny iluze, jež vidí oči těla, jiné využití. Pro našeho ducha je svět místem, kde se učíme odpouštět sami sobě to, co považujeme za své hříchy.
Tak se všechno pokušení mění na duchovní poznání.
Funkcí člověka je být šťastný. A stane se to díky odpuštění.