A neb.
Jak jsem v životě pokazil vše co se dalo
a jak to napravuji

Vzpomínky- kapitola 10

22. února 2015 v 11:07 | PF |  vzpomínky-kapitola 10
Vzpomínky

Moje přehnané očekávání jistě souvisí s nějakou vzpomínkou. Třeba, že jsem ve škole vždy všechno udělal špatně a učitel, rodič, čekal, že to udělám dobře. Asi se to občas stalo. Tak mi peskovali, že jsem lajdák. Tak já to dělám všem taky. Dnes už vidím, že to není správně, jak se to dříve jevilo. Řekl bych, že toho bude víc. To se dělo jistě každému. Možná jsem si to víc bral k srdci. Protože já beru všechno vážně. Možná bych to neměl brát tak vážně, a hodit všechno za hlavu. Za mlada jsem si říkal " světe zboř se třeba, mně je to jedno", svět se nezbořil a všechno šlo dál stejně hladce jako dřív. Spíš jsem jen potlačil utlačení. Vytěsnil ze života. A ono to později vylézalo ven a projevovalo se to jako strach. Co se stane? Když mi před čtyřiceti lety někdo vynadal. A teď nějaká situace mi to připomene. Nějaká situace způsobí, že jsem si na to vzpomněl a dostal strach. Jestli pak se také připomenou a evokují, ty příjemné vzpomínky. Asi ano. Jen jich mám nějak míň. Ale jsou. Harry Potter, když se chtěl naučit záchranné kouzlo, musel si také připomenout a uvědomit příjemnou vzpomínku. Dokonce ji podržet v mysli.
Měl bych se tedy více zabývat těmi příjemnými vzpomínkami. Ty mě dokážou zachránit. Tak jo. Já se ale stydím. Příjemnou vzpomínku mám na zmrzlinu v Itálii. Nebo jak jsem si hrál u mámy v posteli pod peřinou. Nebo na bunkry. Asi to chce víc času.
Když chci vzpomenout na něco příjemného, tak dostávám hlad.
Jsou i vzpomínky poněkud hlouběji uložené. Tyhle vzpomínky také asi ovlivňují náš život. Možná také ze třiceti procent. V moderní vědě se jim říká geny. Nebo DNA. Myslím, že díky našemu nepoužívání mozku, jsme se díky vývoji, stali snadno ovladatelní. A možná i naše DNA se za ten čas vývoje změnila. A ten kdo chce lidstvo, člověka ovládat, stačí, aby uměl využívat například kolektivní vědomí. Tím se dostane do té části mozku, kterou neumíme používat a my jsme jako hejno malých rybek v moři. Také jsme ovládali telepatii, překonávali gravitaci, nebo zesilovali gravitaci, dokázali jsme býti na dvou místech současně, všechny tyhle scifi triky si myslím, že jsme uměli. Kdo je neuměl, byl mimozemšťan. Nebo to bylo obráceně? No to je teď jedno. Já to mám takhle. No a, kdo to neuměl, byl dobrý tak na posluhu nebo na práci. Ale tyhle lidi byli spíše výjimky a vnímali je jako degenerovaný, jako pokažený.

Faraon

Ty chytrý, ty obyčejný lidi nevěděli, že umí něco extra a nevážili si toho a snažili se to naučit i ty degenerovaný. A když se někdo dozví věci, které mu nejsou zdrávy, tak je použije nesprávným způsobem. A je malér. I když vypadá jako malý lokální. Může přerůst v globální problém, a tak mohli normální, obyčejný, chytrý lidi vyhynout klidně po přeslici. Ale jeden můj kamarád říká, že je to vždycky všechno jinak. Já mu věřím. Protože je to vždycky jinak než si to myslím. Já si to očekávám jinak. A teď se snažím vzpomenout na to, jaké by to mohlo být, kdyby to bylo opravdu jinak. Jinak, než dokážeme připustit. Já myslím, že máme hodně zatemněno. Někdo na nás volá, tak už se probuď, vzpomeň si, už nespi, potřebuji tvou pomoc. Někteří procitají a vzpomínají, co jen se jim to zdálo.? Takový živý sen, nevím ještě, jestli ještě spím nebo už bdím. Umím, co jsem uměl? A někteří ještě v iluzi spánku to umí. Kdyby opravdu procitli, třeba by to neuměli a třeba by si i vzpomněli. Tak já vzpomínám, protože mám pocit, že se mi zdálo, že to umím. Ve snu mám někdy nohy z olova a někdy se vznáším, jsem všude, vím všechno a neznám problém. Projít zdí, je tak samozřejmá věc, že je člověk vnímá jako přežitek budoucnosti z mého současného bytí. Vzpomenout si, je vlastně něco zcela přirozeného.
Zatím se zdá, že svoji mysl musím ještě trénovat, ještě trochu pročistit závity. Také si každý večer před usnutím zadat, že si chci pamatovat sny, aby se mi ráno snadněji vybavily. Abych si ujasnil vzpomínku a zároveň přebral předchozí události. Protože jak už vím, tělo si někdy dělá, co chce. Hlava, srdce ani břicho nic netuší. Když si přeříkám sen, můžu si uvědomit, z jakého že popudu jsem včera jednal a cosi z toho mám vzít pro dnešek. Docela snadno si můžu představit, že to někoho nemusí bavit, takhle pitvat život. Můžeme být v klidu. Díky kolektivnímu vědomí, to jednou zase budeme dělat všichni a zcela automaticky. Jako teď všichni posloucháme. Koho nevím, ale poslušný jsme.
Jak to jen může být? Já si vzpomenu. Když dám pravou ruku vpěst a nahoru, levou za záda, a pomyslím, komu pomůžu, tak bych měl letět. Nebo néé? Možná to je trochu jinak.
Mám v záloze ještě nějaký ustrašený šotky. Třeba pomůžou oni. Už samotný slovo strach nahání strach. Často se to komolí na stres. Protože strach se považuje za zbabělost.
Dnes jsem měl stres v práci, šéf si na mě zasedl. V podstatě chtěl říct, že se bojí, že šéf mu bude způsobovat bolest. Psychickou samozřejmě. Před fyzickou bolestí se už umíme celkem dobře ubránit. Psychická bolest je tak trochu nepostřehnutelná. Nedáváme ji příliš najevo, potlačujeme ji. Tím si v sobě děláme hluboké rýhy. Tento strach, bolest nám brání v rozpomínání. Tím jsme ovládáni. Když už si to vyříkáme, hádáme se, myslím, že to takové škody nenadělá. Strach je prostředek, který dokáže člověka znehybnit, nemůže mluvit, nemůže jednat, najednou vypadá úplně hloupě, strach je nejsilnější víra. Když si něco přejeme ve strachu, tak se to většinou splní. Přitom je to, přesně to, co vůbec nechceme. Děda říkal často synovi," nelez na ten strom, spadneš"! Tak Vojta vylezl na strom a spadl. Děda ještě říkal " zlomíš si nohu, když spadneš", tak si Vojta zlomil i nohu. Psychický strach se dá eliminovat účinně odpuštěním. Když nás někdo týrá stresem, můžeme mu odpustit, protože je jasné, že on jedná také ze strachu. Kdyby nejednal ze strachu, nebyl by asi problém se domluvit přijatelně pro obě strany. Ale díky strachu na jedné straně, jsme občas dotlačení do nepříjemné situace. A můžeme stokrát odpouštět.
Strach je také motor a silnější než pýcha. Jenom pracuje na jiném principu. Strach je vlastně pud sebezáchovy. Stejně, jak někdy strach ochromí, tak dokáže dodat velikou sílu a odolnost.

Strach

Strach, stres dokáže zastavit všechny činnosti v těle a soustředit se jen na únik. Není hlad, necítíme únavu, nevidíme překážky. Moudré knihy říkají, že je v činnosti plazí mozek. Ten nám zbyl ze zvířecí říše. Zvířata jej používají běžně na záchranu života. Nám by také zachraňoval život, kdybychom neměli náš normální mozek. Ten dokáže vyhodnotit situaci, a většinou nám řekne, že není třeba utíkat a když se zklidníme, stres pomine, spustí zpátky činnosti v těle. Tělo začne trávit, léčit se, může nás rozbolet břicho nebo zuby nebo hlava. Břicho teprve zareaguje na stres, zuby reagují na výsledek, nevíme jak to řešit. Jsme nerozhodní, jestli odpustit nebo se mstít. Začneme si to vyčítat a přidá se ještě bolest hlavy. Takže stres, strach, nás dobře školí. Sami sebe školíme. Když někde v nabídce zaměstnání požadují odolnost proti stresu, mají na mysli, že nebudete nemocní. A já hned vím, že je to otrocká práce. Kvalita života je tam pouze zdánlivá. Každý rozumný člověk, který upřednostňuje svůj rozum, svou naučenou inteligenci, si řekne, nějaký stres vydržím, bude to perspektivní práce. Ale rozum pracuje až po strachu. Vyhodnotí strach a podle toho se zachová. Strach velí utéct, rozum hledá jiné řešení a potlačí strach. Tělo je v podstatě na útěku, má pozastavenou činnost, a přece řeší úlohy a pracuje, jakoby se nic nedělo. Za chvíli tělo selže, onemocní. Inteligentní zaměstnavatel zdůrazní "odolnost proti stresu" a hledá nového v mysli stále zaseklého pracovníka. Přirozeně inteligentní zaměstnavatel, začne zjišťovat ve firmě, proč má tolik nemocných lidí.
Prožitek strachu nám víc a víc brání v odpuštění, až jsme beznadějní, zcela negativní, stále trochu nastydlí, ukřivdění, a rozčiluje nás celý svět. A hlavně neschopni přijmout, jakýkoli nový nápad. Nevím momentálně o jiném způsobu, jak eliminovat strach, než odpuštěním, láskou a vděčností. Na způsob si musí každý přijít sám, Já používám způsob odpuštění a lásky. Snažím se odpustit a láskyplně je nechávám hloupé tak dlouho, jak dlouho hloupí chtějí být. Na vděčnosti musím ještě pracovat. Abych se s nimi příště mohl sejít bez stresu. Skoro mám teď pocit, že mi strach nikam neposunul, nic jsem neobjevil. Jenom povídání okolo.

Já mám strach silně vyvinutý. Tváří se, jako když žádný není, jako že ho mám pod kontrolou. A vím dobře, že je to zcela opačně. Jsem ve stresu z každé maličkosti. Jsem tedy velmi rozumný. Na jednom testu na základní škole mi řekli, že mám naučenou inteligenci. Normálně bych asi byl hloupý, ale když to mám naučený, tak to není vidět. A místo střední školy mi poslali do učiliště. Takže se snadno může stát, když někdo ohromuje vědomostmi, nebo dělá rozumné závěry, nemusí být inteligentní, i když to tak vypadá. Přímo bych řekl, že takový člověk je ve stresu. A snadno může být alkoholik, aby aspoň na chvíli zapomněl na stres, na strach. Právě mi napadlo, že proti stresu, určitě účinně působí radost. Na to už jsem jednou přišel. Tak to bude ono. Radost vyžene stres, odlehčí situaci a nikdo neonemocní. A radostná práce, ta teprve má šťávu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama