A neb.
Jak jsem v životě pokazil vše co se dalo
a jak to napravuji

minulost - kapitola 35

22. května 2015 v 18:37 | PF |  Minulost - kapitola 35
Minulost

Každý žije z minulosti. Já taky.
Vzpomínám na ty hezký zážitky i na různé prekérní situace i na životní katastrofy. Vyprávíme si zážitky, chceme se poučit, co už nedělat nebo co se osvědčilo. Aby v budoucnu to bylo stejné a lepší.
Studuju teď knihu, která se mi snaží namluvit, že minulost neexistuje. Dokonce to máme jako oblíbenou hlášku, když se někdo trápí a rozebírá, kdo mu jak ublížil.
Takže, já to té knížce věřim.
Ale jenom chvíli. Než si na něco vzpomenu z minulosti, bez čeho bych v přítomnosti nemohl být.
Je to tedy spíše taková řečnická hláška. V podstatě si to nikdo neumí představit. Asi.
Někdy by bylo dobré na minulost zapomenout a začít znova. Ale bez vzpomínek?? To nejde.
Přesto musím uznat, že minulost nám pohled na přítomnost hodně zkresluje. Někdy nás tak chrání vzpomínky, že se nemůžem pohnout dopředu. Všechno je špatně. Nic nemůže vyjít. Najednou si člověk uvědomí, že sedí a nehýbá se ve strachu, že zase na to doplatí.
To jsem já - už dva roky.
Já si neztěžuju.
Jen konstatuju.
Je mi to fuk.
Dneska.
Já se mám jako král. Celé dny se můžu kochat pohledem na mé království. Trochu peněz se sejde, bydlet máme kde, máme terasu, zahrádku, psa, slepice a chceme ještě kočku. Takže to, za čím se všichni pachtí, honí se, aby si pak někdy mohli lehnout a celé dny se kochat, to já už mám. Přesto mám pocit, že stagnuju. Nevyužívám svůj potenciál.
Tak se snažím zapomenout na všechny ty strachy z minula a k něčemu se rozhoupat.
Nejde to tak snadno, jak by se mohlo zdát.
Má mysl je zcela zaměstnána myšlenkami z minulosti. Když se rozhlížím kolem sebe, odsuzji svět na který se dívám.
V podstatě, tím bráním přítomnosti. Nemůžu proto myslet na přítomnost. Používám čas proti sobě.
Když, ale zanechám minulost minulostí, tak vlastně o nic nepřicházím. Naopak, odchází iluze, které způsobují strach. Protože všechno čemu jsem v minulosti uvěřil, jsou dnes sny, iluze, kterých se dnes bojím. Všechny jsem si vymyslel já. Vše co způsobuje strach, tak zraňuje. Co zraňuje nemusí existovat. Když něco neexistuje, není to skutečné. To já jsem iluzi přehodnotil na skutečnost. A teď mi svazuje. Já se vlastně bojim něčeho, co neexistuje.
Co mohou myšlenky na minulost znamenat? Jsou to iluze, neexistují, tedy nic neznamenají.
Až si odpustím a vzpomenu si na to kdo jsem, s láskou pohlédnu na vše, co jsem před tím nedokázal vidět.
Pak začnu využívat svůj potenciál.
Není to v budoucnosti. Musím hned. Každý okamžik je vhodný.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Ajka2 Ajka2 | 24. května 2015 v 11:13 | Reagovat

To, co čteš neznamená, že minulost neexistuje, ale že nyní, tady v tom přítomném okamžiku neexistuje. To je to, čemu nerozumíš. Minulost existuje, ale ne nyní. Je to jako se zrcadlem. Viděl jsi se v zrcadle a odrážel se tam Tvůj obraz, pak jsi odešel a Tvůj obraz tam není, ale je pravda a platí, že tam byl.
Že minulost neexistuje nyní, neznamená, že nebyla, když ji budeš popírat, budeš si to jen nalhávat.
Nyní minulost neexistuje, zrcadlo odráží jen to, co je před ním, vědomí odráží jen to, na co soustředí pozornost.
Ale existuje souřadnice v lineárním čase, kde minulost existovala, jako přítomný okamžik a nejde to popírat, pořád to tam v tom místě popisném existuje. Jako když se díváš na film a jsi u konce, tak předchozí záběry pořád existují, ale aby jsi je mohl zase vidět, musel by jsi přetočit film na začátek.
My, také můžeme přetočit naše bytí na začátek, v tom spočívá princip uzdravování se, to je jen návrat ke zdravé minulosti těla. Když by minulost neexistovala, pak by se tělo jednou poškodilo a nedokázalo se už nijak opravit, nevědělo by jak. Ale ono se jen vrátí k minulosti a je zdravé. Minulost je naše součást, nejde říci, že neexistuje...

2 petrflasar27 petrflasar27 | 25. května 2015 v 7:19 | Reagovat

Myslím, že návrat ke zdravé minulosti těla v podstatě není možný. Protože tělo funguje jen díky naší mysli. Samo o sobě nemá paměť. Pokud můžeme tělo uzdravit myslí, potom nepotřebujeme se vracet do minulosti. Která e mezi jiným také frustrující.

3 Ajka2 Ajka2 | 25. května 2015 v 21:41 | Reagovat

[2]: Návrat do zdravé minulosti těla je základ kvantového léčení. Paměť je uložena v kostech, kde vzniká krev a rozvádí paměť po těle. Tělo je Ego a Ego jediné si pamatuje. Vědomí paměť nepotřebuje, protože obsahuje pole všech možností minulosti a budoucnosti. Jen Ego si střádá jednu jedinou oddělenou minulost, aby se mohlo definovat.
Při kvantovém léčení těla je potřeba zaměřit vědomou pozornost na emoci zdravého těla v minulosti a tak se obnoví zdraví. Nejde se zaměřovat na emoci v budoucnosti, protože mysl porovnává jen to, co už zná, co už zažila. Minulost není vždy jen frustrující...

4 petrflasar27 petrflasar27 | 26. května 2015 v 9:42 | Reagovat

Já zastávám myšlenku, že ego nás vede do nemoci a smrti. A že je tisícemi let vycvičeno na to jak si udržet naši důvěru. Proto nám nabízí i možnosti, jak ho dočasně překonat. Ale nikdy nenabídne způsob, jak ho překonat trvale. Protože bychom zjistili, že ego nepotřebujeme.
Např.  paní učitelka si zasedne na dítě a když přijdou rodiče do školy zjistit co se děje, paní učitelka obejme dítě kolem ramen a řekne, " vždyť on je hodný, my si docela rozumíme, viď", a dítě snadno řekne že si rozumíme a problém přestal existovat.
Pro nás, nikoli pro dítě.
Ptali jsme se ega, jestli nám chce ublížit. Ptáme se zloděje, jestli ukradl, ptáme se masového vraha, jestli je vinen. Jinými slovy, hledáme tam, kde není odpověď. Hledáme jehlu na světle před domem, protože u šicího stroje máme tmu.
Vše co zdánlivě způsobují vnější věci i když by to byli kosti našeho těla, jsou naše myšlenky, které jsme nezkontrolovali, nebo zkontrolovali a dali jim důvěru. Ego žije jen zkrz naši důvěru v něj.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama