A neb.
Jak jsem v životě pokazil vše co se dalo
a jak to napravuji

Potěšení - kapitola 22

6. března 2015 v 7:58 | PF |  potěšní - kapitola 22
Potěšení



Je nejdůležitější. Je nejdůležitější v životě. Vždy a vše děláme jen proto, abychom ve výsledku si mohli dopřát potěšení.

V poslední době, tedy tak tři až čtyři dni, mám pocit, že si musím dopřávat jen potěšení.

I karty velí, že dosáhnu všeho, ve stavu potěšení. Ve stavu radosti, ve stavu nevinnosti. To znamená bez výčitek. To že sedím víc jak rok doma, si nemůžu vyčítat. Naopak, to chce užívat každého dne. Jakoby to byl první den tady na Zemi. Ze všeho radostně překvapen a potěšen. Když už mi v kartách vyšlo asi počtvrté, že si mám všímat a sdílet potěšení, napsal jsem si to na lepící lístečky a rozvěsil po bytě. Mám z toho trochu pocit, že se vracím do puberty. Říkám si, že je to jedno. Starý zkostnatělý, egoistický myšlení mi dovedlo na pracovní úřad, a tak se něco změnit musí. Né něco, ale já. Tak si nedělám z ničeho hlavu. A dělám si potěšení. Ať si myslí kdo chce co chce. Proto to také vše píšu do Blogu, netajím se se svým životem. Stejně jsme sledovaný. Na internetu, v mobilu, s platební kartou. A když půjdem všichni nadále tou stejnou cestou, tak nám jednou Velký bratr dá kameru i na záchod. No možná jenom čip do konečníku.

Třeba to také někomu secvakne a rozebere si život, aby si objevil stálé potěšení.

Všichni říkají, ne všichni, ale duchovní knihy a guruové, že jsme jedno. Že jsme všichni jedno. Moje radost tvoje radost. Moje zkušenost...? No jo, jsme jedno, asi ale v trochu širším měřítku. Možná jsme jako ty rybky v moři.

Ego nás odděluje a já si nějak ještě neumím vždy srovnat, že bez ega nejsme odděleni. Jsme jedno. Je třeba sdílet svoje radosti. Obdarovávat a oceňovat. Protože to co jednou dáš, dvakrát dostaneš zpět. Poprvé máš dobrý pocit, že oceňuješ a podruhé máš dobrý pocit, že přijímáš radost od oceňovaného. Existuje rozumné vysvětlení proč to nedělat? Proč se kritizovat a shazovat?



rodič

Neexistuje. Existuje jen rozumné vysvětlení proč to dělat. Práce chválená je dobře dělaná. Když mi někdo oceňuje, můžu dělat cokoliv. Jsem důležitý. Mám nové nápady, těším se až budu opět moci dělat tu skvělou hodnotnou činnost, život plyne v potěšení a potěšení se šíří a nabízím jej ostatním......

V období mého potěšení se staly dvě nepotěšující události. Asi, aby vyrovnaly těžiště ega + a - . První událost byla, že jsme večer srazili srnu. Dvě jsem nechal přeběhnout, tak se rozjíždím a bum. Třetí tam skočila. Hladil jsem jí a myslel, že je jen v šoku, protože to bylo jen ťuknutí. Za pět minut to měla za sebou. Jeli jsme domů jako opařený. Druhý den v noci nám chcípla kočka. Byla stará, a špatně dýchala. Mysleli jsme, že už nepřežije zimu. A číča to zabalila na jaře. Zrovna když už jsme jí dávali šanci.

Vzhledem k tomu, že náhoda neexistuje, tak zatím nemám pro to jiné vysvětlení. Než, že jsme se trestali za vytváření potěšení. Vypadá to, že život bez viny a obviňování je mi ještě poněkud vzdálen. Ale zcela jistě se němu blížím.

Když je člověk opravdu šťastný, tak ego se nemůže projevovat. Já myslím, že i štěstí je třeba se naučit.

A riskovat osobní důležitost před ostatními i před sebou, je součást učení. Protože , jak se říká, " jistota, je čertova zahrádka". Je tady zažité povědomí, že "jistoty" zařídí klidný, relativně spokojený život, v relativním dostatku, bez zvratů, nečekaných událostí, se samými předvídatelnými situacemi. Jinými slovy - fádní život bez nápadů, lásku bez polibků, auto bez řadící páky, zahrádku bez zeleniny, zrcadlo ve skříni.

Tohle všechno si chráníme , tajně hlídáme, aby nám to někdo nevzal. Ani si neuvědomujeme, že vlastně nemáme nic. Jenom lítost, když tělo chřadne a chřadne až uchřadne. A hlavně , ani okem nepohlédnout, nepomyslet, co všechno by se dalo, kdybychom nechránili svoje "jistoty" Co kdybychom o ně přišli. Nervy na odchodu, vzteky, urážení,......

A ono by se dalo. Jé je.

Láska nejen s polibkem. Sídla s parkem, fontány s klavírem.

Příjemní lidé by nás obdarovávali a my bychom obdarovávali je. Procházka růžovou zahradou je normální životní situace. Žádné strachy, vzteky a urážení. Jen pocit, že nemůžeš udělat nic špatně. Prostě nemůžeš udělat nic špatně, když přijímáš všechno jako dobře. A nejen ty, všichni, jeden.

Takže já riskuju potěšení. Riskuju, že mi všichni pomluví a budou na mě koukat skrz prsty, riskuju, že nebudu mít peníze, riskuju hodně. Taky riskuju sídla s parkem a růžovou zahradou, fontánu s klavírem, lásku, přátelství. Možná budu muset dělat ještě otrockou práci nějaký čas, ale už to bude s jiným pocitem. Ten pocit sebelásky a potěšení mi sám ukáže růžovou zahradu. A otrocká práce pod dohledem jen tak z ničeho nic zmizí. Protože v ničem je vše. Aspoň doufám.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 candycup candycup | E-mail | Web | 17. března 2015 v 17:32 | Reagovat

Co mi dělá potěšení? Opět zvenčí.... :) Já Jsem potěšení... :)

2 petrflasar27 petrflasar27 | 17. března 2015 v 20:12 | Reagovat

[1]: Jo.  Já taky, máš pravdu. Změním cedulky.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama