A neb.
Jak jsem v životě pokazil vše co se dalo
a jak to napravuji

Ty nejlepší věci jsou zadarmo-kapitola 17

1. března 2015 v 7:32 | PF |  ty nejlepší věci jsou zadarmo - kapitola 17
Ty nejlepší věci jsou zadarmo

Snažím se pracovat duchovně a nepřipouštět si situaci, která se zdá reálně neřešitelná. Chci věřit, že řešení se najde včas a snadno. Nevím, proč bych měl být bez peněz, když to nechci. Někdy mám pocit, že všechny ty poučky moudrých a osvícených nejsou poučky, ale kecy, aby byli zajímaví. Vím, že je to všechno o mně. Jak si to vymyslím, tak to mám. Proč to tedy vymýšlím tak, jak se mi to nelíbí. Zřejmě jsem všechny ty odhalený šotky vůbec neřešil a jenom stavěl a stavěl. Ale také jsem se s nikým nesetkal. Už dva měsíce jsem necvičil a ani pořádně nemeditoval. Jako bych na nic neměl čas. Výsledek je, že už nebydlíme v provizoriu. Máme krásný malý byt i s pokojem pro hosty. Máme to, co jsme chtěli. A peníze jsme pořád měli.
Do jedné práce mi skoro vzali. Strašně se mi líbila. A když mi pak nevzali, skoro jsem to nezvládl. Tak jsem to aspoň odmarodil. V podstatě od té doby jsem grogy. Po kolikáté už čekám na zázrak. Mockrát. Nikdy nepřišel. Vlastně, když se prodal ten byt, to byl tak trochu zázrak. Jo. Takže přišel. Aspoň jeden. Já bych je potřeboval denně. Možná si je jen neuvědomuju. Možná se dějí a já jsem slepý. Venku je krásně bílo, sníh vše uklidil, doma je teplo, teče teplá voda, máme internet, knížky… To všechno jsou také zázraky, i když jsme na ně zvyklí a máme je jako samozřejmost. A stačí nemít peníze a tahle samozřejmost začne mizet.

Kam až dojdu ve svých černých myšlenkách. Opět jsem ulít. Já nevím, kam na to chodím. Takto asi myslím uvnitř. Když se nehlídám. Když klesám dolů. A já klesám dolů už několik let. Se stavbou jsem se trochu zastavil. A teď bych rád, abych šel nahoru. Nechci hledat a přijímat nouzové řešení. Chci už normálně stoupat. Pocitově, pobytově, finančně, pracovně, prostě ne se odrážet ode dna, ale radši ode dna dostávat ostatní beznadějně nevěřící. Svojí stabilitou, svojí zkušeností, svými vědomostmi a moudrostí. Už jsem toho zažil dost, dost lidí mi pomohlo a teď už chci já pomáhat lidem. Když neví kudy kam. Jako já teď. Já prostě nejsem ten typ, který by pořád jen prohrával. Už jsem za půlkou současné délky života a je nejvyšší čas také něco vyhrát. Pro mě je životní potřeba být potřebný. Jak to ale udělat, když po mně nikdo nic nechce, maximálně manželka, když chce kávu. Jo, žiju si jak v bavlnce a jsem nespokojen.



zatnuté zuby klauna

Jak dochází peníze, mám tedy sklony propadat černým myšlenkám. Je to ale nesmysl, připouštět si situace, které mi nejsou vhod. Je to jako když člověk jde do práce, o které ví, že ho zdravotně, fyzicky i psychicky ničí. Máme to tak my lidi vymyšlený, bojíme se tak změny, že by mohla být horší, že raději na sobě necháme dříví štípat, bičujeme se a týráme, jen abychom zachovali aspoň tu bídu, kterou máme. Takže proč propadat černým myšlenkám, proč si přát to nejhorší. Když na něco myslíš, tak to tvoříš. Když ty černé myšlenky někomu sdělíš, tak už je tvoříte dva nebo i více. Podle toho, jakému fóru je sděluješ. Byť v dobré víře, že ti je někdo vymluví. Zdá se, že černé myšlenky se dokážou zhmotnit mnohem snadněji, než to co si přeješ. Myslím je to tím, že si člověk neuvědomuje, jak často vlastně myslí negativně. A to, i když před ostatními hlásí, jak je vše snadné, lehké a pozitivní. Často uvnitř má clonu, závoj, za kterým tomu nevěří. Má to jako, že to by byla ta ideální situace, která ale není reálná, jen za náležitých určitých okolností, jež asi nenastanou. Takže vše co hlásí, si vlastně nepřeje. A pak se diví. Říkám si, že je to taková Česká nátura, přetvařovat se. Takový malý Český člověk. Ale když jsem pracoval v Německu, kde jsem se setkával nejen s Němci, ale i s Italy, Řeky, Albánci. Všichni se zdáli být ve své realitě spokojeni, ale spokojen nebyl nikdo. Chvíli spokojeni, chvíli nespokojeni. Co, ale byla pravda? Jako lidské bytosti měli spoustu skrytých problémů, v podstatě těch, kterých se nejvíc báli a které chtěli nejvíc ukrýt. Takže malý Český člověk, který sáhne po nejsnazší příležitosti, třeba i za cenu ztráty důvěry, je vlastně průkopník. Protože udělá akci podle svého vnitřku, podle vnitřního přesvědčení bez přetvářky. Všichni ho odsoudí, ale vlastně jen proto, že očekávali, že bude pokračovat ve své přetvářce do nekonečna. No, někdo to vydrží. Čech i černoch.
Také se hodně starám, aby mi lidi nepomlouvali, abych dělal to, co se ode mě očekává. Až se mi stane, že dělám úplně všechno, co nemám rád. Namlouvám si při tom, že přesně tak to chci. Můžu se divit, že je vše špatně? Vždy když se projeví pravá povaha člověka, když ukáže svoji sílu nebo slabost, když se odhalí, pak teprve jej ostatní ocení. Za přetvářku dostane jen přetvářku. Když se zlobím, tak se zlobím, když se bojím, tak se bojím, když mám radost, mám radost, ať to všichni ví. Já mám tendenci všechno potlačovat. A tak se málo raduju, málo miluju, málo zlobím, málo se usmívám. Jsem takový solidní, stabilní, nevýrazný, tak trochu nepřející, ustrašený, závistivý a lakomý. Všechno jen tak mírně. Jestli to je tím podnebím, výchovou, nebo společností nevím. Jak můžu chtít něco velkého, když mám vše mírné. Pracuju na tom. Řekl bych, že už jen ta radost se mi moc nedaří a strach stále vykukuje. Mám málo peněz, hodně lásky, jsem nestabilní, protože nevydělávám, když se zlobím, tak je to vidět i slyšet, každé lepší auto závidím těžce. Pokouším si uvědomovat každou situaci, abych sám sobě nic nenalhával. Hlavně proto, abych si uvědomoval, co opravdu chci. Protože chtít peníze, je vlastně podružná záležitost. Je třeba chtít dům, auto, lásku, blahobyt, zdraví… Ne že si to teprve koupím.
Taky hlavně proto, že ty nejlepší věci jsou zadarmo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 candycup candycup | Web | 1. března 2015 v 8:22 | Reagovat

Hmotná manifestace je jen projekcí stavu vědomí. A jelikož jsme tady, abychom se učili, rozvíjeli sami sebe, jsou pro nás hmotný podmínky vlastně zrcadlem/učebnicí. Cokoliv se nám děje je jen projekcí toho, co máme v sobě ještě nevyřešený a hmota nám to v podstatě jen ukazuje. Čili když nejsme spokojený s vlastní situací nebo proč se nám nemanifestuje to, co si přejeme, musíme přijít na to, co se nám ta situace snaží říct/ukázat. Kde je ta špatně kvalifikovaná energie v nás, která nám v tom brání? Znáš to, závisí-li tvé štěstí na tom, co dělá někdo jiný, pak máš myslím problém.... :)

2 petrflasar27 petrflasar27 | 1. března 2015 v 13:52 | Reagovat

[1]: Souhlasím. Psaní mi pomáhá přijít na to, co se vlastně děje. Zrcadlení hmoty - to je dobrý. Je to tak do očí bijící, že jsem to zcela automaticky přehlížel. Díky.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama