A neb.
Jak jsem v životě pokazil vše co se dalo
a jak to napravuji

Rozhodnutí- kapitola1

13. února 2015 v 18:04 | PF |  rozhodnutí- kapitola 1
Rozhodnutí

Je všední den. Před několika dny se začal rozbíhat nový rok 2014. Ještě pořád je doba, kdy se od začínajícího roku očekávají změny v životě, než každý přijde na to, že vše zůstane při starém a později si řekne " zaplať pánbůh za to ". Každý ví, že samo od sebe se nic neděje. Ve skrytu duše bychom chtěli, aby se změna udála sama, bez vlastního rozhodnutí, ale zároveň máme strach cokoli změnit. A tak se vlastně nic neděje.(není to pravda, ale vypadá to tak, rádi tomu věříme)
Ano, to jsou moje myšlenky. Pořád. Celý život mám pocit, že se nic neděje, a tak občas udělám rozhodnutí. Do třiatřiceti zábava, od třiatřiceti se to nějak změnilo. Začalo to být vážnější. Řeklo by se, že hlava pobírá rozum a chce být zodpovědnější. Možná pozdě, ale přece. Jako, že hlava konečně vidí i výsledky svých rozhodnutí. Jenže ty výsledky, hlava i tělo i vše ostatní, co má s tělem souvislost, viděla i před tím a byla to zábava. Proč teď najednou už to taková zábava není. Ještě pár let, setrvačností život probíhal skoro jako zábava. Proč to potom sklouzávalo do složitějších a složitějších situací?
To jsem si dal za úkol. To je teď moje nové rozhodnutí. Teoreticky bezpečné rozhodnutí. Teoreticky, nehrozí průšvih. Prakticky musím objevit, co se skrývá uvnitř mě a všude, kde by mohl být schovaný šotek, který vše pokazí.
"Heleď, je mi padesát dva let, jsem bez práce, bez příjmu, ležím s chřipkou v posteli, tak snad už to víc pokazit nemůžu, když se trochu rozeberu". To můj šotek se hlásí ke slovu s tím, že to nemá cenu, něco vymýšlet. Ale já si nechci nic vymýšlet, to jistě nemá cenu. Já nato chci přijít. A to s rozumem a vymýšlením známých skutečností nemá nic společného. Až na to přijdu, tak to budu cítit, že to je to ono a nebudu si nic myslet. Budu to vědět. To je rozdíl. Budu to vědět až do morku kostí. A pak, pak to můžu řešit.
Říká se, že zvuk je schopen zhmotnit myšlenku, pocit, emoci. Teď nevím, jestli cvakání počítače na to bude stačit. Možná bych měl jít někam hulákat. Mně tedy hodně pomáhají vycházky. Styk s přírodou občas ve mně navozuje stav euforie. Najednou je vše krásný, lehký, veselý, přívětivý. Netrvá to dlouho. Většinou při návratu zahlídnu všední starosti a povinnosti a jsem zpět na zemi. Ale i to je dobrý. Je to zatím jen únik. A tenhle stav chci mít trvale. A k tomu ještě dostatek peněz. Šotek už zase hlásí něco o ironii, že to nemůžu myslet vážně. Jenže. Cokoli jsem v poslední době (20let) myslel vážně, byly důsledky vážné až mrazivé. A zaváněly neschopností. A přitom si nemyslím, že jsem neschopný. Dokonce i vnější okolnosti, kvůli kterým většinou vše děláme. Jako jsou známí, přátelé, rodina, spolupracovníci, sousedé…si nemyslí, že jsem neschopný, a přece se nikomu nepovede vše pokazit v životě jako mně. A to sám si ještě myslím, že jsem schopnější než většina z nich. Teď mi napadá, že to může být jeden ze šotků. Mohla by to být jedna z věcí k řešení.

Obrázek 1 Šotek

Jeden ze šotků, by taky mohly být ty tzv. vnější okolnosti. Tenhle šotek se zdá být zrádný. Když člověk dělá něco k vůli ostatních, tak se mu stane, že je z té činnosti frustrovaný, nenaplněný. Zvláště pak, když není dobře ohodnocený. Protože bez ohodnocení ostatními, ta činnost vlastně ztrácí smysl. Když něco provádíme jen pro sebe, měli bychom být naplněni, radostni, zdrávi a silni. A přece to není. Nebo jen krátký čas. Nic trvalého.
Musím tedy uznat, že je také dost lidí, jejichž šotci pracují opravdu tvrdě. Jejichž zkušenosti a zážitky jsou vedle mých opravdu zlé, někdy až nenávratně. Já si tady pláču nad svojí depresí a někdo už ani slzy nemá. Zdá se, že tyhle situace nemají řešení.
Vycházím raději z toho, že řešení je. Vždy. Ale musí se učinit rozhodnutí. Rozhodnout se, že to řešení budu hledat i když nevím kde. Je to jako v pohádce. Tam Jiřík nebo Honza jde hledat řešení, protože ho něco nebo někdo trápí. Neřeší, jestli to vyřeší. Jenom jde hledat a nebojí se, neboť ví, že nemá co ztratit. Ví, že kdyby nešel, ztratil by víc. Vyčítal by si to a" chřadnul a chřadnul až by uchřadnul". A tím, že hledá řešení, vlastně užívá života dle svého, byť i prací pro druhé.
Tak a to je ten důvod, proč jsem učinil rozhodnutí, že budu hledat, ač nevím co a kde hledat.
Teď musím vysvětlit mým šotkům (ještě před chvílí jsem si myslel, že je jen jeden. A že řešení je jednoduché i když neznámé), jdu na ně, ať se vzdají bez boje. Mám první úspěch. Zjistil jsem, hned na začátku, že jich je víc. Když se vysvobozovaly princezny, tak se šlo jen na draka nebo jen na čaroděje a co se vyklubalo problémů. Ale nesmíme zapomenout, také nových přátel. A někdy mocných. Tak, takže mám přece jen úspěch.
Tuším také, že musím mým šotkům říci, proč je jdu hledat, co všechno mi provedli. Aby si nemysleli, že se vlastně nic neděje, že to je normální, že se takový věci stávají. Že s tím nic nenadělám.
Výčet ublížení na duchu i na těle. Do toho se mi vážně nechce. Xkrát jsem si to již přeříkával a cítil jsem se ublížený, v právu, cítil jsem se, jako že mi někdo obětoval pro svoje zájmy. Teď se mi do toho nechce. Přitom jsem to šel psát jenom proto, abych se v tom porochal a politoval se, jak mi bylo ublíženo. A nyní, když do toho mám znova píchnout, protože křivdy člověk někdy vytěsní ze života. Tak najednou mám pocit, dokonce jsem to tak bezděky nazval, že ti šotci (křivdy), jsou uvnitř mě. Takže, já vlastně už vím kde hledat. To je rychlost. Ještě ráno jsem byl v depresi nad vlastní neschopností a odpoledne už se naparuju, jak se mi daří. Už vím kde hledat. Už vím, kde je princezna. Teď už ji jen vysvobodit. V pohádce taky dost často věděli, kde je princezna ukrytá a přece jich hodně pohořelo. Musím být jako hloupý Honza i jako chytrý Bajaja.
Takže, začalo to cukrárnou. Ještě v době, kdy bylo všechno zábava. Cukrárnu jsem dražil jen tak na zkoušku. Ve snu mi nenapadlo, že to bude můj osud. I když jsem na dražbu přijel na starém kole a kraťasy jsem u tchýně vyměnil za dlouhé kalhoty, tvářil jsem se zřejmě hodně suveréně. To umím dodnes. Čím jsem nejistější, tím jsem suverenější. Jo suverenita se dá považovat za nejistotu. Já jsem celkem velký suveren, dost lidí jsem si tím znepřátelil.
Jistinu deset tis. jsem si půjčil také u tchýně. Ta, chudák nevěděla, která bije. Já taky ne. Ale nějak jsem tam nejel s tím, že to nevyjde. Ono se mi to dříve nestávalo, aby něco nevyšlo, tak mi to ani nenapadlo. Dražili jsme tři. Ostatní uvěřili svým strachům a nechali toho. Vydražil jsem za deset tisíc. Super. Víc jsem neměl.
Byly to oděvy. Druhý den jsem zjistil, co asi ostatní věděli. Že tam jsou zásoby za tři sta tis. z devadesáti procent neprodejné. Říkal jsem si, že je to lepší než květinářství, které bylo vedle. O zahradnictví, zemědělství jsem něco tušil, ještě bych dostal strach. O oděvech vůbec nic. Myslím, že oblečení mi napřed kupovala maminka a potom moje žena. Bylo to první oblečení, co jsem si koupil sám, a hned celý obchod. Svým způsobem nás to zachránilo. Také díky mojí ženě, která s oblečením byla ve svém živlu. Jezdili jsme s tím po poutích a snažili se vyprodat obchod, kde se dalo. Moc dobrá škola. A také jsme měli čas na pomalou přípravu cukrárny. Z cukrárny jsem rozuměl akorát zmrzlině, protože jsem ji miloval a utrácel spoustu peněz za ni. Jak se vyrábí, jsem netušil. U nás jsme chodili do Pepina, jejich zmrzlina mi připomínala tu italskou. Miloval jsem to tam. Oni byli můj vzor, a proto jsem chtěl zmrzlinárnu. Ne cukrárnu, ta se z toho vyklubala sama. Nakonec mi i prodali stroj na zmrzlinu.
Sehnat úvěr byla tenkrát legrace a já už měl zkušenost. První úvěr jsem dostal na dům v Nicově. Ale mluvili jsme o tom před tchánem a on udělal jednu z mála akcí, co v životě udělal. Dojel do Nicova a rozmluvil majitelům prodej domu. Abychom se tak mladí nezadlužili. Neuplynul ani rok a cukrárna nás zadlužila pět krát víc.

Co bylo špatně, opravdu nevím. Asi bylo všechno dobře. Bylo to v období, kdy bylo všechno zábava a vše se dařilo. Možná se všechno nedařilo, ale nikdo si toho nevšiml. Bylo to období, kdy byl člověk vděčný za všechno. Když něco nešlo, tak věřil, že to nejde a hledal něco jiného. Dnes, když něco nejde, tak hledám, proč to nejde, hledám, pitvám, stresuji se, obviňuji a nakonec prohrávám, protože už nemohu vymyslet nic jiného. Aha. Dříve, když to nešlo tak, šlo to jinak. Někdy je to tak snadné. Podle mé teorie a teorie mojí ženy, by to ale mělo být snadné vždy. Takže, jeví se mi to jako jeden ze šotků.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama