A neb.
Jak jsem v životě pokazil vše co se dalo
a jak to napravuji

Miluji tě - kapitola 25

30. března 2015 v 12:10 | PF |  miluji tě - kapitola 25
Posledních pár dní přemýšlím.
Tak usilovně, že si právě nemůžu vzpomenout nad čím.
Spíš nevím jak to formulovat. Přemýšlím nad jednotou. Nad tím, že jsme všichni jeden. Trochu mi to komplikuje život. Duchovní guruové to hlásí jako samozřejmost. Říkají " je to tak jednoduché, jenom se dejte do jednoty se vším, s univerzem, a problémy zmizí." Já to momentálně mám obráceně. Já mám problém s jednotou.
A s univerzem už vůbec. Někdy si myslím, že jsem duchovně založený člověk a někdy nemyslim a jsem cholerik.
Co je univerzum?
Je to vesmír, je to duch, je to wortex, je to něco jako nic, je to ta mezera mezi myšlenkami,......Já nevím přesně.
Jak se s tím mám dát do jednoty. Já tak trochu vnímám, že dát se do jednoty, že je jako společné soužití. kde jistá komunita smýšlí stejně, má stejné názory, potřeby,touhy.
Já řeším jednotu hlavně kvůli oddělenosti. Vím, z vlastní zkušenosti, že oddělení, odloučení nepřináší nic dobrého. Když je člověk dlouho sám, začne prostě dřív nebo později dělat věci, které mu můžou ublížit. protože mu chybí lidi, chybí mu spojení - sjednocení s ostatními lidmi. Chce sdílet svoje názory s ostatními, chce se přizpůsobovat názorům ostatních a chce, aby ostatní se přispůsobili jeho názorům. Chce se prostě sjednotit. V okamžiku, kdy se ze samoty setká, či sjednotí s ostatními, v tom okamžiku mizí předchozí problémy.
(Právě mi přešla po terase hrdlička, půl meru ode mne. Asi se přišla sjednocovat.)
Ta zpustošená duše samotou, ty zcesté myšlenky, které o samotě člověk spřádal, bolesti, všechno to v jednom okamžiku setkání mizí nebo se zázračně zlepšuje. To je sjednocení, to je jednota.
Ale my máme problém, tedy říkám my a myslím sebe, já mám problém se svým oddělením ve společnosti ostatních. Jdu městem, občas někoho pozdravím, ale jsem sám. Svoje starosti, potřeby, touhy, svoje ztráty, svoje radosti, svoje vášně, lásky. Se vším tím, jdu městem sám. Nikoho to nezajímá. No a mě vlastně nezajímají všechny tyhle věci ostatních.
V tomhle nezájmu vidím oddělení. Jsem sice sjednocen s ostatními, žiji s nimi na jednom místě, ale to je tak všechno. Sem tam se s nějakým jednotlivcem sjednotím víc, tím , že si popovídáme. Bohužel většinou o ničem, co by nás sjednotilo na delší dobu. Toto odělení je i v rodinách. Prarodiče řeší svoje zájmy, rodiče svoje a děti taky svoje. Podle vlastní úrovně vnímání světa. Také partneři žijí spolu, ale každý sám. Říkají tomu, že se vzájemně respektují. Prd respektují. Omezují se. Proto je každý sám.
Když se seznámili a zamilovali, nemuseli se respektovat. Naopak, chtěli být spolu, dělat vše spolu, radovat se, smutnit, poznávat. Hladili se a říkali si hezké věci. Byli sjednoceni. Byli mocný, vše bylo snadné, mohli se o sebe opřít i při zábavě. Ne jen při průšvihu. Nebyli nemocný. A čas byl taky jinej.
A tohle sjednocení by chtělo dát do globálu.
Je to utopie?
Je to způsob trvání země.?
Začal jsem, s uváděním sjednocení nebo-li s láskou, do globálu tím, že jsem založil tento blog. Začal jsem sdílet svoje myšlenky. Ze stejného důvodu si nemyslím, že facebook je špatný i když tam se nijak neprojevuji. Je to na mě ještě moc osobní. Roky v oddělenosti ještě doznívají.
A proč to vlastně řeším.
Je to proto, že mi bolí ramena. Už tak tři měsíce a nemůžu se toho zbavit. Ramena totiž nesou břemena. Mám nějaké břemeno, které mi tíží. Nedokážu ho identifikovat. I když si myslim, že je to, to, že nevydělávám peníze.
Každé břemeno je lehčí, když je neseno s radostí. Jeden by řekl, že radost za peníze nekoupíš. Ale vypadá to, že asi jo. A tak sdílím. Sdělená radost je větší radost a sdělená starost je menší starost.
Každé sjednocení umocňuje prožitek. A oddělenost? Oddělenost = zapšklost a strach. Od strachu je už kousek k nemoci. Sjednoceni jsme mocní a ne nemocní.
Čím více se oddělujeme, tím více marodíme. Čím více marodíme, tím více si hýčkáme výhody nemoci. Tak se stává, že dlouhodobě nemocní se již nechtějí uzdravit. Za nějaký čas bychom byli svět marodů. Už teď rapidně stoupají počty nemocných. Je to také byznys co podporuje oddělení.
Největším pomocníkem, nástrojem, který pomáhá sjednocení, je odpuštění. Není to respekt. Respekt neodpouští. Odpuštění takové, až se stane zbytečné. Bude již nemožné identifikovat prohřešky, které je třeba odpustit. Stane se, že nebudou prohřešky, nebude se nikdo cítit vinen. V okamžiku, kdy zmizí vina nebo-li příčina, nebude ani trest nebo-li důsledek. Když po vině nebude následovat trest, tak po minutě nebude následovat další minuta a nastane věčnost. Když mojí ženě říkám miluji tě, dostávám ji i sebe tímto okamžikem do věčnosti. Při vyřčení slov miluji tě prožíváme okamžik věčnosti. Je to provázek, který k nám přiváže všechny, kterým jsme to řekli. Při zamilovanosti je přece čas tak zbytečná veličina.
Tak odpouštím. Všem a hlavně sobě. Odpouštím si už po několikáté, že nevydělávám a zároveň si dovoluji býti spokojený. Odpouštím, protože mi nic lepšího nenapadá. Odpouštím a miluji. miluji a sdílím. Sdílím a jsem. Naučme se říkat miluji tě, protože je to nejmocnější slovo, které jsme vymysleli.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 candycup candycup | E-mail | Web | 3. dubna 2015 v 21:51 | Reagovat

Wow..... Nějakou dobu jsem tu nebyla a tohle je moc hezký..... :) jediná poznámka... Být jedním můžeme jen s tím, co je skutečné, opravdové.... :)

2 petrflasar27 petrflasar27 | 4. dubna 2015 v 23:28 | Reagovat

[1]: Ano.  A co je skutečnost?  Co vidí oči těla?  Nebo něco ještě za tím?  Je možné překonat naše ego?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama