A neb.
Jak jsem v životě pokazil vše co se dalo
a jak to napravuji

Člověk na baterky

6. května 2015 v 12:33 | PF |  vztek - kapitola 32
Člověk na baterky.

Každý z lidí má vypínač. On-Off.
Zatím tedy není vidět.
Jestli to povedeme tímto stylem dál, může se stát, že bude i vidět. Co nevidět budeme mít čipy v těle, tak proč ne i vypínač. Svým způsobem dobrý, prostě se vypnu a zapnou mě, až mi budou potřebovat.
Myslím, že to je systém, který upřednostňuje práci pro druhé. Také svým způsobem dobrý. Práce pro druhé je šlechetná a užitečná.
V takovém případě, by jistě bylo užitečné místo hlavy přidat aspoň jednu ruku a místo přirození taky ruku.
Protože na co přemýšlet, na co se někomu zalíbit, když ode mě chce jen pomoc. Čtyři ruce zmohou více. Třeba na klavír by nemuseli hrát dva, při náročnější skladbě.

Zatím je náš vypínač stres. Zaplať pánbůh za něj.
Jsou to hrátky ega. Tlačit do situací, kdy je důležité tělo a zveličovat jeho význam. Aby jsme si náhodou neuvědomili, že máme i hlavu, která je schopná stres, strach, ego vyřadit a to zcela nenápadně.
Bez boje.
Zatím se daří egu, po tisíciletí, vtloukat nám do hlavy, že tělo je nejdůležitější. Že tělo diktuje svoje potřeby. Kdy se unaví, co způsobí jeho nemoc, proč umře, co s ním bude, až umře.
Toto všechno víme docela přesně. Jen je hloupé, že víme jen to, co si ego přeje. Pravdu nevíme. Dokonce ji většinou ani nechceme vědět. Protože by se nám zhroutil celý smysl života.
Smysl života máme v krátkém štěstí po dlouhém utrpení, doufajíc, že příště to bude lepší.
Zlepšujeme si to vším možným, vším, na co si můžeme sáhnout. Vším, co je mimo nás. Tecnické vymoženosti, udělátka, zrychlovače.....v budoucnu třeba i náhradními baterkami a vypínačem.
Kyž jsme ve stresu, jsme v poloze "on". Stres nás dostává do varu a dokážem i nemožné. Opadající nebo zvyšující se stres je vypínačem. Máme dojem, že odpočíváme. Nebo na všechno kašlem - což je mimochodem ideální pro restart - v dané chvíli je ego mimo hru.
V té chvíli, jsme schopni vymyslet netradiční řešení, hlavně jsme schopni ulevit sobě. A říci si, tak tohle už ne.
Když si tohle řekneme, jistě si prodloužíme život. Třeba jen o chvíli. Třeba o tu šťastnou chvíli. To záleží na našem přístupu k životu.

Štastná chvíle vzniká při ocenění bez výčitek. Také se tomu říká láska. V takovém okamžiku si myslím, je ego také mimo. Opět nestárnem. Dvakrát pro jednu myšlenku. Jsou to okamžiky, kdy nestárnem. A dají se znásobit. Dají se znásobit třeba milionkrát i vícekrát. Vícekrát než vícekrát. Dá se to na trvalo.
Proto máme tu hlavu a v ní myšlenky, abychom na to přišli jak.
Díky myšlenkám se dokážeme podívat i za myšlenky, podívat se na vše z výšky. Z výšky takové, kdy celá galaxie vypadá jako hvězda. I z mnohem menší výšky vidíme, že naše loutkohra je zcela nesmyslná, naše strachy neviditelné a překážky drobné. Při tomto pohledu jeden žasne, co se to tam dole děje. A hledá zdroj, co všechny ty lidi pohání. Jakoby tam něco neviditelného viselo a všechny nutilo k nějaké činnosti. Hodně lidí si asi myslí, že je to Bůh. Ale musel by být blázen, kdyby pořád všechny někam honil. To jsem nikde nečetl, že je Bůh blázen. Tak ten to nebude.
Já myslím, že je to, to ego.
Ego je blázen. Protože chce, abychom všichni marodili a nakonec umřeli.

Já bych ho vypnul a vyndal baterky a zahodil.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama