A neb.
Jak jsem v životě pokazil vše co se dalo
a jak to napravuji

zázrak-kapitola 15

27. února 2015 v 7:27 | PF |  zázrak - kapitola 15
Zázrak
Problém je také, že mně se už tedy nechce moc do práce. Dost jsem zlenivěl a zpohodlněl. Zdá se, že se blížím k nucenému konci. Začínám být negativní, je třeba si dát pauzu.
O dva měsíce později.
Nejsem si jistý, jestli bych neměl v pauze pokračovat. Protože jsem zrovna opravdu negativní. Celé dva měsíce pauzy jsem byl pozitivní a situace se obracela k lepšímu. Dnes jsem tak silně negativní, že se jdu uklidnit psaním.
A nedaří se.
Nic jsem nenapsal, zpracovával jsem negativitu.
O půl roku později.
Uteklo již tři čtvrti roku. Začali se dít věci v podstatě neočekávané. Objevila se nová realitka, která měla zájem prodávat náš byt. A během dvou měsíců bylo prodáno. Najednou byl nedostatek bytů této kategorie a šlo to jako po másle. Jeden týden stačil na opuštění bytu a druhý týden z nás byli skoro milionáři.

Sluníčko

Zajímavé bylo, že jsme celkem přesně věděli, co máme dělat. Žádný pronajatý byt, žádná cukrárna, žádná koupě domku. Těsně před prodejem bytu jsme zachraňovali babičku , kde se ukázalo, že vlastně už nemůže být sama ve svém domku. Už dva roky před touto událostí jsme stejně za ní jezdili dvakrát týdně a vlastně jsem i odmítl nabídku práce daleko od domova. Nějak jsme měli pocit, že je čas být nablízku rodičům a občas jim zvednout náladu a usnadnit život.
Dohodli jsme se s babičkou, že se nastěhujeme k ní, opravíme dům a začneme opět po deseti letech fungovat ve městě, kde jsme začínali. Jak budeme fungovat, jsme neměli nejmenší představu. Peníze jsme měli. Situace ve světě není zrovna nakloněna k ukládání peněz. A domek potřeboval opravu, abychom tam nežili jako na návštěvě.
Situace se začínala řešit tak nějak přirozeně a v klidu. Těšil jsem se na opravu domu a začal hned s vyklízením. Najednou byla náplň života, která dávala smysl. Někteří čekali, že uděláme cukrárnu. A my jsme začali s rekonstrukcí domu. Věděli jsme, že je třeba mít základ, od kterého se může vyvíjet další činnost. Už to nešlo, vrhnout se do podnikání a bydlet provizorně. Život nás naučil, že dlouhodobě to tímto způsobem nejde.
Celých deset let si přeju cukrárnu zpátky a zase to nevyšlo. Nemrzí mi to. Jenom se divím, jak se ty přání plní. V podstatě nebyl den, abych nemyslel na vlastní cukrárnu. A stále není. Také vím, že " dvakrát do jedné vody nevstoupíš", takže nová cukrárna může být něco úplně jiného, než mám vzpomínky a představy, takže možná, že to vlastně ani nechci.
Problém je, že současná společnost vyžaduje práci. Za kterou teprve dává odměnu. Nevím, nevím, kdybych měl dost peněz, jestli by se mi chtělo pracovat. Ale na opravě domu pracuji. Ráno vstanu, jdu do práce - třeba na půdu a pracuji až do večera. Tak možná bych tu cukrárnu taky udělal, i když s úplně jinou motivací. Já jsem spíš workoholik, než bych vyhledával odpočinek. Když mi něco (práce) baví, nevím, kdy přestat. Když mi nebaví, nevím kdy začít. Proto vlastně jsem ještě pořád bez práce. Oprava domu mi naplňuje. Myslím, že na stavbě vlastní prací ušetřím víc, než bych vydělal v zaměstnání.
Já jsem vlastně nikdy stavět nechtěl. Za mlada mi stavba domu otrávila natolik život, že už jsem to nechtěl nikdy zažít. Asi proto jsme bydleli v bytě. Ale už je to zpracované, zažité, není tam odpor a tak jsem to asi už dovolil a můžu pracovat na domě. Mám čas, mám peníze, mám chuť…, kdo to má?? Prostě ideální situace. Kterou jsem vytvořil já. Tím, že jsem se naučil být trpělivý, odpustil jsem si, jsem vděčný, že se můžu věnovat sobě, svým zálibám. Také jsem objevil nové záliby, které jsem dříve nepřipustil pro nějaké strachy, třeba, že si bude někdo něco myslet či co. Když někdo nepracuje, nevydělává, má pocit, že nic nesmí, že si nic nezaslouží. Lidi se ptají, jestli už pracuje, jestli už se mu daří lépe, aby s ním nemuseli míti soucit. Tohle je nejtěžší ke zpracování. Protože jsem si nedovolil připustit, že já se mám lépe než ostatní, protože nemusím do práce, která mi netěší. A můžu úplně v klidu, si organizovat den jen s tím co mě těší. Mám teprve čas na uskutečňování svých přání. Kdo to má?? Hodně lidí to má, ale neví o tom. Já jsem si to uvědomil, dovolil jsem si to, a tak to mám. Peníze, kupodivu k tomu nepotřebuji. Za vlastní snění, uvědomování si, za to se nemusí platit. Zdá se, že pořád platí, že ty nejlepší věci jsou zadarmo. Není to fráze. Člověk to zjistí, uvědomí si to, až když si začne myslet, že situace nemá řešení.
První a zásadní úspěch byl, že se po více jak roce prodal byt. Prodal se, až když jsme ho začali vyklízet, vylepšovat a pomalu se smiřovat se situací, že nám zůstane. Až když jsme to neměli jako jedinou záchranu, jak se dostat k penězům. V podstatě nám to začalo být jedno. S cukrárnou to bude taky tak. Až už mi to bude jedno, už to vlastně ani nebudu chtít, pak bude cukrárna a zřejmě i práce, tedy výdělečná činnost. A pravděpodobně je to stejně i s penězi. Až už je nebudu čekat, budou a jsou tady
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama