A neb.
Jak jsem v životě pokazil vše co se dalo
a jak to napravuji

Březen 2015

Miluji tě - kapitola 25

30. března 2015 v 12:10 | PF |  miluji tě - kapitola 25
Posledních pár dní přemýšlím.
Tak usilovně, že si právě nemůžu vzpomenout nad čím.
Spíš nevím jak to formulovat. Přemýšlím nad jednotou. Nad tím, že jsme všichni jeden. Trochu mi to komplikuje život. Duchovní guruové to hlásí jako samozřejmost. Říkají " je to tak jednoduché, jenom se dejte do jednoty se vším, s univerzem, a problémy zmizí." Já to momentálně mám obráceně. Já mám problém s jednotou.
A s univerzem už vůbec. Někdy si myslím, že jsem duchovně založený člověk a někdy nemyslim a jsem cholerik.
Co je univerzum?
Je to vesmír, je to duch, je to wortex, je to něco jako nic, je to ta mezera mezi myšlenkami,......Já nevím přesně.
Jak se s tím mám dát do jednoty. Já tak trochu vnímám, že dát se do jednoty, že je jako společné soužití. kde jistá komunita smýšlí stejně, má stejné názory, potřeby,touhy.
Já řeším jednotu hlavně kvůli oddělenosti. Vím, z vlastní zkušenosti, že oddělení, odloučení nepřináší nic dobrého. Když je člověk dlouho sám, začne prostě dřív nebo později dělat věci, které mu můžou ublížit. protože mu chybí lidi, chybí mu spojení - sjednocení s ostatními lidmi. Chce sdílet svoje názory s ostatními, chce se přizpůsobovat názorům ostatních a chce, aby ostatní se přispůsobili jeho názorům. Chce se prostě sjednotit. V okamžiku, kdy se ze samoty setká, či sjednotí s ostatními, v tom okamžiku mizí předchozí problémy.
(Právě mi přešla po terase hrdlička, půl meru ode mne. Asi se přišla sjednocovat.)
Ta zpustošená duše samotou, ty zcesté myšlenky, které o samotě člověk spřádal, bolesti, všechno to v jednom okamžiku setkání mizí nebo se zázračně zlepšuje. To je sjednocení, to je jednota.
Ale my máme problém, tedy říkám my a myslím sebe, já mám problém se svým oddělením ve společnosti ostatních. Jdu městem, občas někoho pozdravím, ale jsem sám. Svoje starosti, potřeby, touhy, svoje ztráty, svoje radosti, svoje vášně, lásky. Se vším tím, jdu městem sám. Nikoho to nezajímá. No a mě vlastně nezajímají všechny tyhle věci ostatních.
V tomhle nezájmu vidím oddělení. Jsem sice sjednocen s ostatními, žiji s nimi na jednom místě, ale to je tak všechno. Sem tam se s nějakým jednotlivcem sjednotím víc, tím , že si popovídáme. Bohužel většinou o ničem, co by nás sjednotilo na delší dobu. Toto odělení je i v rodinách. Prarodiče řeší svoje zájmy, rodiče svoje a děti taky svoje. Podle vlastní úrovně vnímání světa. Také partneři žijí spolu, ale každý sám. Říkají tomu, že se vzájemně respektují. Prd respektují. Omezují se. Proto je každý sám.
Když se seznámili a zamilovali, nemuseli se respektovat. Naopak, chtěli být spolu, dělat vše spolu, radovat se, smutnit, poznávat. Hladili se a říkali si hezké věci. Byli sjednoceni. Byli mocný, vše bylo snadné, mohli se o sebe opřít i při zábavě. Ne jen při průšvihu. Nebyli nemocný. A čas byl taky jinej.
A tohle sjednocení by chtělo dát do globálu.
Je to utopie?
Je to způsob trvání země.?
Začal jsem, s uváděním sjednocení nebo-li s láskou, do globálu tím, že jsem založil tento blog. Začal jsem sdílet svoje myšlenky. Ze stejného důvodu si nemyslím, že facebook je špatný i když tam se nijak neprojevuji. Je to na mě ještě moc osobní. Roky v oddělenosti ještě doznívají.
A proč to vlastně řeším.
Je to proto, že mi bolí ramena. Už tak tři měsíce a nemůžu se toho zbavit. Ramena totiž nesou břemena. Mám nějaké břemeno, které mi tíží. Nedokážu ho identifikovat. I když si myslim, že je to, to, že nevydělávám peníze.
Každé břemeno je lehčí, když je neseno s radostí. Jeden by řekl, že radost za peníze nekoupíš. Ale vypadá to, že asi jo. A tak sdílím. Sdělená radost je větší radost a sdělená starost je menší starost.
Každé sjednocení umocňuje prožitek. A oddělenost? Oddělenost = zapšklost a strach. Od strachu je už kousek k nemoci. Sjednoceni jsme mocní a ne nemocní.
Čím více se oddělujeme, tím více marodíme. Čím více marodíme, tím více si hýčkáme výhody nemoci. Tak se stává, že dlouhodobě nemocní se již nechtějí uzdravit. Za nějaký čas bychom byli svět marodů. Už teď rapidně stoupají počty nemocných. Je to také byznys co podporuje oddělení.
Největším pomocníkem, nástrojem, který pomáhá sjednocení, je odpuštění. Není to respekt. Respekt neodpouští. Odpuštění takové, až se stane zbytečné. Bude již nemožné identifikovat prohřešky, které je třeba odpustit. Stane se, že nebudou prohřešky, nebude se nikdo cítit vinen. V okamžiku, kdy zmizí vina nebo-li příčina, nebude ani trest nebo-li důsledek. Když po vině nebude následovat trest, tak po minutě nebude následovat další minuta a nastane věčnost. Když mojí ženě říkám miluji tě, dostávám ji i sebe tímto okamžikem do věčnosti. Při vyřčení slov miluji tě prožíváme okamžik věčnosti. Je to provázek, který k nám přiváže všechny, kterým jsme to řekli. Při zamilovanosti je přece čas tak zbytečná veličina.
Tak odpouštím. Všem a hlavně sobě. Odpouštím si už po několikáté, že nevydělávám a zároveň si dovoluji býti spokojený. Odpouštím, protože mi nic lepšího nenapadá. Odpouštím a miluji. miluji a sdílím. Sdílím a jsem. Naučme se říkat miluji tě, protože je to nejmocnější slovo, které jsme vymysleli.

Autopilot

26. března 2015 v 20:17 | PF |  mám to, jak to chci - kapitola 24
Co bude dál.

Co by tak mohlo být. Slunce snad nezmizí. Tak by se mohlo oteplovat. Lidi by mohli být přátelštější, vstřícnější, otevřenější. Mohli by být. Mohli by, kdyby chtěli. Nebo kdybych já chtěl??? Já bych chtěl. Tak by mohli. Ale nejsou. Co jim brání? Že bych to byl já?? Já si myslím, že nebráním. Ale myslet znamená h... vědět. Vědět, to je jistota. No tu já nemám. Někdy mi vytočí taková drobnost, zbytečná, že normálně bych se tím vůbec nezabýval. Ale najednou je něco nenormálně a já jsem podrážděný. Jako by se objevilo něco nebo někdo, na čem mí víc záleží a já hned reaguji jinak. Více se prosazuji, více zlehčuji, více utlačuji, prostě něco více. To je zvláštní, protože já si neuvědomuji to, na čem mi více záleží. A přesto raguji jinak.
Tak takhle to bude dál. Bude to podle toho, co si neuvědomuji, (teď) na čem mi záleží. Někdy jindy si to uvědomuji, jenomže to právě dělám něco jiného. A teď, zrovna teď, když tvořím svoji další chvíli, mám myšlenky úplně jinde. Někde asi napřed nebo co. Možná myšlenky řeší, aby něco nebo někdo byl spokojenější nebo lepší. Možná myšlenky lítají a hledají jak vylepšit sebe. Většinou myšlenky běží nekonrolovaně jedna za druhou a danou situaci - současnou chvíli řeší autopilot. Takže dál to bude podle autopilota.
Autopilot dělá a řeší situace tradičně. Tak jak jsme zvyklí. Jak je něco nepříjemného, chceme nepříjemnost zkrátit co nejvíce. Skoro za každou cenu. Když řídí autopilot, tak i za cenu dalších nepříjemností, které se v dané chvíli nezdají být tak zlé. To znamená, že autopilot vlastně jenom prchá. Dokud se nenarazí na patovou situaci, která nás donutí věc řešit uvědoměle a s rozmyslem.
V podstatě, když si uvědomujeme každý okamžik, víme co bude následovat. Víme co bude dál. Jeden každý okamžik v životě má stejnou důležitost, význam, sílu, možnosti.
Většinou známe, že neuvědomělý okamžik může změnit z vteřiny na vteřinu náš život.
Ale ten uvědomělý okamžik to dokáže taky. Uvědomělý okamžik dokáže dělat zázraky. Vyléčit nemoc, zbohatnout, najít, dokončit.... Normálně nelze rozlišovat mezi uvědomělým a neuvědomělým okamžikem. Každý okamžik je stejný. Jenom chvíle nepozornosti nám může nabourat auto, ale také se můžeme srazit s životní láskou. Myslím, že je to o tom, jak často jedeme na autopilota.
Autopilot vnímá i společenské tradice, co společnost hodnotí a co zatracuje. Vnímá všechny katastrofické zprávy ze světa. To, co převažuje, potom řídí autopilota při úniku.
Nevím, zda se dá každý okamžik řídit s rozmyslem a uvědoměním. Já to neumím. Je tu ale předpoklad, že bychom se nebáli, jak to všechno dopadne. Určitě bychom měli tušení, jak to bude dál.

Když věnujete pozornost tomu, jak se cítíte, můžete snadno poznat, zda se zaměřujete na předmět vašeho přání nebo na to, že vám ch y b í to, co si přejete. Pokud vaše myšlenky odpovídají vašemu přání, cítíte se dobře a váš emoční rejstřík sahá od spokojenosti k očekávání, dychtivosti a radosti. Věnujete-li pozornost nedostatku, nepřítomnosti toho, po čem toužíte, vaše emoce se budou pohybovat od pesimismu k obavám a k ztrátě odvahy, hněvu, nejistotě a depresi... Nebojte se, si přát a cítit se u toho dobře. (Abraham)

Mám to, jak to chci - kapitola24

23. března 2015 v 20:58 | PF |  mám to, jak to chci - kapitola 24
Po velkém zklamání, s mým zaměstnáním jsem došel k závěru, že jsem opět očekával příliš. Je to stálý problém, kterého se nemohu zbavit. Ale zdá se, že už mi to nekazí náladu na roky, nýbrž jen na dny.
Začal jsem to považovat za skvělou situaci, protože nemusím až tak moc dělat otrockou práci a sem tam nějaká koruna taky přijde. Dělá se už hezké počasí a jaro se mnou dělá divy. Jezdíme na výlety, hrajeme si na zahrádce a v podstatě se těšíme ze života.
Trochu jsem rozjímal a došel k závěru, že tak to vlastně chci. Proto to mám. Přání se teď plní okamžitě, takže se mnohem snadněji pozná, co si vlastně doopravdy přeju. Sice chci haldy peněz, ale zároveň jsem lakomý a nechci nic nabídnout naoplátku. Právě teď nabízím na oplátku svoje uvědomění. Že je to přesně jak chci a že je to správně. Jsem rád za to, jak se to vystříbřilo. Já myslím, že je to to nejdůležitější, aby byl člověk spokojen v každé situaci. Protože právě teď vytvářím svůj příští okamžik. A nejen svůj. Dobrá nálada přitahuje dobrou náladu.
Při rozjímání "stojím na váze a věnuji se svojí postavě", tedy zvedám si sebevědomí. Já mám svoje sebevědomí dost závislé na financích. Asi nejsem sám. Někdo to má i na vzhledu. Já na financích. Tuhle závislost chci poslat k šípku. Je to totiž na nic. Dokonce je to možná obráceně. Moje osobní a chrakterové vlastnosti jsou lepší, když mám méně peněz. Tak proč bych měl mít menší sebevědomí.
No, já vím, mezi bohatejma se chudej cítí hloupě. Asi protože si myslí, že chudoba je vlastě nemoc. Ale pokud má něco, co ti podle něj bohatí nemají, není důvod mít nějaké komplexy. Naopak. A to já mám. Třeba se nebojím, že o něco přijdu, nebo že mi okradou. Věřím, že jsem zdravej, i když občas něco bolí. Léčím to svépomocí - uvědoměním. A mám na sebe čas. Málokdo má na sebe čas, ani chudý nemají na sebe čas. Možná jsou proto chudý. Já ho mám. Učím se to. Když nejsem v práci, je to mnohem snazší.
Také se učím v rámci zvyšování sebevědomí, nepřijímat žádnou vinu. Já totiž nedělám nic špatně. Nemůžu sebou nechat manipulovat, když někdo neni spokojen. Je to jen jeho problém. Až se podívá na věc z jiné strany, zjistí, že je to správně i jinak, než jak očekával.
Vina a trest. To je způsob jak ovládat lidi. Ať jsou to rodiče, nadřízení, podřízení, politici nebo kněží, všichni získávají moc tím, že hledají chyby na druhých a za chyby trestají. Můžou, protože ti druzí jim věří. Je to nelogické. Proč mám věřit někomu, kdo mě pořád obviňuje. Jednou pochválí a pětkrát obviní. Je to proto, že mají malé sebevědomí, nevěří si. Pořád na nich někdo vidí chyby, jak můžou věřit, že jsou neviní, že dělají vše dobře. Je to takový náš celosvětový sport. Hledání chyb. Srážet jeden druhému sebevědomí.
Přitom, když jsme byli stvořeni, tak jsme byli nevinni. Nevzešli jsme z hříchu. Láska neni hřích. Hříchem se to nazvalo jen proto, aby někdo mohl být nadřazen. Takový nebyl plán. Plán byl láska. A láska chyby nevidí. Né, že bych všechny miloval, tak daleko nejsem, ale věřím, že každý vždy dělá to nejlepší, čeho je schopen. A když někdo páchá zločin, může mi ho být akorát líto, že nevydržel tlak společnosti, která ho stále jen obviňovala. Proto je dobře si zvedat sebevědomí tím, že nemohu dělat nic špatně. I přesto, že společnost nabízí pouze úzké mantinely pro to co je "správně". Společnost stále sice mantinely zužuje, ale již je hodně lidí, kteří si uvědomují, svoje možnosti a ukazují ostatním, že cesta mezi mantinely vede jen ke zločinu.
To jsem se nějak rozvášnil.
Každé ublížení bližnímu svému je chyba. Ale neni to hřích. Chyba lze napravit.
Obviňování se může dít i zcela nenápadně a vlastně je zakryté dobrým úmyslem. Trvá někdy dost dlouho, než si člověk uvědomí, že nehovoří se sobě rovným partnerem. Nabízení pomoci téměř při každé příležitosti, může z člověka udělat skoro nesvéprávného tvora. Ať už pomoc nabízí nebo přijímá. Vždy je to iluze potřebnosti. Která ve většině případech není nutná. Vždy z toho vyjde někdo oslaben. Každý si nakládá jen břemena, která je schopen unést i když tomu někdy nevěří.
Já také, svoje břemeno, se pokouším odlehčit pevnějším sebevědomím a uvědoměním, že to mám tak, jak to chci.

Mít, nebo být

19. března 2015 v 21:43 | PF |  ty nejlepší věci jsou zadarmo - kapitola 17
Mít nebo být,

je v podstatě téma mého blogu. I když více řeším mít a být.
Vnímám to jako, že jedno bez druhého neexistuje. Něco jako myslím, tudíž jsem. Když mám myšlenku, tak i jsem. Když nejsem, tak nejsem, neni ani myšlenka.
V dnešním dualistickém světě, kdy máme vše oddělené, je možné mít nebo být. Tedy když jsem, nemusím mít nic. Ale je dost těžké mít všechno a myslet si, že nejsem. To mi splečnost nedovolí. A ode mne by to také bylo asi sobecké.
Vychází mi tedy, že mít a nebo být je ujetý. A to dokonce i když se jedná jen o fyzicky hmotné věci.
Když člověk něco má a schovává to před ostatními, jako že nic nemá, aby si to doma v tichosti užíval, tak po chvíli zjistí, že to vlastně nemá žádnou cenu, uloží to a opět nic nemá. Když to předvede ostatním, pak teprve něco má, ale zároveň je vidět, že Je. Že on existuje. Zase je to spojený. Má jen tehdy, když je. když chce nebýt, tak to má jen chvíli. A pak nemá a neni.
Jinými slovy, když za nás mluví ego, může se stát a hlavně děje se stále, že můžeme být a nic nemít. Ostatní to tak zhodnotí. Nebo zhodnotí, že nejsme nic i když máme něčeho hodně. A třeba i dobrého. Třeba lásky. Pořád nejsme nic. Staneneme se celebritou, když máme hodně toho, co je vidět.
Takže já nedokážu zhodnotit, jestli je lepší mít nebo je lepší jen být. Samostatně to lepší neni.

já jsem ten největší blbec na světě

19. března 2015 v 12:19 | PF |  štěstí? - kapitola 23


Štěstí je skvělá věc, když se na něj nečeká. Myslel jsem, že pracuju a ono ne. Vše je při starém. Tento měsíc jsem za peníze pracoval už čtyři dny..


Já jsem ten největší blbec na světě,
koupil jsem dům
a mám ho ještě
já jsem ten největší blbec na světě,
sedím doma,
koukám z okna,
čekám na zázrak.

Čekám na to,
až mi přijde říci někdo,
ty jsi ten největší blbec na světě,
sedíš doma,
koukáš z okna,
a nic neděláš.

Takhle už to dál nejde,
zvedni zadek
a nenech si říkat šmejde.
Vyběhni ven na ulici,
řekni všem. že jsi jim k dispozici.

Nechtěj tě sice platit,
ale nechtěj tě ani ztratit,
takovýho makáče
co dělá i bez koláče
toho aby pohledal.

Vede lidi, staví domy,
peče dorty, jako hromy,
a tak si mysli člověče,
že jsi ten největší blbec na světě.
nikdo totiž nedělá,
když mu nedaj na chleba.

Nejde totiž pořád věřit lidem,
když maj něco za lubem.
Otázka je tady hlavní,
co máš v hlavě a co nad ní.
Svatozář ti nepomůže,
tak co může přinést růže,
jen ty sám, jen ty sám.

musíš stoupnout na váhu
a ocenit svou postavu,
říct si, tohle tělo může mít
na co si vzpomene, jenom to chtít.
Hlídej tedy svoje přání,
protože jsou ihned k mání,
je to problém ty hlavoune,
když si pořád myslíš že ne.

Žvotní poslání

12. března 2015 v 13:48 | PF |  radost- kapitola 6
Životní poslání
Když tě představa nějaké činnosti, kterou chceš dělat přivede k slzám, je to to ono. Ale jak ji najít. Co tomu brání a co tomu pomáhá.? A když už se něco takového najde, troufne si člověk všeho nechat a pustit se do toho? Co když je to úplně něco jiného, než dělal do teď.
Já hledám energii, která může vysypat z mého těla peníze, strach a špatné zkušenosti. Možná by stačil jen strach a to co tam být nemá, by šlo s ním. Chtěl jsem to urychlit, myslel jsem si, že to hlavní vím. A ono ne. Myslel jsem si, že jsem vyhrál. Tak jsem prohrál a začínám znova. Láska, odpuštění, vděčnost, jsou jistě skvělé věci, ale strašně mi to komplikují.
Když mi žena říká, že jí mám málo rád, že to ani neumím, tak asi ví, co mluví. Nějak mi to hledání přestalo bavit, když nejsou výsledky. Ona tahle moje netrpělivost, to je taky pěkný šotek. Když jsem četl o hledačích zlata a jak to vzdali metr před zlatou žílou, říkal jsem si: a já to nevzdám, já to vydržím. No a dnes vím, že zrovna ne. Zrovna já jsem ten netrpělivý a pořád hledám něco lepšího. Možná kdybych seděl v jednom zaměstnání celý život, že bych věděl co to je láska, odpuštění, vděčnost. Ale sedím v jednom manželství. To je taky co říct. Nebýt mojí ženy, tak jsem vněm neseděl. No to je chytré. Prostě když se žena na mě usměje, tak všechno roztaje. Tak jsem vděčný, odpouštím a miluji. S těma penězi by to mohlo být taky tak. Peníze se ale neusmívají. Jestli jo, tak ne na mě. Ale také se říká, že okolí člověka zrcadlí. Že mu nastavuje zrcadlo. Když se mračíš, a já se často mračím, ani to nevím, tak jsou lidi protivný. Je to jedno proč se mračíš, jestli máš vážný starosti nebo ne. Prostě je vnímáš jako protivný. Takže, já když se mračím, tak se na mě ty peníze nemůžou usmívat. A já je nemůžu milovat. Aha. Radost by mohla být ta energie, co by mohla dokázat vysypat z těla i strach. Strach a radost je vlastně opak. Co tam vešlo smutkem a ublížením, to vymete radost. Tak jako když někam přijde strach, odejde radost. Tak teď jen najít důvody k radosti. Už samotná tahle myšlenka je smutná. Přesto mám radost, že jsem přišel na radost. Když budu mít radost, budu se usmívat, nebudu se do toho nutit a peníze se budou na mě usmívat také a já je budu milovat. A když je budu milovat, oni se mi budou držet. Jak ženy, fungující jako Bůh, na miluj bližního svého. Tak oni i peníze. A celou lásku pravděpodobně ovládá radost. Ne smutek, ne zlost, ne nejistota (suverenita), ne dobrota, ne pokora, už nevím, co ještě ne. Ale radost jo. Protože když je radost, je úsměv, když je úsměv, tak všechno roztaje.
Plamen
Když se chci ze všeho radovat, potřebuji vše vnímat příjemně, aby se navodil stav takové euforie. Jako když jsem v přírodě a dívám se na východ slunce. Jsem vděčný, že je to tak skvělé. Měl bych svůj vděk projevovat všemu a mohl bych se usmívat. A úsměv je součást radosti.
Úsměv a radost je součást životního poslání. Radost nevidí překážky.


Štěstí? - kapitola 23

11. března 2015 v 17:25 | PF |  štěstí? - kapitola 23
Štěstí ? - kapitola 23


Je to tady.

Nastoupil jsem do zaměstnání. Podepsal nějaký papíry, ne smlouvu a funguju. V Německu u Lucia na zmrzlině. Příležitostně a hlavně o víkendech.

První krok jsem udělal. Nedokážu ocenit jeho sílu, ale peníze už jsem dostal a to byl jeden z cílů. Dokonce mám rozpracovanou ještě jednu nabídku v Čechách na hotelu. Také na půl úvazku, ale s předpokladem práce celý rok. Také chtějí hlavně víkendy. Takže spojit se to asi nedá. Zřejmě to mám rád složitější. Pro někoho je to možná jasné rozhodnutí. Pro mě je to dilemma. Půl směny v Německu je finančně někde jinde než tady. Nic méně člověk ví, že ho jenom použijou a v zimě zpět na pracák. Tady se lépe domluvím, je to blíž, může to být na celý rok i déle a může se to změnit na plný úvazek. Ale taky to tak být nemusí. Je to tak 50/50. U Lucia, kde už to znám, je případná změna k lepšímu tak 10/90. Navíc, když už opět odejdu, tak zpět už to nepůjde. A rok a půl na pracáku je super, dokud jsou peníze. Jednou ale dojdou a pak už to není žádná sláva. Už to nechci opakovat.

A už to neřeším. Sdílím potěšení, že se něco děje. Nepochybuji o tom, že se rozhodnu dobře. Takže zbývá jen to dobré. Tedy doufám. Pocit, že mám vyhráno opravdu nemám. Kde jsou moje miliony, kde jsou moje peníze. Penízky kulatý. Kutálejí se ke mně??

Vím, že problém peněz řeší kde kdo. Dají se vysledovat různé koučinky na peníze, restarty života, kurzy jak mít peníze, jak myslet k bohatství a různá odkrývání tajemství peněz. Rad je všude okolo hodně. Můžeme je začít postupně využívat. Až odezní jeden, začneme s jiným, dokud se to nepovede.

Například realitní makléři. Také prochází školením, přibližně jednou za měsíc. Tam je školí vyškolení lektoři tak, aby se nabudili a získali euforii, jak je to vše snadné a přímo připravené pro ně, jen si to vzít. Makléři přijedou domů a pustí se zase do práce a telefonují, navštěvují, sjednávají obchody. Za měsíc to nadšení trochu vyprchá a tak jedou znova na školení. To nejsou jenom makléři. Každý, kdo chce být úspěšný v nějakém obchodě si asi musí nechat nalít to nadšení od kolektivu.

Ne na každého to funguje. Někdo to tam prostě nemá, někdo nemá zázemí, které by ho podporovalo a musí toho hodně překonávat. Nakonec, každé takové nalití vyprchá a nové se musí zase zaplatit. Ideální je, po nalití elixíru, aby se párkrát zadařilo. Není pak nutné stále dolívat, ale žít od úspěchu k úspěchu.

No a to je můj předpokládaný smysl bytí. To hledám. Žít od radosti k radosti. Samozřejmě bez dolívání elixíru štěstí. Strojaři hledají perpetum mobile a já hledám stálé štěstí. Mám tak trochu pocit, že to spolu souvisí. Jen vzdáleně, ale přece. Myslím si, že perpetum mobile může sestrojit, jen stále šťastný člověk. Když už někdo pochopí, jak být stále šťastný, je perpetum už jen hračkou. Jen vedlejší produkt blaženého pocitu. A také si myslím, že už jsme to uměli. Ale to už jsem psal dříve.

Je to také o zpomalení života. Ještě jsem neviděl, že by spěchající člověk by nějak úspěšný. Někdo má tendenci pořád pospíchat, ještě než ukončí jednu akci, už řeší novou a při tom plánuje také následující týden. Pořád někam musí. Musí se jít bavit, protože právě teď je to nejlepší, pak musí na pivo a ráno brzo vstává, protože v osm hodin musí být na druhé straně republiky.

Znám to, také jsem měl pocit, že nejsou nutné prodlevy a naopak, jedna činnost musí navazovat na druhou. Spánek je pak podružná záležitost. Přesně z tohoto důvodu jsem musel ukončit podnikání. Prostě už toho nešlo víc udělat. Zrovna by to bylo potřeba, ale nešlo to. Hlava to nebrala. Mysl oznámila tělu, že tohle už ne. A bylo. Nový nápad už nepřišel. Najednou začaly chodit nápady, jak ubrat, jak to zastavit, jak od toho utéct. Unavená, a proto negativní mysl chtěla všeho nechat. Chvilkami probleskovaly myšlenky, že to není tak zlý, dá se leccos dělat, byly ale slabé, než by mohly rozběhnutou akci změnit. Odpočatá mysl řeší úkoly a nalézá úkoly snadno, rychle a úplně. Její výsledky jsou mnohem smysluplnější, lepší, ucelenější, trvalejší. Dá se jich mnohem více vážit, než těch rychlých skvělých výsledků. A hlavně, odpočatá mysl již nepotřebuje nucené pauzy. Má je pravidelně, aby byla odpočatá. Pauzy jsou již zahrnuty v procesu. A štěstí, štěstí jakoby se na odpočatou mysl lepilo. Na línou mysl se nelepí nic, ale tu neřeším, ta není přítomna ( zatím).

Potěšení - kapitola 22

6. března 2015 v 7:58 | PF |  potěšní - kapitola 22
Potěšení



Je nejdůležitější. Je nejdůležitější v životě. Vždy a vše děláme jen proto, abychom ve výsledku si mohli dopřát potěšení.

V poslední době, tedy tak tři až čtyři dni, mám pocit, že si musím dopřávat jen potěšení.

I karty velí, že dosáhnu všeho, ve stavu potěšení. Ve stavu radosti, ve stavu nevinnosti. To znamená bez výčitek. To že sedím víc jak rok doma, si nemůžu vyčítat. Naopak, to chce užívat každého dne. Jakoby to byl první den tady na Zemi. Ze všeho radostně překvapen a potěšen. Když už mi v kartách vyšlo asi počtvrté, že si mám všímat a sdílet potěšení, napsal jsem si to na lepící lístečky a rozvěsil po bytě. Mám z toho trochu pocit, že se vracím do puberty. Říkám si, že je to jedno. Starý zkostnatělý, egoistický myšlení mi dovedlo na pracovní úřad, a tak se něco změnit musí. Né něco, ale já. Tak si nedělám z ničeho hlavu. A dělám si potěšení. Ať si myslí kdo chce co chce. Proto to také vše píšu do Blogu, netajím se se svým životem. Stejně jsme sledovaný. Na internetu, v mobilu, s platební kartou. A když půjdem všichni nadále tou stejnou cestou, tak nám jednou Velký bratr dá kameru i na záchod. No možná jenom čip do konečníku.

Třeba to také někomu secvakne a rozebere si život, aby si objevil stálé potěšení.

Všichni říkají, ne všichni, ale duchovní knihy a guruové, že jsme jedno. Že jsme všichni jedno. Moje radost tvoje radost. Moje zkušenost...? No jo, jsme jedno, asi ale v trochu širším měřítku. Možná jsme jako ty rybky v moři.

Ego nás odděluje a já si nějak ještě neumím vždy srovnat, že bez ega nejsme odděleni. Jsme jedno. Je třeba sdílet svoje radosti. Obdarovávat a oceňovat. Protože to co jednou dáš, dvakrát dostaneš zpět. Poprvé máš dobrý pocit, že oceňuješ a podruhé máš dobrý pocit, že přijímáš radost od oceňovaného. Existuje rozumné vysvětlení proč to nedělat? Proč se kritizovat a shazovat?



rodič

Neexistuje. Existuje jen rozumné vysvětlení proč to dělat. Práce chválená je dobře dělaná. Když mi někdo oceňuje, můžu dělat cokoliv. Jsem důležitý. Mám nové nápady, těším se až budu opět moci dělat tu skvělou hodnotnou činnost, život plyne v potěšení a potěšení se šíří a nabízím jej ostatním......

V období mého potěšení se staly dvě nepotěšující události. Asi, aby vyrovnaly těžiště ega + a - . První událost byla, že jsme večer srazili srnu. Dvě jsem nechal přeběhnout, tak se rozjíždím a bum. Třetí tam skočila. Hladil jsem jí a myslel, že je jen v šoku, protože to bylo jen ťuknutí. Za pět minut to měla za sebou. Jeli jsme domů jako opařený. Druhý den v noci nám chcípla kočka. Byla stará, a špatně dýchala. Mysleli jsme, že už nepřežije zimu. A číča to zabalila na jaře. Zrovna když už jsme jí dávali šanci.

Vzhledem k tomu, že náhoda neexistuje, tak zatím nemám pro to jiné vysvětlení. Než, že jsme se trestali za vytváření potěšení. Vypadá to, že život bez viny a obviňování je mi ještě poněkud vzdálen. Ale zcela jistě se němu blížím.

Když je člověk opravdu šťastný, tak ego se nemůže projevovat. Já myslím, že i štěstí je třeba se naučit.

A riskovat osobní důležitost před ostatními i před sebou, je součást učení. Protože , jak se říká, " jistota, je čertova zahrádka". Je tady zažité povědomí, že "jistoty" zařídí klidný, relativně spokojený život, v relativním dostatku, bez zvratů, nečekaných událostí, se samými předvídatelnými situacemi. Jinými slovy - fádní život bez nápadů, lásku bez polibků, auto bez řadící páky, zahrádku bez zeleniny, zrcadlo ve skříni.

Tohle všechno si chráníme , tajně hlídáme, aby nám to někdo nevzal. Ani si neuvědomujeme, že vlastně nemáme nic. Jenom lítost, když tělo chřadne a chřadne až uchřadne. A hlavně , ani okem nepohlédnout, nepomyslet, co všechno by se dalo, kdybychom nechránili svoje "jistoty" Co kdybychom o ně přišli. Nervy na odchodu, vzteky, urážení,......

A ono by se dalo. Jé je.

Láska nejen s polibkem. Sídla s parkem, fontány s klavírem.

Příjemní lidé by nás obdarovávali a my bychom obdarovávali je. Procházka růžovou zahradou je normální životní situace. Žádné strachy, vzteky a urážení. Jen pocit, že nemůžeš udělat nic špatně. Prostě nemůžeš udělat nic špatně, když přijímáš všechno jako dobře. A nejen ty, všichni, jeden.

Takže já riskuju potěšení. Riskuju, že mi všichni pomluví a budou na mě koukat skrz prsty, riskuju, že nebudu mít peníze, riskuju hodně. Taky riskuju sídla s parkem a růžovou zahradou, fontánu s klavírem, lásku, přátelství. Možná budu muset dělat ještě otrockou práci nějaký čas, ale už to bude s jiným pocitem. Ten pocit sebelásky a potěšení mi sám ukáže růžovou zahradu. A otrocká práce pod dohledem jen tak z ničeho nic zmizí. Protože v ničem je vše. Aspoň doufám.

Ego a rozum- kapitola 21

5. března 2015 v 15:32 | PF |  ego a rozum -kapitola 21
Ego a rozum

Je s podivem, že rozum komunikuje s egem i s duchem. Rozum je něco jako Karel Got. Za komunistů dobrý a teď taky dobrý. Když rozum pracuje pro ego, tak rozumně vysvětluje nároky ega. Když se ale chceme zbavit ega, opět je třeba se obrátit na rozum. A on nám může rozumně vysvětlit co je pravda a jak ji najít.

To je z kurzu zázraků. Ještě pořád studuji zázraky. (Ne),Jsem moudřejší, (ne),Jsem chytřejší a (ne),Dělám zázraky. Zatím. Stále se zdokonaluji. Potom přesvědčím Islamisty na milovníky přírody, Američany na pokorné služebníky a z Ukrajinců nadělám léčitele. Ostatní budou vděční dárci lásky.

Momentálně jsem těžce na zemi a na peníze vůbec, ale vůbec nemyslím. Chovám se, jako když jich mám spoustu, že ano. Právě vlastně nic nepotřebuji, a tak ani nemusím nakupovat. Což je také pohoda. Vysvětluji známým, jak se mám skvěle, co všechno dělám doma, že dělám jen to, co chci a kdy chci a jak dlouho chci. Nechápu, proč mi nevěří. Asi jsem jim neměl říkat, že už jsme všechny peníze dali do stavby. Možná jsem jim to ani neřekl, oni tu "pohodu" ze mě asi cítí.

Jdu si číst, protože píšu depresivně.

Je ráno, je to něco úplně jiného než večer. Navzdory předpovědím svítí sluníčko a čeká mě jarní den. Dnes ráno mi pořád něco chybělo a nemohl jsem přijít, co mi to vlastně chybí. Až jsem na to přišel. Píšu si a říkám si denně, ráno, afirmace. Přání, která si opravdu přeji, něco co opravdu chci. Protože to i píšu, tak se nemůže stát, že se mi přání budou mírně a nenápadně měnit. Zajišťuji si tím pevnost a opravdovost mých přání. Pokaždé se musím zamyslet, že přání je stále aktuální a žádoucí. A dnes jsem na to zapomněl. Chodil jsem po bytě sem tam a nevěděl čeho se chytit. Chyběl mi rituál přání. Dělám to už třicet dní a každé ráno se těším, až si to zopakuji. A dnes ne. Proč????

Přání se ještě nesplnila. Jen jedno a to už bylo i před tím. Nesplnila se, že to jsou přání zcela mimo logickou, rozumnou, současnou realitu. Nic postupného. Prostě rovnou chci všechno a hodně. To splněné přání je, že jsem spokojený. Občas se sice tvářím, že ne, ale to jen ego necítí obdiv, a tak se prosazuje a já ho musím rozumnou úvahou odmítnout. Někdy to trvá přes noc a někdy přes týden. A to je také důvod, proč jsem na to zapomněl. Já ta přání po těch třiceti dnech už tak neprožívám. Nějakou dobu již, dokonce si myslím, že je to nereálné a že si to snad ani nezasloužím.

Celých dvacet kapitol si tady plácám o pokoře, a jak se zdá, pořád ještě nevím co to je. Ano, zažil jsem pocit pokory a bylo to velmi příjemné, uvolňující. Dokonce umím pokoru procítit skoro vždy, když chci. Jenže s pokorou je to asi jinak. Pocítit pokoru, když chci!, a co když nechci?? Zvláštní myšlenka. Kdy mám chtít? Když rozum zavelí.? A co když rozum zrovna ovládá ego. Když mi někdo setře a uznám, že jsem udělal něco špatně, to jsem snadno pokorný. Jenže to není pokora - to je strach.

Pokora je pocit, že si to zasloužím, navzdory běsnění ega, že ne. Je to pocit, že to můžu přijmout. Že jsem tady kvůli tomu, že pro to jsem se narodil, abych to měl. Když to nebudu mít, tak tím nikomu nepomůžu a dokonce uškodím. A když to přijmu, pomohu všem, všichni uvidí, že to můžou mít taky, že je to dobře. Jsme stvořeni proto, abychom to měli. To co si přejeme. Nejsme stvořeni proto, abychom měli to, co nechceme. Proč by nás jinak stvořil.

Právě teď se mluví o osidlování Marsu. Ta výprava co tam poletí, dostane také vše, co budou potřebovat a to v nejlepší možné kvalitě. Nedostanou nějaké použité zařízení a pár starých věcí, aby se tam nějak pokusili přežít. Byl by to nesmysl, proč by tam letěli se starýma krámama. Akorát by tam našli rychlou smrt. Dostanou to nejlepší, co je možné, aby tam mohli udělat to nejlepší, co dokážou. Proto jsme tady. Ne pro nějaké strádání, přežívání a umírání. Pokora je pro nás pomůcka, abychom dokázali přijmout, to nejlepší z toho, co nám náleží. A když to nepřijímáme, tak jsme vlastně nadutci, kteří si myslí, že dokážou ještě něco lepšího, než je dokonalost. Jak můžeme opravit dokonalost.? Jenom naduté ego si to může myslet.

Tak proto jsem na to zapomněl. Ego mi pomalu zpracovávalo. Každou věc z mých přání, ať je to super auto, ať je to dům u moře, ať je to láska, ať je to co chce, musím pokorně přijmout, že to můžu mít, že to není divné. Proč vlastně ne, kdo mi to může zakázat.?

S tímto skvělým pocitem jsem napsal ranní rituál a den mohl začít.

nejbohatší člověk-kapitola 20

4. března 2015 v 7:53 | PF |  nejbohatší člověk-kapitola 20
Nejbohatší člověk

Já jsem ten nejbohatší člověk na světě
Já jsem ten nejbohatší člověk na světě
Všechno už mám
Všechno to dám

Já jsem ten nejbohatší člověk na světě
Já jsem ten nejbohatší člověk na světě
Všechno co mám
Rád vám já dám

Dám vám všechno, všechno, všechno co vidíte
Dám vám všechno, všechno, všechno co myslíte
Dám vám všechno, všechno, všechno co ani nevíte
Všechno vám dám
Vše co já mám

Protože,
Já jsem ten nejbohatší člověk na světě
Já jsem ten nejbohatší člověk na světě
Všechno co dám
Dvakrát hned mám

Tak já se mám
Nejsem tu sám
Těším se k vám
Až vám to dám

Proto jsem nejbohatší člověk na světě
Proto jsem nejbohatší člověk na světě
Já rád všem dám
Všechno co mám

Já jsem ten nejbohatší člověk na světě………………….


Zdá se, že se situace opakuje. Rok s rokem se sešel, únor jako únor, kapsa stejně prázdná jako loni. "Jenom" bydlení je jiný. Akorát, že tohle" jenom" stálo milion.
A pak, že zázraky jsou výmysl. Ne. Zázraky jsou. Jsou. Je jich dost. Nejenom jeden za rok. Je jich spoustu, ale nejsou vidět. Nejsou vidět očima těla. A tak to vypadá, že se nic neděje. A ono se děje a my to nevidíme. Nevidíme, protože spěcháme za imaginárním cílem, který nám někdo určil a my jsme jej přijali za svůj. Ani nevíme, že není náš. Nevidíme, protože vidíme, jen čemu věříme. Bohužel věříme většinou jen tomu, co známe a známe jen to, co jsme se naučili. My jsme se, ale naučili prd. My jsme se hlavně naučili, jak na všechno zapomenout. Třeba jak a kdy voní kytka, kam a proč letí pták, jak může kámen žít, co si pamatuje voda, co říkají stromy, proč je pes přítel……….

Je to kočka?

Tyhle hlášky jsou pro nás úsměvné. Jsou to takové nedůležité věci pro praktický život. Že ano. Akorát, že to jsou ty oči, které vidí zázraky, jež my hledáme.
Jsou to oči ducha. Tyhle oči vidí pravdu. Vidí to, co my si odpíráme, nedovolujeme, vidí, proč se nám nedaří, dokonce vidí cestu, na které by se nám dařilo.
No, ale když se nezeptáme kudy jít, tak nám to nemohou říct. Pravděpodobně bychom ani nevěřili. Přitom zeptat se jich, je relativně snadné. Stačí jim jenom uvěřit, že mají pravdu. A to je problém. Protože pravda je většinou úplně naopak, než máme v plánu jít. Náš naučený a vycvičený rozum je řízený strachem, tedy egem a má naši důvěru, protože se to podobá tomu, co nás učili. Když nás to učili, tak to známe, věříme tomu a máme s tím už zkušenosti. A když máme zkušenosti, tak tomu opět věříme a mělo by to být správně. Nedá se to jen tak pro nic za nic měnit. No a to je zakopanej pes, proč je život těžký a proč není život procházka růžovou zahradou.
Protože ego se nám za všechen obdiv a poslušnost odmění strádáním, nemocí a smrtí. Ono totiž nic jiného nezná a znát nemůže. Protože kdyby poznalo, že život může být lehká procházka růžovou zahradou, tak by zaniklo, nebylo by. To ono nemůže dopustit. Chce být nesmrtelné. Kdybychom byli nesmrtelní my, ego by zemřelo.
Tak jsme na tom. Obdivujeme, posloucháme a věříme tomu, co s námi zachází hůř, než otrokáři v Africe. Jsme na sebe zlí. Sami na sebe víc, než by nám mohl kdokoli cizí ublížit.
Oči ducha jsou zatlačené do pozadí, už ani nevíme, že existují.