A neb.
Jak jsem v životě pokazil vše co se dalo
a jak to napravuji

Radost - kapitola 6

18. února 2015 v 9:08 | PF |  radost- kapitola 6
Radost
Když tak nad tím přemýšlím opět, po noční pauze, zdá se mi, že tenkrát byl můj motor ego. Tedy pýcha. Proto to nevydrželo. Možná ta pýcha se mě drží pořád. A já jí tak dokonale zakrývám, hlavně před sebou, že věřím, že já dělám něco špatně. Teď jsem se zrovna přesvědčil a přijal zodpovědnost za svůj život a našel jsem pýchu. Možná proto mi nikdo neplatí. Mají potřebu mi nějak potrestat za moji pýchu. Za to, když se ptám na práci, nemám hlavu skloněnou a ohnutý hřbet, za to, že se cítím být stejný jako potencionální zaměstnavatel. Za to, že mám plány do budoucna, a hlavně asi za to, že nevypadám jako pracovník, který by otrockou práci chtěl dělat dlouho. To mají teda pravdu. Nejsem si zrovna jistý, jestli mi ta pýcha nedrží při životě. Přece, kdybych tohle všechno pustil, jenom proto, abych splnil požadavky na dobrého zaměstnance, byl bych asi ten nejhorší zaměstnanec. Bez myšlenky, bez důvodu. Já si prostě něco z mého ega musím nechat. A ještě, vůbec nechci dělat otrockou práci a vlastně ani nechci být zaměstnanec. Chci mít svobodu. Chci dělat, co mě baví a naplňuje. A chci za to spoustu peněz. Přijal jsem zodpovědnost za svůj život, tak se nemůžu nechat vláčet podle toho, jak někdo bude pískat. Jednou mám zodpovědnost i za Filipíny tak musím dělat, co já chci, jak já to chci, to je nejlépe jak je to možné, a proto za to hodně chci. Tak pýcha nebude tak špatný šotek. Pýcha pomůže člověku udržet svoji hodnotu, nedopustí, aby se někde zahrabal a zůstal tam do smrti. Jenom musí zůstat trochu ukrytá, aby se neprojevovala jako arogance. Protože v arogantním člověku není a ani není vidět ani láska, ani vděčnost, ani odpuštění. Proto ho nikdo nechce. Vlastně se každý bojí nějaké nepříjemnosti. Většinou, když mi lidi poznali, tak věděli, že nejsem arogantní, ale na první pohled si asi nejsou jistý. Jo, tvářit se jako suverén, to asi umím. Asi se neumím tvářit pokorně. Nevím co s tím. Pokorně se tvářit nechci. Nevím proč.
Přímo nesnáším, jak někdo podlejzá, kvůli drobné výhodě. Nesnáším podlejzání ani pro obrovskou výhodu. Buď na to mám, nebo nemám. Ať jsou to peníze, charakter, nebo schopnosti. Tak a tím jsem se zase dostal k mému pocitu neschopnosti. Točím se v kruhu. To už jsem jednou vyřešil. Akorát teď zrovna nevím, jestli jsem vyhrál, nebo prohrál. Kdyby tyhle myšlenky byla výhra, tak jsem prohrál. To znamená, že tyto myšlenky, buď nejsou správné, nebo jsem to ještě nevyřešil, a proto mám šanci, že na to přijdu.
Tvářit se pokorně jistě není třeba. Stačí mít pokoru v srdci, ale ne prohru. Když věříš, že se to nepodaří a pokorně to přijímáš, tak proto musíš mít důvod z hlediska vyššího principu, jako že to bude dobré pro někoho jiného, komu to přeju nebo to něco dokáže později. Jinak si člověk plní tělo negativitou a ne láskou a brzo onemocní.
Já si z nějakého důvodu myslím, že láska, odpuštění, vděčnost jsou všelékem na všechno. Na hlavu i na nohu. Myšlení, vědomí je ta hybná páka. Myšlením dokážeme tvořit. Jenže myšlení se nechá tak snadno ovlivnit, že během chvíle, co vytvořilo, začne bořit. Proto, když si něco přejeme, tak se nám to neplní. Prostě, že následující myšlenkou to přání nevědomky zrušíme. Stačí trochu zapochybovat a je to pryč. Stačí to přání každý den opakovat a nemůže nikdy přijít, protože je pořád na začátku. Není tam ta víra, že to přijde. Říká se, že myslet znamená nic nevědět. Teprve, když víš tak nepochybuješ. Tedy pokud tě následné zkušenosti nezviklají. No a k tomu potřebuješ lásku, odpuštění, vděčnost. Já si jen tak pro sebe myslím, že láskou, odpuštěním, vděčností, dokážu dát myšlence tu sílu, ten záměr, aby se nenašla jiná myšlenka, která by to zrušila. Moudří říkají, že je třeba svá přání sdělovat v přítomném okamžiku. Problém je asi ten, že je třeba se držet jen toho jednoho přání. To může právě pokazit ta jedna nevědomá (neuvědomělá) myšlenka. Zajímavé je, že u této myšlenky, je úplně jedno, jestli je v minulém čase nebo budoucím nebo je v přítomnosti. Někdy si říkám, že je lépe nic nevědět. Aspoň nic nezpochybníš. Důležité je, svoje přání vyslovit. Protože, když se vysloví, musí se to přání nějak zformulovat. Přestane být abstraktní někde vzadu v hlavě a dostane konkrétní podobu. Někdy už při vyslovení přání, zjistíš, že už si ho nepřeješ. Protože je to vlastně něco jiného, než chceš. Musíš znova a lépe formulovat. Už tím se dává přání síla, energie. Jenomže tohle, to jsou drobnosti, dílčí problémy. Jako když stavíš dům a řešíš, kam dát futra na dveře. Když řešíš jen tohle, tak usazuješ futra, ale nemáš dům. Řekl bych, že bez lásky, odpuštění, vděčnosti což je vlastně všechno láska, ať si přeješ, co chceš i když přijdeš jak a plní se ti přání, tak zůstáváš stále neuspokojen a přeješ si jen nová přání. Nemáš ten základ, ten dům, kde by ta futra měla smysl.
Právě jsem si uvědomil, že ta pokora, kterou jsem nedořešil, je vlastně vděčnost. Pokora je synonymum vděčnosti. Rozdíl je podle mě v tom, že pokora z tebe může udělat důvěřivého beránka a vděčnost moudrého muže.
Podobně to bude s láskou, odpuštěním a vděčností dohromady. Až konečně pochopím, co to obnáší, budu mít základ, dům, kam automaticky dodám futra, dveře, okna…. Jinak řečeno nebudu řešit jak, jak usazovat futra, nebo řešit jak se plní přání, ale budu řešit co a kam. To jak, to budu vědět ani si to nebudu uvědomovat. Nemusím umět všechno, ale musím vědět, že to chci. No jo, ale nějak mi to ještě nenaznačilo, jestli mi na to budou stačit peníze. Protože, že to chci, to už vím. Nešlo by to odzadu? Lidi taky mají nakoupený futra, střešní tašky a dům nestojí. Tak jsem se pro to zapálil, už to vypadalo nadějně a to přirovnání nějak není to ono. Asi láska, odpuštění, vděčnost nebudou ten základ. Nebo jen pořád nechápu co to vlastně je.

Plamen

Hledám energii, která může vysypat z mého těla peníze, strach a špatné zkušenosti. Možná by stačil jen strach a to co tam být nemá, by šlo s ním. Chtěl jsem to urychlit, myslel jsem si, že to hlavní vím. A ono ne. Myslel jsem si, že jsem vyhrál. Tak jsem prohrál a začínám znova. Láska, odpuštění, vděčnost, jsou jistě skvělé věci, ale strašně mi to komplikují.
Když mi žena říká, že jí mám málo rád, že to ani neumím, tak asi ví, co mluví. Nějak mi to hledání přestalo bavit, když nejsou výsledky. Ona tahle moje netrpělivost, to je taky pěkný šotek. Když jsem četl o hledačích zlata a jak to vzdali metr před zlatou žílou, říkal jsem si: a já to nevzdám, já to vydržím. No a dnes vím, že zrovna ne. Zrovna já jsem ten netrpělivý a pořád hledám něco lepšího. Možná kdybych seděl v jednom zaměstnání celý život, že bych věděl co to je láska, odpuštění, vděčnost. Ale sedím v jednom manželství. To je taky co říct. Nebýt mojí ženy, tak jsem vněm neseděl. No to je chytré. Prostě když se žena na mě usměje, tak všechno roztaje. Tak jsem vděčný, odpouštím a miluji. S těma penězi by to mohlo být taky tak. Peníze se ale neusmívají. Jestli jo, tak ne na mě. Ale také se říká, že okolí člověka zrcadlí. Že mu nastavuje zrcadlo. Když se mračíš, a já se často mračím, ani to nevím, tak jsou lidi protivný. Je to jedno proč se mračíš, jestli máš vážný starosti nebo ne. Prostě je vnímáš jako protivný. Takže, já když se mračím, tak se na mě ty peníze nemůžou usmívat. A já je nemůžu milovat. Aha. Radost by mohla být ta energie, co by mohla dokázat vysypat z těla i strach. Strach a radost je vlastně opak. Co tam vešlo smutkem a ublížením, to vymete radost. Tak jako když někam přijde strach, odejde radost. Tak teď jen najít důvody k radosti. Už samotná tahle myšlenka je smutná. Přesto mám radost, že jsem přišel na radost. Když budu mít radost, budu se usmívat, nebudu se do toho nutit a peníze se budou na mě usmívat také a já je budu milovat. A když je budu milovat, oni se mi budou držet. Jak ženy, fungující jako Bůh, na miluj bližního svého. Tak oni i peníze. A celou lásku pravděpodobně ovládá radost. Ne smutek, ne zlost, ne nejistota (suverenita), ne dobrota, ne pokora, už nevím, co ještě ne. Ale radost jo. Protože když je radost, je úsměv, když je úsměv, tak všechno roztaje.
Když se chci ze všeho radovat, potřebuji vše vnímat příjemně, aby se navodil stav takové euforie. Jako když jsem v přírodě a dívám se na východ slunce. Jsem vděčný, že je to tak skvělé. Měl bych svůj vděk projevovat všemu a mohl bych se usmívat. A úsměv je součást radosti. To by nemuselo být těžké. Svůj vděk projevovat všemu.? I tomu co se mi nelíbí.? I tomu. Někomu se to třeba líbí. A když se to líbí někomu, tak mi nevědomky nakazí a mně se to začne líbit také, nebo nakazím já jeho a to nelíbící se zmizí. To je hodně složitá myšlenka. Já tak složitě myslím, že to vždy pokazím.
Ale já nemám patent, že to co se líbí mně, že se líbí všem. Tak se můžu klidně usmívat i na to co se mi nelíbí. A co když bude někdo někomu ubližovat, nebo dokonce mně ubližovat. To mi úsměv i vděk zamrzne. Přijmu zodpovědnost, řeknu si, že jsem to chtěl právě řešit, že se mi to týká a. A co? Půjdu do boje? Násilí plodí násilí. Jsem pacifista. Tak co? Ošetřím poraženého? Co když poražený ubližoval.? Neznám celý příběh. Budu dělat, že to nevidím. To mi ale úsměv zůstane zamrzlý. A je po radosti. Půjdu a řeknu mu " Bůh s tebou, zhřešil jsi. Odpouštím ti". On vstane, jednu mi vrzne a řekne " zhřešil jsi, také ti odpouštím". Možná se pak zasmějeme. Ale asi ne. Jakoby mi to chtělo říct, že za všechno nemůžu. I když jsem svědkem.

Možná, bych mohl každý den ošetřit přáním, aby byl takový, abych za to mohl být vděčný. To by šlo. A drobné nedostatky přehlížet s božským nadhledem. To je přijatelné. V jedné knížce o zhmotňování přání, jsem četl, že se máme trénovat každý den na drobnějších přáních. Tak já se budu trénovat na tom, že si budu každý den přát skvělý den. Možná časem zjistím, že když je to vše tak skvělé, že ani už nic nepotřebuju. Ani peníze. Ani lásku. Lásku jo, to by nebylo skvělé. Dnes nemám peníze a zítra bude skvělý den. Ani ten dnešní není špatný. Protože žena je v práci a je tu předpoklad, že občas nějaké peníze dostane. Když si uvědomím, že jsem příživník, tak už mi zase mrzne úsměv.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Stewartralse Stewartralse | E-mail | Web | 23. února 2017 v 0:56 | Reagovat

wh0cd150584 <a href=http://cialis2017.us.com/>cialis</a>

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama