A neb.
Jak jsem v životě pokazil vše co se dalo
a jak to napravuji

Pramen - kapitola7

19. února 2015 v 12:49 | PF |  pramen- kapitola 7
Pramen
On člověk, zase tak moc peněz nepotřebuje. Když se to vezme kolem a kolem, tak ta strava je levnější než bydlení. A některé potraviny se dají nakoupit tak levně až jeden žasne. Když jsou peníze, tak tyhle levné potraviny a jiné potřeby do domácnosti nejsou vidět. A jeden si myslí, jak je draho. Naše babička, s jedním důchodem utáhne sama rodinný dům, nákup léků a ještě má mrazáky plné, spíš plnou. Rezervu jídla má tak na měsíc. A topí v celém domě.
Je šikovná, babička. Moje žena je taky tak šikovná. Nemá nic a ještě jí zbude. Nasytí karavanu poutníků a přitom potravinu nevezme do ruky. Všechny je přesvědčí, ať přejdou na pránickou stravu. Ať se nají světla. Karavana odchází, syta a plná energie do nového života. A po čase se s důvěrou vrací. Já to mám zcela obráceně. Když nakoupím, utratím spoustu peněz a lednička prázdná. Večer musím zas. Takže babičce chodím nakupovat s lístečkem, kde je název, množství a cena. Nic jiného nesmím přinést. A doma dělám jen doprovod a ochranu. Možná proto nemám ty peníze.
Já si ale pořád myslím, že peníze se musí točit a ne šetřit. Je to všude. Když nedáš, nedostaneš. Když nedostaneš, nemůžeš nic dát, ani ušetřit. Tohle rozebírání peněz mi nebaví, to nikam nevede. Každý má zaručený recept, jak na ně. Většinou je to " od rána do večera v práci, přespat a druhý den znova a bez přestávky. To jsou tak zvané ty spořící peníze. To jsou ty na přežití. Někdo prostě chce přežívat celý život. Já jsem si to za mlada taky myslel, že to je ten nejlepší způsob, jak získat peníze. Než jsem se v cukrárně strhnul a zůstal jsem bez peněz. Vydělával, pracoval, vydělával, snažil se spořit a na konci to bylo málo. Tak jsem došel k závěru, že prací se peníze na život nevydělají. Jen na přežití. No a teď se ukazuje, že se dá přežívat skoro i bez práce.
Tak to bychom měli. Jak vydělat peníze fyzicky, na to asi nepřijdu. Přestože dlouhé generace mých předků na to trénovaly moje geny. Já dokonce podezřívám moje předky, že mě trénovaly na to, jak ty peníze nemít. Já myslím, že je budu muset vyčarovat

Pramen


Tak já raději začnu hledat zase někde ve mně. Opět se mi zdá, že okolo mě to nebude. Přišel jsem na šotka pýchu, že nadělá spoustu problémů, ale bez něj to asi nepůjde.
Přišel jsem na šotka vnějších okolností, že to vypadá, že za nic nemůžu, a přitom si můžu za všecko. Další šotek se objevil jako nevděk. Člověk si myslí, že je všechno automatický. Že vděk nemusí dávat najevo ani ho pocítit. Ukázalo se, že být vděčný je základním stavebním kamenem. To je být vděčný za vše. I za tak samozřejmé věci, jako je zdraví, voda, vzduch. V našich zeměpisných šířkách, zatím dobrý. Také být vděčný za slušné jednání, za dobrou cestu, za teplo domova, za úsměv dětí i babiček…. Prostě je třeba být vděčný totálně. Život se pak zdá lehčí, veselejší a začíná chytat směr, který (mně) vyhovuje.
Další šotek se objevil jako odpuštění. Tenhle šotek je možná ještě složitější než láska. Zamilovanost, lásku skoro všichni poznali. Ale odpuštění.? Maximálně jen tak chvilkové a dílčí. Krátkodobé, za hlouposti. Odpuštění se v našich zeměpisných šířkách moc nepěstuje. Opravdové odpuštění se občas povede tak na smrtelné posteli. A to už z toho člověk nic nemá. Nejde o to, že mně někdo něco odpustil. To je sice moc dobře, že mám odpuštěno, ale důležitější je, abych já odpustil. Teprve potom se začnou dít ty změny v mém životě. A nemusím se do nich nutit. Odpustit někomu aniž ten druhý ví nebo tuší, že něco provedl. Tím víc odpustit, i když se něco stalo a všichni to ví. Z takových neodpuštění, ublížení se pak snadno vyklube nemoc. Většinou vážná. Když neodpustí vaši blízcí, snadno přeberete jejich křivdu na sebe. A za nějaký čas se už ani neví, že je něco k odpuštění. Když se to nevysloví a neprožije, tak je to tam. Pak se může člověk rozkrájet a stejně se mu nedaří.
Moje peníze možná budou neodpuštěné. Měl jsem dojem, že jsem třeba úřadům odpustil. Když jsem tady vypisoval svoje křivdy, tak jsem toho musel nechat a jít ven. A když narazím na zabedněného úředníka, tak ho také špatně zvládám. A to, i když vím, že si za všechno můžu sám. V zájmu mého zdraví, by možná bylo nejlepší, dotyčné úředníky navštívit a omluvit se jim. Jenže já nevím, kteří to jsou. Tak se asi budu muset omlouvat všem. Aspoň potichu. Možná, že bych se měl potichu začít omlouvat všem. Nejen úředníkům. I rodičům, že mi dřeli a zajímali je jen výsledky, i policistům, že mi vzali řidičák za alkohol, i Německým policistům, že mi kontrolovali každý týden, i cikánům, že mi jako klukovi vzali peníze na zaplacení němčiny, i učiteli na klavír, že mě nesnášel….. Zase totálně. Ne, jen něco, na co si zrovna vzpomenu a řeknu, odpouštím ti. Některé křivdy se schovaly až do morku kostí. Třeba se možná pak z toho ty kosti kroutí a natékají klouby. Ty se musí odpouštět do nekonečna. A když už si na takové křivdy někdo vzpomene, tak je to pak jistě znatelná úleva. Ne, že by se kosti hned narovnaly, ale třeba spadne otok. Moudré knihy opět říkají " bez odpuštění není zdraví".
Já nemám příjmy, buď abych už konečně začal odpouštět, nebo se to pustí do mého zdraví. Jo.Jo.Jo. Ironií je, že jsem začal odpouštět nebo jsem si myslel, že odpouštím už nejméně před pěti lety. Vidím, že jednou za čas to nestačí.

Já vlastně proti nikomu nic nemám, tak to odpouštění snad půjde dobře. Já je vlastně všechny miluju. Nevím, jestli se dá odpouštět všeobecně. Že bych si to každé ráno odbyl. To by bylo dobré. Asi je lepší konkrétně. Vždy, když někam půjdu, jim všem odpustit. Aspoň se tam s nimi nebudu hádat. Zdá se, že si budu muset udělat poznámkový blok, abych nezapomněl, co všechno mám udělat. Odpustit, být vděčný, schovat pýchu a přinést dárek. Vypadá to, že mi to život řádně zpomalí. Zvládnu tak jednu návštěvu za den. No pomalost vůbec není špatná. V autě mám napsáno " když se to nedá stihnout pomalu, je lépe to nestihnout vůbec". Tím jsem si chtěl připomenout, že když dělám něco rychle, tak to stejně dělám nakonec dvakrát. Takže se na každou návštěvu dobře připravím, pomedituji a vyrazím. Ještě, že nechodím do práce. Tady se začíná ukazovat, že peníze nebo kvalita života není v otrocké práci. Já pracuju hrozně rád. Úplně nejradši jsem, když lidi hlásí spokojenost.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama