A neb.
Jak jsem v životě pokazil vše co se dalo
a jak to napravuji

Odpovědnost-kapitola5

17. února 2015 v 19:39 | PF |  odpovědnost- kapitola 5
Odpovědnost

To bude také šotek. A také možná s velkým Š.
Řeším teď šotka vnějších okolností. Pořád mám pocit, že nejsem ještě přesvědčený, že mi to není jasné. Zatím se to jeví, že za všechno můžu já.
Jeden pán, asi moudrý člověk, nějaký pan Ihalekala, řekl: "Přijměte zodpovědnost", za vše s čím se setkáte. Když přijmete zodpovědnost, nabídne se vám schopnost řešit vlastní problémy. Tak já to zkouším a napadá mi například: tajfun na Filipínách. Snažím se přijmout zodpovědnost a nevím jak. Jak za to já můžu? Za nabourané auto, Budiž.

http://cestyksobe.cz/wp-content/uploads/2015/03/Rieka_Citarum.pps

Ale za Filipíny, tisíce kilometrů ode mne. Ani jsem tam nikdy nebyl. Jak můžu za jejich tisíce mrtvých. Zatím mi moje představivost na to nestačí. Viděl jsem obrázky Filipínské řeky, kde nebylo poznat co je břeh a co je voda. Odpadky, odpadky, odpadky. Rybáři na loďkách asi lovili odpadky. Neuměl jsem si představit, že v takové řece žijí ryby. A když jo, jestli jsou k jídlu. I se tam lidé koupali. Pro odpadky ani nebyli vidět. A to všechno teklo do moře. To moře musí být ohromné, když to tam není vidět. Ano, za tenhle stav odpadkový, jsem schopen přijmout zodpovědnost, i když zprostředkovaně. Já jim tam ty odpadky nedal, ale žiju, chci, musím žít konzumní život a každý den mám plný koš odpadků. S tím rozdílem, že my tady se snažíme odpadky zpracovávat. Oni asi ne. Možná jim to nikdo neporadil. Možná je to nezajímalo. Možná, když už je něčeho na zemi moc, tak se něco ucpe a někde to musí zase vyletět, aby se to uklidilo. Tahle zodpovědnost, že se nikdo nenašel, aby jim to vysvětlil, že musí odpadky zpracovat, je také slabá a také zprostředkovaná. Zodpovědnost, že jim to tam nikdo neměl vozit už je o něco silnější. Hlavně třeba proto, že čím se něčeho vyrobí víc, tím je to pro mě levnější. Zas ty peníze. Tak jo. Přijímám zodpovědnost i za Filipínský tajfun. Ale jen z vlastní pohodlnosti. Nebo kvůli vlastní pohodlnosti?
Když už jsem zodpovědný i za tajfun na Filipínách, tak už opravdu můžu za všechno. No to je katastrofa.! A ne řešení. Co s tím teď.? Kde je láska, odpuštění, vděčnost.? Vkrádá se strach. Já opravím slovník a budu říkat, že tedy za všechno můžu já. Uvěřím tomu a jsem v depresi. A jsem na tom mnohem hůř než před tím.
Já prostě nemám peníze proto, abych nemohl žít konzumním životem. Abych jel na Filipíny a naučil je tam zacházet s odpadky, abych potom mohl zase žít můj klidný konzumní život. Jaké potom. Než je to naučím, tak už je mi konzumní život k ničemu. Budu starý vetchý stařec, který se pro plastovou lahev ani neohne.
Trochu jsem se uklidnil. Asi nemusím na ty Filipíny.
Zdá se, že řešení je o něco blíž. No možná by to bylo finančně zajímavé.?
Peněžní šotek vystrkuje růžky. Když si neví rady ani hlava, ani srdce, ani břicho, tak se přihlásí moje buňky přeměněný na peníze. Vzhledem k tomu, že už vím, že ony mají "anti magnetismus" na peníze, tak by to určitě pro mě zajímavé nebylo.
Prostě, za všechno co se děje v mém životě, za všechno s čím přijdu do styku, za rozbitou silnici, za tajfun na Filipínách, za sousedovo nabourané auto, za všechno co vidím, co slyším, za všechno můžu já. Můžu za to proto, že jsem se chtěl tou situací zabývat, někde třeba na úrovni buněk jsem ji řešil. Ale ne proto, abych se stresoval. Ale asi proto, abych se naučil bezpodmínečné lásce, odpuštění a vděčnosti. Tihle tři šotkové to prostě vnímají úplně jinak, než známe a než máme naučeno generacemi našeho rodu. Moje buňky mají strach a dělají rychlé a nedomyšlené závěry, jenom proto, aby se hlava zaměstnala a nevšimla si strachu těla. Moje buňky mají prostě špatné zkušenosti. A proto, že ví, že hlava chce peníze, tak se změnily na peníze. Protože je jich v těle obrovské množství, tak se ukázalo, že je tam obrovské množství peněz. "A když je něčeho moc, tak je toho příliš a někde se to ucpe a jinde to musí vyletět, aby se to uklidilo". Tak vznikl anti magnetismus na peníze. Tělo už nechce žádný peníze, aby se to někde neucpalo a já, abych neonemocněl a přežil. Tak proto jsem měl tu chřipku. Tělo upouštělo páru. Asi jsem se zase stresoval penězi.
Úplně se mi ulevilo. Z těch Filipín jsem skoro znova onemocněl.
Tak teď jen buňky převést na něco jiného prostřednictvím hlavy. Kdyby ta hlava nebyla tak zabedněná. Musím se nějak přesvědčit, že peníze nepotřebuju, nechci, že mi stačí to, co mám a že tak jsem spokojen. Zdá se, že jeden šotek je vyřešen. Já, já, já, jenom já.
Nabízí se otázka, co s buňkami, které mají špatné zkušenosti. Třeba by bylo snazší jim dát dobré zkušenosti. A kde vzít dobré zkušenosti, když možná několik generací mých předků mělo špatné zkušenosti. Myslím, že tady by zase mohl pomoci stále odstrkovaný šotek Lásky, odpuštění a vděčnosti. To samé by mohlo pomoci, na přesvědčení hlavy, že nepotřebuje peníze. Chtělo by to do buněk vložit energii, která by dokázala ty peníze vysypat, ale ne nic jiného. Vlastně by měla vysypat ještě ten strach, ty špatné zkušenosti. Vidím se teď z výšky nad odpadkovým košem, jak třepu hlavou a ramenama a padají ze mě něco jako lupy, ale je to strach, a špatné zkušenosti. Peníze nepadaly. Ty jsem neviděl. Úplně se nabízí další šotek. Totiž představivost. Když jsem si bezděky představil, jak to ze mě padá, byť jen vteřinku, měl jsem dobrý pocit. Jako bych tam i vložil dobrou zkušenost. Ta představivost by mohl být dobrý pomocník. Jako šotek pracuje, když si představuji něco, co se třeba nedaří. To vím, že funguje docela dobře. Až moc dobře.

Fontána lásky a představivosti


Jaká ta energie, nasypala peníze do buněk, do mého těla. A proč je nenasypala do mých kapes.

Možná to byl strach, že nezaplatím úvěry. Ale zaplatil jsem. Tak by tam měla být dobrá zkušenost. Vím ale, že dobrá zkušenost s úvěry tam není. Je tam špatná zkušenost. Platilo se to moc dlouho, úroky byly stejné jako splátka, občas to bylo křečovitý a nikdy se nestalo, že by byl nějakou chvíli odpočinek. Jako, že třeba by ty peníze přebývaly. Vždy jich bylo méně, než bylo právě potřeba. A když náhodou něco zbylo, okamžitě byly třeba na něco neočekávaného. A do rodiny šlo málo peněz. Všechny zpět do podniku. Doma nebyla nikdy žádná rezerva. Výplatu jsme si vlastně nedávali. Takže jsme tedy pracovali zadarmo. Třeba se mi to vrylo do krve, že pracovat zadarmo je normální.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama