A neb.
Jak jsem v životě pokazil vše co se dalo
a jak to napravuji

Duben 2015

proč ? - kapitola 33

30. dubna 2015 v 12:30 | PF |  Proč ? - kapitola 33
Proč
Proč se nedá nikomu říci, co dělá špatně.?
Já vážně nevím.
Proč vlastně každý dělá něco špatně.? Proč to druzí vidí a on jedíný ne.?
Dříve se ti starší snažili předat zkušenosti těm mladším. Dnes už víme, že zkušenost je nepřenosná.
Mužeš někoho stokrát varovat, že dělá nerozumnou věc, že to špatně dopadne a zrovna ne. V jeho případě se to osvědčilo jako jediné možné řešení. Ti rozumní se toho báli a on ne, on se nebál a povedlo se.
Proč všichni u druhého vidí, jak to dělá špatně a přitom se mu daří dobře, dokonce mnohem líp, než těm co vidí na něm chyby.?
A hlavně, proč se s takovým přístupem setkáváme několikrát denně. Když už každý ví, dokonce i ti" staří", že vlastně nikomu dobře poradit nemůžou.
Proč všichni se neustále snaží druhému poradit, nebo přinejmenším mu sdělit, že to co dělá, je nesmysl (třeba aspoň v duchu).
Když už někdo radí, tak zřejmě má nějaký vztah k tomu o kom si myslí, že potřebuje poradit. Zřejmě přátelský vztah. Nepříteli by se asi nesnažil nikdo poradit.
Přitom poslechnutí rady, většinou zkomlikují i zcela zruší původní i dobrý záměr. Někdy na dost dlouhou dobu.
Mělo by se tedy radit nepříteli. Ne příteli. Příteli dobrá rada uškodí a nepřítel ji ignoruje a vítězí.

Já vím, jsou to takové řeči o ničem. Každý si může myslet své. Je to tak běžná situace, která skoro nestojí ani za komentář. Jsou to skoro všechny naše rozhovory. Vyjadřovat svůj názor, je naše svobodná vůle. Každý ať si z toho vezme co chce a co umí. Jsou to takové "plané řeči".

"Plané řeči" jsou přesně to, co utváří náš svět.
Bezmyšlenkovitě komentovat a radit napravo nalevo.
Už jsem to psal, ale není jediná myšlenka, kterou by nezachytil někdo jiný, třeba někde úplně jinde.
Takže, když někomu v duchu nadáváme, co to tady zase provedl, tak tím sdělujeme svoje přání. Přejem si, aby to co provedl, prováděl stále. Může to provádět i někdo jiný, hlavně, aby jsme se s tím setkali my. My, kteří všem i sobě sdělujeme, že nám to vadí. Čím více to opakujeme, tím více si to přejeme.
Je pak možné se divit, že jsme vlastně pořád podráždění, nespokojení, něco se nám nelíbí, chceme odejít.
Není kam odejít. Sotva přivykneme na nové prostředí, naše staré myšlení se vrátí a za chvíli se to opakuje a chceme zase odejít.
Proč se nedá nikomu říct, že má myslet jen s láskou. Ctít svoje známé a příbuzné a vážit si cizích lidí.
Že by tu chtěl někdo mít patent na rozum? Takových by bylo.
Zase to vypadá, že je v tom každý sám, ač nerad. Svoji vlastní cestu ke štěstí zřejmě hledá každý osamoceně.
Pokus a omyl. Když si to uvědomí.
Myslím, že se přecejen začalo šířit láskyplné myšlení. Lidi začali být svobodnější, důvěrnější, začali chtít o svém životě rozhodovat sami. Zvláště v posledních letech. A to se těm co "mají patent na rozum" nelíbí. Ztrácejí moc a význam. Který se snaží dohonit znepříjemňováním života ostatním.
Není v tom hledání nikdo sám. jen si musí dovolit vidět, kdy se jemu nebo druhým daří být šťastní a spokojení.
Aby zachytil jejich i svoje šastné a spokojené myšlenky.
Když chceš vidět vlastní spokojenost, tak ji vyhledáváš. Kyž chceš vidět neštěstí, taky ho vyhledáváš. Stačí si zvolit, co vlastně chceš prožívat.

vztek - kapitola 32

26. dubna 2015 v 7:33 | PF |  vztek - kapitola 32
Vztek
Vzdávám se útočných myšlenek a ego se bouří. Zatím asi vítězí.
Mám ob den vztek jako čert. Rozčilujou mi ptáci na střeše, pracující sousedi, spadlá lžička, zamčené dveře.
Já opravdu nevim jak to zkrotit.
No někdy pomůže sex. Upustit páru. Ale, když to se mnou cloumá, tak mi mají všichni plný zuby. Jen svatost mojí ženy to někdy překoná.
Dnes jsem upouštěl páru rytím na zahrádce. Jsem z toho celý rozlámaný a když štěkal pes, tak bych vylít z kůže.
Tohle psaní je dobrý, to zabírá.
Akorát ta hejbací reklama !! musím ji přelepit.
Vztek jsou útočné myšlenky na třetí.
Zbavování se útočných myšlenek si budu muset asi vsugerovat. Nejsnáze se dávají programy do podvědomí před usnutím a hned po probuzení. Tak aspoň večer si to musím opakovat, nevím, jestli si ráno vzpomenu. Třeba jo.
Těším se, jak ráno v klidu pojedu do práce, tam si v klidu otrocky zapracuju a v klidu pojedu domů. Jo, to bude klídek, pohodička.
Už nemám vztek. Jak jsem si vzpomněl na práci, chce se mi spát. Hlava poroučí tělu, že by mělo odpočívat. Takovej nesmysl. Jako se nemusí marodit, tak se nemusí odpočívat.
Ale odpočinek je příjemný. Proč hlava radši neporučí, že se nemusí do práce za peníze, ale pro zábavu a peníze přijdou jinak a dost. Pak by se mohlo odpočívat taky pro radost a ne pro to, aby se posbíraly síly.
Snad moje láskyplné myšlenky to dokážou nějak zařídit. Radši nebudu nic očekávat, abych si udržel ty láskyplné myšlenky. Jsou mnohem příjemnější. Dokonce i ostatní lidi se usmívají. Dnes se tedy nikdo neusmívá, nejen, protože jsem doma sám. Se psem. Ten má láskyplné myšlenky vždy. Nikdy se nezlobí, jen občas se na oko uráží. To proto, abych si ho více všímal. Právě úplně klidně spí a vůbec neřeší, že jsem mu přes den nadával, že pořád štěká. Tak se to dělá. když ti někdo vynadá, tak mu olíznout ruku a v klidu jít spát. Všechno dobrý.

Někdo si myslí, že má vztek zvládnutý. Já už jsem měl ten pocit taky, že nemít útočné myšlenky bude hračka. Zatím se to jeví obráceně. Vztek, či zloba se dá potlačit, v té určité chvíli se prostě povznesu nad věc, řeknu si, že tohle mi nemůže rozčílit a je to. Jenomže mít útočné myšlenky a zvládnout je, potlačit je a nebo vůbec nemít útočné myšlenky je velký rozdíl.
Ono se musí úplně jinak přemýšlet. Člověk se musí odhodlat vidět věci jinak. Protože žádná myšlenka není neutrální, každá má stejnou důležitost. Jenom ego se snaží rozlišovat.
Moje útočné myšlenky útočí na moji nezranitelnost. Moje myšlenky vzteku zraňují mojí vlastní mysl. Ten kdo útočí, se zároveň útoku obává. Kdo se bojí útoku, má strach ze zranění. Když se bojíš zranění, tak ve svých vlastních očích se cítíš oslaben. Tím nemůžeš sám sobě dostatečně důvěřovat. Tím se také mění představa o tom co jsi. A klesáš a klesáš a bolí to.

změna - kapitola 31

23. dubna 2015 v 8:54 | PF |  změna - kapitola 31
Změna

Život je změna. Změna je jediná stabilní věc v životě. Dnes už takové hlášky jsou klasické.
Že se věci mění, jsme si už zvykli. Nejen měnící se věci a situace, ale i zrychlující se život. Změny jsou tak rychlé.
Už si ani nezvykáme, že něco je tak jak je, protože čekáme, že s to změní.
Právě jsem si musel přelepit papírkem stále měnící se reklamu hned vedle textu. Už na ní koukám deset minut a vůbec nepíšu.
Přitom chci psát o životě.! A měnící se reklama mi bere myšlenky. Jak příhodné. Pro rychlost a stále větší důraznost našeho světa, člověk zapomene na důležitost vlastní osoby, vlastního života. O osobních přáních ani nemluvím.
Zkuste, ale udělat změnu v životě.
Zkuste vědomě změnit život. Ať k lepšímu nebo k horšímu. Je to problém. Člověk se musí ke změně odhodlat. Hledá všechny možné záruky, které vlastně nejsou zárukami, aby to vyšlo. A často neudělá nic. U mne funguje, že napřed skáču a potom myslím. Když napřed myslím, tak většinou neskáču.
Kvalita života se tak rychle nemění. Jsme vlastně všichni strašně schopní, když se dokážěme přispůsobovat a učit se všem těm změnám a udržet si cca. stejný život. Například - příbuzné máme stejné, tramvaje jezdí, rybník vedle ještě je, auto před domem ještě není ukradeno, projít parkem se také dá.
Pořád mám dost stálic.
Právě teď dělám také změnu. Takovou jinou změnu. Nedá se do ní skočit, což se mi zdá, že je složité. Dělám změnu pohledu na svět. Mě už totiž tenhle svět nebaví. Nevím co mám dělat, aby se dělo co chci a nevím co mám chtít, abych byl spokojen. Samozřejmě zdraví, láska, bohatství jsou skvělé. Ale když to budu mít všechno, budu spokojen??
Já mám obavy, že ne. Že budu mít málo. No a to mě nebaví.
Vždy jsem se obdivoval lidi, kteří dokázali vydržet v jednom zaměstnání třeba třicet let. Co museli všechno vydržet, aby si udrželi svoje místo. To je pro mě nepředstavitelná stabilita, hraničící s absolutní pokorou.
My lidi jsme velmi učenliví. Naučili jsme se snad všechno. My jsme tady snad jen kvůli učení. Ale co s tím, když se to naučíme, co s tím, když za chvíli se naučíme něco nové a to staré zapomenem. A kvalita života je skoro stejná.
Když je něco jednoduché, máme s tím starost, jestli to je správné, když je to tak jednoduché.
Já věřím, že náš život nebyl myšlen jako neustálá změna.
To co vidím, je forma pomsty, vidím pouze věci pomíjivé, nevidím nic co přetrvává, to co vidím, není skutečné.
Mám pocit, že je vše jinak, než to vypadá.
Každá změna je vlastně útok. To co vytvoříme, chceme hned zničit. Stále jen útočíme. I když si myslíme, že je to nejlepší obrana, je to pořád jen náš útok.
Jsem odhodlán vidět věci jinak. I nepatrné vzdechnutí, je hněv. A já se chci vzdát útočných myšlenek.
Už Tyto nepatrné myšlenky hněvu způsobují bídu a utrpení, nemoci a hlavně nespokojenost.
Vypadá to, že když se trochu rozlobím, že to za chvíli přejde a jede se dál. Zákon o zachování energie sám říká, že se nic nemůže ztratit. Naše rozlobení se ukládá do těla ( třeba do kloubů) jako počátek nemoci. Za mlada se tolik neděje, ve stáří, ale stačí jedno rozlobení a může být konečná.
Je možné z toho uniknout tím, že se vzdám útočných myšlenek.
Co asi s tím udělá ego.?

dokonalost - kapitola 30

19. dubna 2015 v 7:41 | PF |  Dokonalost - kapitola 30
Dokonalost

Dokonalost je problém našeho světa. Já si myslím.
Touha po dokonalosti nás neobyčejně frustruje. Média nám každý den představují něco, co bychom měli považovat za dokonalé.
My všichni, ale máme svoji představu o dokonalosti.
Media, nebo spíše ti, co potřebují něco prodat, nám nabízí svoji představu. V podstatě ať vědomě či nevědomě způsobují stres, ať už těm, kteří dokáží tuto představu naplnit, ale hlavně těm, kteří ji naplnit nedokážou.
Usuzuji z toho, že dokonalost nemá užitku.
Snažíme se použít dokonalosti k ovlivnění situace ve svůj prospěch. Myslím tím prospěch, o kterém máme představu, že nám pomůže. Často se ovšem snažíme o něco, co nám uškodí. V tomto případě nám dokonalost také nebyla k užitku. Výsledek naší představy či iluze se projeví, až po uskutečnění. Po uskutečnění rozhodnutí.
Mnoho lidí na dokonalost zcela rezginovalo. Oni se jen, ale domnívají, že je dokonalost neoslovuje a tedy netrápí.
Jejich vlastní dokonalost má jen úroveň, která se s tou mediální nijak neztotožňuje.
Kolik je tak asi úrovní dokonalosti? Asi tolik, kolik je nás tu dohromady lidí.
Je dobře ji co nejvíce sjednotit? Třeba jako ve Spartě. Kde ti méně vyvinutí byli odstrčeni. Řekl bych, že se to neosvědčilo. A opět se o to pokoušíme, tentokrát ve větším měřítku.
Úroveň mojí vlastní, osobní dokonalosti, určuje moje ego. Ego nás trochu chrání před tím sjednocením do mediální dokonalosti. Podle ega se radujem, jsme smutný, zlobíme se.
Moje ego je motor. I ve chvílích vyčerpání nerezignuje a žene tělo do splnění očekávání. Dokáže zmobilizovat síly do jediného okamžiku. Silou vůle ego nelze porazit.
Naše dokonalost je to, co vyžadujeme od sebe a očekáváme od druhých. V podstatě není možné, aby někdo naše očekávání zcela naplnil. Vždy musíme cosi ztolerovat. Vždy je tam něco, co by mělo být jinak. U druhých dokážeme tolerovat mnoho.
K sobě máme, ale nulovou toleranci. A to i ve chvílích, kdy se jakoby " spouštíme" ze řetězu. kdy děláme věci, o kterých víme, že bychom je dělat neměli. I v absolutní uvolněnosti, nás něco hlodá. Je to právě nulová tolerance k sobě. Když se opět vrátíme zpět na "řetěz", jsme to ještě schopni celému okolí vyčíst.
Tahle nulová osobní tolerance způsobuje stárnutí organismu, šedivění vlasů, bolesti, nemoci a smrt.
Smrt je vždy vlastní rozhodnutí.
Je to právě nulová tolerance k sobě.
Že jsme nesnášenliví, protivní, nepořádní..... nebo naopak, můžou na nás dříví štípat, pečujem nezištně o druhé, snažíme se pomoci.... Neexistuje tzv. normální stav.
Ego nemůže být v klidu. přišli bychom na to, že ho nepotřebujem.
Není nic neutrálního. Vše co máme, co vidíme, na co myslíme má nějaký náboj. Ten náboj jsme tomu dali my, já, a nikdo jiný.
Takže dokonalost.? K čemu?
Právě to nedokonalé má svoje kouzlo, svoji osobnost, svoji nenapodobitelnost, svoji přitažlivost. Tím i svoje štěstí.
Nedokonalost je tolerance. Odpuštění, důvěra a sdílení. Nedokonalost způsobuje lásku.
Řekl bych, že to je to, co všichni hledáme. Proč ji tedy hledáme tam, kde není?

Myšlenky - kapitola 29

16. dubna 2015 v 19:05 | PF |  myšlenky - kapitola 29
Myšlenky

Naše myšlenky nám lítají hlavou bez jakékoli kontroly.
Není v nich žádný řád, není omezená rychlost, není omezeno množství, není omezena hlasitost, naléhavost, síla. Prostě bez omezení.
Je předpokládám možné si představit, kdyby stovky lidí, jeden přes druhého něco dělali, něco chtěli a nikdo by je neposlouchal, nikdo by je nekoordinoval.
Jak by to vypadalo.?
Kdo by se prosadil dopředu, aby byl vidět.?
Byl by tam sice šéf, ale ten by byl zaneprázdněn. Jen občas by si někoho vybral. Podle toho, jak by se mu zdálo, že mu vyřeší problém s tím předchozím člověkem. Který samozřejmě pomáhal řešit problém, který vytvořil ten před ním. Samozřejmě většinou by si vybral ty nejbližší, či nejhlasitější, jen občas by se podíval dozadu, jestli tam není něco zajímavého.
Zanedbáváme, nevnímáme sílu a moc našich myšlenek. Můžeme se pak divit, že se dějí věci způsobující naši nespokojenost, nedůvěru, neklid, strach, nemoc, smrt.
Když doktor léčí např. zraněnou nohu. Tak léčí výsledek nějaké situace. Té poslední situace - ten karambol.
Neléčí příčinu zranění. Prostě se ptá jen těch nejbližších a nejhlasitějších. Těch, kteří převálcovali svou neomaleností ostatní. - co se stalo? (1) - upadl jsem na schodech. (2) Aha - to bude zlomené. (3)
Zeptal se třech, co byli nejblíže. Více není jeho starost. Studoval život nejméně 25let, aby potom zhrnul situaci do jedné věty během jedné minuty. Není divu, že doktoři jsou většinou unavení a přetížení stereotypem.
Prostě nejsou od toho, aby léčili příčinu. Příčina není v alkoholu, nebo neuváženém běhu po schodech. Není ani třeba v předchozím sporu, který vyústil v rychlý běh po schodech.
Příčina je dlouhodobá frustrace. Dlouhodobá nespokojenost.
Kdo je tu od toho, aby léčil příčiny nemocí??
Je v tom každý sám. Bez pomoci, bez rady.
Tu pomoc a radu máme každý v sobě. Nepovšimnutou, Zatlačenou dozadu těmi neomalenci, kteří si myslí, že ví vše a nejlíp. Ani si to možná nemyslí, ale chtějí, aby si to mysleli všichni ostatní.
Naše myšlenky, kdybychom je dokázali usměrnit a trochu zkontrolovat, by dokázaly nás vytáhnout z každé bryndy, kterou jsme vytvořili. (Těmi nekontrolovanými myšlenkami)
Žádná myšlenka není neutrální. Každá tvá myšlenka přináší mír nebo válku, lásku nebo strach. Každá myšlenka buďto šíří pravdu nebo násobí iluze. Plané myšlenky nejsou na nic. Nic neznásobíš, nerozšíříš.

Příčina je tedy v našich myšlenkách. Protože dovolujeme, aby nám život řídili ti neomalenci.

Proto vznikají rúzné afirmace, které se mají několikrát opakovat či na ně myslet. Jen proto, aby jsme zastavili běh našich planých myšlenek nebo myšlenek neomalenců a aspoň na chvíli je korigovali.
Je možné se tím naučit ovládat náš život k osobní spokojenosti.?
Je to dlouhá cesta, vlastně proti všem. Naši spokojenost máme v našich kontrolovaných myšlenkách, v našich přáních, opravdových. Které snadno oželíme ve prospěch bližního svého.

No ,tak jo, to si myslim.

ovečka - kapitola 28

9. dubna 2015 v 20:07 | PF |  Ovečka - kapitola 28

Ovečka
Nejtěžší pro dnešního člověka je zbavit se pocitu viny. Nebýt na sebe přísný. Uvolnit ten pocit odpovědnosti před společností, nebo před někým konkrétním, nebo jen tak před sebou.

Já myslím, že bezdomovci jsou zrovna ti, kteří jsou na sebe nejpřísnější. Stanou se bezdomovci jen proto, že si nedovolili sklonit hlavu a splnit nějaké požadavky společenské. Jen pro svůj pocit odpovědnosti před sebou. Radši spí v zimě, než by si dovolili luxus tepla. Radši ve špíně než přijmout teplou vodu. Je to pro ně ospravedlnění, že trpí zimou, hladem, špínou, za svoji společenskou nepřizpůsobivost. Ví, že přes něco se nedokážou přenést, a tak raději trpí. Než si na danou situaci zvyknou. Přijmou ji za svou, jsou ve své komunitě, kde řeší svým způsobem svoje problémy.

Člověk, který se tváří jako normální, jež bydlí v teplém bytě a je obletován rodinou, jdouce kolem bezdomovce, nechápe. Nechápe, proč tam tak sedí a necítí se ani trochu blbě.

Někdy si člověk uvědomí, že on má více svobody než já, který musí do práce, musí pro děti, musí nakoupit, musí, musí. On nemusí. Jak to? A pořád žije. Z čeho? Pak si řeknu, on nemůže do restaurace na večeři, nemůže si v zimě lehnout v trenkách na kanape k televizi. Jestli ta jeho svoboda není jen zdánlivá? Spoustu věcí nemusí a možná ještě více nemůže.

Takže s bezdomovcem neměnit. On by nechtěl moje a já nechci jeho.

Na myšlení bezdomovců se díváme s velkým nepochopením. A v podstatě je mezi rádoby normálním člověkem a bezdomovcem velmi malý rozdíl. Pokud vůbec nějaký je. Když potkáš kohokoli - zrcadlí tě. Jinýmy slovy, máš k němu velmi blízko. V něčem jste totožní.

Přestože jsou také produktem našeho světa. Jenom se vzepřeli a chtěli se vyprostit z pocitů viny. Vina je pronásledovala všude a vždy. Nebyli schopni udělat něco správně, tak, aby došli ocenění. Vzdali to, zhroutili se.

Když jsme vinni, tak tedy opravdu, se vší parádou.

Uvěřili, jako všichni ostatní, kteří tu žijí na Zemi. Uvěřili, že mají nějakou vinu. Že nikdy nemohou udělat něco tak dokonale, aby se na tom nedalo nic najít.


Náboženství nám hlásí, vzešli jste z hříchu, už jak jste se narodili, tak jste vinni.

Náboženství pro jistotu jiný způsob početí nenavrhlo. A stávající způsob početí také nevymyslelo. Přesto využívá situace a zkouší nám přiřknout vinu hned od počátku. A my, protože věříme autoritám, věříme, že jsme vinni. Proto nám kněží říkají ovečky. Protože běžíme, kam nás ženou bez odporu. A bez přemýšlení.

V prvním okamžiku, kdo první uvěřil, že má vinu, očekával trest. Od té chvíle, aby se toho trestu dočkal se nám rozběhl čas. Na základě viny se začal tvořit náš svět. Někdo uvěřil své vině méně, načež se rozhodl, že musí těm více vinným zavelet, aby mohli svoji vinu odčinit. Atd., atd....

Dnes je to opravdu propracované, jsme na to zvyklí. Každý si v určité chvíli myslí, že je méně vinen a začne se projevovat. Většinou mu to ostatní zbaští a cítí se více vinni. To je na úrovni jednotlivců, rodiny, komunity, společnosti, národů i států.
Dnes také už nikoho nenapadne, že původní myšlenka byla čistá, nevinná. Původně jsme měli býti nevinní. Zdraví. Nesmrtelní. Milující. Plní hojnosti.
Řekl bych, že to je nyní naším novým úkolem. Uvědomit si naši nevinu. Ne se zhroutit, jako, že je to nemožné. Nenechat se balamutit autoritami. Oni jen v danné chvíli mají pocit, že jsou méně vini. Nechovat se jako ovečky ve stádu. Každý sám si věřit, že není možné dělat něco špatně. Protože, když je něco zdánlivě špatně, je to jistě pro něco dobře. Jenom ještě nedokážeme obsáhnout pro co. Spíše to ještě nedokážeme připustit. Velkou pomůckou k pochopení vlastní neviny je nám odpuštění. To vlastě řeším celý blog. Není to ze dne na den. S ohledem na to, že čas je jen v naší hlavě, ale normálně je věčnost, je to úplně jedno.

tělo - kapitola 27

9. dubna 2015 v 8:01 | PF |  tělo - kapitola 27
Tělo

Pro náš svět je tělo nosičem našeho ducha a duše. Pro náš svět je tělo nosičem a strůjcem nemocí. Pro náš svět je tělo samostatná jednotka, která určuje naše možnosti. Někdo má předpoklady ke sportu a někdo je nemá. Někdo je obézní, někdo je hubený. Někdo má spoustu alergií, jiný má dědičné nemoci. V našem světě tělo ovládá náš život. My se musíme tělu přizůsobit. Nemoc či bolest omezují náš pohyb a tím i činnost. Kdo je vlastně zdravý? Kdo se nemusí přizpůsobovat tělu?
Nemoc nebo bolest léčí lékaři nebo léčitelé.
V našem světě máme také vytvořen koncept Já. Já samo sebe vidí jako tělo.
K budování konceptu Já slouží učení našeho světa. Do našeho světa přicházíš bez Já a učíš se cestou. Až dosáhneš dospělosti, je Já tak vycvičené, že se může setkat s naším světem jako rovný s rovným a být zajedno s jeho požadavky a třeba je i zdokonalovat.
Jinými slovy naše Já ví, co je morálka, ví co je úřad, co je práce, nemoc, co je dluh, co je zodpovědnost,
co je přítel a nepřítel, co je stát, národ, co je válka, mír, co je vina, hněv, spravedlnost, slzy úsměv, dobrota .....

Tohle všechno se Já naučilo až došlo k závěru, že je schopné ovládat a řídit svůj život.
Už se nepřipisují zdary či nezdary neznámým bohům nebo kouzlům. Skoro všechno dokáže Já vysvětlit vědecky - tedy nezpochybnitelně.
Když si Já něco usmyslí, je přesvědčeno, že to dostane. Dříve nebo později.
Zvláštní je, že si některá Já na něco ani netroufne pomyslet. Co pro jiné Já je běžná záležitost.
Náš svět to má zřejmě rozdělené.
Zatím asi nikdo nezjistil, jak to ten náš svět dělí. Podle čeho. Proč jsou některá Já vzdělaná vysokoškolsky a jiná nevzdělaná. Některé Já je bohaté a jiné má hlad. Některé Já zasahuje jiným Já do života s přesvědčením, že ono může. Je asi vyvolené. Jakoby někdo byl určen k posluhování a jiný k velení.
Dalo by se říci, že záleží na inteligenci, na prostředí, kde člověk vyrůstal, na neomalenosti, na drzosti, empatii...

Jak to tedy ten svět dělí?
Já myslím, že náš svět to dělí iluzemi. Iluze je něco jako představa, něco jako sen. Sníme o něčem, děláme si iluze, doufáme, máme naděje.
Problém je, že iluze není skutečná. Naše Já chce iluzi změnit na skutečnost. Přinejmenším má iluzi o tom, že může. Vše co nás svět naučil je iluzí. Je snem. Může to být a nemusí.
Iluze je sen. když se probudíme ze sna, kolikrát si ho ani nepamatujeme. Jak ho potom chceme zrealizovat?
Zajímavé je, když Já se ztotožňuje s tělem, mělo by si sen tělo pamatovat, a pak bychom ho mohli zrealizovat.
Ale ne. Tělo nic neví.
Je Já tělo nebo tělo není Já? Proč si tělo nepamatuje o čem Já sní. Nebo si to pamatuje a realizuje si sen po svém? Někdy to tak vypadá, zvláště, když se nám děje něco, co si neumíme vysvětlit.
Pořád se to ještě stává.
Já myslím, že Já má tělo. Já má tělo k dispozici. Něco jako zedník má k dispozici zednickou lžíci, tak Já má tělo.
Tělo je jen kus materiálu.
Nic neví, nic necítí, nic si nepamatuje, samo nic nedělá.
Když je Já v bezvědomí, můžou ostatní s jeho tělem dělat cokoli. Třeba oddělit ruku. Té ruce i tělu je to jedno. Nesebere se a nepřiskočí zpět k tělu, nebolí jí to. Bolí to vědomí. Bolí to naši mysl.
Ona je ta, která ovládá naše tělo, řídí ho, pamatuje si. Rozhoduje, co ho bude bolet, jak dlouho to bude bolet.
Rozhoduje jestli tělo zestárne - dle učení světa.
Mysl dělá všechno. Úřady, morálku, války....... Mysl dělá, co ji svět naučil. A plní sny.
Svět nás tak popletl, že si ani netroufneme mít iluzi o zdraví, o hojnosti, nesmrtelnosti, bezpodmínečné lásce, nevinnosti.
Ani ta nejlepší Já, "co svět vybral", si to netroufnou.

Na tyto iluze se musí každý vybrat sám. Nemůže čekat, až mu to svět dovolí.
O tyto vlastnosti náš svět nemá zájem, a tak je nepodporuje.
Musí se každý sám vzepřít a vyprostit se z učení našeho světa a mysl mu splní i takové vize, na které si teď netroufne ani pomyslet.

ego milé

7. dubna 2015 v 9:08 | PF |  problém - kapitola 26
Ego milé

Bylo jednou jedno milé ego,
myslelo, že ví všechno.
Vědělo, kdy a jak se tvářit,
vědělo i jak vařit.

Tvářilo se tedy, že má navrch,
ukázalo všem, kde je podvrh.
Říkalo, já to vím,
když nevím, kdo ví, zas vím.

Hrálo si na Bonda,
pilo víno k hovězímu,
mělo rádo zeleninu,
bylo i ve státě Zamunda.

Pátrá tedy po svých předcích,
hledá domy zapomnělé,
aby mohlo říci cele-
mě tu obdivujte.

Běda tomu, kdo si nevšimne,
nevidí rodokmen dlouhý.
Pra-praděda sedlák,
prabába už dáma,
děda je politik "dobrý"
rodič hledá v tomto světě,
by poznal,
co vede k prosperitě.

zženštělí muži,
zmužštělé ženy,
co je důležité pro všechny.
Dnešní člověk v tom má jasno,
etiketa je to krásno.

Etiketou ovládne
nová ega hladová,
není přec
důležitější věc,
co pít k jídlu a co pak?

Naše ego milé,
nevšimlo si té chvíle,
že už není in, co pijem.
Protože tam, kde žijem,
o p r a v d o v ě,
máme vody k všemu jídlu.
Hledíme tak citlivě,
na hrocha i na parádu.

problém - kapitola 26

6. dubna 2015 v 12:27 | PF |  problém - kapitola 26
Problém
Problém je taková věc, která člověka sužuje, brání mu v akci či v pohybu. Problémy ostatních jsou většinou zcela banální, snadno řešitelné.
Problémy moje, jsou moje problémy. Hýčkám si je, utápím se v nich, zvětšuji je, všechna řešení jsou tak bezvýznamná, že s mým problémem vůbec nemůžou pohnout, a tak je zbytečné to vůbec zkoušet. Sedím doma a rozebírám svoje problémy, které jsou Tak do očí bijící.! Každý by musel zasáhnout, kdyby je viděl. Je zajímavé, že je nikdo nevidí. Ale já , já je vidím, já jsem ten vyjímečný, který je vidí.
Mám i období, kdy problémy nevidím, prostě neexistujou. Tedˇzrovna je asi vyhledávám. Je to dobrá činnost, vyhledávat problémy. Zaujalo mi to tak, že nemám už na nic jiného čas. Nemusím již nic jiného řešit. Je to ideální způsob - strčit hlavu do písku a tam, nevida nic jiného, jen zvětšovat neřešitelnost a očekávat politování.
Vymýšlet problémy, mi z nějakého důvodu jde lépe, než odpouštění, které jsem si nedávno naordinoval.
Dokonce problémy se mnohem snadněji sdílí s ostatními, než hezké a příjemné věci.
Například, jdu-li po městě a potkám postaršího pána nebo hezkou dívku, kráčející za nějakým cílem a promluvím na něj ve smyslu, jak jsem rád, že jsem potkal právě jeho (jí), protože je mi to zrovna z nějakého důvodu příjemné.- Když se nebudou cítit pohoršeni, či obtěžováni, aspoň si pomyslí něco o zvláštních individuech a budou rádi, že to nijak neprodlužuji.
Ale jak jen nadhodím nějaký problém, třeba - to je zima, je tady někde obchod, ta auta jedou rychle, nebo jinou zcela nedůležitou věc, tak se nikdo nepohorší a možná se dokonce dáme do hovoru a příjemně si popovídáme.
Musím předeslat, že já nejsem vůbec povídavý typ. To už musí být, abych si s někým neznámým promluvil. No učím se to. V rámci sdílení. V rámci uvolnění svázání morálkou. V rámci odpouštění a ne-hodnocení. V rámci oceňování.
Kdysi jsem oslovil jednu mladou dámu s radostí, že jí poznávám, protože jsem ji znal, když byla malá. Nebyl to dobrý nápad. Dříve jsme se někdy i pozdravili a potom, druhá strana chodníku je mnohem bezpečnější.
Tím vším jsem chtěl říct, že problémy, ač vykonstruované, v dnešní době nejsou zas tak špatné. Umožňují nám komunikaci. Stejně moje problémy nikdo nevidí.
Oni totiž neexistují. Kdybych si na ně nevzpomněl, tak by vůbec nebyly. Kdybych je nevytvořil, nejsou.
Dokonce nemají ve skutečnosti žádný význam, nemusejí být. Když je vytvořím, tak jen proto, abych mohl vytvořit další a další. Tím se vlastně dobrovolně odvádím od skutečnosti jež hledám. Od toho pocitu hojnosti a blaha. Pro které jsme byli my lidi stvořeni.
Mám dojem, že s odpuštěním či odpouštěním je to trochu jinak. Projevuje se podobně jako problémy. To je, čím více je rozebíráme, tím více roste. A ostatní je nevidí. Stává se, že výsledky nevidí hned ani ten odpouštějící. Stává se, že to člověka tak odradí, až se vrátí k hledání problémů.
Přesto odpuštění dokáže mnohem více než problémy. Problémy vytváří malá mysl, odpouští, ale velká mysl.
Problémy nás vedou k depresím, k bezvýchodnosti, k nemocem, stresu, smrti a odpuštění nás vede zpět do života.
Samozřejmě, je to jen pro odvážné.
Kdo se bojí, ať si rezervuje místo v nemocnici nebo na hřbitově.
Já jsem byl dost odvážný. Teď se zdá, že o odvaze raději mluvím, než konám. Musím se nad tím zamyslet, protože zbabělost nechci oceňovat. Sakra, já se vždy tak rozeberu, až je mi to nepříjemné.
Odpouštím si a jdu konat.