A neb.
Jak jsem v životě pokazil vše co se dalo
a jak to napravuji

problém - kapitola 26

6. dubna 2015 v 12:27 | PF |  problém - kapitola 26
Problém
Problém je taková věc, která člověka sužuje, brání mu v akci či v pohybu. Problémy ostatních jsou většinou zcela banální, snadno řešitelné.
Problémy moje, jsou moje problémy. Hýčkám si je, utápím se v nich, zvětšuji je, všechna řešení jsou tak bezvýznamná, že s mým problémem vůbec nemůžou pohnout, a tak je zbytečné to vůbec zkoušet. Sedím doma a rozebírám svoje problémy, které jsou Tak do očí bijící.! Každý by musel zasáhnout, kdyby je viděl. Je zajímavé, že je nikdo nevidí. Ale já , já je vidím, já jsem ten vyjímečný, který je vidí.
Mám i období, kdy problémy nevidím, prostě neexistujou. Tedˇzrovna je asi vyhledávám. Je to dobrá činnost, vyhledávat problémy. Zaujalo mi to tak, že nemám už na nic jiného čas. Nemusím již nic jiného řešit. Je to ideální způsob - strčit hlavu do písku a tam, nevida nic jiného, jen zvětšovat neřešitelnost a očekávat politování.
Vymýšlet problémy, mi z nějakého důvodu jde lépe, než odpouštění, které jsem si nedávno naordinoval.
Dokonce problémy se mnohem snadněji sdílí s ostatními, než hezké a příjemné věci.
Například, jdu-li po městě a potkám postaršího pána nebo hezkou dívku, kráčející za nějakým cílem a promluvím na něj ve smyslu, jak jsem rád, že jsem potkal právě jeho (jí), protože je mi to zrovna z nějakého důvodu příjemné.- Když se nebudou cítit pohoršeni, či obtěžováni, aspoň si pomyslí něco o zvláštních individuech a budou rádi, že to nijak neprodlužuji.
Ale jak jen nadhodím nějaký problém, třeba - to je zima, je tady někde obchod, ta auta jedou rychle, nebo jinou zcela nedůležitou věc, tak se nikdo nepohorší a možná se dokonce dáme do hovoru a příjemně si popovídáme.
Musím předeslat, že já nejsem vůbec povídavý typ. To už musí být, abych si s někým neznámým promluvil. No učím se to. V rámci sdílení. V rámci uvolnění svázání morálkou. V rámci odpouštění a ne-hodnocení. V rámci oceňování.
Kdysi jsem oslovil jednu mladou dámu s radostí, že jí poznávám, protože jsem ji znal, když byla malá. Nebyl to dobrý nápad. Dříve jsme se někdy i pozdravili a potom, druhá strana chodníku je mnohem bezpečnější.
Tím vším jsem chtěl říct, že problémy, ač vykonstruované, v dnešní době nejsou zas tak špatné. Umožňují nám komunikaci. Stejně moje problémy nikdo nevidí.
Oni totiž neexistují. Kdybych si na ně nevzpomněl, tak by vůbec nebyly. Kdybych je nevytvořil, nejsou.
Dokonce nemají ve skutečnosti žádný význam, nemusejí být. Když je vytvořím, tak jen proto, abych mohl vytvořit další a další. Tím se vlastně dobrovolně odvádím od skutečnosti jež hledám. Od toho pocitu hojnosti a blaha. Pro které jsme byli my lidi stvořeni.
Mám dojem, že s odpuštěním či odpouštěním je to trochu jinak. Projevuje se podobně jako problémy. To je, čím více je rozebíráme, tím více roste. A ostatní je nevidí. Stává se, že výsledky nevidí hned ani ten odpouštějící. Stává se, že to člověka tak odradí, až se vrátí k hledání problémů.
Přesto odpuštění dokáže mnohem více než problémy. Problémy vytváří malá mysl, odpouští, ale velká mysl.
Problémy nás vedou k depresím, k bezvýchodnosti, k nemocem, stresu, smrti a odpuštění nás vede zpět do života.
Samozřejmě, je to jen pro odvážné.
Kdo se bojí, ať si rezervuje místo v nemocnici nebo na hřbitově.
Já jsem byl dost odvážný. Teď se zdá, že o odvaze raději mluvím, než konám. Musím se nad tím zamyslet, protože zbabělost nechci oceňovat. Sakra, já se vždy tak rozeberu, až je mi to nepříjemné.
Odpouštím si a jdu konat.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama