A neb.
Jak jsem v životě pokazil vše co se dalo
a jak to napravuji

trpělivost-kapitola 11

23. února 2015 v 10:11 | PF |  trpělivost-kapitola 11
Trpělivost

Tak ještě se mi tam vyrojili nějací šotci. Představivost běžným rozumným lidem nevědomky komplikuje život. Protože představit si, jak je něco špatně, to nám jde samo. Pak se divíme, jak jsme negativní a rozmrzelí, bez nápadů. Strach vymyslí, jak něco nepůjde a představa to potvrdí. A je to jasné. A ti méně rozumní lidi mají plné ruce práce, aby odlehčili situaci a našlo se řešení. Představivost máme, aby nám pomáhala. To je jako dobrá vlastnost.! Bohužel každá dobrá vlastnost se musí pěstovat a rozvíjet. Jinak je z ní špatná vlastnost. Představivost je vizuální, sluchová, čichová a dokonce i hmatová. A všechny se dají přivést k dokonalosti. Že můžeš vidět kdykoli, cokoli. Stejně tak slyšet, cítit, nebo se dotknout. Síla představivosti se dá podpořit emocí. Negativní emoci, představu, způsobuje strach a všichni jí věříme. Pozitivní představu způsobuje láska. Zajímavé je, že pěknou nebo neutrální představu musíme většinou vědomě zpracovat, abychom získali emoci. Musíme ji trénovat. Když si dokážu představit, že zítra potkám samé usměvavé lidi, usměju se při té představě, mám velkou šanci, že je potkám. Představa provázená emocí, je velmi silný pomocník na splnění přání. Dnes jsem byl na brigádě u Periho. Moc se mi tam nechtělo, ale nabízená pomoc se neodmítá. Představil jsem si na sekundu, jak mi tam Jiří (taky kamarád) pomáhá s přípravou. Taky na mě nemusel mít čas. A pomohl, měl čas a bylo to snadné. Tohle mi už docela jde. Ale představit si, jak mi někdo dává kupu peněz, to mi nejde. Po každé tam do toho něco vleze. Nějaký ustrašený šotek. Zřejmě nevím, co bych s těmi penězi dělal. Aha. Možná by bylo lepší, kdybych si procítil a představoval dům, který kupujeme, jak zařizujeme cukrárnu, jak žena dělá přednášky, jak zařizujeme dům, jak k nám jezdí děti s dětma, jak se bavíme v teple u krbu, jak obchod běží bez stresu, jak jsou zaměstnanci spokojení a zákazníci také, jak je pro zákazníky zážitek navštěvovat naši cukrárnu, jak bez problémů jezdíme na dovolenou, jak jsme se ženou spokojeni, naplněni a radostni. Jo. Na peníze mám negativní myšlenky. Proto nejdou. Ale tohle cítím, jako že se na to už těším. Hotový, krásný situace si představovat musím a ne peníze. Peníze se nemusí vůbec zúčastnit. Peníze připlavou samy, nikdo je nebude hledat. Prostě tu najednou budou dle našich potřeb. Extrémě bohatý člověk se jenom usměje nad nějakou představou a druhý den mu zvoní u dveří. Je mu jedno, jestli to bude, jenom se lehce pobavil tou představou a řekl si, " to by šlo". Tak já si to napíšu extra na papír, abych to neměnil. To by šlo.
Hlavně bych neměl být netrpělivý. To je taky šotek protivnej. A Já, jsem netrpělivý. Netrpělivost je tak hloupá a protivná, že vlastně obtěžuje i ostatní. Nikdo nemá klid.
Chci všechno hned. A když se to neděje hned, jak já to chci, tak přestávám vědět, jestli to opravdu chci. Nebo když někde čekám. Na něco nebo na někoho. Jsem tam zbytečně hodinu předem a během chvíle jsem nervózní, že to ještě není. Takže, když je konečně ten správný čas, tak já už jsem na odchodu, zklamán, že to zase nevyšlo. Malinko jsem to přehnal. Ale jen proto, abych si víc uvědomil, jak netrpělivost může všechno pokazit. A co teprve úkoly, situace, přání, které nemají přesný termín. Můžu se divit, že nemám milion, když od druhého dne od vyslovení přání, jsem nervózní.? Už se ale zklidňuji. Už nechci milion. A nemusí to být hned. Chci dům, cukrárnu, dovolenou, spokojené zákazníky i zaměstnance, chci děti na návštěvě, ženu spokojenou. Dům a cukrárna by mi stačily začátkem příštího měsíce, dovolenou mám teď a děti se občas ukážou. A spokojená manželka? Když není v práci, tak je celkem spokojená. Teď jen, aby moje hmotné potřeby nenarušily tuhle pohodu. Chci dokonce, aby ji navýšily, ale není to podmínkou. A není ani podmínkou, aby dům, cukrárna a všechna ta spokojenost byly už začátkem příštího měsíce.
Nepříjem

To ale zvládám vědomě netrpělivost.! Chtělo by, abych to do zítra zapomněl. Abych si netrpělivě neopakoval, jak je mi to vlastně jedno. Protože v té vteřině, už je to zase nezvládnutá trpělivost. A chtít druhý den něco jiného, je úplně stejné. Když je člověk trpělivý, tak asi dělá přes den všechny možné obyčejné věci, soustředí se na ně a nic neočekává. A když je najednou na smrtelné posteli, tak si jen řekne " no, asi to nemělo být". Mám takový pocit, že o trpělivosti nemám ani tušení. Buď je to tak hluboká moudrost, že nejsem schopen ji ani ocenit, nebo je to jinak. Ano všechno je jinak. Trpělivost je moc dobrá, potřebuje ale hranice. Aby se poznalo, kdy už začíná lenost nebo strach. Když tedy trpělivost překročí hranici, nejlépe předem domluvenou, třeba jen pro sebe potichu řečenou, nastupuje lenost, pohodlnost, nebo strach. Strach je to tehdy, když člověk má rozhodnuto, co potom, ale přesto to neudělá. A lenost, když ani neví co dál. Strach je to také, když už současná činnost působí bolest. Třeba, když jsme končili cukrárnu. Měli jsme strach, že neuplatíme všechny pohledávky, které se objeví. Raději jsme ukončili činnost. Ukázalo se, že tímto způsobem, není možno uplatit pohledávky ani trochu málo. Všechno bylo jinak, než jsme si naivně mysleli. Před tím tam byla aspoň možnost. Třebaže, jsme ji v dané chvíli neviděli. Nechtěli vidět, mysleli jsme, že to bude velká bolest. Báli jsme se toho, co jsme předpokládali. Navíc mylně. Od té chvíle už nám nic neleželo u nohou. Všechno začalo být na hony vzdálené a teprve bolestivé. Někdy je třeba trpělivost opravdu božská. Zdá se, že jsem se to dozvěděl o deset let později. Dnes už zase vím, že je lépe "pozdě, nežli později". Netrpělivost a strach je skoro to samé. Největší strach způsobují mylné domněnky. Většinou, když už člověk ví co je správně, nemá strach. A netrpělivost, jen strach zakrývá před ostatními. Tak trochu jsem zpět u zpomalení života. Co se dělá rychle, dvakrát se dělá. Člověk pak nepostupuje ve stoupající spirále, ale v kruhu.

Nabízí se otázka, jestli je strach, či netrpělivost užitečná. Kdykoli se vrátím k ukončení cukrárny, řeším, jestli to bylo dobře nebo špatně. Nemám v tom v podstatě jasno. Vždy tyto úvahy končí tím, že to bylo dobře a že nelituju. Ale za čas mám otázku zpět k řešení. Takže asi trochu lituju. Vím, že lituju hodně, protože si myslím, že to šlo zvládnout. Vím také, že v dané chvíli to asi zvládnout nešlo. Nebylo o koho se opřít. Všichni byli pro i proti. V podstatě, co jsi navařil, to si sněz, hlavně po nikom nic nechtěj. Z hlediska charakteru mé osobnosti, z hlediska kvality života, bylo správně ukončit činnost. A protože dnes vyzdvihuji kvalitu života na nejvyšší příčky a samozřejmě i charakteru, bylo to správné rozhodnutí. Z hlediska vytrvalosti a strachu před ponížením a před sebou, začít situaci řešit zcela sám, to bylo špatné rozhodnutí. Takže jsem na nic nepřišel. Vlastně přišel. Tenkrát jsem neměl tu vytrvalost. Ponížení jsem nezažil, kromě vojny a samostatně se rozhodovat v patové situaci, bez očekávání podpory zvenčí jsem také nezvládl. Toho všeho jsem si užil až po cukrárně. Dnes bych to měl umět. Ale s ohledem na to, že nemám práci, to vypadá, že se točím v kruhu, tedy, že to pořád ještě moc neumím. To je překvapení. Opravdu nevím co je tedy správně.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama