A neb.
Jak jsem v životě pokazil vše co se dalo
a jak to napravuji

Květen 2015

Jsem ve stavu očekávání-kapitola 36

26. května 2015 v 21:17 | PF |  jsem ve stavu očekávání-kapitola36
Jsem ve stavu očekávání.
Nejsem rozhodnut, přesto očekávám. Normální by asi bylo, se pro něco rozhodnout, a pak očekávat.
Řešit, co je normální radši nebudu.
Já očekávám spouštěcí mechanismus.
Nějaký motiv. Pořád se mi peníze zdají být malou motivací. Něco, co mi rozproudí krev v těle. Aby se člověk nadchnul, žil pro to, okamžitě si to zamiloval.

Je to hloupé, ale očekávám nějakou akci z venčí. Já jsem zřejmě plnič úkolů. Když dostanu úkol, baví mi ho plnit. Jak nejlíp dovedu. Ale jenom od autority, kterou uznávám. Jinak mi to nebaví a brzo s tím přestanu.
Já sám pro sebe, zdá se, ještě autorita nejsem. Škoda. Protože autority moc neuznávám, tak asi - čekám sám na sebe.
Jeden odstavec a už vím. Tak je to zase o mně.

Už jsem to chtěl na někoho svést a opět jsem já, kdo mě brzdí.
Chtěl jsem se nějak ošidit, nějak to obejít, abych se rozhoupal k akci. Kdybych to ošidil, nebyla by to pravda a brzo by byl konec.
To je ta netrpělivost.
Ta způsobuje, že si myslim, že bych něco měl a zapomíná na to, co už mám. Tahle netrpělivost u mě všechno pokazila.
Tak ono je to dobře, že sám sebe brzdím. Musím se ocenit. Rostu.

Jo, je to dobré. Není kam spěchat. Každý okamžik je vhodný pro učinění rozhodnutí. I ten příští.
Opravdu cítím, jak jsem se uklidnil.

Netrpělivost je nesmysl. Je to jen představa, kterou jsem vytvořil a které jsem uvěřil a vytvořil z ní skutečnost.
Už dávno vím, že netrpělivost je skoro nebezpečná.
Také vím, že skutečnost by neměla být zlá. Skutečnost se pozná podle toho, že přináší pouze dokonalý mír. Ve všem, kde není pocit dokonalého míru, můžeme hledat klam a iluzi. Tedy v podstatě všechno.
Moje myšlenky mi říkají kde jsem a co jsem. Jsou to představy, které jsem vytvořil. Někdy na hony vzdálené od skutečnosti. Můžu se divit, že jsem pořád neklidný.? Vlastně trpím pro iluzi skutečnosti. Když je to, ale klam a iluze, tak to neexistuje a můžu se dát zpátky do klidu.
Můžu si říct, že všechno co mi zneklidňuje, neexistuje. Můžu na všechno kašlat. Budu dělat jen to, co mi uklidňuje.
No já nevím, něco tomu ještě chybí.
Třeba to nejde jen tak ze dne na den. Jenže tahle obava neexistuje.
Tak to asi jde. Jenže nejsem u toho klidný. Tak to taky neexistuje.
Možná, že to jde, ale já tomu nevěřim. Chybí mi ta důvěra, protože vidím všude jen neskutečnou iluzi, chaos, nedůvěru, nespolehlivost.

Já vím. Když dáš, dostaneš to zpět dvakrát. Když dáš lásku, tak lásku dostaneš a ještě jsi spokojen, že jsi dal.
Tak to asi jde. Já to ale budu muset trénovat.

minulost - kapitola 35

22. května 2015 v 18:37 | PF |  Minulost - kapitola 35
Minulost

Každý žije z minulosti. Já taky.
Vzpomínám na ty hezký zážitky i na různé prekérní situace i na životní katastrofy. Vyprávíme si zážitky, chceme se poučit, co už nedělat nebo co se osvědčilo. Aby v budoucnu to bylo stejné a lepší.
Studuju teď knihu, která se mi snaží namluvit, že minulost neexistuje. Dokonce to máme jako oblíbenou hlášku, když se někdo trápí a rozebírá, kdo mu jak ublížil.
Takže, já to té knížce věřim.
Ale jenom chvíli. Než si na něco vzpomenu z minulosti, bez čeho bych v přítomnosti nemohl být.
Je to tedy spíše taková řečnická hláška. V podstatě si to nikdo neumí představit. Asi.
Někdy by bylo dobré na minulost zapomenout a začít znova. Ale bez vzpomínek?? To nejde.
Přesto musím uznat, že minulost nám pohled na přítomnost hodně zkresluje. Někdy nás tak chrání vzpomínky, že se nemůžem pohnout dopředu. Všechno je špatně. Nic nemůže vyjít. Najednou si člověk uvědomí, že sedí a nehýbá se ve strachu, že zase na to doplatí.
To jsem já - už dva roky.
Já si neztěžuju.
Jen konstatuju.
Je mi to fuk.
Dneska.
Já se mám jako král. Celé dny se můžu kochat pohledem na mé království. Trochu peněz se sejde, bydlet máme kde, máme terasu, zahrádku, psa, slepice a chceme ještě kočku. Takže to, za čím se všichni pachtí, honí se, aby si pak někdy mohli lehnout a celé dny se kochat, to já už mám. Přesto mám pocit, že stagnuju. Nevyužívám svůj potenciál.
Tak se snažím zapomenout na všechny ty strachy z minula a k něčemu se rozhoupat.
Nejde to tak snadno, jak by se mohlo zdát.
Má mysl je zcela zaměstnána myšlenkami z minulosti. Když se rozhlížím kolem sebe, odsuzji svět na který se dívám.
V podstatě, tím bráním přítomnosti. Nemůžu proto myslet na přítomnost. Používám čas proti sobě.
Když, ale zanechám minulost minulostí, tak vlastně o nic nepřicházím. Naopak, odchází iluze, které způsobují strach. Protože všechno čemu jsem v minulosti uvěřil, jsou dnes sny, iluze, kterých se dnes bojím. Všechny jsem si vymyslel já. Vše co způsobuje strach, tak zraňuje. Co zraňuje nemusí existovat. Když něco neexistuje, není to skutečné. To já jsem iluzi přehodnotil na skutečnost. A teď mi svazuje. Já se vlastně bojim něčeho, co neexistuje.
Co mohou myšlenky na minulost znamenat? Jsou to iluze, neexistují, tedy nic neznamenají.
Až si odpustím a vzpomenu si na to kdo jsem, s láskou pohlédnu na vše, co jsem před tím nedokázal vidět.
Pak začnu využívat svůj potenciál.
Není to v budoucnosti. Musím hned. Každý okamžik je vhodný.

Zdraví

21. května 2015 v 10:27 | PF |  Kruh - kapitola 34
Zdraví

Nejhorší je, když si člověk myslí, že ví.
Začne to tedy prezentovat, jako že na něco přišel. A ono se postupně začne ukazovat, že nejenže neví, ale navíc ještě zraňuje. Nejdříve okolí a pak i sebe.
Jsou to hlavně hodnotící myšlenky. Všichni neustále hodnotíme nebo-li soudíme. Snažíme se ospravedlnit naše myšlenky a víc a víc a víc usilovat o jejich pravdivost. Tím se stane, že děláme ze všeho jen nepřátele.
Všemu co vidíme, dáváme veškerý smysl. Veškerý smysl, který to pro nás má. Stojíme si za tím a věříme tomu. Bohužel, tím jak stále hodnotíme, tak stále zraňujeme. Když čověk někoho zraňuje - není to dobře.
Myšlenky, které zraňují, asi nebudou správné, nebudou pravdivé. A tak se stane, že to co vidíme, není pravda, ale iluze. Vidíme jen to co chceme vidět, skutečnost zůstává zamlžená.
Když si toto uvědomím, stane se, že nerozumím ničemu co vidím. Protože co vidím, posuzuji a hodnotím chybně. Vidím jen moje chybné myšlení.
Takže toto myšlení je k ničemu, nic neznamená. Každé hodnocení jen promítá moje chybné myšlenky.

Má to i svoje výhody.
Kdykoli jsem znepokojen, můžu si říct, že je to jen moje chybná myšlenka, chybné hodnocení situace. Nemusím se ospravedlňovat, nemusím prosazovat svoji pravdu ,nemusím útočit ani se hněvat.
Člověk si neuvědomí, že to co vidí, zneužívá tím, že tomu přidělí ulohu. Něco jako obrana myšlení, které zraňuje.
Teď musím pracovat na tom, abych se vzdal hodnotícího způsobu myšlení.
Když nebudu hodnotit, soudit, mám šanci, že si všimnu té skutečnosti, která je zamlžená, jakoby v dálce. Skutečnost se nemusí prosazovat. Prostě to tak je a hotovo. Dříve nebo později na to člověk přijde. Iluze se musejí prosazovat, aby našly uplatnění, protože za chvíli se změní. Iluze prosazuje ego.
Hodnocení nahradím oceňováním. Když oceňuji, musím do toho dát trochu lásky, jinak nic neocením.
Samozřejmě, že oceňuji hlavně pro sebe, pro svůj klid, pro svoje zdraví. Nikoli k vůli někoho jiného.

http://abraham-hicks.cz/nesouhlasim-s-druhymi-co-delat/

Kruh - kapitola 34

18. května 2015 v 20:59 | PF |  Kruh - kapitola 34
Kruh
Už dlouho přemýšlím, proč se mi život točí v kruhu.
Vždy, jak mám pocit, že jsem na něco přišel, se vrátí, znovu objeví problém, který mi už dříve dostal do kolen.
Neustále se setkávám s tím, že mi nechtějí zaplatit za práci. Ať je to v minulosti moje vlastní špatné rozhodnutí, kterým jsem to asi odstartoval, krachující firma neplatící výplaty, vychytralý podnikatel, v nedávné době i pracovní úřad nekomunikující a naposled opět vychytralý podnikatel neplnící sliby.
Zdálo se, že je to za mnou. A jak vidím stále není.
Dva roky pátrám a rozebírám sebe všemi možnými i nemožnými způsoby. Hledám, proč vlastně pořád chci být bez peněz, když vím, že nechci.
Našel jsem všechny možné šotky. Vyjímečnost, zloba, netrpělivost, agilita, negativita, málo radosti, odpouštění, očekávání, spoléhání jen na sebe, morálka, minulost, ego, tělo.....
Hledal jsem v hlavě, v srdci, v břiše, v buňkách. Už jsem několikrát myslel, že to mám.
Jsem momentálně trochu zklamaný, ale díky tomu, co všechno jsem probral při řešení podobných situací, mě to už ani nepřekvapuje. V podstatě mi to už ani nerozhodilo. Jsem dost v nadhledu.
Asi mi život tlačí, abych se rozhoupal a osamostatnil se. Opět. Vidím to jako jediné řešení. Jenom mi pořád mate, že na to jsou potřeba peníze.
Zase mi rozumné myšlenky nabádají rozumné nápady. Všichni víme, že rozumné nápady, nejsou nápady, ale nuda.
Jo, tak myšlenky!!!
O těch už jsem také psal.
Lítající neboli plané myšlenky, ovlivňující světové dění. Tahle rozumná myšlenka před chvílí, to byla jedna z nich. Ustrašená myšlenka, kterou si přejí média a vlády.
Jak vypnout ustrašené rozumné myšlenky. Jak najít ty skutečné myšlenky, které ví, že chci peníze, které ví, že chci pohodu, radost, blahobyt.
Naše skutečné myšlenky musí být v naší mysli. Musí tam být stále, protože nemohou opustit svůj zdroj.
Zdroj jsem já.
Skutečné myšlenky nejsou tím, co si myslíš, že si myslíš. Neexistuje žádný vztah mezi tím, co je skutečné a tím, co si myslíš, že je skutečné. Skutečné myšlenky jsou součástí stvoření, jsou věčné. Jsou až za těmi nesmyslnými, šílenými, ustrašenými myšlenkami, kterými je zavalená naše mysl. Jsou tam stále zcela nezměněné a čekají, až je vytáhneš dopředu.
Jsou tam.! Když jdu do hloubky, cítím zvláštní klid, že bude vše v pořádku. Asi bych je měl dostat do popředí s pocitem, že to jsou vzácné drahokamy, které mi usnadní život. Je tam klid, trochu radost, trochu láska, důvěra.
Není čeho se bát.
Úplně každý okamžik je vhodný k tomu si to uvědomit. Uvědomit, uvěřit a dovolit si. Trochu lásky, trochu radosti, klid, důvěru.
Tak snadno se to píše.

vyjímečnost

10. května 2015 v 21:42 | PF |  Dokonalost - kapitola 30
Vyjímečnost.
Každý si myslí, že je vyjímečný.
Já taky.
Ono to vypadá, že je většina obyčejná. Z pohledu nad, tedy ze zhora to vypadá, že je jen velmi málo neobyčejných lidí. Ale sám pro sebe nikdo není obyčejný.
Já jsem si jeden čas vyčítal svůj pocit vyjímečnosti a peskoval jsem se za to, že jsem všude kolem sebe viděl samé pitomce.
Po dlouhém rozebírání sebe sama, jsem došel k závěru, že pro všechny ostatní jsem zase pitomec já. Jsme si kvit. Dokonce jsem zjistil, že je to ještě trochu složitější. Totiž, když si myslím o ostatních, že jsou pitomci, tak si to ostatní myslí o mně. Jako bych to měl na čele napsaný. A když si myslím, že jsou hodný, pozorný, milí, ohleduplní, tak jsem taky takovej i pro ně. To není špatný.

Vyjímečnost má, ale svoje záludnosti. Pocit vyjímečnosti je vlastně pro každého likvidační.
Hned vysvětlím.
Pro udržení naší osobní vyjímečnosti jsme schopní udělat cokoli. V konečném důsledku i umřít.
Vyjímečnost vždy srovnává. Je založena na nedostatku, který vidí v druhém. Má v něm nepatrné měřítko pro sebe. Vedle jeho malosti, jsi ryzí, poctivý, čistý.....
Pro každého vyjímečného platí jiná pravda. Problémem je, že pravda buď je nebo není. Není nic mezi. Nemůže být několik pravd. Když vidí někdo jinou pravdu než já, tak vidíme oba iluzi. Nevidíme žádnou pravdu. Každý si tedy udržuje pocit bezpečí nějakou iluzí. Ne pravdou. Takže si řídí svůj život podle lži, které se rozhodl věřit. Upíná se k naději, že mu jeho vyjímečnost pomůže zvládnout problémy, které vlastně jeho vyjímečnost způsobila. Je v kruhu.
Vyjímečná mysl věří, že nemoc je problém těla, že tělo je vězením pro naši vyjímečnost.
Jako vždy - opak je pravdou. Nemoc těla, je problém mysli.
Odpuštění je koncem vyjímečnosti.
Pokud si necháš něco neodpustitelného, zůstáváš v utrpení, které jsi si vybral. Není možné, aby ti někdo jiný pomohl. Buď vůle tvá, chceš-li šlapat po lásce.
Vyjímečnost je nedostatkem důvěry v kohokoli kromě sebe.
Všechno ostatní se stává tvým nepřítelem, kterého je nutné zničit. Vyjímečnost je ohrožena zničením, a tak jsi přitahován, abys zabil první. Je to přitažlivost viny.
Jsme otroci vyjímečnosti. Dokud se nenaučíme odpouštět
.
Naše mysl je schopná zjistit, že odpuštění není tak špatný. A nebolí.

Člověk na baterky

6. května 2015 v 12:33 | PF |  vztek - kapitola 32
Člověk na baterky.

Každý z lidí má vypínač. On-Off.
Zatím tedy není vidět.
Jestli to povedeme tímto stylem dál, může se stát, že bude i vidět. Co nevidět budeme mít čipy v těle, tak proč ne i vypínač. Svým způsobem dobrý, prostě se vypnu a zapnou mě, až mi budou potřebovat.
Myslím, že to je systém, který upřednostňuje práci pro druhé. Také svým způsobem dobrý. Práce pro druhé je šlechetná a užitečná.
V takovém případě, by jistě bylo užitečné místo hlavy přidat aspoň jednu ruku a místo přirození taky ruku.
Protože na co přemýšlet, na co se někomu zalíbit, když ode mě chce jen pomoc. Čtyři ruce zmohou více. Třeba na klavír by nemuseli hrát dva, při náročnější skladbě.

Zatím je náš vypínač stres. Zaplať pánbůh za něj.
Jsou to hrátky ega. Tlačit do situací, kdy je důležité tělo a zveličovat jeho význam. Aby jsme si náhodou neuvědomili, že máme i hlavu, která je schopná stres, strach, ego vyřadit a to zcela nenápadně.
Bez boje.
Zatím se daří egu, po tisíciletí, vtloukat nám do hlavy, že tělo je nejdůležitější. Že tělo diktuje svoje potřeby. Kdy se unaví, co způsobí jeho nemoc, proč umře, co s ním bude, až umře.
Toto všechno víme docela přesně. Jen je hloupé, že víme jen to, co si ego přeje. Pravdu nevíme. Dokonce ji většinou ani nechceme vědět. Protože by se nám zhroutil celý smysl života.
Smysl života máme v krátkém štěstí po dlouhém utrpení, doufajíc, že příště to bude lepší.
Zlepšujeme si to vším možným, vším, na co si můžeme sáhnout. Vším, co je mimo nás. Tecnické vymoženosti, udělátka, zrychlovače.....v budoucnu třeba i náhradními baterkami a vypínačem.
Kyž jsme ve stresu, jsme v poloze "on". Stres nás dostává do varu a dokážem i nemožné. Opadající nebo zvyšující se stres je vypínačem. Máme dojem, že odpočíváme. Nebo na všechno kašlem - což je mimochodem ideální pro restart - v dané chvíli je ego mimo hru.
V té chvíli, jsme schopni vymyslet netradiční řešení, hlavně jsme schopni ulevit sobě. A říci si, tak tohle už ne.
Když si tohle řekneme, jistě si prodloužíme život. Třeba jen o chvíli. Třeba o tu šťastnou chvíli. To záleží na našem přístupu k životu.

Štastná chvíle vzniká při ocenění bez výčitek. Také se tomu říká láska. V takovém okamžiku si myslím, je ego také mimo. Opět nestárnem. Dvakrát pro jednu myšlenku. Jsou to okamžiky, kdy nestárnem. A dají se znásobit. Dají se znásobit třeba milionkrát i vícekrát. Vícekrát než vícekrát. Dá se to na trvalo.
Proto máme tu hlavu a v ní myšlenky, abychom na to přišli jak.
Díky myšlenkám se dokážeme podívat i za myšlenky, podívat se na vše z výšky. Z výšky takové, kdy celá galaxie vypadá jako hvězda. I z mnohem menší výšky vidíme, že naše loutkohra je zcela nesmyslná, naše strachy neviditelné a překážky drobné. Při tomto pohledu jeden žasne, co se to tam dole děje. A hledá zdroj, co všechny ty lidi pohání. Jakoby tam něco neviditelného viselo a všechny nutilo k nějaké činnosti. Hodně lidí si asi myslí, že je to Bůh. Ale musel by být blázen, kdyby pořád všechny někam honil. To jsem nikde nečetl, že je Bůh blázen. Tak ten to nebude.
Já myslím, že je to, to ego.
Ego je blázen. Protože chce, abychom všichni marodili a nakonec umřeli.

Já bych ho vypnul a vyndal baterky a zahodil.